Po středečním domácím utkání s Mostem přijdu na Plechárnu. Kamarád Zahradník, podobný výjezdový blázen jako já, se mě zeptá, jestli nevím o někom, kdo by jel do Kadaně. Nevím. Navíc fuj, když si představím tu štreku, je mi blbě a jeho otázce se tak ušklíbnutě pousměju. Uběhne minuta a já už si s myšlenkami na výjezd do tohoto dalekého města velice vážně pohrávám. Uběhne několik desítek hodin a já jsem pevně rozhodnutý, že do Kadaně vyjedu. Je to sice daleko, ale hraje tam přece klub, kterému fandím…

I tenhle výjezd je něčím jiný. Z Havířova vyrážíme jen dva. V takovém počtu jsem ještě nikdy nejel. Už jen chybí, abych vyrazil sám. Ale tak nějak tuším, že i tohle brzy přijde a v podstatě se na to i těším. Rád si totiž se svým klubem projdu vším…

Kolem půl sedmé ranní dáme pivko ve Vagonu, po gulášovce a dalším pivu na Svinově se řítíme do Prahy. No, řítíme, no… Z Ostravy do Olomouce sice pohodlně sedíme a v kupé vlaku bedlivě pozorujeme, jak se dva asi 13-ti letí bráchové předhánějí v tom, kdo složí rychleji Rubikovu kostku. Já vždy složil maximálně jednu stranu, spíše ani to ne. Tihle klučinové mají celou kostku složenu kolem minuty. Šílené! Stejně šílené ale je, že z Olmiku až do hlavního města se na stojáka mačkáme v uličce vozu…

Je pro mě překvapivé, jak je vlak napráskán. Kam to všichni jedou? Na vánoční trhy na Staromák? Cesta je únavná, ale jsme zabaveni. Už od včerejšího večera totiž víme, že ve vlaku z Prahy bychom mohli potkat Motoráky, jedoucí na svůj zápas do Ústí nad Labem. Tušíme, že bychom byli v obrovské menšině proti jejich ekipě a tak během cesty hledáme všechny možné vlakové spoje, jak mohou Motoráci jet, vymýšlíme různé úhybné manévry, jak jihočechy nepotkat… Nedávno jsme setkání ve velké menšině absolvovali s Prostějovem, a i když je to adrenalin a my s tímto vědomím dnes cestujeme, neradi bychom setkání tváří v tvář absolvovali i podruhé. S trochou nadsázky si myslím, že možné spoje fanoušků Motoru máme lépe zmapované, než oni sami… 🙂

Po příjezdu do Prahy jdeme na klasický oběd do naší klasické hospody. Už si tu připadám jak štamgast. Připadám si, že jsem zde hrozně moc často a to to mám do tohoto šenku skoro 400 kiláků. Karlovarské knedlíky skoro ani nekoušem (i když co je karlovarské, to dává energii a tu možná za chvíli budeme potřebovat), jíme rychle, máme naspěch, máme zmapováno, v kolik do Prahy přijede vlak s Motoráky. Čekáme, že jich bude tak 30 – 40, proto jsme maximálně ostražití. Motoráci, stejně jako my, mají dvě možnosti, jak jet do Ústí, respektive my do Kadaně. Mohou jet z Hlaváku, což by pro ně bylo nejpohodlnější, mohou však také jet z nedaleké Masaryčky. Tušíme, že pojedou právě z Hlavního nádraží, stejným vlakem, kterým máme jet i my do Kadaně. A sakra! A tak volíme změnu, hledáme různé vedlejší spoje a jsme rozhodnuti, že místo jedním pohodlným rychlíkem, pojedeme do Kadaně třemi jinými vlaky kodrcálky, jen abychom se nestřetli s desítkami Budějčáků.

