Je úterní ráno, před pár hodinami jsem přijel z Prostějova. Prohrálo se. No a? Doba, kdy jsem na sport chodil jen kvůli tomu sportu na hřišti, je dávno pryč. Skončila před více než 15-ti lety, kdy jsem „objevil“ tribuny. A zjistil, že stejně zajímavé, jako brilantně vytvořené přečíslení 3 na 1 na ledové ploše, to může být mnohdy i v ulicích… Jako možná předzvěst toho, co všechno se v Prostějově může a nemůže stát, měl být pátek. I když tehdy jsem si to neuvědomoval, jak bych také mohl? V pátek, někdy kolem poledne, mi zvoní telefon. Člověk z kriminální policie Havířov, který má na starosti fanoušky, stadiónové násilí, extremismus apod. Volá, aby zjistil, kolik nás v pondělí vyjede. Telefon mu nezvedám. A právě tohle nepotažení zelené ikonky na displeji startuje nevšední zážitky z Hané. Ale popořádku…

Pondělní dopoledne, jsem nasraný. Nejen že zuřím při sledování reprízované Ulice, když vidím tu šarlatánku s těmi kapkami, bylinkami, mastičkami a já nevím s čím vším, ale mnohem více zuřím, když si představím, v jakém počtu dnes asi vyjedeme. 120 kiláků vzdálený Prostějov, což se dá v klidu stihnout i po ranní směně, poslední výjezd, bojujeme o šestku a já ještě pár hodin před odjezdem našich vozidel špekuluju, že budeme rádi, když se nás sleze 20. Kdybych měl prostor, zamyslel bych se nad tímto faktem více a podrobně, však naštěstí jsou mnohem důležitější témata, o kterých dnes psát, nuže posuňme se v časové linii zas o kousek dál…

Po prvních třech autech se plní i to čtvrté, dostávám echo, že i páté, pak šesté, za chvíli sháním lidi do sedmého a má nálada je hned o poznání lepší. Ti, kteří jedou, jsou vstřícní a spolupracují. Až mám chuť kliknout na pomyslné „to se mi líbí“ a dát tak těm lidem najevo, že za jejich spolupráci jsem rád. Na můj podnět na diskuzním fóru reagují, volají, místo nabízejí apod. Jen takhle docílíme toho, že 3 hodiny před odjezdem vím o sedmi zcela plných autech a s trochu lepší náladou vyrážím na sraz na Plechárnu.

Optickou prezentaci, ve formě nějaké malůvky či čehokoli podobného, nachystanou nemáme. Ale říkám si, že když už jedeme v počtu cca 40-ti Zvířat, měli bychom mít aspoň něco, něco málo… Samozřejmostí je balení vlajek, i když nebereme jich tolik jakože oficiálních, protože tuším, že lidé ze svých fanouškovských skupin vyvěsí ty své. K vlajkám pak, přestože jedeme autem, přibalíme dvacítku vlajek na tyčích. Ano, naložíme je do auta, nasoukáme je podél dveří tak, že já, jakožto spolujezdec i člověk sedící za mnou, jsme značně pohybově omezeni. Ale co, srát na to. Na pohodlí se nehraje, když jde o značku HZ!

Asi hodinu a 45 minut před úvodem zápasu vyrážíme z Havířova, řidič na to neskutečně šlape, až mám trochu strach, uděláme si krátkou zastávku za Olomoucí a k prostějovskému zimáku přijíždíme asi půl hodiny před zápasem. Parkujeme hned u brány, kterou se vstupuje jakoby do areálu, směrem k sektoru pro hosty, nabádám všechny řidiče, ať parkují tam kde my, protože tuším, že po zápase by se nám to mohlo hodit. A né proto, že to je do auta kousek…

