Ve středu jsem navštívil zápas AZetu v Litoměřicích, ve čtvrtek jsem byl v Benátkách nad Jizerou, v sobotu mě s AZetem čeká výlet na Kladno. Čas do soboty si krátím v Praze, po polední procházce centrem města přemýšlím, co s volným podvečerem. Co takhle ten hokejový maratón doplnit o čtvrtý zápas ve čtyřech dnech? S kamarádem se rozhodneme, že k večeru zajdeme omrknout extraligové klání do naší nejmodernější haly, do O2 Arény…

Sparta nabízí prodej lístků zajímavým způsobem, kdy vstupenka je o nějakých 70 Kč levnější, když si ji koupíte aspoň 5 dní před zápasem. Být to u nás, moc by mě bavilo průběžně sledovat, kolik lístků už je prodaných. Dobře by to působilo i na ty lidi (ovce), kteří jdou tam, kam jde každý… Když na Spartě koupíte lístek na zápas méně než 5 dní před konáním utkání, nebo samozřejmě až těsně před zápasem, zaplatíte cenu vyšší, na můj vkus už dosti vysokou, nějakých 240 – 290 Kč, kamkoli do celého toho spodního patra haly (vrchní se otevírá jen málokdy). My tyhle starosti naštěstí řešit nemusíme, lístky máme pro dnešek zdarma…

Před O2 Arénou, která na nás už při výstupu z metra dýchne svou velikostí a monstrózností, se scházíme hodinu před utkáním. Už nyní zde, především z blízkého obchodního centra, proudí spousta fanoušků, většina má na sobě symboly klubu, kterému dnes bude fandit. V drtivé většině se samozřejmě jedná o Sparťany, avšak registruji také několik fandů, kteří dnes budou držet palce Varům. Mezi fanoušky nedochází k žádným konfliktům, situace kolem haly je poklidná…

Nějakých 40 minut před zápasem vcházíme dovnitř, procházíme bezpečnostním rámem, jsme prohledáni, po této proceduře jdeme omrknout místa, na kterých bychom dnes měli sedět. Vstup do hlediště, které je opravdu obrovské, působí honosně, naše místa jsou velmi dobrá, s výborným výhledem na ledovou plochu, jsem spokojen…

Stejná spokojenost však už nepanuje s cenami za občerstvení. Čtvrtinka Staropramenu za 40,-, půl litru limonády za 50,-, balíček čipsů za 40,-, relativně dobrá cena je u klobásy, tu nabízejí za pětapade… Hitem však zde jsou nějaké smažené kuřecí kousky s hranolky, meníčko velmi připomíná menu z McDonaldu, ceny jsem si však nevšiml. Celkově je občerstvení docela drahé, avšak lidé se občerstvují hojně a ceny zřejmě příliš neřeší… Holt jiný kraj a nejen jiný mrav, ale i jiné výplaty :-). 

Vracím se do hlediště, koukám na rozbruslení obou týmů, na straně, na které sedím, se rozcvičují borci domácích. Mířím až k plexisklu, to je krásně čisté, stojím až u něj, jsem jakoby v první řadě, tady je ten hokej jako na dlani, parádní výhled pro fajnšmekry… Do sektoru se pomalu šourají fanoušci hostů. Když vidím, že budou vyvěšovat svou zástavu, ihned mířím k nim, abych si to obhlídnul pěkně zblízka. Zástava jakoby kreslená barvami na nějaké prostěradlo, žádná sláva, no aspoň něco…

Lidé pomalu přichází do hlediště, kdo v něm sedí už delší dobu před zápasem, může se zabavit pohledem na velkou kostku nad ledem, ze které k fanouškovi putují informace, videa, všemožné zajímavosti, zajímavá grafika, opravdu výborný servis, který ocení každý, kdo se před utkáním chce zabavit jinak, než obíráním toho smaženého kuřete…

To už se však blíží úvodní buly, kolem mne je docela dost volných míst a tak sedám asi o 4 řady výše, než kam máme vstupenky. Hala potemní, z rohu kluziště, skrz nějaké ohnivé efekty, na něj vjíždějí sparťanští hokejisté, menší show je za námi, hala se opět rozsvěcuje, obě zahajovací pětice se staví ke vhazování. Spodní část arény je zaplněna velmi solidně, nakonec je hlášena návštěva něco přes 5000 diváků…

V rychlosti ještě stihnu vsadit, protože bez toho by mě ten zápas příliš nebavil, buly je vhozeno, začíná zápas, stejně tak i láteření domácích fandů, které je stejné jako všude jinde, však dnes na mě působí i trochu komicky a aspoň se zabavím, protože láteření z úst pražskejch Pepíků zní jinak :-). Ty vole nahrééééééj, na co čekááááááš? Kam se koukááááš?  🙂 