A tak se pomalu přesouváme na Masarykovo nádraží. Pro jistotu, kdyby se oproti našim předpokladům rozhodli z Masaryčky cestovat i Motoráci (mají i tuto možnost, ale je nepravděpodobná), jdeme na nádraží ostražitě, čekáme bokem na velké křižovatce mezi oběma pražskými nádražími, jestli třeba dav jihočechů neuvidíme. Jsme 2, máme u sebe vlajku, o tu nám především jde… A opravdu. Po chvíli vidíme podezřele vypadající mladíky. Jsou asi 50 metrů od nás… 6 mírně se bambelajících a trochu pokřikujících hochů, kteří jdou na Masaryčku. Nemají žádné klubové symboly, nic nenapovídá tomu, že to jsou fanoušci, ale dle ošacení tuším, že by to právě ultrasáci z jihu být mohli…

Na Masaryyčce máme „zvěda“, ten nám potvrzuje příchod této šestice, potvrzuje, že nasedají do vlaku směr Ústí. Pořád ale nevíme jistě, jestli to jsou opravdu Motoráci. Protože kde mají zbytek? A tak posíláme zvěda i na Hlavní nádraží, tam však po Motorácích ani vidu, ani slechu. Kurva, tak kde jsou? Záhada, nad kteoru přemýšlíme skoro až do Kadaně :-). Vlak se zmiňovanou šesticí necháme odjet, po jeho odjezdu přicházíme na Masaryčku i my…

Jsme tři, nasedáme do našeho dopravního prostředku, po chvíli přistupuje čtvrtý člen naší posádky, jedním rychlíkem a dvěma osobáky se dokodrcáme až do Kadaně. Cestu nám zpříjemní vlakové setkání s půvabnou slečnou, která jede do Kadaně z Chomutova, u Trhačů „pracuje“ jako reportérka z domácích utkání. Ve vlaku jí klademe spousty hokejových i peprných otázek, naléháme na ni, ať nám řekne, kdo je nejpěknějším Trhačem. Trochu se zdráhá, po „nátlaku“ řekne velmi překvapivě Jakuba Trefného (kterého pak celý zápas bedlivě pozorujeme a hodnotíme jeho šarm a sex appeal), dodá, že je na starší muže, čili zaradujeme se, to už vystupujeme a valíme do Kaufu pro vodku. Slečna reportérka jde s námi.. Imponuje jí, že jsme přijeli až z Havířova a mnohokráte se tomu s otevřenou (prázdnou) pusou diví…

V Kaufu koupíme jednu z nejchutnějších vodek, čili vanilkovou (u mě poráží sestru ostružinu!), přivítáme se se čtyřčlennou posádkou auta, která přijela AZetu fandit z Bolky, i přes zimu sedneme na tuze příjemnou terásku hospody na zimáku a u Gambáčů čekáme, než začne utkání…

Pár minut před jeho startem jdeme dovnitř, na tribunce za naší střídačkou věšíme totožné vlajky, které nedávno visely v Edenu. Malou výjezdovou zástavu HZ a pak také vlajku skupiny Gastarbajtrů. Po chvíli se k nám přidají další dva příznivci AZetu, do sektoru za námi přijdou i dva řidiči hráčů, spolu se synem jednoho z nich je nás přesně 13.

Rozumím tomu, že né všude je hokej populární. Chápu, že v Kadani příliš netáhne, že na farmářský klub se lidem z tohoto města chodit nechce. Co však nechápu, to je absolutní nesoudnost vedení tohoto klubu, moderátora tohoto utkání a všech mentálů, kteří tohle mají na svědomí. Musíme tak absolvovat laserovou, hudební, světelnou a já nevím jakou ještě show, která vítá hráče na ledě. Bože, pro koho se tu tyhle pičoviny dělají? Hlavně mi neříkejte, že pro fanoušky…

Se začátkem zápasu si dáme náš nejtradičnější chorál, po něm však téměř přestáváme fandit. Moc se nám do toho nechce. Jsme promrzlí na kost, do toho vědomí, že musíme zápasit s obřím bubnem domácích a také s hlasitou hudbou v přerušené hře, no dej pokoj… Jasně, vyvoláme také střelce naší úvodní branky, kdy Kaňour nám poté velmi intenzivně mává, ale jinak spíše jen pozorujeme hokej. Tedy tu bídu, která je z naší strany na ledě hrána…

Domácí? Ale, dej pokoj… Minule jich v kotli bylo možná 20, dnes tak 7. Neurvale třískají do obrovského bubnu a celý zápas mi kazí náladu.Na druhou stranu musím uznat, že jsou vytrvalí a i přes svůj nízký počet fandí takřka celé utkání! 