Vytahujeme z auta všechny fanouškovské pomůcky a pomalu kráčíme ke svému sektoru. Zde se projevuje úděl toho pátečního nezvednutého telefonu. Pozor, neříkám, že toho lituji, to absolutně ne, jen poukazuji na fakta. Přichází k nám policista s vysvětlením, že vchod do sektoru pro hosty je dnes uzavřen a otevřen nebude. Klepeme si na čelo. Technikou poklepu, kterou se mačká beďár, aby si pan orgán nemyslel, že jej urážíme či snižujeme jeho autoritu. Dotazujeme se, jak je tato komedie vůbec možná. Je nám sděleno, že jelikož nebyl nahlášen příjezd autobusu s fanoušky AZetu, není vstup do sektoru pro hosty otevřen. Přemýšlím, že se spojím s některým prostějovským fanouškem, ať volá Vykoukalovi nebo kdo má tuto šaškárnu na starost. Během mžiku si však uvědomím, zda-li to není nějaká organizovaná bota právě od příznivců Prostějova, o kterých se leta tradovalo, že jsou jedna ruka s ochrankou, která prostě vchod neotevře… Fízlové jsou ale milí, přicházejí s neskutečně vstřícným řešením, které se hodí jako scénář pořadu „To nevymyslíš“. Všichni fanoušci AZetu půjdou vchodem pro domácí, projdou se s vlajkami a bubnem kolem domácího kotle a budeme přes zimák navedeni až do svého sektoru. Nevím, jestli se té absurditě, která je nyní za pochodu vymýšlena, smát nebo brečet. Představte si situaci, že hosté v Havířově pijí na Bowlingu a poté je, chvíli před začátkem zápasu, povedou kolem kotle, kolem RBH, až do svého sektoru. Demence! Policisté nás ujišťují, že naši bezpečnost chránit budou, ale jen venku, že vevnitř už to není jejich starost, že nás u vchodu předají ochrance. Ano, té, o které píšu výše. Ha, koruna tomu nasazena. Ta ochranka, ve které ještě před časem (nevím jak nyní) působili staří prostějovští chuligáni, jejíž někteří členové mě během tzv Prostějovského čardáše oslovovali jménem apod. Dochází na nekonečné dohadování, kdy tohle všechno odmítáme a žádáme otevření vstupu do našeho sektoru. Ano, najdou se i tací, kteří to nevydrží a tak třeba flaga „Potěr fans“ opravdu putuje po zimáku, kolem domácího kotle. Trnu hrůzou, aby po mém příchodu visela u nás a né naproti… Napjatá a nepřehledná situace vrcholí dalším telefonátem…

Volají mi naši lidé, že někudy zadem, přes hory doly, přes kopečky, to celé obešli a tak dlouho bouchali na dveře sektoru hostů, až jim otevřela znuděná pětice sekuriťáků. Ovšem zcela nepřipraveni, bez lístků pro hosty apod., ale to se prý zařídí. Tuto situaci sděluji policistům. Policista mi fakt, že je sektor pro hosty už otevřen a že nás tedy mohou pustit, nevěří. Říká, že to není možné, ať nediskutujeme a odebereme se ke vchodu pro domácí… Až poté, kdy náš člověk, který mi volá, přijde prokazatelně na silnici, aby se policista o jeho poloze opravdu přesvědčil, je nám konečně dovoleno jít k tomuto vchodu a šaškárna, pro tuto chvíli, je konečně u konce… To to ale trvalo.

Pomalu se trousíme na stadion, ochrankou není vůbec nikdo a ani náznakem prohledán, kluci z ochranky to mají zcela na párku a raději se baví Messengerem, hitem dnešní doby. Pronášíme nějaké stroboskopy, míříme po schodech nahoru na sektor a začínáme věšet vlajky. Pro první dvě třetiny je dohodnuto, že budou viset jen ty skupinové, čili Potěr Fans, DC, AH a Mladá Zvěř, pětici pak uzavírá malá výjezdová zástava. Ano, mnozí rejpalové nám vyčítali, že hodně vlajek vozíme jen do bezpečných destinací, dnes jim odpovídáme…

