Na utkání proti Poldi, Velvaně, Vagnerplastu, Rabatu, Geus Oknům, Rytířům, prostě proti Kladnu, se těším. A věřím, že nejen já. Po minulém sobotním utkání doufám, že právě na Kladno přijdou konečně dvě tisícovky fanoušků, v týdnu pak začínám věřit a doufat ve velmi dobrou atmosféru… Protože kdy jindy taky, že? 

Mezi dvěma sobotami hrajeme doma ještě ve středu, v hledišti je to katastrofa, velmi slabému kotli musí často pomáhat Bradka, který příkladně rozkřičí sektor, v jehož první řadě už pár let sedí. Zmar kotle je takový, že v jednu chvíli je spíkrem i bubeníkem pouze jeden člověk, který najednou zastává obě funkce… Ty středy jsou opravdu tragické a já v tuto chvíli nevidím nic, co by nás z této krize vyvedlo ven.

Těch hokejů ve všední dny je opravdu hrozně moc, lidi to prostě netáhne. Jasně, je to primárně chyba těch lidí a né těch všedních dní, ale neuděláme s tím nic… I proto by se každý fanoušek měl právě na sobotu těšit jako na nevím co. Každá hokejová sobota by měla být svátkem, ke kterému každý přistoupí maximálně zodpovědně… A právě v zodpovědnost, protože bychom sobotu proti Kladnu chtěli udělat něčím jinou, vzýváme nyní. Vyslyší nás fanoušci?

Já věřím v to, že sobota bude jiná. Jak díky soupeři, tak díky tomu, že utkání se hraje právě v tento víkendový den, v neposlední řadě jsem v očekávání díky faktu, že spíkrovské taktovky by se mohl chopit náš bývalý spíkr, který dle mého názoru podával nejlepší výkony v historii všech mužů tohoto „povolání“ na našem zimáku…

Choreografii pro tento zápas máme vyrobenu už nějaký ten pátek a tak se v pátek 🙂 sejdeme jen ve dvou lidech na malou chvíli v tělocvičně, abychom vyrobili dva jednoduché transparenty…

Ještě předtím, v páteční poledne, se pak v počtu šesti fanoušků scházíme na žádost našeho klubového vedení, protože skoro 1000 mikulášských balíčků, které se budu dětem rozdávat příští sobotu, se nějak nabalit musí. Zvykám si, že příliš fandů nám nechodí pomáhat s tvorbou fanouškovských choreografií. Třeba je tato činnost nebaví, třeba ji neuznávají, třeba jim je putna, jestli nějaká prezentace fanoušků bude nebo ne. Ale trochu se divím, že když kdekdo má potřebu radit lidem z klubu, kterak klub zviditelnit, kterak mu finančně a třeba i jinak pomoci a potom, když klub potřebuje pomoc takovouto, že je zájem takřka nulový… Je to škoda. Tahle sounáležitost s klubem by měla být na vyšší úrovni. Ano, ona velká je, ale díky komu? A tak aspoň díky za tuhle šestici, který si pár hodin mákne… Jiní zas příště budou raději jen radit. 

V den utkání se na Plechárně scházíme více než dvě hodiny před jeho začátkem, i pro tento sraz vábíme pomocníky z řad fanoušků, aby nám přišli podat pomocnou ruku, opět se nedočkáme nikoho mimo naše stabilní jádro. Tuhle práci by se pomalu měli učit mladí, aby to od nás jednou mohli převzít, na Plechu se však schází převážně „staří kmeti“, kteří to táhnou sedmým rokem… A tak kousneme jedno, míříme do tělocvičny, vyzvedneme připravenou plachtu a hurá s ní pod sektor, kdy nyní začíná ta nejhorší práce… Naházet přes nosníky pod stropem haly špagáty, díky kterým se plachta vytáhne… S tímto systémem vytahování chorea máme sice už nějaké zkušenosti, ale vždy se toho bojím, mám z toho blbý pocit. Už nejednou se nám stalo, že právě na předzápasové generálce se něco „porouchalo“, že špagát se přetrhl apod. a tak dnes při chystání tohoto díla neponecháváme nic náhodě. Práce je to sice otravná, párkrát ty provazy navážeme špatně, po několika desítkách minut je však věc dokonána a my, zhruba hodinu před zápasem, míříme před zimák. Tam prodáváme vstupenky do kotle a hltáme jakousi vodku, aby se lépe fandilo…

