Den utkání s hosty z Vysočiny připadá na stejný den, ve který se o pár kilometrů dále odehraje téměř souběžně hrané slezské derby, tedy fotbalový duel mezi Baníkem Ostrava a Opavou, na který mnozí mladí čekají celou svou fanouškovskou kariéru. Nedokážu posoudit, kolik diváků to AZetu vezme, můžu jen tipovat. Jaký je můj tip? Třeba 200 kusů. Co však vím jistě, to je fakt, že fotbal nám dnes vezme několik lidí z kotle a především osobu (osoby) spíkra. Vyrážím tedy na hokej s tím, že na tribunách to, po předchozím fantastickém představení proti Kladnu, dobré nebude…
Mimochodem, ještě odbočka… Přemýšlel někdo z Vás, proč po mánii, kdy na zápas jde každý, kdy každého to pohltí, kdy každý jde domů nadšený, kdy z každého je najednou ten největší a nejoddanější fanda, přijde po pár dnech úplný opak? Proč na AZet se Slavií přijde 5 800, vyhraje se, zápas je fantastický a za týden dorazí 1 600? Proč na Baník s Opavou přijde 12 0000, vyhraje se, zápas je fantastický a za pár dní přijde 3 300? Proč je povaha fanouška, vlastně diváka, taková? Nechápu to… Není to třeba i tou mnou proklamovanou psychologickou prací s davem, o které často píšu? Kdy člověk, i když ho to třeba tak nezajímá, jde tam, kam jdou všichni? Pamatuji si, jak před lety jeden z nás organizoval výjezdy, kdy schválně nadsazoval počet přihlášených lidí do autobusů. Kdy v době, kdy nás k výjezdu bylo nahlášených 20, napsal, že už je skoro plný druhý bus :-). Lidé se toho vždy chytli jak kojenec kozy… Ano, jasně, bylo to klamavé, já měl k tomu spoustu výhrad, ale ono to vážně asi zabíralo… Člověk je tvor, který chce být přítomen všemu, kde budou ostatní. Nechce přijít o něco, co zažijí jeho přátelé a známí. Budu spekulovat a psát čistě hypoteticky. Když bude hrát AZet v sobotu 1.10. doma Přerovem, co by se stalo, kdyby klub, týden před zápasem, pustil do světa info, že už je prodáno 2500 lístků? Nechci domýšlet… Ale zpět k zápasům AZetu, o kterých chci psát…
Ještě více než tohle mne dnes zaráží jiná věc. To je fakt, který se mi nelíbí a který mě nepříjemně překvapuje. Pokud se chceme starat o věci kolem kotle a celkově kolem organizačních struktur, přijde mi totálně mimo, abychom všechny věci kolem dnešního hokeje hodili za hlavu, vykašlali se na ně. Naprosto chápu, že někdo jde na fotbal, kor dnes, ale připadá mi, že není možné, dát jednomu zápasu AZetu 100% a na druhý se vykašlat… Jednou chceme levnější lístky do kotle, o pět dní později na to sereme, už je nám to fuk, jednou lidi do kotle lanaříme různými pozvánkami, podruhé nám to je jedno. Nestaráme se o to, kdo bude spíkr, kdo si sedne za buben apod. Tohle je špatně. A pokud by tento jev měl „fungovat“ dál, je to začátek konce a především zklamání jakési důvěry obyčejných fanoušků, kterou v nás mnozí stále mají…
Když se 20 minut před zápasem dovídám, že chybí spíkr a tento fakt vlastně vůbec nikdo neřeší, zeptám se hodně mladých kluků, jestli to někdo vezme, jeden z nich se nabídne, já mu to svěřím. Lepší něco než nic. Ano, tento člověk není ideální pro pozici spíkra, ale nehledejte chybu v něm. Chybu hledejte třeba o den dva dříve. Chybu hledejte v řádcích, které jste četli před desítkami vteřin. Tohle je prostě špatně. Tečka… Vlastně tři.