Dnes jsem v tomto hanáckém městě a na tomto zimáku poprvé od legendární soutěže Stardance aneb Když hvězdy tančí, kdy se trsalo o sto šest, možná až o sto sedm, až z toho nejeden Marek Eben musel zase více zešedivět a Terka Kostková musela vlhce snít, že chce doma násilníka a né zvěrolékaře. I proto se tu dnes těším, konečně si vyslechnu hodnocení od Zdeňka Chlopčíka, Jana Révayie či Tatiany Drexler, protože dodnes jsme za tu exhibici na parketu nebyli dostatečně odměněni. Tedy, my bychom už tehdy byli porotou odměněni a je mi jasné, že by se to hemžilo desítkami, leč policie nám ve spolupráci s ochrankou nedovolila vyčkat na staďáku do verdiktu poroty. Rozhlížím se po zimáku, ten je dnes velmi slušně zaplněn, kousek od našeho sektoru sedí Radek Meidl, vyhlížím ještě Petru Kvitovou, ale ta asi trénuje servis cross. Nebo se třeba připravuje na další ročník Stardance, kdoví… Přivážíme nejen megafon, ale i buben, i když pro úvod zápasu k němu nemáme vhodnou osobu a tak pro první dějství se rozhodneme jej nepoužívat. Utkání začíná.

Jak prostějovský, tak i havířovský kotel, ve kterém se schází přesně 41 Zvířat, začínají s fanděním, ihned si uvědomíme, kde jsme. Myslím tím akustiku tohoto zimáku. Stokrát jsem tvrdil, že je příšerná, jsme navíc hrozně daleko od ledu, dnes to o té příšernosti zopakuji postoprvní. Nenávidím to tu a nezávidím domácím, kteří se s tím rvou dlouhé roky…

I přesto se snažíme fandit téměř bez přerušení, mnoho lidí je však líných, nechce se jim vytahovat ruce z kapes, nefandí zdaleka všichni a tak by naše představení, co se hlasitosti týče, mohlo být určitě mnohem lepší. Já zde minule nebyl, ale ti, kteří byli, se shodli, že jejich fandění bylo minule, v osmadvaceti lidech, lepší, než dnes, když nás je o 13 více. Je to škoda…

Domácí? Možná i proto jsme dnes horší než tehdy, možná je zde jakási úměra. Domácí jsou dnes jiná káva… Nedopočítám se, po kolikáté již v Prostějově jsem. Dnes je však doping domácího kotle zdaleka nejlepší za všechny ty roky, kdy jsem na tento zimák vážil cestu. Musím se zastavit u domácího spíkra. Ten má pod kotlem sestrojenu parádní „kadibudku“, která mu v jeho dirigování nejen kotle výborně pomáhá. Výkon této osoby je dnes neskutečný, až je s otazníkem, zda-li by při pozápasovém čůrku do kelímku prošel na dopingovém testu :-). Žije tím, parádně diriguje nejen kotel, ale i fandy v jeho okolí, výborně gestikuluje, nepůsobí dojmem leklé ryby jako mnoho jiných spíkrů, gestikulací vyzývá k fandění i protilehlou tribunu, má obrovský podíl na tom, jaká je dnes atmosféra. Čas od času, přes svou heterosexuální orientaci, se přistihnu, že se právě na domácího spíkra dívám radši než na hokej na ledě. V hokejových halách či na fotbalových stadionech jsem toho zažil spousty, zažil jsem desítky spíkrů, z mnoha jsem byl fascinován (jako puboš musel Kybyho, později Hrnka na Bazalech hltat každý!), mnozí mi utkvěli v paměti. Stejně tak budu mít dlouho v paměti výkon toho dnešního prostějovského „předříkávače“. Famózní!

Od mé poslední návštěvy je hodně obměněn i repertoár prostějovských pokřiků a hlavně chorálů. Prostějováci se baví, zpívají, s obrovským citem a rozumem používají buben, jsou opravdu výborní. Víte, Prostějováci se s Přerováky často přou o to, kdo lépe fandí, kdo je hlasitější, rozmanitější apod. Letos jsem byl tam i tam, v obou halách byl přibližně stejný počet fanoušků, navíc přerovská hala má mnohem lepší akustiku než ta prostějovská… Ale Přerov a Prostějov, to je pro mě velký rozdíl. Přerov často řve, mlátí do bubnu a rámusí používáním tleskátek (při mé návštěvě tam), Prostějov je lepší, zpěvnější, různorodější. Prostějov, co se týče jejich supportu, bych mohl rovnat s budějovickými, pokud to tedy vezmou za otěže tamní Ultras. Tam bych to viděl jakoby fifty fifty. V čem je však Prostějov dál? Prostějovský kotel je celý jednolitý, navenek působí všichni stejného vyznání, ražení, přesvědčení, fanouškovského myšlení… Budějovický kotel, ten je takový jen z poloviny… Tu druhou půlku už z mých reportů znáte, to je přece ten roj nepříjemných bodavých žlutých včel. 

