Tak jako se odzadu mají hrát play off zápasy, tak já dnes začnu odzadu prvním fanouškovským reportem z tohoto vrcholu sezóny, tedy z play off. Stejně jako loni v Jihlavě, tak i letos v Třebíči to byly dva nezapomenutelné dny, které pro fanoušky, kteří v Třebíči nocovali, nebyly jen o dvou hokejových zápasech, ale především o nepřeberném množství zážitků. A o tom ty výjezdy prioritně jsou…

V to, že ve všední dny vypravíme spací bus, v to absolutně nevěřím, jsem skeptický a už týden před prvním utkáním sonduju, kdo by mohl vzít auto, kdo má kolik volných míst apod. Přeci jen, jet v průběhu pracovního týdne na dva dny mimo domov, vykašlat se na práci či na školu, to chce určitou dávku obětování lásky ke klubu…

Asi týden před prvním zápasem série začínáme s tvorbou choreografie, pracujeme po nocích, vždy od osmé večerní do půlnoci, pracujeme několik dní po sobě neptřetržitě, je nám jasné, že pokud po lidech chceme příspěvky do čapky, nemůžeme lelkovat, musíme tvořit, musíme ukázat, že ty příspěvky vynakládáme za potřebné věci. Tvoříme nejen pro oba venkovní zápasy, tvoříme i pro zápasy domácí… Mnohdy je to únavné, fyzicky i psychicky vyčerpávající, ale nedá se nic dělat, play off je vrcholem sezóny. Bus se plní, převažuje hodně mladá sestava výjezďáků, i dva dny před odjezdem však víme, že zcela plný ten bus určitě nebude. Nepotřebujeme různé dotace, slevy na ceně, jsme soběstační fanoušci a poradíme si sami. V den odjezdu proto míříme brzy ráno do Globusu, kde nakupujeme 100 lahových piv, které si budeme prodávat a tím tak eliminujeme případnou finanční ztrátu za volná místa, která v autobuse jsou…

Scházíme se zhruba hodinu a půl před odjezdem, sbalíme a naložíme potřebné věci na choreografie, kolem půl druhé vyráží 38 fanoušků směr Třebíč. Těším se moc, hodně moc, také na domácí fandy, kterých byl před sérií plný internet a kdy mnozí z nich nám prorokovali potíže při pohybu po jejich městě… První zastávka proběhne nečekaně ještě v Havířově, na vlakovém nádraží čekáme asi 15 minut na jednoho opozdilce, kterého jsme tak dlouho hecovali a přemlouvali, až si ve svých třiatřiceti letech odbude svůj první delší výjezd. Osoba tohoto výjezďáka je zárukou humoru a kvalitních demencí, tudíž toho, co dlouhý výjezd dělá výjezdem. V autobuse panuje výborná nálada, prodáváme si a popíjíme piva, kupodivu moc nepáchnou řízky, kterých si mnozí vezou požehnaně, první zastávku plánujeme těsně za Olomoucí…

Druhá zastávka je pak pár kiláků za Brnem, odtud už chceme jet nonstop do Třebíče, abychom se u zimáku vylodili s dostatečným předstihem. Leč máme smůlu, policie volá našemu řidiči a „přikazuje“ mu, abychom ještě před Třebíčí absolvovali jednu zastávku, neboť policisté ještě nejsou na náš příjezd připraveni… Co na to říct…

Jeden z domácích fandů nám pár dní před zápasem prorokuje, že z nás v Třebíči bude stříkat krev. Měl téměř pravdu. Stříká z nás krev dokonce už 20 kiláků před Třebíčí. To když řidič dupne na brzdu, jedna fanynka padá a velice nepěkně si rozbíjí hlavu. Ještě že už jsme těsně před cílem a tak si k zimáku rychle voláme přistavení sanitky… Ta naši fanynku odveze na chirurgii, spraví to několik stehů, vyšetření na CT fanynka odmítá a z nemocnice prhá, protože láska k AZetu je kurva silná…