Několik minut před začátkem utkání věšíme obě naše nejlepší a nejdelší vlajky nad sektor, zábradlí pod ním dnes bude patřit papírovému transparentu. Dva dny před utkáním oslavil své narozeniny Jiří Krisl, transparentem mu chceme popřát. Téměř každý fanoušek jej má zafixovaného jako letitého kapitána AZetu, my na tom nehodláme vůbec nic měnit… S Jirkou je domluvena i nějaká ta oslava a blahopřání na ledě po utkání. Ale nepředbíhejme… 

V týdnu před zápasem jsme do kotle lanařili staré fanoušky, kteří musí jít příkladem těm mladým, protože pokud mladí nevidí vzory, nebudou nic dělat jen tak sami od sebe. Několik starých se v první řadě opravdu objevilo a já jsem za to moc rád, však pořád v té první řadě chybí spousta těch, která by tam stát mohla. Spousta těch, kteří by byli velkou pomocí…

Kotel je na naše sobotní a současné poměry zaplněn solidně, avšak čekal jsem ještě trochu víc. Ruku na srdce – dnes je to jeden z nejatraktivnějších domácích zápasů celé sezóny, více atraktivní už zřejmě nebude, tak kdy jindy… S tímto faktem jsme však tak nějak smířeni a tak od první minuty raději začínáme pořádně fandit. A fandění je to od prvních vteřin velmi dobré, kotel je dirigován stálým spíkrem, který tu káru táhne, zápas co zápas, několik posledních let bez přestávky. Utkání se hraje ve velmi dobré atmosféře, do které tu a tam pronikne výkřik asi šesti kladenských fandů, kteří stojí v první řadě svého sektoru. A jak říkám, na rozdíl od mnoha jiných fanoušků ostatních týmů, kteří přijedou v tomto počtu, tak Kladeňáci se opravdu párkrát ozvou…

Neuběhne ani 10 minut ze hry a už pomalu chystáme dlouho plánovanou choreografii. Pomocí zmiňovaných špagátů, které naštěstí vydrží, vytáhneme velkou plachtu, na které je vyobrazena především motivace pro hráče. Na prostoru o velikosti zhruba 100 metrů čtverečních je namalována hezky udělaná postava, ve které kdekdo může vidět méně slavného a mladšího jednoho známého boxera (nemyslím trestance a cikána Plachetku), plachtu držíme dlouhé desítky vteřin, aby si choreografie všimli především hokejky, kterým je adresována…

Po zbytek první třetiny stále držíme nastavený trend co se fandění týče, to je dnes celou první periodu na velmi dobré úrovni a my se tak spokojeni můžeme jít občerstvit. Přidat k tomu naši hráči nějaký ten gól a říkám si, že dnešek má potenciál být, co se atmosféry týče, naprosto šílený… Kurva, kéž by. Za ty útrapy bychom si něco takového už zasloužili…

Ve druhé periodě se tu a tam plete spíkrovi do řemesla bývalý spíkr, pan M., jeho rukopis je znám. Velmi správně a citlivě volíme vhodné pokřiky a chorály, mnohdy se nám daří zapojit zbytek haly, která se nesčetněkrát přidá fanděním nebo alespoň tleskáním. Je obrovská škoda, že napravo od kotle chybí Bradka, je až neskutečné, jak jeho přítomnost či absence ovlivňuje výkon červeného sektoru. Jakoby se lidé bez něj styděli, jakoby se báli, jakoby jim něco chybělo k tomu, aby se do toho fandění pořádně opřeli. A tak jako ve středu trhal trn z paty atmosféře právě RBH sektor, dnes je to pro změnu kotel, který prioritně tvoří support. A ten je opravdu výborný…

