V sobotu večer vyhráváme druhý zápas proti Litoměřicím, u piva na Plechárně se domlouváme, že v úterý vyrazíme vlakem do tohoto severočeského města, slovo dává slovo, domlouváme další výjezďáky, domlouváme nocleh, začínáme spřádat plány na velký a zajímavý výjezd.

V den utkání se scházíme před osmou ranní na havířovském vlakáči, přesněji řečeno v jeho šenku, dám kávu za více než lidových 12 Kč, postupně se nás schází 11, ve výborné náladě nasedáme do RegioJetu a vyrážíme vstříc dobrodružství.

Cesta pohodová, koušeme Svijany za 20,-, probíhá neoficiální mistrovství v dortících, kdy tvarohový u mě o chlup poráží ten jablečný, v Pardubicích přistupují další dva fanoušci. S pivem roste chuť a tak na poslední chvíli řešíme, kde narychlo sehnat pyrotechniku. Jeden fanda fotbalové Sparty nám odepisuje, že se ozve za chvíli, že má ve škole zrovna matematiku a tak hledáme jinde…

Po vystoupení v Praze se rozcházíme všemi možnými směry, někdo jde na pivo, jiní na oběd, trojice AZeťáků pak míří do Modřan pro zmiňované pyro. Opět se sejdeme o více než dvě hodiny později, tentokráte na Masarykově nádraží, náš počet se rozrůstá na 15 fanoušků, nasedáme do vlaku směr Litoměřice…

Do tohoto malebného městečka přijíždíme asi 2 hodiny před začátkem zápasu, naše první kroky vedou ihned k místu našeho dočasného bydliště. Pár stovek metrů a jsme na místě – Hostel u Svatého Štěpána. Při vstupu do hlavních dveří nás ihned zaujmou mnohé křesťanské symboly, po chvíli se dozvídáme, že hostel je provozován Biskupstvím litoměřickým a celá budova je bývalých teologickým konviktem (Teologický konvikt je společenstvím mladých mužů, kteří ve svém srdci zaslechli Boží volání ke kněžství a rozhodli se svůj úmysl dále rozlišit a prohloubit. Připravují se zde studenti ze všech diecézí České republiky po dobu jednoho školního roku k přijetí do kněžského semináře a ke studiu na teologické fakultě. Těžiště přípravy tak spočívá v lidské, intelektuální a duchovní formaci.). Pokoje velmi pěkné, čisté, stejně jako sprchy či WC, s ubytováním jsme velmi spokojeni, jen někteří hříšníci lamentují, že se v těchto prostorech cítí jaksi divně, něčím svázaně… Ve vestibulu si zahrajeme na přistavené piáno, počkáme až paní na recepci vydá všem nocležníkům jejich občanské průkazy, na pokojích necháme naše batožiny a míříme k zimáku. Je to kousek, opět jen nějakých 5 minut chůze, cestou potkáme Rumboys, kteří dnes do Litoměřic vyrazili vícemístným autem, dle stylu chůze některých z nich byla cesta dlouhá a náročná :-).

Zakoupíme lístky a míříme do Sparty, což je restaurace v blízkosti zimáku. Někteří domácí se chtějí kamarádit a vysvětlovat nám poměry místní fanouškovské scény, na nějaké dlouhé dialogy však není čas, kousneme jedno pivo a míříme raději na zimák.

U vchodu docela dost hochů z ochranky, ale nikdo nikoho neprohledává, procházíme tedy naprosto v pohodě a míříme ihned do našeho sektoru. Jeho výhodou na zdejším zimáku je možnost parádně vyvěsit vlajky, zábradlí jakoby pod sektorem je k tomu více než ideální. Vlajky věší všechny skupiny, které zde dnes mají zastoupení, čili Rumboys, Abstinenti, Gastarbajtři a DC, jako pátou flagu pak věšíme malou výjezdovou HZ. Sektor je tedy vyzdoben více než příkladně a nyní už jen čekáme na úvodní buly…

S ním se nás v sektoru schází přesně 36, přítomna je i maminka Davida Pastrňáka, už nyní asi nejslavnějšího havířovského odchovance, ta cestovala z Prahy autobusem, společně s fanoušky AZetu z toho města.

