Chtěl bych říct, hned v úvodu svého reportu, že jsou lidé, kterých si, za to, co dělají pro havířovský AZet a jak k tomu přistupují, velice vážím. V utkání s Benátkami jsem si spoustu z nich připomněl, zmíním však jen zlomek těchto borců. Přesto i ten zlomek zmíním tuze rád… Na druhou stranu, jen v krizi či ve srabu si uvědomíte, kdo to kdy s Vámi jak myslel, skryté úmysly mnohých se projeví. Projevily se i včera. Je to dobře, člověk aspoň ví…

Někdy dopoledne, po přečtení mého textu na diskuzním fóru, mi volá fanoušek, nabízí svou pomoc. Ano, tohle stačí, to je to, co potřebujeme. Tak málo stačí… Po obědě tiskneme 200 letáků (zafinancováno z čapky), které mají zpropagovat „Potlesk pro Mařku“, tři hodiny před zápasem, v šíleném slejváku, se pak sejdeme u Plechárny, vytáhneme nádobíčko a i přes těžké klimatické podmínky uděláme venku transparent (zafinancováno z čapky) pro našeho šampióna… Polepíme s trochou nadsázky celý stadion, naše výlepová akce pak pokračuje ještě půl hodiny před zápasem, chceme, aby se akce fanoušků dostala do podvědomí všech…

Pár minut před utkáním si mě odchytne Radim, klasický moderátor zápasů. Má zájem, ptá se na současnou situaci ohledně fanouškovské scény. V kruhu pro vhazování chce o nastalé situaci mluvit, chce mít info z první ruky, nechce operovat s nepřesnými pojmy, jak třeba operují jiní. Moc si toho vážím. Celkově si velice vážím, že právě Radim je ten člověk, který k nám fanouškům z 90-ti % promlouvá. Je to člověk na svém místě a pro AZet je to velká výhra! Klub je mozaika, potřebuje malé dílky, jen hráči tu rodinu netvoří…

Když začíná utkání, je mi do breku. To, co se nikdy nemělo stát se stalo, na svém klasickém místě není klasický kotel, kolem sektoru nevisí ani jedna vlajka, dvě své vlajky naopak pod svými sedadly věší Rumboys. Situace, za kterou můžeme my všichni, ne ti, kteří na ty červené sedačky dnes po dlouhé době nepřišli. Ba naopak, těm vzdávám hold, že tak týden co týden doposud činili… Mnohdy to byl masochismus, věřte mi. Však pozor, abych byl i pozitivní, protože tohle u mne mnozí mohou postrádat – když budeme chtít a každý za sebe do toho kotle zase jednou přijde, tak ten bude opět plný! Ale to musí začít každý u sebe. Né se dívat, že Franta s Markem tam nejsou, nejdu tam ani já. Protože věřte, že když já začnu a přijdu, přidá se i ten mezulán Marek. No a Franta? Kurva, ten když uvidí mě a Marka v kotli, přijde taky… Je to řetězová reakce. Když jsme byly děti a na kole nám řetěz spadl, uměli jsme ho nasadit. Sice pak měli špinavé ruce, ale kolo jelo dál. Dítka už dávno nejsme, i proto by pro nás nějaké spadlé řetězy měly být hračkou…

Chtěl bych zmínit ještě jednou – na organizaci kotle se na jistou dobu rozhodlo rezignovat třeba 10 lidí. Jak moc velký či malý zlomek to je? Nikomu nebylo přikázáno, aby do kotle nechodil, ba naopak, víte sami, že i na našich stránkách jsme nabádali každého k tomu, že pokud chce, ať do toho kotle jde a fandí. I těch 10 lidí z organizační skupiny, kteří v kotli pravidelně fandili, totiž dneska fandí. Bohužel jen na jiných místech stadionu. Jít či nejít do kotle je každého volba, ne povinnost…

Našli se lidé, kteří nadávali, že kotel není. Chápu je, rozumím jim, k hokeji to neodmyslitelně patří. Ale poprosil bych, aby i oni pochopili nás… Přes koleno jsme to lámali 2 roky, vyzývali fanoušky k mnoha možným řešením, k mnoha schůzkám, na kterých jsme nastalou situaci chtěli řešit. Na žádnou schůzku nikdy nepřišel nikdo z těch, kdo na dnešním utkání remcá. Možná kdyby přišel a podělil se o svůj názor, nemusel bych dnes o tomto psát…

Stejné je to i se situací kolem choreografií. Ano, vybírali jsme na chorea, konkrétně na zápas s Přerovem. Tehdy to z důvodů, které jsem zde zmínil, nevyšlo. O uplynulém víkendu jsme začali malovat plánovanou choreografii směrem k sobotnímu utkání proti Slávii. Jsou nakoupeny barvy, papíry, igelity, válečky, izolepy, štětce, fixy a mnoho dalšího, opět opakuji, kdokoli by chtěl, ať mne na hokeji osloví, rád jej do našeho skladu vezmu. Ale opět se zeptám – jak tuhle práci máme dokončit, když lidé nemají zájem? Stačí nám zpětná vazba, stačí nám vidět, že lidé chtějí a není problém na započaté práci pokračovat… Nebo ještě jinak – pokud se najdou lidé, kteří budou tvořit, pokud přijdou s nápadem a chutí, dejte nám vědět, materiál či finance pro Vás máme… Já myslím, že není důvod pro paniku a řešit, do čeho peníze z čapky píchnout. Já věřím, že brzy se najdou tací, kteří po těch kolenou zase budou lozit a vytáhneme choreografie, kterým zase budeme tleskat nejen my, ale i naši soupeři. Jen musíme chtít. Pracovat, né o té práci jen mluvit… Některým škarohlídům zde dávám fotku paragonu z našeho posledního nákupu, jde jen o nákup barev a malířských potřeb. Nákup je z 5.11., tedy den předem, než jsme začali pracovat na choreografii na Slavii…