I nadále se občas ozvou Kladeňáci, kteří s přibývajícím průběhem zápasu mají pod svým sektorem nějaký menší problém s obyčejnými fanoušky AZetu. Nevím přesně oč jde, ale z protější strany vidím nějaké provokace ze strany hostů. To je také téma k zamýšlení… Často bylo havířovským fandům vytýkáno, že si až moc všímají svých soků v sektoru pro hosty. Víte, je to dvousečné… Kladeňáků si dnes nevšímá nikdo. 5 fotříků v dresech s jedním klukem, přijeli se podívat na zápas, přijeli podpořit svůj mančaft… Však myslím si, že když jedu v takovémto počtu a když jedu na půdu soupeře, kde může být horko, měl bych jet především s pokorou. A né se nabambelat ze čtyř Radegastů a pak tam na domácí ukazovat zdvižené prostředníčky. Vždyť to je tak neskutečně ubohé… Co tímm sleduju? Co poté čekám? Ne, dnes se Kladeňákům nic nestalo, nebyl jim pokřiven ani vlásek, ale… Ale kdyby si některý Havířovák nechtěl nechat líbit urážky, které hosté produkují, nikdo by nemohl říct ani Popelka, kdyby pár facek padlo. Čili jak říkám – když nemám zájem o měření sil v protivníkem, jedu s pokorou, neprovokuju, starám se jen o svůj mančaft… Před závěrečnou částí hry sundáváme transparent věnovaný Jirkovi, během přestávky s ním stále ladíme také pozápasové gratulace, místo zmíněného transpoše věšíme dvě menší vlajky a také transparent číslo 2, který je věnován čerstvě narozenému synovi jednomu z velkých fanoušků AZetu. Je to za ty roky už moc pěkná tradice, kdy transparent tohoto typu vyrábíme vždy, když se důležité osobě fans scény narodí potomek. A že jich už bylo! Kdybychom ty transparenty za těch sedm let dali dohromady, byly by z toho skoro už dvě povedené hokejové pětky. Jen tak dále, tohle je budoucnost našich tribun!

Na ukazateli skóre je stále nerozhodný stav, dnes máme v plánu odpálit velké množství pyrotechniky. Domlouváme se na tom s lidmi, jejichž neoficiální a zákulisní souhlas potřebujeme, jednání s nimi si moc vážím. Mají to těžké, přesto se nám nějak snaží vyjít vstříc… A aby se z pyrotechnických radovánek nestala tradice, protože co si budeme povídat, pyro odpalovat, jak se nám zachce, prostě nemůžeme, podmiňujeme dnešní použití pyrotechniky naším vítězstvím. Klidně i dvoubodovým… Možná podvědomě proto začínáme ještě víc fandit… 🙂 Protože tušíme, že dát jeden jediný „blbý“ gól, bude to dnes šílené!

V závěrečné části hry už je to pan M., kdo více a více bere do ruky dirigentskou taktovku. Né zcela naplno, ale s Dominem spíkrují tak nějak napůl. Na ledě se hraje parádní zápas, na tribunách se výborně fandí, tohle lidi prostě musí bavit. Pokřik střídá pokřik, chorál střídá chorál, není žádného hluchého místa, mnohdy se k nám přidává drtivá část tribuny A, hráči jsou hnáni dopředu, aby se zlomil ten nerozhodný stav a utkání se překulilo na naši stranu. Radši si ani nepředstavovat tu situaci na tribunách, kdyby se tento scénář opravdu napsal…

Není nám však, už poněkolikáté, souzeno. Skvělá atmosféra je probodnuta kladenským gólem, v hale to jen tak zašumí, avšak právě nyní cítím rukopis našeho jedinečného exspíkra, u kterého je možné a pravděpodobné, že dnes na tomto stupínku stojí naposled… Žádné ohrané „nic se nestalo“, jak tomu bývá v drtivé většině případů, kdy dostaneme branku. Spíkr drží nastolený chorál, který je rozjet ještě před kladenským gólem, jeho intenzita je po zmíněné brance samozřejmě nižší, ale i tak jej kotel stále drží a prakticky nedává najevo, že náš tým inkasoval. Tohle je paráda! Tohle je prostě ta maličkost, ten spíkrovský cit, který průměrné, klidně i dobré spíkry, odděluje od těch výborných… A pan M. je spíkr výborný, né-li jedinečný. Právě dnes si uvědomuji, že máme velmi dobrého spíkra, kterému vděčíme za hrozně moc a měli bychom jej nosit na rukou. Avšak právě dnes si také opět a znova uvědomuji, jaké to je, když spíkr k té klasice přidá něco navíc. Přirovnám to k našim brankářům. Když chytával Steve, bylo to výborné. Milovali jsme jej. Ale až když tady přišel Hamerlík nebo Hrubec, koukali jsme s otevřenou pusou, že se to brankářské řemeslo dá posunout ještě o kus dál…