Diváci kolem mne se svlékají ze svých zimních bund, ty odkládají na opěradla. Také pociťuji, že mi je hrozné horko. Pokud teploměr včera v Benátkách ukazoval po celou dobu zápasu -1 stupeň, tak dnes může být v hledišti těch stupňů minimálně 15. Spousta lidí kolem mne sedí jen v tričku… Jo, na jednu stranu je to fajn, ale především v zimě panující venku, kor pro fandící část publika, no nevím no… Já bych si, odchován celý život na ZIMÁCÍCH, asi těžce zvykal. Především na to, kam tu bundu dát. Dech mi vyráží situace, kdy lidé své svršky odkládají na sedadla, o přestávce se odcházejí občerstvit, ale ty svršky na svém sedadle v hledišti nechají…I když mám zápas vsazen, přichází to, čeho jsem se bál. Pokud nehraje můj klub, jiné hokeje mne nebaví. Přesycenost hokejem. Kde jsou ty časy, kdy těšili jsme se na finále Minnesota North Stars ve. Pittsburgh na programu OK 3 :-). Nyní mě tuctové hokeje nebaví v televizi, ale ani naživo. A klidně to může být Sparta, která je svým způsobem nabita hokejovými hvězdami a je to pojem. Jo, třeba jsem divný, ale radši všichni ti Kotalové, Kalusové či Chrobočci…

O přestávce jdeme kouřit, přímo v aréně je zřízena speciální kuřárna, takže nikotinoví příznivci nemusí nikam ven, do zimy… Lidé se houfně občerstvují, chodí kolem mě v tričkách a jak už jsem psal úvodem, velká spousta sparťanských fanoušků má na sobě klubové symboly, ať už dresy, mikiny, právě ta trička, nechybí samozřejmě ani šály. V tomto nás Havířováky porážejí na mnoha stadionech po republice, u nás není ta kultura ještě zakořeněna. Nevím čím to, je to na delší uvažování…

Abych si další dvě periody aspoň trochu užil, musím ten hokej začít vnímat jinak. A tak se rozhodnu, že navštívím kotle obou fanouškovských ekip. Sice bych se svým lístkem měl sedět na svém sedadle, minimálně pak ve svém sektoru, však využiji chvíle nepozornosti člena ochranky a mířím za bránu, kde dnes stojí příznivci Karlových Varů. Trochu drze si sedám hned vedle kotle, dva metry od něj, 3 metry pak od karlovarského spíkra…

Mám dojem, že právě tomuto spíkrovi věnovali spoustu řádků ve svém reportu příznivci českobudějovického Motoru, proto jsem na člověka v tričku Torcida Karlovy Vary hodně zvědavý…

Karlovarských může být v obrovském sektoru za bránou třeba 70, samotný kotel pak tvoří asi necelá padesátka z nich, zbylí fanoušci jsou tak různě rozprostřeni a sic oděni do klubových symbolů západočeského klubu, tak jen mlčky pozorují hru…

Počet zelených v kotli, když vezmu v potaz jejich dlouhodobé a téměř neustálé postavení v tabulce, je určitě sympatický, za tohle pochvala. Používají buben, se kterým to docela umí, celou třetinu se snaží fandit. Zdaleka né všichni tomu dávají vše, nebo třeba ani 50% možného fanouškovského výkonu, jiní pak fandí na 100%, ostatně takhle je to všude… V sektoru je velká spousta holek, s kamarádem vedeme úvahovou debatu o tom, proč do extraligových kotlů chodí mnohem více holek než třeba do kotle Havířova, Prostějova, Přerova, tedy tam, kde fanoušci myslí malinko jinak… Je těm holkám bližší takové to mírové fanklubáctví a „líbačky“ s fanoušky soupeře?

A co zmiňovaný karlovarský spíkr? Jo, snaží se, celou třetinu kotel rozeřvává, západočeši, mému překvapení, mají obstojný počet pokřiků či chorálů. Jedna věc je však na spíkrovi tuze legrační a já se bavím. Nevím, jestli to dělá schválně nebo proč, ale když kotel rozeřvává, „upravuje“ svůj hlas, křičí jakoby o tóninu hlubším hlasem a lá Dalibor Janda, než jak jím normálně mluví. Mám dojem, že touto změnou hlasu jakoby supluje chybějící megafon… Lidé v „jeho“ kotli jsou na tohle už samozřejmě zvyklí, mně to však přijde legrační… 🙂

Před třetí periodou obcházím halu a mířím do kotle druhého, tedy sparťanského. Tedy né přímo do kotle, na této straně hlediště jsem určitě více ostražitý než u karlovarských a tak si stoupnu jen pár metrů od jádra kotle…

Právě ten sparťanský, už během hry a z druhé strany, na mě působil opticky dobře. Může v něm být tak 250 fanoušků, ale neuvěřitelně moc doplácí na to, co je největší „slabinou“ této moderní haly. Naprosto katastrofální akustika… Těchto 250 lidí by v jiné hale udělalo pořádný rachot, tady je to však nemastné, neslané… Tady je na dobrou kulisu potřeba tak 500 fandících hlav.