Zaskakující spíkr se snaží, v sektoru má však velmi málo lidí, se kterými může pracovat. Chybí mu navíc autorita, která je pro tuto pozici tou nejdůležitější věcí. Mnohdy nevolí ideální pokřiky, mnohdy vyrábí velké hrubky, i díky tomu se najdou lidé, kteří z kotle odcházejí a stojí v jeho těsné blízkosti. Na druhou stranu však musím uznat, že i málo početný kotel, vedený novým člověkem, fandí prakticky celý zápas, čehož si v rozhovoru po utkání všimne i trenér Mikeš a fanoušky za toto pochválí… Nerad to srovnávám, ale fanoušci dnes podávají lepší výkon, lépe řečeno méně žalostnější, než hráči na ledě, kteří předvádějí opravdu velkou bídu…
Zklamáním je letos počet hostujících příznivců, kteří do Havířova přijíždějí, lépe řečeno nepřijíždějí. Nikdo z Litoměřic, asi 5 kusů z Kladna, dnes trochu překvapivě nikdo z Jihlavy…
Hra na ledě je opravdu otřesná, nic co by tribunám pomohlo v nějaké snaze, ty se i přesto, myslím tím lidi mimo kotel, mnohdy přidají právě ke skandování kotle, místy je atmosféra bouřlivá, těch míst je však opravdu velmi málo, dnes je to taková trápená na všech frontách…
Na konci zápasu sundáme všech 5 vlajek, které i dnes visí, pokřikem ujistíme hráče, že za nimi stojíme i přes porážku, rozladěni po všech stránkách opouštíme zimák a valíme to zklamání zaspat domů. Jednou jsi dole, jednou nahoře…
Uběhne jen pár dní a my jedeme do Třebíče. Tento výjezd pro mě začíná už jakoby v den utkání se Slavií v Edenu, ten den mi volá jakýsi kriminální policista právě z Třebíče, říká mi Džejáre a chce po mě počet fanoušků AZetu, kteří na zápas dorazí. Nějaké číslo mu nejsem schopen a nechci dávat a tak se ještě připtá, jestli „Ještě jezdijou ti zlobiví?“ Ach jo…
Přiznám se, že ani já se na výjezd nějak zvlášť netěším. Venku prší, leckdo by nevyhnal psa, my se však v šesti lidech scházíme ve 12:30 u našeho zimáku, nasedneme do tranzitu a vyrážíme směr Třebíč. Po přestávce na oběd ve Velkém Meziříčí jsme u třebíčského zimáku asi hodinu před utkáním, vyzvedneme lísky a lelkujeme. Chodíme kolem stadionu tam a zpět, nic zajímavého, nic a nikdo k vidění. Za chvíli přichází posádka druhého auta a společně jdeme na zimák. Docela důkladná kontrola, natáčení na kameru pány od Městské policie. Opatření jsou, i přes nás počet, celkem velká, ten pán policista, který mi před pár dny telefonoval, si ten hovor zřejmě vyhodnotil po svém :-).
Chvíli po začátku utkání přichází šestičlenná skupina Mladé Zvěře, která k zápasu přijela velmi krkolomně vlakem, náš počet se ustálí na 17-ti kusech velmi dobré sestavy, vyvěsíme vlajky „Slezský Havířov“ a „Mladá Zvěř“, zformujeme se právě za ony zástavy a se začátkem zápasu začínáme fandit. Jasně, stojí proti nám obrovská přesila v podobě domácího kotle, ale i tak se s tím chceme porvat! 