Závěrečné minuty zápasu jsou už zcela v režii pana M., který se nadechuje ke svému známému propocenému fanatismu. Evokuje to ve mě staré časy… Je škoda, že stejný pocit neprožívají mnozí fanoušci AZetu, které kladenský gól zlomil. Mnozí přestávají fandit. Na jednu stranu se jim nedivím, na stranu druhou je to velká škoda. Blbý gól v naší síti také může za to, že po vzájemné domluvě rušíme pozápasový program s Jirkou Krislem, zpátky do krabic je pak zabalena zmiňovaná pyrotechnika… 

Však fandíme až do samého závěru utkání, z hráčů ždímáme vše. Vyrovnat se však už nepodaří a tak je děkovačka velmi smutná. Kotel na ni sice velmi poctivě zůstává, zpívá a fandí, má energii na rozdávání, na hráčích je však vidět hodně velká frustrace. Jak říkám, děkovat po porážce se musí vždy s citem. Můžeme si myslet cokoli, můžeme chtít hráčům děkovat jakkoli, kor když si myslíme, že hráli dobře a nechali na tom ledě téměř vše, ale porážka je prostě porážka a jsou to právě ti hráči, kdo ji vnímá mnohonásobně víc než my na těch tribunách… A tak je dnes pochopitelné, že hráči po nějaké době z děkovačky odjíždějí, lidé opouštějí halu…

Na kotel je zvláštní pohled. Mnoho lidí, i když je hala zcela prázdná, stále zůstává. Je na nich patrné, že je to dnes neskutečně bavilo a že by si klidně dali i třetinu, vlastně čtvrtinu, čtvrtou… Však tuhle možnost, tohle prodloužení dnešní báječné hokejové atmosféry, dnes už nedostaneme a tak sbalíme vše potřebné a míříme na Plechárnu. Vypít nějaké to pivo, kořalku, a udělat tečku za báječnou sobotou… I když to slovo „báječná“ mohlo dosáhnout zcela jiných, při našem dnešním potenciálu, klidně až gigantických rozměrů… Však tahle sezóna je taková jaká je. Mnohdy si říkám, že tne nahoře nás zkouší. Zkouší, co vydržíme… Vydrží jen silní. Ale kolik jich bude? 

Ve středu jedeme na Slavii, do Edenu se vydáváme počtvrté, počtvrté je to všední den. Ach jo… I přesto se formuje zajímavá skupina výjezďáků, dopoledním žlutým RegioJetem vyráží 8 a 4 fanoušci AZetu, cesta té osmičky, která se z velké části stará o chod zdejší fanouškovské scény, je nesmírně překvapivá, padne sice nějaké to pivo, ale ani památka po kořalce. Nevěřím svým očím… Banda radši ve velkém hltá výborné sýrovo-šunkové „kroasány“, koštuje dortíky s drobenkou i bez, v tomto degustačním duchu přijíždí až do hlavního města, kde se vydáváme na oběd do naší snad už tradiční výjezdové hospody, ve které jsme při jakémkoli výjezdu přes Prahu jako doma…

Po nějaké hodince následuje náš přejezd metrem a tramvají až na náměstí Kubánské, po černých vlajkách na počest zesnulého tyrana zde není ani památka a tak se před nevlídným počasím jdeme schovat do hospůdky blízko Edenu, kde už to také moc dobře známe. Někdo kousne pivo, jiný malinovku, objeví se další fanoušci AZetu, asi 15 minut před zápasem se odebíráme na zimák…

Ochranka nás sice prohledá, ale je maximálně pohodová, zjevujeme se v sektoru určeném hostům, věšíme malou výjezdovou zástavu a pak také vlajku Gastarbajtrů, do úvodního buly je asi 7 minut a Eden je, krom nás, téměř prázdný…