Slavnostní chvíle zápasu přichází v čase, kdy na světelné tabuli svítí dvě desítky, číslo tolik typické pro HONZU MARUNU. V tomto čase přerušíme symbolicky hru několika málo konfetami, za trestnými lavicemi rozvineme transparent „HONZO, RVI SE TAM!“, načež CELÁ hala povstane jako jeden muž a neutuchajícím potleskem dává najevo, kdo že je nesmrtelným hrdinou a miláčkem našich tribun. Bylo to nekonečné a nádherné, obrovské díky všem, kteří se toho zúčastnili… Chtěl bych také poděkovat redakci oficiálního webu, že nám sdílením propagační fotografie pomohli, chtěl bych opět poděkovat Radimovi a jeho kolegům z kukaně, i jejich pomoci si velmi cením!

Jaké je dnes fandění? Na poměry, které panují, čili že není k dispozici klasický kotel se spíkrem a bubeníkem, je fandění dobré! Otěže všeho vzal do svých rukou Bradka a příkladně diriguje „svůj“ sektor. Bradka je fanoušek, který na těch tribunách sedí dlouhá léta, kdyby každý chlap v jeho letech byl takový, mohli bychom se rovnat s ekipami z jiných koutů světa, kde místní fandové fandí a neřeší věk. U nás je to takové malé tabu. Já jsem starý, já nefandím, já si přece nestoupnu a neroztánu ruce, to ať dělají mladí… Neříkám, že takoví jsou všichni, ale sami víte, jak to myslím. I Bradkovi patří velké díky, že se toho chopil a ukázal, že je duší fanoušek. Ne dnes, ne včera, celoživotně…

Abych nekřivdil ostatním, dnes jsou v hledišti i další lidé, kteří chtějí rozeřvat dav, mnohokráte se to daří. Čili situace je taková, že velkou část zápasu je sice ticho, jsou však i chvíle, a není jich málo, kdy se halou nesou naše chorály a pokřiky. Určitě to nebylo tak ideální, jako když se fandí celý zápas, ale… Kdo fandil chtěl, fandil. Mnoho lidí z kotle, kteří pravidelně fandí v něm, se „rozprostřelo“ na okolní tribuny a fandilo, i tohle dnes hodně pomohlo… Nejvíc však samozřejmě pomohla ta tíha faktu, kdy si lidé uvědomili, že dnes je to na nich. Sami víme, že lidé na tribunách fandili mnohem více, než fandí klasicky. Na jednu stranu je to dobře, je to super, na druhou stranu je to škoda…

Druhou třetinu v hledišti nejsem, mám na Plechárně naplánován sraz s Martinem Potočným, přidají se k nám další dva fandové, kteří patřili mezi legendy našich tribun a neskutečně jim v historii pomohli, řešíme velký zápas, který se odehraje 20.12. Dva zmiňovaní fandové nyní nejsou téměř aktivní, ale do tohoto zápasu jdeme všichni společně a snad vykouzlíme nezapomenutelný zážitek. Ozvalo se nám velké množství fanoušků, kteří pomohou s tvorbou, s propagací, s tiskem, s malováním, společně to můžeme dokázat. Co můžeme – my to dokážeme!

Názorům Martina Potočného mnohdy a rád naslouchám. Neříkám, že se všemi souhlasím, tak by to také mělo být, každý by měl mít takové to svoje jádro nezávislé na svém okolí, na druhou stranu – i těm, se kterými třeba nesouhlasím, rád a pozorně naslouchám. Jsou to názory, které nás mnohdy mohou posunout dál. Potok se dlouze vyjádřil i k současné krizi na havířovských tribunách, né že by přímo radil, jak z toho ven, ale nastínil možné řešení, které by třeba on viděl jako správné… Situace v havířovském hokeji, a nyní se vymezme jen na ty tribuny, mu není lhostejná. Havířovský hokej je náš, nás všechny trápí, nám všem dělá radost… A jen tehdy, když potáhneme za jeden provaz, bude té radosti mnohem víc, než těch strastí…

Havířov na ledě prohrává, atmosféra se na výsledku asi trochu odráží, což je naprosto logické, avšak borci v modrém vyrovnají, hala burácí, Mejdlo to urve v samostatných nájezdech a my si můžeme užít vítěznou děkovačku. Hráči dnes přijíždějí pod nejhlučnější sektor zápasu, společně s diváky se zaradují, míří do kabin, my do domovů či hospod…

V těch ještě probíráme současnou situaci, slýcháme návrhy, některé logické a za zkoušku stojící, jiné asi přitažené za vlasy, důležité však je, že lidem nastalá situace není lhostejná. Čas ukáže…

Sepsal J.R. from B.K.