Co říct k domácím? Jako je skvělá akustika na našem zimáku, je možná ještě lepší zde. Nízká střecha je kvalitnímu rachotu nakloněna. Zní to tu výborně. Ale tím nechci jakkoli snížit kvalitu domácího kotle. V něm se schází třeba 100 fanoušků, po celý zápas jsou dirigování spíkrem, který se evidentně hodně snaží a stále se snaží kotel burcovat, domácí také využívají služeb výborného bubeníka, který to se svým nástrojem hodně dobře umí a chorály velmi vkusně doplňuje. Fakt dobré! Pod kotlem mají vyvěšeny tři větší a pěkné vlajky, i když ten materiál té největší z nich, to mi vždy vrtá hlavou… Prostě plachta od Avie :-). Domácí fandí dobře, mnohdy použijí pěkný a zvučný chorál, jejich představení je povedené, fandí i když prohrávají. Co mě však neskutečně zaujme, to je téměř nulová pomoc všech diváků na tribunách, kteří nejsou v kotli. Že skoro vůbec nepomůže protilehlá tribuna, to není zas tak velkým překvapením. Ale že se ke kotli nepřidávají, a to ani pouhým potleskem, lidé na straně kotle, kteří stojí třeba jen 20 metrů od něj, to fakt nechápu. Tohle z Havířova prostě neznám a je mi to záhadou… Pro třebíčský kotel je obrovská škoda, že se zbytek haly nezapojuje do supportu. Je otázkou, jak moc s těmito lidmi kotel pracuje, ale to už mezi sebou rozeberou sami domácí…
Jen málo hluchých míst má fandění z hrdel domácích a právě tyto chvíle jsou chvílemi pro nás. I když je nás 17, snažíme se ze všech sil, řveme jak tuři, mnohdy je to díky zmiňované akustice velmi dobře slyšet. Ano, v našem fandění jsou proluky, nemá smysl se moc pouštět do souboje s domácí přesilou, mnohdy vyčkáváme, abychom „zaútočili“ v pravý čas. Hokejovou terminologií – čekáme na svou šanci, chodíme do rychlých protiútoků a z nich chceme těžit :-). Celkově se mi naše fandění hodně líbí, je lepší než v Edenu, kde nás bylo jednou tolik! Nevím jak to popsat, ale dnes z nás cítím takovou nějakou oddanost. Možná pomáhá i to, že dnes na své protivníky na tribunách vidíme, nestojí daleko od nás, tenhle fakt vždy vlije krev do žil a každý má větší chuť se předvést. Od poloviny zápasu nám nahrává i stav skóre na ledě, naše fandění je v našem počtu velmi dobré…
O přestávkách se jdeme občerstvit. Celá tribuna za bránou, na kterou se vleze třeba 1000 lidí, je vyčleněna jen pro naši sedmnáctku, tribuna je z obou stran uzavřena, bedlivě ji hlídá jak početná ochranka, tak pánové z Městské policie. Máme tak jen a jen pro sebe i stánek s občerstvením. Čepovaný Radegast za 25,- je velká paráda, jídlo však stojí za hovno. Až ven cítíme vůni topinek, ve Valmezu či na Vsetíně, kde jsme je žrali ve velkém, jsme si je zamilovali, i zde pro ně ihned pelášíme. Zklamání! Cena 10 Kč (Na Lapači i ve Valmezu 6,-), topinky studené, přespříliš nasáklé ojelem, no prostě nic dobrého… Prý i ty párky v rohlíku jsou spíše nic než moc, klobása není žádná… 
A tak valíme zpět za naše vlajky, opět se postavíme pěkně pohromadě a opět fandíme. Ani jedna strana si nepřipravuje žádnou optickou prezentaci (v tomto je Třebíč dlouhodobě dosti na štíru, oproti jiným silným ekipám v lize, se kterými by se domácí možná chtěli či mohli měřit) a tak jsou k vidění jiné zajímavé momenty na tribunách. Atmosféra začíná houstnout pár minut před koncem zápasu…