O přestávkách valíme kousat piva, valíme také na klobásu. Nedávno se na našem webu podivoval fanoušek Motoru tomu, proč mnohé ekipy tak často popisují klobásy, které na výjezdu absolvují cestu jejich trávícím traktem. Já na tom nevidím nic divného, ba naopak. Ano, tenhle klobáskový boom se v poslední době sice dosti rozmohl, mnohdy se u některých stává spíše pózou, já ve svých reportech však hodnotil občerstvení na výjezdech (nejen klobásy) už někdy před sedmi roky. Proč? Jako ve svém reportu zmíním, jaká byla do města soupeře cesta, zmíním také, co nás zasytilo. Občerstvení na výjezdu mi přijde stejně samozřejmé, jako fandění, cesta vlakem či busem, hra na ledě a další věci. Je to podobné i jinde, v jiných odvětvích. Když do Prahy přijede Obama, Putin, Merkelová či jednou třeba ten americký Miloš Zeman, čili Donald Trump, také se reportéři předhánějí v tom, aby informovali veřejnost, jaké jídlo se na oběd servírovalo. Všechny ty kachní játra apod. 🙂 Marné, gastronomie k tomu prostě patří :-). A tak i o kadaňské klobáse, ke které dávají křen a velmi čerstvý chléb, ztratím pár slov. Výborná, jedna z nejlepších v lize! Tohle zde, na rozdíl od té zkurvené pseudoshow nad ledovou plochou, dělají opravdu pro lidi…

Druhou i třetí část zápasu tak nějak protrpíme. Jsme promrzlí, venku je tepleji než v hale, pomáháme si pivem. Domácí stále řežou do bubnu, my jsme malinko ostražití ohledně vlajek. Né že by krvelační Trhači, jak se žlutočerným říká, nějak podezřele kroužili kolem našeho sektoru, však na utkání je spousta malých, možná 14-ti letých, cikánek a člověk nikdy neví…

Se závěrem zápasu přijíždějí naši zklamaní hráči pod sektor a přesto, že jsme jim během špílu nějak výrazně nefandili, děkují nám alespoň za to, že jsme takovou štreku absolvovali. A děkují dosti příkladně, až se tomu divím… Kaňour nejvíc.

Hráči mizí v kabině, malé cikánky doma, na ulici či v pasťáku, my opět v Kaufu, opět kupujeme tu výbornou vanilkovou a hurá do vlaku. Tím se přemístíme až do Prahy. Na vlak směr Ostrava však nenasedáme, míříme radši na sídliště Kamýk, na nějaké to pivo, abychom pak kolem půl druhé zalehli. Ano, v Praze. Domů se nám nechce, uděláme si víkendový výlet…

Ráno kolem osmé procitneme, pročteme fórum našeho fanouškovského webu, na snídani mírně přihřejeme řízek z domova, na netu zase koukneme na dva díly Laviho (doporučuji všem, „seriál“ Vyšehrad!) a valíme na Hlavák. Po částečně propité noci se cítíme silní, chceme zatočit na ty Jihočechy. Kurva, kde jste? Mimochodem, vlakem jich do toho Ústí cestovalo fakt jen těch 6. Šílené. Vědět to, útočíme na té Masaryčce tyčemi, lahvemi či kamením, což by zredukovalo naši drobnou početní nevýhodu, o které se nám ani nesnilo… 🙂

No nic, na Hlaváku nasedneme na vlak směr Otrokovice, ten je zase přeplněný, nyní však už naštěstí sedíme. V Otrokovicích přestup na trolejbus a tím až do Zlína. Po pár desítkách metrů jsme před stadionem Luďka Čajky. Už nyní, asi 45 minut před zápasem, je tu velká spousta lidí, před zimákem se konzumují skvěle vypadající klobásy či cigára, ve velmi příjemné hospůdce uvnitř zimáku se požírají výborné topinky a báječně vypadající chléb s tlačenkou. K tomu všemu se v plné hospodě láteří na střelbu naší biatlonistky Charvátové. Samí Vilémové Tellové, přesní střelci na jablko, tu sedí. Jsme přece Češi… 🙂 Já na Charvátovou nenadávám. Na jejím facebookovém profilu jsem nedávno našel fotku jejích odhalených hýždí (hmmmm!), od té doby proti ní neřeknu půl slova, i kdyby při běhu ztratila flintu… 

