Domácí zápasy a třeba náš sobotní výlet do Přerova, to je jako den a noc. Doma trápení, kdy se lidem nechce příliš fandit, venku parádní představení, jako bychom to snad ani nebyli my. Potenciál máme, bohužel jen na mrhání… Je tady středa a my se jdeme opět protrápit domácím utkáním…
Zatímco už máme vyvěšeny všechny dnešní vlajky, kterých je 7, teprve 10 minut před zápasem zjišťujeme, kdo bude vlastně spíkrovat, na poslední chvíli pak řešíme, kdo si sedne za buben… Je to hrůzinec, je to lepení čehosi co má být dávno předem naplánováno, máme jet podle jakýchsi zajetých šablon…
V kotli se schází stabilní počet lidí jako na předchozích dvou zápasech a pod vedením spíkra se od úvodní bully pouští do fandění. To je vzhledem k počtu průměrné, fanoušky potěší rychlý gól do sítě soupeře a tak je díky elánu do fandění větší chuť, nejen u fandů v kotli.
Ačkoli jsou naproti nám hosté, dnes pro nás nejsou příliš soupeřem. Respekt 15-ce Kladeňáků, která na utkání dorazila, leč zmiňovaný tucet a tři navíc moc nepůsobí jako fandové. Posedávají v prvních dvou řadách sektoru pro hosty a během celého utkání se ozvou jen párkrát, i to fandění je takové jakési divné, takové ukolébávací, uspávací, hosté na mě působí značně rozpačitě. Jako by to spíše byli otcové a mámy od některých hráčů, kteří přijeli dohlídnout na své ratolesti, než fandit.
Jakás takás hokejová atmosféra panuje během celého zápasu prakticky konstantní, chvíli je to fajn, třeba když valná většina tribuny A zvedá ruce, chvíli je to slabší, dokonce ostudné. Ta pravá ostuda pak přichází na řadu na začátku poslední části hry.
Člověk, který doposud sedí u bubnu, jde prodávat fanouškovské suvenýry a na jeho místě jej nemá kdo nahradit. Moje nervy… O přestávce za bubnem vždy posedávají děcka, která do toho více či méně valí, vždycky mě to sere, nemám klid na sledování výsledků :-), ale když do toho mají valit během zápasu, tak to najednou nikdo neumí, nikomu se do toho nechce, každý se bojí vzít odpovědnost na svá bedra…
Bez bubnu je ten náš slabý počet ještě více tragičtější, lidem se nechce tleskat, je to katastrofální a všichni pociťujeme, jak je ten jeden buben potřeba. Situaci zachraňujeme až ke konci třetí periody, kdy se jeden dobrovolník přeci jen najde… Do budoucna – nechce někdo stabilně za buben? Ve středy. V soboty bubeníka – výborného – snad ještě pořád máme. Kdyby si to chtěl kdokoli zkusit, řekněte, domluvíme se, ze svého dám nováčkovi za bubnem i nějakou odměnu – za snahu a nebojácnost, za snahu do toho jít. Co si budeme povídat, bubeník to mnohdy musí vzít na sebe, když spíkr přemýšlí co dát za chorál, když bubeník vyplňuje pauzičku ve fandění apod. Je to mnohdy nevděčná úloha.
V kalichu hořkosti nás dnes koupe i kukaň dýdžejů, jsme rádi, když fandíme ve hře, natož v přerušeních. V těchto fázích utkání by měla hrát hudba (člověk mající ji na starost by měl tohle umě vycítit), ta však většinou nehraje a tak mnohé čekání na to, až pan v pruhovaném vhodí bully, jsou v trapném tichu. Ach jo…
My tak zkurveně mrháme našimi schopnostmi, tak mě to mrzí… Do Přerova nás (ano nás, protože všichni tito sedí těsně vedle sektoru pro hosty) přijedou pozorovat Komeťáci, Sigmáci, Moráci apod. Proč? Protože se nudí? Ne, vybudovali jsme si nějaké jméno, něco umíme… Všichni tito pozorovatelé jsou z našeho výkonu více či méně nadšení, přijde domácí zápas a já si připadám jako v Jiříkově vidění. Tohle nejsme my!
Je třeba poděkovat pravé straně, mnohokráte kotel doplňuje a pomáhá mu s atmosférou, mnohokráte si odpovídáme, pokračujeme, zpíváme spolu apod., ještě že tohle nám stále funguje parádně. Díky, chlapi! Na druhou stranu, za stavu 1:0 jsem čekal o trochu větší zapojení dalších tribun, měl to být větší hukot než byl. Ale chápu, ta nervozita z těsného stavu byla u nás všech velká…
Ještě že jsme vyhráli a děkovačka byla super. Trochu to vyvážilo mou skepsi ze současného stavu. Na děkovačku jdou tři hrdinové, všichni si ty chvíle pořádně užijem… Jedna výtka mě napadá. Ano, super, Šimon nám vychytal dva body, byl famózní, ale občas jsme to s vyvoláváním jeho jména přeháněli. Vyvolávat brankáře bychom měli poté, kdy fakt lapne velkou šanci, mělo by to být za odměnu, né jako samozřejmost po každém zásahu. Já měl pocit, jako bychom se Šimonovi chtěli nějak zalíbit, zavděčit nebo jak to říct. Skoro nahození na bránu, které letí metr nad a které Šimon lapne se zavřenýma očima, to podle mě není na vyvolávání gólmanova jména, a je jedno, jestli je to Steve, Maty, Svobiš či Šimon. Ale je to jen můj názor :-).
Jsem moc rád, že mě den po utkání kontaktuje spíkr, že i on už má toho dost a jeho nervy mají své hranice… Spolu vymýšlíme schůzku, na které bychom rádi viděli KAŽDÉHO, KDO NENÍ SPOKOJEN SE SOUČASNOU ATMOSFÉROU NA ZIMÁKU. A je nám jedno, jestli chodíš do kotle, RBH, na béčko či prosedíš půl zápasu na Plechu. Pojďme se o tom bavit, krucipísek! Přece to nemůžeme neustále přecházet a tvářit se jakože nic. Schůzku budeme ještě mnohokráte propagovat, ale už teď si někam zapiště – pátek 2.10. od 19:00 na Plechu!
Sepsal J.R. from B.K.