Po sérii neúspěchů, co se dění na ledě týče, přichází další zápas, který by pro fanoušky měl být lákadlem. Přijede jihlavská Dukla a je jasné, že s ní přicestuje i skupina fanoušků z Vysočiny. U mnoha lidí panují obavy, kolik přijde diváků – skrz ty porážky, já jsem tak nějak optimista…
Před zápasem se na různých místech zimáku vyvěšují domácí vlajky, dnes jich visí 8, spíkr svolává své ovečky do sektoru. Ten je, na poslední dobu, zaplněn tak nějak průměrně. Naproti sektoru domácích se uvelebují i hosté, vyvěšují svou zástavu „Ultras Dukla“ a v počtu devíti nebo deseti fanoušků čekají na zahájení zápasu…
Za buben dnes posazujeme možná desetiletého chlapce, který si to chce zkusit a spíše umí, od první minuty je fandění docela solidní, rozhodně to není žádná bída, celou první třetinu fandí kromě nás i hosté, což je v jejich počtu chvályhodné…
Na ledě se však nedaří, od druhé třetiny, kdy jde Jihlava do vedení, náš support slábne a slábne, svou kvalitou značně zaostává za úvodním dějstvím.
V našem fanouškovském skladu máme nachystáno choreo větších rozměrů, je v plánu jej vytáhnout ve druhé či třetí třetině, pouze však pod podmínkou, že náš tým bude ve vedení. Nemám(e) chuť tahat choreo a nutit lidi do jeho zvedání, když se nedaří a nálada v hale není dobrá, v tomto obdivuju prostějovské, kteří vlajkama mávají i když hodně prohrávají. Tím neříkám, že naši lidé by nemávali, asi jo, ale mě se prostě nechce je „otravovat“. Když to tak vezmu celkově, kolem a kolem, našemu publiku chybí jedna věc. Nevím jak to nazvat, ale za těch 5 let jsme moc a moc zhýčkaní výhrami na ledě a neumíme správně přistoupit i k nepříznivému stavu… No, i když, letošní výjimka v podobě zápasu s Kladnem, který jsme prohráli, byla neskutečná a ještě teď mě mrazí v zádech…
Do třetí třetiny jdeme s mankem, v kotli se děje to, co se dít nemá. Když jsem zde nedávno psal, že v poslední třetině je v sektoru víc a víc lidí, dnes je tomu opakem, plno kotelníků volí jiná místa než v prvních dvou periodách, do fandění nemají chuť, chtějí mlčky dokoukat zápas. A tak je to v závěrečné části hry bída, docela lituju spíkra, mačkat z těch lidí aspoň něco. Spíkr se snaží, mnozí ne… Někteří rezignovali úplně, jsou však naštěstí i tací, kteří fandí celých 60 minut, díky za ně… V poslední třetině to dnes je opravdu katastrofa, mnoho lidí odchází ze zimáku dříve, už ať je konec…
Škoda této výlsedkové krize, lidi na hokej začali chodit, poslední tři středy vždy přes 2000, na Prostějov dokonce přes 2500. Je velké úsilí si ty lidi získat a na zimák přilákat, je však tak snadné o ně přijít… No nic, uvidíme, jaká bude návštěva v sobotu…
Rád bych se ještě zastavil u jednoho tématu. Spousta z Vás si myslí, že hokejisté musí každý zápas podat jen ten nejlepší možná výkon a vyhrát. Zkuste si představit, že tak jak na ledě hrají svůj zápas hráči, tak jej v hledišti hrajeme my… Někdy se nedaří hráčům, holt na to mají právo, nejsou to stroje. Stejně tak jako my v kotli nejsme stroje a někdy se nedaří nám, fanouškům. Ano, kritika být někdy musí, ale když kritizuju, musím u toho i přemýšlet… Po hráčích chceme vždy 100%, děláme to tak i my? Někdy se nám zdá, že to hráči ve 45. minutě, když dost prohrávají, zabalí… A my? Makáme celých 60 minut? Ne… Nastavme si někdy to pomyslné zrcadlo… Můžete si klepat na čelo, že jsem magor, ale já, když odcházím z hokeje, vždy v prvé řadě hodnotím svůj (náš) výkon, výkon fanoušků. Ten my totiž ovlivníme a pokud si říkáme fanoušci, tak tam od toho i jsme, nebo ne? Proto jsem šel po zápase s Prostějovem domů spokojený. Jsem blázen, že? Kéž by takových bylo víc…
Utkání pomalu končí, nejen my, ale ani hosté nepředvádějí žádnou fanouškovskou prezentaci, jihlavští fandí celých 60 minut a tímto respekt pro ně. i když je jasné, že když se vede, fandí se dobře i v tomto počtu, viz my v Třebíči. Hosté mají také docela dlouhou děkovačku, je od jejich hráčů super, že to i s tímto malým počtem fandů absolvují!
Balíme všechny vlajky v kotli trochu dříve, neboť někteří mají v plánu, podívat se na zoubek hostům a především jejich vlajce. Na řadu přichází vychytávka dne, divadelní kukátko, to přejmenujeme na Tokarovo oko (policista Tokarčík, havířovský specialista na extremismus a divácké násilí, který nám v záři roku 2010 prorokoval ukončení našich aktivit – pozn. autora) a bedlivě pozorujeme hostující sektor. Díky Tokarovu oku víme, kdo z hostů má více hlenu v které nosní dírce, kdo má plombovanou sedmičku a kdo čtyřku, víme také, že vlajka dukláků je sbalena do červené síťovky…
U možné cesty jihlavských k autům hlídkuje asi 8 lidí, leč dnes neúspěšně, hosté mají zaparkováno zřejmě jinde, pod policejním dohledem. To už ale hustě prší a my po neúspěšné tečce dne valíme na Plech. Dnes však není nálada, je to takové divné. Dáme čaj a prcháme domů…
Dlouho jsem přemýšlel, jak svůj dnešní report pojmenovat, nic mne ne a ne napadnout. Pak jsem se podíval na diskuzní fórum našich oficiálek a bylo jasno. Dva mudrci diskutující už druhým rokem sami se sebou, ozývající se většinou po prohře mužstva… Tímto respekt Silesianovi! Nejen že na tribuně fandí (i když toho kravského zvonu je někdy až příliš 🙂 ), ale dokáže mančaft pochválit i po vítězství… Po vítězství umí napsat a pochválit málokdo. To se každý spíše bije v hruď, jako by to vyhrál sám… Ale běda jak se prohraje, to já nic, já muzikant… Mimochodem, nejsme muzikanti, abychom pořád vyhrávali… Porážky k hokeji patří, život není jen to krásné, musíme si projít vším, abychom do dalších životních etap byli více zocelení…
Pojďme v sobotu ukázat, že naše kluky dokážeme dotlačit na hranici svých možností. Přijede bus fanoušků z Třebíče, na stupínku pro spíkra bude naše spíkrovská jednička, pojďme opět naplnit kotel, užít si hokej v sobotu a ukázat, že jsme pořád ta stará dobrá Zvěř!