Asi půl hodiny před začátkem zápasu míříme na zimák, šacovačka žádná (stále mám u sebe malou výjezdovou zástavu HZ). Jdeme do velkého sektoru na stání za jednou z branek, trochu mrzneme, čekáme až začne utkání. Mezitím se za druhou z branek dává dohromady sektor hostí, zatím všichni jsou oděni do bílých svršků, což i z dálky, ze které je pozoruji, vypadá velmi dobře…

Po chvíli si všimneme, že dnes ani zdaleka nebude plno a přestože stejný nápad nemají místní fanoušci, kteří příkladně stojí na svých místech, když mají lístek „jen“ na stání, my se tajně dostáváme do sektoru pro sedící fandy, kde strávíme prakticky celé utkání a na ledovou plochu tak máme docela dobrý výhled. Navíc jsme skoro naproti domácího kotle, na který jsem dnes velmi zvědav, jen škoda, že dosti daleko jsme do kotle hostujícího, od kterého, vzhledem k počtu ostravských, čekám daleko lepší a větší věci…

I kvůli svého nedobrého posazení, pro co možná nejobjektivnější hodnocení obou sektorů, se dnes moc nechci pouštět do popisování atmosféry. Musím však říct, že ta, kterou tvoří domácí, se mi prostě nelíbí. Sorry. Jasně, u nás v Havířově je to nyní mnohdy špatné, proto si třeba říkáte, proč kritizovat Ševce. Jeden obrovský rozdíl tu však je. Žlutomodrých je dnes v hale něco kolem čtyř a půl tisíc. To se fandí jinak, než když těch lidí přijde 12 stovek. Žlutomodrých jich plno v kotli, velká spusta kolem kotle na stání, proto tvrdím, že zlínští neskutečně moc mrhají svým obrovským potenciálem. Mít oni kvalitního spíkra, který do nich vtěsná trochu toho fanouškovství a jiné nátury, mohli by být, vzhledem ke svým počtm, skvělí!

Berani hrozně moc buší do bubnů. Ty mají 3, z nichž každý má jiný zvuk a mnohdy se zajímavě doplňují. Ale toho bubnování je na můj vkus příliš. Hrozně moc. Domácí častěji jen bubnují, než fandí. Zlínské fandění není mnohdy skoro vůbec slyšet, pořád dokola jen to bušení… I repertoár jejich pokřiků je spíše chudší, mnoho pokřiků neustále se opakujících, na pokřik „Pojďme hoši, pojďme do toho“ jsem alergický. Mega paradoxní je, když začne zápas a tento pokřik, který je prostě neskutečně tuctový a má jej v reperotoáru snad každý extraligový tábor, spouštějí obě ekipy současně…

Ale abych jen nekritizoval, i zlínští mají světlé chvilky, Není jich moc, ale jsou. To když spíkr s megafonem schází z kotle dolů, na tribunu za bránou, kde se snaží hecovat stojící fanoušky. Právě ti, když kotli pomůžou, zní to fajně, hlučně, dobře. Takových momentů je však po čertech málo. Kolik? Třeba 4 za zápas… Ale myslím si, že na to tomto se dá dobře pracovat. Jak už jsem řekl, potenciál obrovský! 

To Vítkovičáci na druhé straně haly vypadají mnohem lépe. Jejich sektor je narvaný, netroufám si však tvrdit, kolik jich může být. Třeba 300? Používají buben, na české hokejové poměry pak netradičně dirigují své fandění, to když se o hecování sektoru pokouší hned dva spíkři, přičemž oba z nich mají megafon. Oba support leadeři se na první pohled nesmírně snaží, pod kotlem jsou energičtí jako prostějovský Šukér, pro dobrou atmosféru ze strany vítkovických dělají na první pohled maximum. Lze říct, že je to opak proti spíkrovi domácích, který stojí v triku s krátkým rukávem, kolem pasu má pak omotán zlínský dres se jmenovkou „Fanclub“. Jestli to o něčem svědčí nebo ne, těžko říct. Jak moc se o atmošku na tomto stánku starají zlínští fankubáci a jak moc skupina Shoemakers, která se to snaží (snažila) dělat jinak, čert ví… Tímto zlínského spíkra nehaním, i on se snaží a kdyby nescházel dolů ze sektoru „mezi lidi“, bylo by to s atmoškou na zdejším zimáku špatné. Ale na slovo „fanclub“ jsem za ty roky už prostě alergický :-).