Ale jak říkám, tohle nedochucení supportu není vinou rudochů. Ti mají, na speciálně postaveném stupínku, před svým sektorem spíkra s megafonem, ten na mě, i když na dálku, působí dobře, snaží se. Dosti diskutovaným tématem, při každém utkání Sparty, jsou bubeníci, kteří ve třech nebo čtyřech lidech stojí vždy v první řadě. Mnohdy vypadají komicky, kor když si na hlavy nasadí nějaké chujoviny. Musím však uznat, že do svých nástrojů neřežou jak smyslů zbavení a na to, že těch bubnů je tolik, působí na mě v pohodě. Bubeníci jsou navíc naprosto perfektně sehraní, drží jednotný rytmus, za tohle palec hore. Jak říkám, bubny zde nejsou nijak rušivým elementem, jako je tomu třeba na jiných stadionech, kde mají buben pouze jeden a myslí si, že o to víc do něj musí valit…

Trochu více je sparťanský kotel slyšet tehdy, kdy odpovídají podélné tribuny nebo když se alespoň potleskem přidávají k supportu. Že by však lidé na těchto tribunách začali fandit tak nějak sami od sebe, to dnes neregistruji… K pomoci kotli je navíc musí velmi často vybídnout nejen samotný kotel, tady samozřejmě oukej, ale také moderátor zápasu. Tohle zasahování moderátorů do organizace supportu, ať už je to na jakémkoli stadionu, mi přijde hloupé. Ševče, drž se svého kopyta!

Ale zpátky k mé osobní návštěvě kotle… Pro závěrečnou třetinu se sparťanští spíkři mění, nyní si megafon do ruky bere starší a urostlejší z nich, dělá to dobře, i on se velmi snaží, aby společně s lidmi v sektoru porážel akustiku haly. Ale lze ji vůbec v dnešním počtu porazit? 

Pro mě nejzajímavější a nejlegračnější událost dne přichází na řadu asi 10 minut před koncem. Karlovy Vary (jejich padesátku fandů nejde z mého nynějšího místa absolutně slyšet, ale na dálku vidím, že fandí a dobře se baví) vstřelí vyrovnávací gól, na dostřel od kotle domácích, a asi 5 metrů ode mne, vstává klučina v pubertálním věku a velmi významně začíná mávat karlovarskou šálou nad hlavou. Slaví branku. Stojí vedle kotle domácích vzdálen jen pár metrů, na hokeji je společně se čtveřicí kamarádů, kteří podle symbolů fandí Spartě, ale velmi vehementně jej podporují a nabádají k ještě energičtějšímu točení tou zelenou šálou. Těším se na reakci Sparťanů. Ta je pro mě však nečekaná, překvapivá, trapná. Ti po hostovi blbě koukají, kroutí hlavou, cosi si špitají, mračí se. To je ale vše. Nic víc… Fanouška Varů si všimne i sparťanský spíkr, chvíli vrtí hlavou, poté směrem k mladíkovi do megafonu křičí: „Heléééé, Ty voléééé, aspoň si sedni na prdéééél.“ Musím se smát. Takhle tolerovat vetřelce. Každý si o tom myslí své, většině se to evidentně nelíbí, ale není nikdo, kdo by zakročil. Až po chvíli vstávají dva třicátníci se symboly Sparty, kteří sedí mimo kotel a jdou tomu nekňubovi vyčinit. Karlovarského se zastávají jeho HCS kamarádi, jinak by asi dostal minimálně liskanec, brzy přispěchají asi 3 členové ochranky a situace se uklidní… Ale je to grc. Jasně, ať si každý fandí komu chce, ale lozit se symboly hostujícího klubu mezi domácí, takhle provokovat… No nejsmutnější je, že tohle si domácí nechají líbit. Nedovedu si představit, že by v Havířově na hokeji, mezi sektorem kotle a RBH, vstal Budějovičák a začal mávat šálou Motoru.