První perioda končí, náš sektor stále střeží jen 5 (slovy pět) sekuriťáků, kolem zimáku jsem neviděl ani jednoho těžkooděnce, v samotném sektoru pak hlídkuje jeden tajný policista. Ale prostě na to, jak moc bývají tyto zápasy rizikové a kolik je vždy fízlů a ochranky v Havířově, tak tady je to diametrálně jiné. Docela čumím. A čumím ještě víc při zjištění, že náš sektor je zcela průchozí! Že do našeho bufetu mohou mířit prostějováci, že mohou jít volně k nám do sektoru. Nemohu tomu uvěřit. I proto musíme být o přestávce mnohem obezřetnější, musíme zůstávat hlídkovat u vlajek, rozdělovat si úkoly a chodit na cígo či na klobásu po skupinkách :-). Nebezpečí může přijít ze všech stran. Vůbec se mi to nepozdává. Dnes to hraje do karet všem domácím, kteří by nám chtěli zkřivit vlas, dnes by si zde nemohli být jistí ani takoví vlasoví guru, jakými jsou Slávek Sobotka, Ivan Mládek či Fabien Barthez.

Trend, co se fandění týče, se z první třetiny přelévá i do druhé. Opět se snažíme, a nejen snažíme, ale i fandíme, prakticky neustále, tu a tam si dopřejeme malou proluku, někdy je to lepší, někdy horší, no k ideálu to má každopádně daleko. Kvalitu z první části hry si ponechají i domácí, i když je pravda, že když má kotel hluchá místa, fandí v něm, soudě dle zvednutých paží nad hlavy, třeba jen 25 lidí. Takových pasáží je však málo, většinu druhé části fandí kotel celý, několikrát si výborně odpovídá s protilehlou tribunou. Opakovačky „Prostějov – Prostějov“, jsou sice obyčejné, zní však mnohokráte a dobře, na můj vkus až mockrát, zatímco parádní odpovídačka „Táhneme na hokej“ zazní jen jednou. To je škoda. Právě za tuhle odpovídačku je potřeba protilehlou prostějovskou tribunu velmi pochválit. Říkám si, zda by podobně složitou (složitou pro tyhle gaučáky) zvládlo naše béčko, u kterého jsme rádi, že se po letech vzmohlo na odpovídání jednoslovné…

V polovině zápasu vytahujeme 20 mávaček, nad hlavami s nimi vlajeme několik minut, u toho dlouze prozpěvujeme jeden z chorálů. Od druhé třetiny také používáme buben, leč nijak světoborné to není, jelikož u tohoto nástroje dnes stojí klučina, který s tím má doposud nulové zkušenosti…

O přestávce opět stejný scénář jako v pauze první, pod sektorem se nám prohánějí domácí a tak jsme obezřetní, v přestávkovém programu pak zaznamenám nejslabší článek celého dnešního prostějovského představení. Tím článkem je nadmíru trapný moderátor nějakých soutěží na ledové ploše, jeho rádoby fórky jsou suché a hloupé, katastrofa. S tímto fanoušci asi nedokážou hnout a i kdyby jo, je to asi vlastně prkotina, která do zápasu nijak nezasahuje. Mně to ale kurví přestávku :-). Co bych ale, být fanouškem Prostějova, možná chtěl změnit, to jsou místní roztleskávačky. Ano, nejsou to sice tak mladé holky jako tehdy v Havířově, kdy jsme proti jejich angažování při hokejových zápasech úspěšně bojovali, přemýšlím však, komu přítomnost několika málo dívek na zdejším stadionu, prospívá. Napadá mě, že by to mohly být dcery někoho z klubu, čert ví…