Od samého začátku utkání se do pozice spíkra převtěluje Bradka, tato práce mu rozhodně není cizí a tak jeho hecování kotle je velmi příkladné. Celou první třetinu fandíme neustále, nepřetržitě, nejdelší prodleva mezi dvěma pokřiky je snad třísekundová, výkon z úvodní třetiny je z naší strany výborný…

Má to zde však i mnohá negativa. Tím prvním je nedobrá akustika zdejší haly, kdy někdy mám pocit, že se slyšíme jen my sami, tím druhým a zásadním negativem jsou pak domácí bubny. Zase jich ti čuráci mají několik, mají je dokonce i mimo kotel (pro představu – jakoby u nás v Havru měl jedinec svůj buben někde na béčku a tam do něj mlátil), třískají na ně téměř neustále, slyším skoro jen ty bubniska. Je to hnusné, odporné, chce se mi blít, mám nervy… Je tak zcela jasné, že mnohokráte během úvodního dějství nazýváme ve svých pokřicích domácí kurvami a žádáme je, ať ty bubny okamžitě zahodí…

O přestávce se občerstvujeme, pivko za 25,-, dobrá klobása za 50,-, párek v rohlíku za židovských 30,-,  procházíme se nad tribunou, kde jsou právě prostory a místo pro občerstvení, tohle se mi na místním zimáku dosti líbí. Potkávám také asi mediálně nejznámějšího fandu místního Stadionu, hlasatele z České televize – Bohumila Klepetka. Kromě něj potkávám třeba i muže v mikině Slovan Ústí, tedy v mikině největšího rivala domácích. Je to legrační, na netu se litoměřičáci a ústečáci vzájemně urážejí, nadávají si, posílají se vzájemně do všemožných lidských otvorů. Ale opravdu je to asi jen dětské internetové hašteření, protože když mohou tuhle nevraživost řešit v reálu, neřeší ji… Celkově potkávám dosti zajímavé lidi. Dámy kolem čtyřicítky v mikinách „Stadion on tour“, opět si říkám, jaká je škoda, že místní fans nedojeli v reprezentativním počtu k nám, mohli jsme Olina nechat odpanit…

Před druhým dějstvím upozorňuje vyždímaný Bradka, že nyní si dá oddech a na stupínek spíkra se vrátí až ve třetí periodě, chvíli dumám nad tím, koho pověříme spíkrováním. Trn z paty tahá jiný člen RBH, tentokráte Slon, přebírá Bradkovu roli, i když ten mu, i přes svou avizovanou pauzu, hodně pomáhá, kotel je tedy i ve druhé třetině řízen starými pardály z RBH. A opět fandíme nepřetržitě, kvalitně, bez jakékoli jediné prodlevy, tu a tam si říkám, že mi snad praskne cévka v hlavě…

Opět ale bojujeme s větrnými mlýny v podobě domácích hudebních nástrojů. Krom bubnů jsou to nyní i trumpety, které mají v hledišti asi 3. Když to bubeníci spustí zároveň s trumpetisty, je to tu jako v cirkuse. Katastrofa. Tohle je fanouškovství, vy mrdky? Běžte s tím do prdele, čuráci! Vrchol nevkusu přichází v době, kdy se k tomuto všemu přidává i litoměřický člověk s megafonem… Prakticky neslyším fandící lidi z kotle, slyším jen toho jednoho konkrétního člověka s megafonem, do toho bubny a trumpety. Říkám si, k čemu domácí potřebují megafon. Pro těch 30 lidí, kteří jsou v místním v kotli? Nebo proto, že tohle viděli na fotkách a protože je prostě in jej používat? Tímto vším u mě místní fanouškovská scéna neskutečně klesla. Ano, je to jejich ostuda, to oni jsou za blbce, ale sere to i mě. Nás je 36, snažíme se fandit jak nejlíp to jde, řveme jako tuři, fandíme bez jediného přerušení a tihle mamrdi nám to kazí svými hudebními nástroji? Do hajzlu s nimi…

Druhá třetina končí a já jdu raději na pivo, nebo mě z toho picne… Jiné dvě zvířata zavítají přímo do domácího kotle, našimi nálepkami zdobí domácí bubny, nálepka „Neser Zvěř“ na nich sedí jako hrnec na prdel. Naši také debatují s domácími, ptají se jich na jejich fanouškovské myšlení, ptají se jich, proč nefandí, ale jen třískají. Tyto rozhovory jsou po nějaké době ukončeny sekuriťáky, kteří pro další debatu nemají pochopení… Počet sekuriťáků je pro mne velkým překvapením. Kolem našeho kotle, ze všech stran, jich je opravdu hodně. Mnohem více, než na základní část, kdy jsme zde byli v podobném počtu. Pod sektorem jsou také v dobrém počtu nastoupeni hasiči, jakoby tušili, že po kapsách máme nějakou tu pyrotechniku…