Při úvodním buly nás příkladně u sebe stojí rovných 26, asi 4 fanoušci AZetu stojí asi 6 metrů od nás, ale už mimo náš sektor, čili do počtu je nezapočítáme. S vhozením puku mezi první centry obou týmů začínáme s dopingem, jsme dirigování naším klasickým spíkrem, kterému tu a tam pomůže ještě jiný fanoušek, který je častým „rozeřvávačem“ právě na výjezdech, kdy náš hlavní spíkr není přítomen…

I v našem počtu je naše fandění velmi dobré, pomáhá nám k tomu skvělá akustika Edenu, tohoto ryze hokejového stánku, který je téměř symbolem starých dobrých hokejových stadionů… Krom akustiky nám pomáhá i to, že kotel Slavie nefandí. Je zcela potichu, tento jev, který nám hraje do karet, trvá úvodních několik minut… A tak je naše aktivita samozřejmě velká, značná, dělá nám radost, že sami sebe slyšíme velmi příkladně, fandíme velmi dobře…

Sešívaní o sobě dají vědět až někdy v 7. minutě zápasu, i jejich kotel je dirigován spíkrem, používají buben, v kotli jich může být nějakých 50. Jsou však tak nějak divně roztahaní, není to ono. Co hodně překvapí, to je věkové složení jejich kotle. Jestliže u nás doma je třicátník v kotli téměř něco neskutečného, tady je třicátníků v kotli snad většina. Ale když se podívám blíže, jsou to takoví ti klasičtí fanoušci fanklubáci, navlečeni do dresů, ti tomu fandění nikdy nikde moc nedají…

První třetina je za námi, předváděli jsme v ní konstantní a dobrý support, nyní je čas na klobásy a pivo, ačkoli v dnešní nevlídném počasí by více bodlo něco na zahřátí… Klobásy tu však mají dobré, pivo sice drahé (40,- je humus), ale jiná volba není…

Na náš výkon z úvodního dějství navážeme i v periodě druhé, od jejího začátku fandíme velmi dobře, často příkladně používáme ruce. Naše fandění je místy opravdu hlučné, halou se pěkně rozléhá… Dnes si nijak nevšímáme Slávistů, stejně tak si oni nevšímají nás. I přesto, že prohrávají, snaží se fandit, často fandí bez delších promlk, ale není to nic světoborného, nic co by nás nějak umlčelo. Domácím nepomáhá ani fakt, že na utkání je přítomno 550 diváků, což je neskutečné. Kam až klub, na který chodilo třeba i 10 000 lidí, spadnul…

Fanděním se bavíme a veselíme i v závěrečném dějství hry, obraz zápas je prakticky od první do poslední minuty stejný jak na ledě, tak i v hledišti. I v počtu šestadvaceti fanoušků jsme, dle mého názoru, dnes v hledišti lepší. Samozřejmě, do karet nám výrazně hraje to, že naši hráči prakticky celý zápas vedou…

Ani jeden z táborů fanoušků si pro dnešek nepřipraví žádnou optickou prezentaci, což není překvapením, překvapivá výhra se však rýsuje na ledové ploše. Po závěrečném hvizdu si hráči v sešívaných dresech sedají na led před svůj kotel, jaká děkovačka se tma však dál děje, to už nestačím sledovat. Pod náš kotel totiž přijíždějí naši hráči, dáme si s nimi společně Zvěř a po ní ještě 3 hrdiny zápasu vyvoláme… Po ukončení tříbodového veselí odjíždějí hráči do kabiny, ze které jde až k nám do sektoru slyšet jejich převeliká radost, my míříme ven ze zimáku, kde nás překvapí sněhové vločky…

Stejně jako před zápasem, tak i po něm se tramvají a metrem přesuneme na Hlavní nádraží, v Burger Kingu cosi povečeříme, někteří se shánějí po nějakém tom destilátu, aby cenný bodový zisk byl ve vlaku řádně oslaven… I cesta zpět je však nezvykle klidná. Něco po půl druhé se ocitáme v zasněženém Havířově, rychle bereme taxíky a valíme domů. Jsme dosti promrzlí, ale především tříbodoví…

Sepsal J.R. from B.K.