Před závěrečnou třetinou malinko pozměňujeme vyvěšení vlajek, přidáváme vlajku hlavní, dnes šestou v pořadí, vyvěšujeme zástavu AZ HAVÍŘOV. Jedním z pozitiv dnešního sektoru Zvěře je fakt, že všech 41 lidí stojí prakticky celých 60 minut za vlajkami, v sektoru, nikdo nemá tendenci pozorovat zápas dole zpoza plexiskla. No, i když, na můj vkus jsme možná trochu více roztahaní než je zdrávo. Pokud někoho vybízím k tomu, ať se o dva tři metry posune, věřte, že to nedělám proto, že se nudím, nebo že Vámi chci manipulovat. Vše tohle, co po Vás chci, a nejen já, je z důvodu mého přesvědčení, že to pomůže optické i zvukové kvalitě sektoru Havířovské Zvěře! Ano, vím, přijeli jste na hokej, chcete se na něj někteří v klidu podívat a né si nechat „rozkazovat“, kdo má kde stát, ale zkuste pochopit i mě. Když už jedu na výjezd, tak ať to nějak vypadá. Přece každý jeden z nás reprezentuje nás jako celek. Díky do budoucna!

Prvních několik minut závěrečné třetiny jsou naše mezery ve fandění nejzřetelnější. Jedním z důvodů je fakt, že k megafonu i bubnu si stoupnou malí klučinové, dvojčata z Potěr Fans. Pro mě je určitě důležitější, že to spíkrování či bubnování není tak kvalitní právě na úkor zapojení těchto kloučků. Klobou dolů! V neděli byli v Bolce, hned další den jsou v Prostějově, v úterý do školy, ve středu na AZet, v sobotu zas na Baník, po něm na AZet… Smekám, paráda. To je výchova!

Zápas graduje a i když je to na vážkách a je zřejmé, že kdo dá gól tak vyhraje, je i v těchto chvílích prostějovský kotel výborný. Své hráče žene vpřed, stále výborně fandí, stále zapojuje protilehlou tribunu a nutno zmínit, že jsem v zápase nezaznamenal žádnou jejich urážku nás. Až se mi tomu nechce věřit… Urážením a vulgarismy šetříme i my, spouštíme je až v posledních deseti minutách. Takto klidný zápas, v tomto směru, jsem mezi těmito dvěma rivaly snad nezažil.

Pár minut před koncem dostáváme gól, Šlahy se raduje jako kdyby vyhrál Extraligu, hala bouří, celý stadion je vybízen k tomu, aby zvedal ruce, opět se velice pěkně zapojuje i protilehlá tribuna, čili jakoby takové naše béčko. Domácí si to už užívají, u nás pak panuje zklamání, i přesto však fandíme až do samotného konce utkání. Chvíli před koncem si rozdáváme drobnou pyrotechniku, to už já opouštím sektor a jdu dolů k východu, abych se dopočítal přesného počtu Zvířat.

Celý zápas stojí u sektoru hostů několik podezřele vypadajících domácích fandů, zloba Zvěře z porážky je namířena právě na ně, z našeho sektoru letí několik hořících stroboskopů přes plot na hlavy domácích. U mříže vznikají menší potyčky, ale jsou v zásadě ukončeny hned v zárodku, ochranka to i přes svůj nízký počet zvládá. To už z druhé strany, od bufetu za bránou, nabíhají maskovaní domácí, tím že náš sektor není nijak uzavřen, tak se dostávají prakticky až do něj, v počtu cca 20-ti lidí stojí na dostřel od Zvířat, které opouští sektor. Prostějováci však nenabíhají. Přeci jen, asi jsou si vědomi následků své akce poté, co je na zimáku kriminální policie v civilu. Tyto hektické chvíle, kdy po extempore s pyrotechnikou a po takovém jakémsi nemastném neslaném náběhu domácích, mají za následek to, že s našimi hráči, ačkoli ti se řadí pod náš kotel, neabsolvujeme žádnou děkovačku a opouštíme stadion. Je to škoda, je to špatně, je to nešťastné, ale dnes to prostě z těchto zmíněných důvodů nevyšlo.