Závěrečnou část si bere pod svá křídla, z pozice spíkra, opět Bradka, výrazně mu pomáhá jak Slon, tak i Viki, čili tři hlavní postavy skupiny RBH. I v tomto dějství je kotel výborně veden a hecován, pánové z Rumboys dnes zaslouží velkou pochvalu. Ano, mnohokráte sice opakujeme totožné pokřiky, přičítám to opilosti rozeřvávačů, ale myslím, že nikomu to příliš nevadí, jsme natěšeni fandit a tak řveme to, co se po nás chce! Od toho je spíkr, aby byl autoritou a banda jej v jeho myšlenkách následovala! Výborná práce od všech, kteří dnes kotel vedou. I v závěrečném dějství fandíme co nám hlasivky dovolí, fandíme stále takřka bez přerušení fanděním se náramně bavíme, zapojujeme ruce, svlékáme se do půl těla, litoměřičtí fanoušci po nás často pokukují. To je jasné, den a noc proti domácím dementům. Ti mají pod sektorem asi 2 vyvěšené vlajky, tu a tam mávají asi třemi malými vlajkami na nějakých ohebných prutech…

V sektoru s námi je i několik dívek a žen, za zmínku stojí 2. Maminka Davida Pastrňáka je v sektoru neustále, mnohdy je vidět, že také aktivně fandí, za což zasluhuje velký palec nahoru, druhou dámou, kterou zmíním, je Karin. Tak jako existuje nějaký kluk z plakátu, tak Karin je dívkou z obrazu, který byl ukořistěn neznámo kde. Karin je dívkou nahou, která nám při fandění dodává energii a je právoplatnou členkou sektoru. Je rozhodnuto, že pokud dnes vyhrajeme a sérii ukončíme, bude Karin předána hráčům. Přeci jen, čeká je do Slezska dlouhá cesta…

Zápas spěje ke svému konci, na ledě vedeme, v hledišti skvěle řveme a tlačíme kluky k vytoužené výhře. To se opravdu daří a tak v nejkratší možné sérii posíláme litoměřické hráče i fanoušky na dovolenou. V sektoru panuje obrovská radost, stejně intenzivně se radují i hráči. Ti si s domácími podávají ruce, v našem sektoru je zažehnuto několik červených stroboskopů, ihned nabíhají lidé z ochranky a ve spolupráci s hasiči ukončují naši pyrotechnickou zábavu. Škoda. Ukončují ji dříve, než mohla pořádně vypuknout… Dlužno dodat, že sekuriťáci jsou v pohodě, velmi aktivně sice hasí pyro, ale fanoušků, kteří pyro odpalují, si absolutně nevšímají…

To už se část sektoru přesouvá dolů, až téměř k ledu, jiná část zůstává stále v sektoru a tak děkovačka probíhá malinko rozháraně. Neva. I tak si s velkou vervou, společně s hráči, zapějeme Zvěř, několik hráčů vyvoláme, poté je necháme odjet, avšak hned je z kabiny voláme zpět, následuje děkovačka další, dlouhé minuty spolu zpíváme a výborně se bavíme. Legrační je pozorovat některé domácí fandy, kteří celý zápas seděli v místech, ze kterých teď našim borcům děkujeme, kterak na naši děkovačku zůstávají a dlouhým potleskem děkují našim borcům :-).

A co v těchto chvílích dělají domácí? To, co celý zápas – řežou do bubnů !!! Také oni děkují svému mančaftu, loučí se se sezónou, jejich hráči jsou nastoupení pod kotlem a ten stále jen tříská, tříská, valí, valí, bubnuje, bubnuje, rámusí a sere mě. Moje nervy! Ty mrdky naprosto degradují naši rozjařenou děkovačku. I tak jsme si ji však užili maximálně – HOŠI DĚKUJEM!

Hráči, i přes velkou nevoli pořadatelů, kteří nás nechtějí pustit, od nás dostávají pomyslný pohár za postup, tím pohárem není nic jiného než Karinka, mnozí z ní mají radost, tu největší evidentně Kaňour :-). Kaňour společně s Jurou Krislem, který má nyní formu snad i na blížící se Světový pohár, si také nejvíce užívají celou děkovačku…

To už je však hala prázdná a i my míříme ven, pít, slavit a veselit se… V Litoměřicích zůstává na noc naše ubytovaná 15-ka a také 6 automobilových Rumboys. Plán je jasný, nakoupit zásoby. A tak přes celé město mašírujeme do Kauflandu, cestou z něj se stavíme na jedno pivo do nějakého feťáckého doupěte, dokoukáme v telce Arsenal s Barcelonou a hurá zpátky na hostel. Hodiny stále tikají, asi třímetrový ježíš stále visí na kříží, jiní ateisté už však ten nápor křesťanských hodnot nevydrží a nad dveřmi svých pokojů otáčejí kříže vzhůru nohama…