Kontroly u vstupu jsou na místní poměry poměrně precizní, přichází k nám i kriminalisté v civilu a diktují nám, za jakých podmínek a kdy můžeme vytáhnout choreo. Nutno však zmínit, že jejich přístup je profesionální a dá se s nimi bez problémů domluvit… Kolem zimáku je k vidění spousta Trojbarevných, kteří přijeli auty, už se moc těším na náš počet v sektoru, ten pro mě bude překvapením… Pamatuju si totiž, kterak jsem si v týdnu před sérií psal s fandou konkurenčního týmu a prorokoval, že nedáme bus, čili že 50 lidí v sektoru bude úspěch…

Nakonec se nás na tribuně za bránou, která je celá hermeticky uzavřena a vyčleněna jen pro nás, schází přesně 104, což je vskutku parádní počet a výjezdový koeficient je to dokonce lepší, než náš loňský počet při play off v Jihlavě! Díky moc všem, kteří vyjeli, opravdu z toho mám nebývalou radost !!!

Blíží se úvodní bully, vidím, že domácí si připravují nějakou optickou prezentaci, jsem na ni zvědav. My mezitím věšíme vlajky, spodnímu zábradlí vévodí Havířovská Zvěř, dále visí vlajky skupin DC, Rumboys a Slezských Abstinentů.

Bully je vhozeno, domácí mávají dvěmi velkými vlajkami na tyčích a několika malými kousky, do toho vytahují tři barevně vyvedené nápisy „Hrdost, Síla, Tradice“. Jejich prezentací jsem docela zklamán, přeci jen, na přípravu bylo spousta času a já od nich čekal jejich letošní nejlepší dílo… Od samého začátku zápasu fandí oba tábory fanoušků velmi dobře, náš sektor dirigují dva hlavní spíkři s megafonem, sebou jsme si přivezli i buben, leč hlavy máme děravé, nechali jsme doma paličky a tak buben ani v jednom venkovním utkání nepoužíváme… Je těžké posoudit, který tábor je v hledišti hlasitější, přesně po 10-ti minutách utkání mi však přichází SMS od pozorovatele mimo náš kotel, který píše, že zatím slyší jenom nás…Výkon domácích kotelníků jde však prudce nahoru poté, co dávají první, druhý, posléze i třetí gól a o osudu utkání je tak prakticky rozhodnuto. O přestávce nás potěší místní pivo, neboť se jedná o Radegast, chutné topinkou za pár kaček také málokdo odolá…Od druhé periody výrazně prohráváme, hlasová podpora už není taková jako ve třetině první, přesto fandíme neustále a kvalitně, steně kvalitně fandí domácí, kteří místy vytvářejí opravdu velice dobrý rachot. Škoda jen, že jejich kotli jen velmi málo pomáhají okolní tribuny, zde vidím určité mezery…

Na třetí třetinu si připravujeme svou prezentaci, to když nad hlavy jde 150 lesklých vlaječek, doplněných o devítimetrový nápis „736 01“, jehož význam není potřeba více objasňovat. Choreo se povedlo na výrobnou a je fajn, že jsme se takto pěkně prezentovali i téměř 250 kiláků od domova… Ke konci zápasu na nás bedlivě dohlíží jak ochranka, tak kriminálka, v neposlední řadě také přilbami a ochrannými vestami vybavena Městská policie, jejich obava z našeho použití pyrotechniky je znatelná, my však použití pyra dnes nemáme v plánu… Utkání končí, všichni fanoušci AZetu však zůstávají v sektoru a dlouze děkují hráčům, vypadá to hodně hezky, zachovali jsme se parádně… Ven ze stadionu nikterak nespěcháme, neboť nás čeká dlouhá noc… Shromažďujeme se u východu z našeho sektoru, do autobusu naložíme potřebné batožiny a další věci, se kterými nechceme nocovat, autobus na požadavek policie odjíždí za město, kde je přes noc odstaven v uzavřeném areálu, tudíž padají naše možnosti v něm nocovat, tak jak tomu bylo v loňském roce…

Zhruba ve 30-ti lidech se vydáváme na pochůzku Třebíčí, tu a tam kolem nás projede hlídující policejní auto, po domácích ani stopy… Po 20-ti minutách chůze přicházíme k jednomu velmi solidnímu podniku, který se pro nás na několik dalších hodin stává dočasným útočištěm… Pijeme, jíme, bavíme se, panuje výborná nálada.