Venku před sektorem nabádám všechny fanoušky AZetu, abychom šli k autům pohromadě. Když jsou prostějovští radikálové zmobilizovaní a v dobrém počtu, je jasné, že dnešní den nebudou chtít jen tak zabalit a jít na jedno. Mnohokráte opakuji všem, abychom šli pospolu, jednotně a dávali pozor na vlajky, buben a další fanouškovské symboly, u některých mám pocit, jakoby ani neposlouchali, hlavně aby byli co nejdříve pryč z Prostějova. Chápu, že někteří neuvažují jako já a nečekají nebezpečí tam, kde opravdu je a kde číhá. Něco mám odježděno a tak nějak tuším, že by ještě mohlo být veselo… A zatímco halou zní oslavné chorály domácích, kteří po závěrečné siréně vytáhli krásnou optickou prezentaci, mávali vlajkami, odpálili nějakou tu pyrotechniku a dlouze děkují svým hráčům, my jdeme temnou ulicí, s minimálním doprovodem policie, směrem k autům… Pozor, né že bychom o nějaký větší doprovod či zájem ze strany policistů měli zájem, jen to říkám jako fakt, jak to vypadá dnes tady a jak diametrálně jinak by to vypadalo v Havířově. Někteří naši lidé se od nás odtrhují, protože parkují jinde, je nás čím dál méně a za blízkým plotem už je vidět domácí zvědy…

U brány, kde parkujeme, stojí dvě plná policejní auta a jedna stříbrná Fabie s pánem od kriminálky v civilu. Tváří se jako Marek Eben. Co má asi za lubem? Situace vypadá poklidně, prostějováci nikde, na místě stojíme dlouhé minuty, s odjezdem otálíme. Nakonec zůstává pouze auto, ve kterém sedím já a ve kterém vezeme hlavní vlajku a všechny vlajky na tyčích a trojice kluků z Mladé Zvěře, jelikož jejich řidič odjel kamsi do města pro tabák a oni tak čekají, až se vrátí :-). Už bychom klidně mohli jet, stejně jako odjeli ostatní, a říct si, že už nic nehrozí. Stále mám však divné tušení, jako by mi v uších hrála úvodní znělka pořadu Stardance a tak vybízím našeho řidiče, že počkáme dokud neodjedou všichni naši fanoušci… Situaci bere za poklidnou i policie, dvě auta četníků odjíždějí, zůstává jen zmiňovaná stříbrná Fabie… V tom, jakoby od sektoru hostů, přicházejí zahalení domácí radikálové, může jich být tak 12. Vypadají, že by si chtěli střihnout nějaký další taneček. Autem nacouváme ještě blíže k třem našim postávajícím na chodníku, abychom byli co nejvíce pohromadě, vozidlo zamykáme, abychom chránili naše zástavy, ihned však otevírám okýnko abych domácí upozornil na pána ve Fabii, aby tak nešli zbytečně do něčeho, co by mohlo končit zatýkáním. Domácí mne ihned identifikují, přicházejí k autu, dohadujeme se přes otevřené okýnko, vše sleduje bedlivý pán. Domácí nás nekonečně dlouho vyzývají ať popojedeme dál, někam za roh, že prý dnes je na pořadu dne valčík… Tuto nabídku s díky odmítáme, snadnou kořistí by mohly být věci v našem autě, domácím to nestačí, své výzvy opakují dál a dál. Z jejich odhodlanosti je patrné, jak rádi by dnes prošoupli podrážku na tanečním parketu a my bychom jim měli dělat garde. Slyším něco o zapamatování si našeho auta, které stejně za chvíli rozbijou, že z Prostějova neodjedeme apod. Překvapuje mě, že na straně domácích se jedná o hodně mladé kluky, je fajn, že tanci se v dnešní době chtějí věnovat i mladí lidé a nehodlají donekonečna sedět na svých facebookových profilech. Přes jejich mládí však čert ví, zda-li pamatují situace z Havířova, z Karviné, z Poruby apod., kdy byli několikráte naháněni, kdy jim bylo několikráte nabízeno skotačení mimo vozidla, Hanáci však tyto výzvy, ke kterým dnes, a docela v nesmyslné situace, sami vybízejí, nikdy neakceptovaly…

Člověk z kriminálky, když vidí možný konflikt mezi oběma skupinami a kouká stejně přiblble jako Marek Eben na tydýta Pavláska, volá ihned policii, dvě auta okamžitě přijíždějí zpět, prostějováci pomalu odcházejí. Povolí šněrování u naleštěných lakýrek, povolí také motýlky u krku, už jim je jasné, že dnes se prostě tančit nebude. Ještě párkrát zahulákají, že jsou moc zvědaví, co napíšu do reportu, načež k autu přichází pán z kriminálky a táže se mě, zda-li pracuji pro tisk. Když se jej překvapivě ptám, kde na to přišel a že proč si to myslí, je mi sděleno, že „no já myslel že píšete pro tisk, když ti kluci na Vás pořvávali, co že o tom zítra napíšete…“ 🙂