Ještě dlouhé minuty nad tímto kroutím hlavou, hokej mě pranic nebaví, ty extraligové špíly jsou navíc svázány striktní taktikou a já si myslím, že zápasy ve WSM lize jsou na pohled jakoby pěknější. A tak více než hru pozoruji kotel domácích. Ostatně, jsem jiný. Ač fotbal, hokej či mnohé jiné spoty miluju, sektory vlajkonošů, ať se jedná o jakýkoli sport, ligu či zápas, jsou mi při návštěvě vždycky přednější. Mnohem.

Sláva, rozptýlení! Na schody kousek ode mě se usadí 4 kozaté roztleskávačky. Mrknu jednou, jestli jim nestojí bradavky, víc mě to neba… Řeknu Vám, je to neskutečná pičovina. K čemu na tom hokeji jsou? Aby ožralí a oplzlí chlápci slintali z proporcí těchto dívek? Tohle na hokej nepatří, hokej není cirkus. I když – v této hale vlastně je…Vrcholem demence jsou pak tací, kteří prahnou po tom, aby si s těmito dívkami pořídili selfie fotografii. K čemu? Proč? Na šibenici s Vámi! A nic na tom nemění ani vrcholná artistická čísla dívek v komerčních pauzách, kdy díky svému místu vidím nejedné té holčině až do vagíny…

Zápas po 60-ti minutách končí 1:1, blíží se prodloužení. Já mám však zmapovány oba kotle, mám hotovo, balím saky paky. A tak na prodloužení nečekáme a abychom se vyhnuli přeplněným soupravám pražského metra, opouštíme halu dříve…

Cestou „domů“ přemýšlím, jaké to dnes vlastně bylo. Musím uznat, že pro pohodlného diváka to musí být super. Moderní hala, teplíčko, velká kostka nad ledem, pohodlí, komfort po všech stránkách, super výhled na led snad ze všech možných míst… Sparťanů, pro které je tohle priorita, je určitě víc než dost. Na druhou stranu, je těžké říkat co by kdyby, ale myslím si, že já bych nikdy nechtěl, aby můj klub v takové aréně hrál. Jo, kvůli jedné návštěvě, vše kolem toho si užít, to je třeba fajn. Ale dlouhodobě? Pro fanouška, né diváka? Ne… Pro fanouška, který má rád rachot a chce svému týmu fandit, to je trest. Vytrácí se takový ten duch tribun, taková ta jejich ledová vůně, vytrácí se takové to staré dobré fanouškovství. Místo toho komerce a pohodlí na každém rohu. To pohodlí, na které si bohužel časem zvykne i ten, kdo ve staré hale býval fanoušek…

Nijak jsem se o to nezajímal, ale nyní by mě docela zajímalo, zda-li je aspoň jeden sparťan, který tuhle halu bojkotuje. Protože známé heslo praví, že SPARTA PATŘÍ DO HOLEŠOVIC. Sami sparťané s tím přišli, oni sami se proti tomu bouřili. Spartě vzali halu, legendu, jejich chrám, matku, která je porodila. Rád připomínám slova Dana Landy z jedné jeho písně, že „peníze peníze hejbou světem“. Jasně. Napadá mě teď paralela s ostravským Baníkem. I tam těžce rozdýchávali to, že jim vzali domov a dali je do děcáku. Tak nějak znám boj tamních ultras proti tomuto činu, ten sparťanský zmapován nemám a tak nebudu soudit… Neskutečně však uznávám ty, kteří ctí jakési tradice, hodnoty. Dokud v té situaci sám nejsem, nebudu říkat, zda je nebo není dobré novou halu či stadion bojkotovat, ani já bych to asi nedokázal, protože láska ke klubu je pořád víc. Mnohem víc. Ale s velkým respektem a pochopením vzhlížím k lidem, kteří nějakým způsobem bojkotují. Ať už fyzicky, či různými činy, gesty, v neposlední řadě myšlením ve své hlavě. Vzhlížím k těm, kteří nezapomněli kvůli takové malichernosti, jako je třeba pohodlí. Ano, vrcholní pozéři bojkotují, protože je to pro mě dokonalá záminka, proč nechodit na fotbal, který je přestal bavit. Ale ti upřímně bojkotující, různými způsoby, to jsou borci… Tradice, hodnoty a hrdost jsou body, které nejdou ukopat. Ani hráčem na hřišti, ani bojovníkem v kleci, ani cikánem v příkopu..

Jedna návštěva mi na pár let zase stačila. Je hezké mít sny. A tak já budu snít o tom, že příště do O2 Arény zavítám se svými kamarády, že příště tam v pětikilu pojedeme fandit AZetu. A budeme řvát jak zkurvysyni a po zápase si v metru honit údy nad tím, jak skvělé to bylo. Jak ti Pepíci koukali…

Sepsal J.R. from B.K.