Kolem půlnoci odcházejí první fanoušci na kutě, na hotelových pokojích pro tři lidi spí fandů třeba 6 a tak každý, kdo chce nocovat v teple, tak se mu to podaří. Kolem půlnoci se objevují také domácí, kteří v počtu tří kusů přijíždějí před jeden hotel, potkávají fanouška AZetu, vyptávají se, kde Zvěř nocuje, načež zase odjíždějí… Aktivity od domácích jsem čekal trochu víc, ale to není náš problém…

Ráno v 9:30 máme sraz před zimákem, abychom se zúčastnili rozbruslení našich borců. Z celkového počtu cca 45-ti HZ, kteří v Třebíci nocovali se nás schází asi 35, chvíli si děláme srandu z domácích hráčů, mířících do haly, které různými vtípky trochu popichujeme, potom hledáme domácího gólmana Horčičku, kterého hodláme opít, neboť dle nás je to jediná možnost, jak druhý zápas vyhrát… Zvířata se k hale trousí v různém fyzickém stavu, někteří spali 8 hodin, jiní 5, našlo se i několik takových, kteří nespali vůbec, kteří svou ranní kakací potřebu vykonávali do pisoárů v místních hernách a prováděli jiné lumpárny…

Na zimáku se zdržíme asi půl hodiny a něco před půl jedenáctou už míříme do hospody, je nás cca 25. Nálada stále výborná, venku svítí slunce, užíváme si pěkný den, zvedáme korbele se Starobrnem či Hostanem, dáváme si oběd. I když je pravda, že z výkonu kuchaře, starého Jejky, by pan Pohlreich byl velmi zklamán. Alespoň ta jarní hrachovka s uzeným snese nějaké měřítka…

Až nás to v hospodě přestane bavit, zvedáme kotvy a jdeme na procházku městem. Je hezky, hřeje slunce, vypadá to spíše na jaro a tak se uvelebíme na náměstí, zakupujeme nějaký alkohol, popíjíme, pospáváme. Na náměstí se zdržíme několik hodin, nedokážu si představit, že by takto, třeba u Kyvadla, vegetili třebíčtí. Snad bychom je hnali až za levý břeh Lučiny… Jenže něčeho podobného se od domácích nedočkáme, ti jsou Bůh ví kde, ani internetový fighter Havlas není na obzoru. Zřejmě ho stále trápí ty průjmové onemocnění…

Když nás to venku přestane bavit, přemístíme se o pár metrů dále, do jakési vietnamské putyky, tam naše demence vrcholí. Na námětí i v hopsodě jsme v počtu cca 20 – 25 lidí… Napadne nás, že když domácí nehledají nás, tak se my pokusíme najít je. Míříme na zimák, kde se chceme usadit v místní knajpě. Ačkoli neznáme důvody, tak kriminální policie je proti, měníme tedy plány a po strmém schodišti se vydáváme jakoby nad halu, do hospody, ve které se před zápasem scházejí domácí příznivci… Po těch není ani vidu ani slechu, do začátku utkání zbývá asi hodina a tak sednem, dáme pivo a budeme doufat, že nás Ultras Třebíč ještě poctí svou návštěvou… Místo domácích však do putyky míří další a další Trojbarevní, v jednu chvíli je nás asi 30. Čekáme do poslední chvíle, zda-li nás hostileté z Vysočiny opravdu nenavštíví, když se tak neděje ani 10 minut před utkáním, zvedáme se a míříme na stadion. V tom zjistíme, že u našeho sektoru není přistaven autobus, ve kterém máme vlajky, choreo a jiné potřebné věci, spojíme se s naším řidičem, ten nám oznamuje, že autobus stojí někde za městem a policisté jej odmítají pustit ke stadionu. Co k tomu říct, včera u vchodu na zimák stát mohl, dneska ne… Kocourkov aneb vše pro fanouška.