Na pokojích se začíná konzumovat tvrdý alkohol, ve třech lidech však máme chuť spíše na pivo a poznat nějaký ten litoměřický šenk a tak míříme do města. Procházíme uličky v jeho centru, jaké je naše překvapení, když všude se v 11 večer zavírá, prakticky neexistuje jediný nonstop, ulice liduprázdné. A tak se vracíme na pokoj, kde se pije až do pozdních nočních, spíše brzkých ranních hodin…

Pití nabízí spoustu demence, spoustu polekaných a bojících se fandů AZetu. Na konci dlouhé temné chodby, spojující jednotlivé pokoje, vidí každý stojící postavu, která v té tmě a za příšerného tikotu obřích hodin vypadá strašidelně, to je však jen velká socha panenky Marie. I tak k ní chováme větší respekt než k litoměřickým fanouškům a po chodbě raději chodíme ve více lidech.

Na pokoj pijících fandů pak vniká jiný z nich, který je na hostelu nečekaně, jelikož měl jet po utkání domů, ale ujel mu vlak a nikdo z nás jej nečeká, začíná všechny pijany kropit vodou z jakéhosi květináče, s tím, že se rozhodl pokoj vysvětit. Podobně dementní zážitky, nakombinované množstvím alkoholu a tímto křesťanským klášterem, pokračují až do nočního ulehnutí všech nocležníků, i když nutno říct, že ještě před ním je to místy opravdová divočina. Až mám obavy, že ten obří Ježíš z toho kříže sleze a půjde nám nafackat…

Ráno se budím docela brzy, na pokoji nám chybí jeden člověk, jeho peřina je netknutá, je mi jasné, že se svým sexuálním apetitem asi usnul na jiném pokoji. Po probuzení všech nocležníků je však zřejmé, že se nám tento fanda někde zatoulal. Hostel tedy opouštíme bez jednoho člena, naposledy uctivě zamáváme Ježíškovi na kříži. Ježišmarja, bylo to tu zvláštní, ale moc fajn! Tak snad ještě někdy příště…

Je něco po deváté ranní, máme v plánu jet do Prahy po poledni a tak se v menších skupinkách rozcházíme všemi možnými směry. Někdo do cukrárny, někdo hledá časně otevřenou hospodu, jiní jdou na procházku malebným městem. Už i víme, kde je náš ztracený člen. No už na cestě do Havířova… Něco kolem druhé ranní se rozhodl, že půjde hledat nějaký otevřený nonstop, prošel celé město, když byl na opačném konci než jeho připravená postel, viděl první autobus jedoucí na Prahu, neměl už síly na návrat do hostelu a tak, ač měl zaplaceno ubytování, sedl na bus a jel pařit do Prahy :-).

I naše současné počty se však podezřele krátí. Některé to táhne domů a tak jedou dříve, jiní cestují s jinými dopravci než hlavní část výpravy, neboť je to pro ně finančně výhodnější a tak z patnáctky fandů, která se ubytovala, je nás už jen 5 :-). I tak si to užíváme, pijeme a hodujeme, bez zaplaceného vstupného vyšlapeme na jakousi místní věž s krásným výhledem na celé město, paní průvodkyně nám dokonce zdarma poskytuje přednášku, to už nám však za chvíli jede vlak na Prahu…

V hlavním městě dáme polívku U staré pošty, která je vynikajícím místem pro strávníky jedoucí do Prahy či přes ní, nasedneme do našeho oblíbeného RegioJetu a vcelku unaveni bilancujeme výjezd. Opět padají tvarohové či jablečné dortíky, najdeme však i zbytky sil a někde před Olomoucí otevíráme poslední láhev rumu. Jsme zvyklí, že když se z výjezdu vracíme hodně unavení domů, je něco po čtvrté hodině ranní. Dnes je ta únava také velká, ale je teprve půl osmé večer a my vystupujeme v Havířově. Přijíždíme do našeho města o 17 hodin později než naši hráči… 🙂

Byl to hodně náročný, leč opět skvělý výjezd. Na zimáku, na tribunách, které jsou naším útočištěm, jsme zažili mnoho skvělého, chvíle radosti a euforie, však kdo jezdí na výjezdy, tak ví, že to hlavní se odehrává jinde. A dnes to gró výjezdu, čili zábava a parádní zážitky, bylo naplněno měrou vrchovatou. Tak zase příště, budeme u toho, protože s Havířovem objíždíme celý svět!

Sepsal J.R. from B.K.