Před časem jsme si parádně užili výjezd do Prostějova, prakticky od té doby bylo plánu, užít si další. Volba padla na výjezd do Kopřivnice. Byť každému bylo jasné, že tentokrát si jej užijeme zase jinak, že to bude hodně jiné než utkání na Hané, že se budeme muset zabavit i jinak..

Základní část se chýlí ke svému konci, zápas v Kopřivnici toho sám o sobě moc neslibuje, mnozí proto jen velmi obtížně hledají motivaci k tomu, aby vyjeli. Tenhle výjezd tak bude především pro fajnšmekry, kteří se výjezdem a fanděním chtějí primárně bavit, až potom zkoumat tabulku.

Aby to bylo trochu netradiční, připravíme si volovinu. Kopřivnice je městem automobilů, je městem automobilu Tatra, jenž je světově znám, vybízíme proto fanoušky, aby si na výjezd vzali autíčko. Jakékoliv, fantazii se meze nekladou, však kdo bude mít Tatrovku, dostane speciální odměnu. Mnozí si možná klepou na čelo a označují nás za infantilní, však není nad to si z výjezdu a sebe samých udělat legraci, udělat si tu sobotu, která by jinak byla spíše všední, netradiční..

Po půl druhé se u zimáku scházejí první fanoušci. Přijíždí autobus, kterému opět dáváme jméno. Pokud jsme do Prostějova jeli autobusy, které měly označení Humus, Svačinka a Obláček, tak dnes jedeme Snížkem. Snížek není plný, na poslední chvíli odpadlo pár marodů, na cestu vyráží 43 fanoušků AZetu. Všech 43 fanoušků jede s autíčkem!

Po cestě nás čeká jedna pauza kdesi za Frýdkem-Místkem, ke kopřivnickému zimáku přijíždíme s velkým předstihem, prakticky 45 minut před začátkem zápasu. Nikde žádný policista, prakticky žádní pořadatelé, na zimáku ještě nejsou ani žádní lidé, jsme tu první. Odchytne si nás paní z domácí klubu a uděluje nám pár organizačních pokynů, domluva je bezproblémová a dobrá, společně s šéfem ochranky, kdy sekuruťáků je na zimáku asi 5, nám sdělí, že dnes musíme jít za bránu. Do oficiálního sektoru pro hosty. Je mi jasné, že mnozí možná budou brblat, však já neprotestuji. Sektor za bránou má svůj velký fanouškovský potenciál, docela se tam těším. Paní z klubu mi akorát zdůrazňuje, že na plácku pod tribunou za bránou si často hrají domácí děti, tak ať jsme na ně hodní. Jasně, že budeme, klidně zapůjčíme autíčka.

Do začátku zápasu je kupa času, AZeťáci už nyní opanovali stadion a bufet, mladí mezitím věší vlajky. S vyvěšením 10 metrové zástavy HAVÍŘOVSKÁ ZVĚŘ je malinko potíž, věšíme ji proto nad sektor, pod něj pak věší svou vlajku skupina Bandoleros, která dnes vyjela v pěkném počtu.

Jsem velmi příjemně překvapen, že drtivá většina fanoušků jde do sektoru za bránu. Prakticky všichni, kteří přijeli autobusem. Na vedlejší tribuně se usazují nějací automobiloví, celkově třeba 15 příznivců tří barev. Zápas začíná, ve velmi zajímavém sektoru se schází 56 příznivců AZetu, ti jdou příkladně k sobě, nejsme roztahaní, je to super. Pod sektorem je spíkr s megafonem, od prvního pokřiku jsme nadšení z akustiky. Naše fandění zní parádně. A i když jsem třeba v bufetu, ve vestibulu haly, daleko od sektoru, slyším nás výborně.

Od první minuty nepřetržitě fandíme, zpíváme, je to dobré. Výborně se bavíme, hecujeme se, že zkusíme zpívat dlouhý chorál, mnoho minut bez přerušení. Je to velmi vyčerpávající, někteří už možná místy lapají po dechu, však daří se nám. Spíkr výborně hecuje dav, ten dlouhé minuty zpívá a zpívá a zase zpívá. Bez přestávky.

Domácí nám nemohou sekundovat. V sektoru se jich schází 10-15, slyším je velmi výjimečně, slyším spíše jejich buben. Díky našemu dnešnímu počtu a skvělé akustice pod střechou haly nám však hlučný kopřivnický buben, který mě běžně sere, pranic nevadí. Zábava je výborná, kolem dokola žádný sekuriťák, který by nás zbytečně buzeroval, panuje absolutní pohoda. Vše umocňujeme seřazením cca 50 autíček bezprostředně pod vlajkou. „Zasedací pořádek“ je tedy jasný. Spíkr, autíčka, vlajka, dav…

Naše fandění je konstantní a výborné celý zápas, bavendem si výjezd užíváme i ve třetím dějství. Zpíváme krásný chorál „Pojďme zvednout ruce“, který v repertoáru nemáme příliš často, o to větší radost mám, že už jej zná drtivá většina fanoušků. Jiný chorál se pak opět snažíme zpívat dlouhé minuty. „Chlastáme a smrdíme“ pějeme opravdu dlouho, je to výborné, i když text bychom mohli příště změnit na „Chlastáme a škrtíme“, však o tom až za malou chvíli.

Fanoušci v kotli se celý zápas výborně baví, radost dělají hráči, kteří vyhrávají, je na řadě děkovačka. I tu si maximálně užijeme. Z okolních sektorů navíc na děkovačku přicházejí do kotle ti, kteří v něm celý zápas nebyli, i oni si chtějí poděkování hráčům užít s davem. Radost z toho, jak krásně zvučný byl během hry chorál „Pojďme zvednout ruce“ je tak velká, že si tento popěvek dáme i při děkovačce. Je to netradiční, však fanoušci i hráči si tento dnešní přídavek zaslouží.