Reagujeme rychle a operativně, voláme si taxík a jedeme kdesi za město. Z autobusu do taxíku naložíme potřebné věci a i díky velké vstřícnosti taxikáře, který je mimochodem fanouškem Třebíče, valíme i v šesti lidech a s vlajkami na tyčích čouhajícími z okna, jako o závod zpět na zimák. To už se však utkání hraje, v pěti lidech přicházíme asi ve 3. minutě. Pod kotel věšíme naši hlavní zástavu, krom ní visí všechny vlajky, které visely včera + navíc vlajka Potěr fans.Nás sektor je opět dirigován dvěma spíkry, kteří dnešní support zvládají bez megafonu, neboť ten nás stále trápí. Stejně jako včera, tak ani dnes nepoužíváme buben, i když jej v sektoru máme připravený. Tahle negativa vyvažuje i dnes náš výborný počet, který jen malinko zaostává za tím včerejším, dnes se nás schází celkem 97.Domácí si s úvodem zápasu připravují svou prezentaci, to když v sektoru mávají lesklýma vlaječkama v barvách klubu. Za snahu palec hore, leč provedení velice vázne. Vlaječky jsou příliš malé a také jich mají málo. Kdyby byl les vlaječek hustější, vypadalo by to asi dobře, takhle to však hodnotím spíše podprůměrně. Pod kotlem mají vyvěšenu jedinou vlajku (stejně jako včera), tou je černá zástava Ultras Třebíč.Včerejší zápas je jiný v tom, že dnes jdeme do vedení a celou úvodní třetinu vedení držíme. To se odráží i na fandění, když my jedeme výborně, celých 20 minut, domácí jsou stavem viditelně zaskočeni, v jejich fandění lze pozorovat až příliš dlouhé promlky. Situace se mění ve druhé třetině, kdy domácí hráči otáčejí stav, rázem je fandění domácích o poznání lepší, avška stále dobrá je i naše hlasová podpora… Ve třetí třetině vytahujeme naši prezentaci, tou je slepená plachta v klubových barvách o velikosti cca 8 x 6 metrů, na které je malůvka Anonymního Zloděje, nesoucí na rameni pytel úlovků, kdy z pytle vyčnívá šála Třebíče, našeho čtvrtfinálového rivala. K plachtě je asi 9-ti metrový transparent Anonymní Zloději, po stranách vlaje cca 20 vlajek na tyčích… Oslovením Anonymní Zloději nás častují příznivci mnoha klubů, nám to lichotí… Na druhou stranu, tito blbouni by si měli uvědomit, co vlastně chtějí a jak to berou… Jednou nás osloví „anonymní zloději“ a když vidí, že mezi našimi úlovky je právě jejich šála, svůj názor mění a zmíní, že šálu našich rivalů jsme si určitě zakoupili v jejich fanshopu… Tuhle demenci předvedli nejen třebíčtí, ale třeba i budějovičtí… Tohle jen svědčí o mentalitě daných osob… Ve třetí třetině je naše fandění už o poznání slabší, s přehledem nejhorší za 6 třetin, po dobu kterých okupujeme poslední dva dny hostující sektor, přesto se naši spíkři snaží, dostat z těch 97-mi fanoušků nějakou kvalitu… A ta kvalita tma pořád je, i když oba zápasy docela jednoznačně prohráváme. Oba zápasy však naše fandněí snese velice přísné měřítko…

Zápas končí, opět s našimi hráči absolvujeme děkovačku, kdy vyvoláme Michaela Foltýna, pro kterého je to poslední zápas v barvách AZetu a který si svým přístupem získal řadu fanoušků… Když míříme ven ze stadionu, u mříže oddělující domácí od hostů se střetneme s domácími, kteří mírně provokují… Obě strany se vzájemně pouráží, zeptáme se hostů, kolik jich u nás bude v pondělí, když jim jejich sponzor nedá příspěvek na výjezdový autobus, z jedné strany na druhou letí nějaké to pivo, jenže to už ochranka vše ukončuje a my definitivně opouštíme zimák… Před ním čeká autobus, nalodíme se a opouštíme město…

Cestu domů očekávám velice ospalou, přeci jen, dva dny na Vysočině nám vzaly spousty sil, avšak opak je pravdou. V buse dopíjíme zásoby našich lahvových piv, panuje dobrá nálada a legrace, zaskotačíme si běhme tří zastávek na čurání a kouření, do našeho města dorážíme něco před půlnocí…

Co k tomuto dvojvýjezdu říct? Dvě porážky na ledě velice zamrzí, však na neskutečnou kupu srandy budeme vzpomínat ještě hodně dlouho vzpomínat. Byla to douvdenní zkouška našich bránic, neboť ty dostaly tím návalem smíchu zabrat. Tohle jsou ty pravé výjezdy, tohle je tne fanouškovský styl žití… Snad za rok dáme podobné opáčko…