Pro naše tři mladá Zvířata přijíždí konečně jejich auto a posádky obou vozidel mohou opustit Prostějov. Co k události, kdy se vlastně nic nestalo, říct? No, asi je každému jasné, jak bychom dopadli, kdyby na místě nestála stříbrná Fabie, kdyby to celé neměl pod kontrolou Marek. Přesilu bychom zřejmě neustáli, jen minimum tanečnic zvládne tanec s dvěma muži najednou. V autě jsme navíc měli 2 vlajky, buben, 20 vlajek na tyčích. Stokrát mohu říkat, ať jsme opatrní, obezřetní, že tady nejsme v Litoměřicích či v Šumperku, přesto to většina lidí podcení. Tak doufám, že i tohle může být ponaučení pro příště. Jasně, každý si chce prioritně chránit svou vlastní prdel, sedět v teple auta a jet směrem domů, ale myslím si, že na prvním místě bychom měli bránit naše symboly a naše vlajky a stát jeden za druhým. Je také otázkou, jak by asi setkání s domácími dopadlo, kdybychom na místě stáli třeba ve 20-ti lidech a né v osmi, v tom jedna dívka… Ale na kdyby se nehraje, od prostějovským tanečníků to byl pokus o dobrou akci. A proslýchá se, že druhá skupina tanečníků byla připravena o kus dál…

Někde mezi Olomoucí a Ostravou zastavíme na benzínce, abychom se trochu občerstvili, ke stojanům s benzínem se nakonec sjedou tři naše auta, řešíme ještě situace z před pár minut, dáme nějaké párky, napijeme se, vyfotíme a pokračujeme dál do Havířova,,,

V Havířově dáme jedno pivko v Jitřence a rozcházíme se do svých domovů. Většina fanoušků AZetu smutní, nejsme v šestce a musíme do předkola. Já ulehám s pocity, že to byl parádní výjezd, který byl obohacen o něco navíc. Něco, co mi k těm sportovním událostem prostě chutná. Adrenalin…

V Prostějově jsme neudělali ani ostudu, ani díru do světa. A domácí? Ti byli opravdu výborní, udělali na mě super dojem. Mému přirovnání se nyní můžete smát, ale SKalní na mě působili, tím zpěvem a uchu lahodícími chorály, jako taková malá sestřička Tribuny Sever, jejíž kouzlo obdivuji. A Strašákovi, jejímu „otci,“ se může kdokoli smát, ale to on udělal z Tribuny Sever kult. Kéž bych takových fanouškovských kultů bylo v republice víc! Ale zpět k Prostějovským. Tamní scéna, poté, co ji před nedávnem převzali do rukou mladí kluci, má obrovský potenciál. Až se trochu děsím, čeho jsou výborní Hanáci ještě schopní… I když. Když píšu o těch Hanácích… Až se zase musím smát, že dle nápisu na vlajce či šálách jsou králové Hané vlastně ultras děti z olomoucké Mory :-). Letos nás opravdoví vládci Hané přejeli, ve fanouškovství, když nepočítám výjezdový koeficient, byli prostě lepší. O dost. Je nutno si to přiznat. Hodili nám rukavici a je na nás, zda-li ji pro příští sezónu zvedneme a opět s nimi budeme soupeřit v našem boji. Ten totiž, na rozdíl od boje na ledových plochách, můžeme ovlivnit. Tak pojďme bojovat. A teď nemyslím ten boj, pro který byl pánové Révay s Chlopčíkem a madam Drexler, zvedli zajisté vysoké známky…

P.S. Závěrem se omlouvám čtvrtému porotci ze soutěže STARDANCE, že jsem si ani jednou v mém reportu nevzpomněl na jeho jméno. Snad nám to při dalším známkování, které snad někdy svými potrhlými činy vyvoláme, neosladí… Pardon.

Sepsal J.R. from B.K.