Zápas je u konce, balíme fidlátka a míříme do vestibulu haly, kde proběhne vyhlášení nejzajímavějšího autíčka výjezdu. Bylo to takto předem naplánováno, jsou domluveni tři naši hráči, kteří budou nejzajímavější káru volit.

I když už je dost minut po utkání, tak více než 40 fanoušků AZetu je stále v hale, na pult staví všechna svá vozidla, to se nelíbí některým domácím. Netuším, zda u nich hraje roli alkohol či frustrace z porážky, ale najdou se i tací, kteří nám začínají nadávat, vyhazovat nás, posílat domů. Tohle odmítáme, chceme se ještě pár minut zdržet, nikoho neobtěžujeme, nikomu nevadíme, chceme si v klidu vybrat nejhezčí autíčko výjezdu a poté vypadnout. Jedna domácí dáma je razantně proti naší přítomnosti, dává to najevo, bohužel vzniká menší strkanice mezi holkami. Však myslím si, že nic velkého, nic, co by stálo za větší pozornost. Opak je však pravdou, větší pozornost rázem máme. Jiná domácí žena, zřejmě manželka jednoho z domácích hráčů, totiž údajně píše do kabiny, situaci, dle mého názoru, zřejmě popisuje jinak, než jaká ve skutečnosti je… Nebo jakou optikou ji vidíme my.

Do vestibulu zimáku najednou přichází opticky velmi dobře vypadající banda. Po chvíli pochopíme, že se jedná o hráče Kopřivnice. Kolik jich může být? 15? Něco takového. Každý z hráčů je jinak oděn. Někdo, třeba David Pastor, ještě ani nestihl sundat dres, jiní jsou jen v hokejovém ribanu, někteří v pantoflích, mám tušení, že u jednoho plejera vidím jen omotaný ručník kolem pinďoura. Hráči Kopřivnice přicházejí poměrně nahecovaní, to stejné lze říct o fanoušcích AZetu. Dvě bandy stojí naproti sobě. Je to jako někde na poli, když se jdou bít dvě tlupy chuligánů. Jedni, druzí, napětí a emoce se dají krájet. Je velice pravděpodobné, že za chvíli budou padat facky… A je to tu. BŘINK, první mlaskla…

Těch facek padne pár, však mezi obě skupiny rychle přibíhají policisté. Nejprve tedy strážníci, poté policisté. Napětí je velké, jedinci z obou skupin se k sobě snaží dostat, však muži zákona zamezí větším nepřístojnostem. Na obou grupách je navíc vidět trocha vzájemného respektu, především u kopřivnických hráčů mě to to lehce překvapí. Ale jasně, jsou v početní nevýhodě.

Jeden z domácích hokejistů mi říká, že přišli, protože si přece nenechají škrtit baby. Ano, zpráva od dotyčné prý byla opravdu v tom smyslu, že fanoušci AZetu ve vestibulu někoho škrtí. Podle mě je to extrémně přitažené za vlasy, já viděl „konflikt“, ale i to už je silné slovo, holek, nicméně tento fakt do vestibulu ty hráče „nahnal“. Každopádně úsměvná je představa, jak tým sedí po zápase v kabině, po porážce hlavy svěšené, najednou jednomu z nich pípne mobil, kapitán se postaví a hlesne… „Kurva, chlapi, jdeme tam, přece si nenecháme škrtit baby“ :-).

Nyní se tomu směju, protože opravdu mi to připadá absurdní, nicméně počínání kopřivnických hráčů se mi líbí. Přišli téměř jako jeden muž, jeden za všechny, všichni za jednoho, ukázali se jako tým. Opravdu se mi počínání kopřivnických hokejek, i to, jak působily odhodlaně, líbí. Velmi chválím.

Zatímco je ve vestibulu vřava, hluk a náznaky rostoucích nepokojů, a nebýt policistů, tak se to možná opravdu velmi nepěkně zvrhne, odchází tímto zvěřincem a blázincem hráči našeho celku do autobusu. V této vřavě, jen třeba 3 metry od epicentra, navíc vybírají tři naši plejeři to zpropadené autíčko, které to má možná celé na svědomí… Vedle nich mlaskne nějaká ta facka a oni přitom zkoumají, zda má autíčko otevírací dveře :-). Takhle absurdní to je.

Situace už je uklidněná, nakonec to nebylo tak žhavé, jak to na první pohled vypadalo, na první dobrou to totiž zavánělo opravdu velkou bitkou dvou velkých skupin a kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se mezi ně nepostavil kordon policistů, protože emoce na obou stranách, kdy na obou stranách se našli pacienti, byly značné. Každopádně policisté u haly raději „hlídkují“ až do odjezdu havířovského autobusu…

Je docela pravděpodobné, že s Kopřivnicí budeme hrát v ligovém osmifinále. Série by díky sobotnímu extempore mohla mít velmi zajímavý náboj, mohla by napsat velmi zajímavý příběh. Fanoušci AZetu už nyní vymýšlejí různé vychytávky, ta první se nabízí… Při chorálu „Utekli jsme ze ZOO, chlastáme a smrdíme, pojďme AZ do toho“ by se určitě mělo zpívat „CHLASTÁME A ŠKRTÍME, pojďme AZ do toho…“ Z absurdity by si totiž člověk měl umět udělat legraci. My si ji v Kopřivnici dělali, dělali nejednou, protože dobré to bylo. AZeťáci výborně fandili, celý zápas se výborně bavili a skvěle si užili výjezd, který příliš mnoho lákadel nenabízel…

Sepsal J.R. from B.K.