Rozhodčí posílá na trestnou lavici našeho hráče, načež domácí fanoušci reagují obrovskou vlnou nevole a směrem k trestným lavicím se sápou. Jestli na našeho hráče nebo na rozhodčí, to nedokážu posoudit. Létají tam i nějaká piva a jiné předměty, minimálně jeden z fandů se dostane až pod tribunu, téměř na trestnou lavici, kde se pouští do pěstního souboje s kluky z ochranky. V Třebíči jsou v ochrance obyčejní klučinové a tak s ním mají problém. Konflikt se nedaří bleskurychle vyřešit, je pro mě docela nepochopitelné, jak je ochranka laxní, po ukončení souboje je fanoušek zpět na tribuně, v první řadě za trestnou lavicí a hraje se dál. Nechci domýšlet, jakým způsobem by byl vyveden fanoušek u nás a jak by s ním venku bylo zacházeno…
Když vidíme, jak se domácí fanoušci vozí po našich hráčích, jdeme jakoby pár kroků směrem k nim, abychom na jejich adresu něco zakřičeli. Asi v deseti lidech jdeme směrem k plotu, který nás od domácích dělí, ihned reagují městští strážníci, kteří si nasazují přilby a berou do rukou obušky, asi 4 domácí jdou směrem k nám, jdou nám naproti, vzájemně na sebe pořváváme. Nyní jen přes plot a přes policisty… Říkám si, kolik lidí z obou stran by tyhle kroky podniklo, kdyby tu ten plot nebyl… Po chvíli se situace uklidní, míříme zpět za vlajky a nadšeně dofandíme zbytek zápasu. Je třeba také zmínit, a mnohé asi překvapí, že během celého utkání se s domácím vzájemně neurážíme…
Po jeho skončení se pod náš sektor staví hráči, radostí se chytají za ramena, společně absolvujeme fajn děkovačku a ještě chvíli zůstáváme v sektoru. Přemýšlíme co dál, kujeme pikle. Ze zimáku vycházíme společně, naložíme vlajky do auta, posádka jednoho vozidla odjíždí, my ve 12-ti lidech jdeme směrem k domácím. Před zimák, před jejich východ ze stadionu. Někteří z nás si pamatují, kterak nás tu domácí čekali a chtěli nahánět, když nás tu bylo 5, kterak na nás útočili během přestávky na WC či přímo v sektoru apod.
Po chvíli domácí potkáváme, ti už nám nejdou vstříc jako před chvílí, kdy nás dělily ploty a policisté. Né nadarmo štěká kdejaký pes jen za plotem. Domácí jsou, především kluky z Mladé Zvěře, vyzvání ke hře Scrable, na což třebíčští nereagují, neboť zřejmě vidí, že písmenka Slezanů jsou F, A, C, K, O, V, N, A, Á, z čehož lze postavit zajímavá slova, která mají velkou bodovou hodnotu… Obě skupiny jsou poté brzy rozděleny početnou policií, dochází už jen k osobním výměnám názorů, které jsou zcela zbytečné a nic nevyřeší, mnohdy to zavání jen pozérskými činy před blikajícími majáky ochránců pořádku… Po chvíli je toto setkání obou ekip ukončeno, opouštíme místo a jdeme zpět k autu, druhá polovina pak za velké asistence policejních složek odchází na vlak, který jim jede za nějakých 8 hodin…
Nakoupíme si zásoby na cestu v místním Kauflandu a vyrážíme domů. Cesta pohodová, pojíme na Rohlence, druhá večeře, ale už jen taková menší, dezertového typu, se servíruje v Jitřence. Dost unavený, ale neskutečně spokojený a emocemi nabitý, jsem doma v 1 ráno. Tak jak jsem se do Třebíče netěšil, tak to byl nakonec parádní výjezd, dalo by se říct, že (téměř) se vším všudy. A vy, kteří rádi lajkujete jiné silné ekipy, kterých jezdí více? Vyserte se na lajky a příště pojeďte s námi. Facebookové lajky všemožných choreografií a fotek kotlů mi čím dál víc připomínají situace, kdy já svým přístupem mohu a můžu něco změnit, ale radši ocením přistup druhých… Výjezd byl dobrý, tohle je (tradičně) špatně.
Sepsal J.R. from B.K.