Chtěl jsem se ještě slovem vrátit k hostům, ale tím, že celý zápas sedím hodně daleko od nich, nebylo by asi moc objektivní, kdybych je více popisoval. Což je pro ně možná škoda! Myslím si, že dnes bych je, lépe je vidět a slyšet, mohl především chválit. A jsem tím až překvapen, protože v této části Ostravy šla fanouškovská scéna za poslední rok hodně dolů. Chachaři, na rozdíl od domácích, vytahují i jednoduché choreo a snaží se fandit celé utkání. Vlastně nesnaží, oni celé utkání opravdu fandí. Jasně, i jejich fandění je místy divné, třeba neustálé řvaní „vypadni“, na hráče mířícího na trestnou lavici, mi přijde dementní. Ale co, fanklubácká nátura je fanklubácká nátura. V mnohém špatná, ale dnešnímu dobrému představení hostů příliš nebrání…

Opticky vypadají velmi dobře. Oproti domácím jsou výrazně lepší třeba i co se vyvěšených vlajek týče. Ano, pro někoho blbost, i tohle však u mne má vliv na prezentaci té které ekipy… Až mne místy velmi mrzí, že jsem si raději nesedl či nestoupl kousek vedle sektoru hostů, můj zážitek z dnešního hokeje mohl být třeba o poznání větší… 

V jedné z přestávek baštíme klobásu, ta zlínská směle konkuruje té kaďanské. Miluju, když ke klobáse je čerstvý chléb. Bonusem pro tu zlínskou jsou pak také feferonky a rohy, kterých Vám naloží téměř co hrdlo ráčí…

Trochu se hořčicí pokypu, když se nevěnuji kobáse, ale mírně se usmívám tradiční fanklubácké extraligové demenci. Ševci řvou o tom, že Vítkovice jsou prdel v republice, hosté pak křičí „Gottwaldov, banda kurev“. Ale před zápasem, a nedivil bych se, kdyby i po něm, jsou tito fanoušci promícháni mezi sebou, bok po boku pijou pivo apod. Jasně, ať promíchání jsou, ať se splu klidně baví, pro mě za mě, je mi to fuk. V tom případě ale nechápu, proč se během zápasu uráží. Přijde mi to postavené na hlavu…

Zápas končí, třetím gólem a uzavřeným hattrickem jej pečetí Říčan, jeho táta i přítelkyně, sedící prakticky pár řad od námi, mohutně slaví. Z hlediska dění v hledišti, které je pro mně mnohem důležitější než to na ledě, kor když hrají dva týmy, které jsou mi svým způsobem ukradené, to byl zápas průměrný. Zlínští nic moc (už jsem zde zažil mnohem lepší atmosféru z jejich strany), do nebe volající mrhání potenciálem a určitý zažitý styl, který není dle mého gusta, který asi nechtějí a nehodlají měnit. Hosté asi dobří. Možná i velmi dobří!Nečekáme na děkovačku, která by o dnešním představení obou ekip také mohla cosi vypovídat, valíme raději na trolejbus. Cestou domů z Otrokovic pak zase část cesty stojíme. Ty vlaky v tom předvánočním období jsou šílené…

Pokud jsme na výjezd vyrazili něco po sobotní šesté ráno, do upršeného Havířova přijíždíme v neděli po desáté večerní. Unavení, zničení, toho stání ve vlacích bylo přespříliš, ale plni mnoha fajných zážitků. Ještě aby ne, když jsme na železnici strávili 1216 kiláků… 🙂 A že AZet prohrál? Ale jdi ty, ty výjezdy nejsou primárně o tom…

Sepsal J.R. from B.K