Basketbal? Nikdy jsem nepatřil mezi nejzarytější fanoušky této míčové hry. Shodou okolností jsem spolu s partnerkou seděl v letadle z Istanbulu do Tel Avivu vedle velmi excentrického Izraelce, který měl potřebu se bavit, primárně pak o jeho uplynulých cestách za posledních pár týdnů… Vilnius, Sofia, Riga, Praha, Madrid, Minsk, Kazaň a tak dále a tak dále. Pro mě docela zajímavá skladba měst, čím to?
K mému údivu mám tu čest se sportovním fotografem jedněch izraelských novin (jen tak pro zajímavost – měsíčně bere 120 000 korun), který jede do Izraele opět za prací, tentokrát pak na utkání mezi Maccabi Tel Aviv a Maccabi Haifa. Nejsem odborníkem na izraelský sport, ale už po vyslovení těchto jmen hned zbystřím. Ještě víc pak zbystřím, když se nás ptá, jestli nechceme jít taky, jelikož údajně nemá problém sehnat lístky zdarma.
Uteče pár dní a hodinu a půl před zápasem nám na emailu vážně přistanou 2 lístky. Tady to začíná. Lístky jsou téměř celé v hebrejštině, takže vůbec netuším, kde máme sedět, ale nedělám si z toho těžkou hlavu, protože věřím, že přijdeme na stadión a pořadatelé nám pomohou.
Vydáváme se na cestu, po 40 minutách jsme u stadiónu, míříme k jednomu ze dvanácti vchodů. Před každým vchodem je ochranka, která šacuje lidi, až poté člověk míří ke vchodu, kde je něco jako turniket.
Přicházíme k jednomu ze členů ochranky a na telefonu mu ukazujeme naše lístky, dotazujeme se, jak se dostat na naše místa, jelikož hebrejštinu moc neovládáme. Zjišťujeme, že z hlediska angličtiny to z jeho strany není žádná sláva, on to zjišťuje také, tak nás posílá o pár metrů dál za svým kolegou. Ten je taky makový. No, aspoň nás šacují a my jdeme k turniketu, kde je pořadatel, dotazujeme se jej, kudy se vydat na svá místa, opět jsme nedostali nic moc radu a jen nás poslal dovnitř do stadiónu.
Viděl to naštěstí jeden z domácích fanoušků, který angličtinu ovládal zjevně o dost lépe a tak nás nasměroval. Jdeme tedy dále, vstupujeme dovnitř do haly a ptáme se člena ochranky, kudy máme jít nyní. Překvapivě ani od něj jsme se nedostali nějaké systematické a úplné odpovědi, ale aspoň nás rukama posílá o patro výš. Už se radši na nic žádného pořadatele neptáme, dojdeme tam a někam si jdeme sednout. Sedáme si kousek od trojice domácích mladíků, jeden z nich umí anglicky a vysvětluje nám, že náš sektor je zhruba o 20 metrů dále, ale že je to jedno, jelikož stejně nebude plno a tak můžeme zůstat tam.
Člověk by podobnou situaci čekal možná v nějaké arménské lize, ale určitě ne na stadionu giganta evropského basketbalu, jenž má rozpočet kolem 16 milionů eur. Maccabi Tel Aviv ve své historii hrálo 15x finále Euroligy, z toho 6x vítězně, což z něj činí druhý nejúspěšnější evropský klub. Ostatně ani 51 vyhraných ročníků domácí ligy není úplně zlá vizitka.
Maccabi Haifa sice nemá takový zvuk jako domácí klub, nicméně ani zde nejde o žádné béčko, ačkoliv tedy oproti své fotbalové sekci je basketbalový tým méně slavný. Ale jak říkám, špatní nejsou, vždyť v roce 2013 vyhráli svůj první titul (ve finále samozřejmě proti Maccabi Tel Aviv), takže úplně makoví nebudou.
Maccabi Tel Aviv stejně jako Maccabi Haifa zastřešují více sportů, mají své fotbalové, basketbalové, volejbalové či házenkářské divize (a mnoho dalších). Tel Aviv je druhým největším městem, Haifa čtvrtým. Kdybych někdy čekal nějaké zajímavé utkání, tak je to právě mezi těmito dvěma kluby. Bez ohledu na to, že Tel Aviv je 1. a Haifa až 8.
No. Minimálně z návštěvnosti jsem měl spíše pocit zklamání, když dorazilo 5200 lidí, přičemž kapacita je 11000. I o oněch 5200 lidech lze spekulovat, protože ani by mě moc nepřekvapilo, kdyby jich bylo třeba jen 4000, ale kdo ví…
Domácí kotel se nalézá prakticky přímo pod námi, tvoří jej 80-90 fanoušků, kteří si pomáhají dvěma bubny a třemi vlajkami, což dodávalo na pohled docela pěkný efekt. Hosté měli svůj kotel naproti v druhém rohu stadionu, přičemž jejich počet byl zhruba okolo 50, přičemž disponovali jedním bubnem a aspoň jednou vlajkou, což sice bylo aspoň něco, nicméně tím, že byla jen jedna, tak to působilo částečně zvláštně. Nicméně jejich fandění nebylo úplně špatné, dost možná jim k tomu pomáhal i průběžný stav zápasu, který byl většinu zápasu ve prospěch hostů. Tak jako tak docela sympatický výkon. To domácí ve svém počtu odvedli zhruba standard, nebylo to špatné, ale že by bylo o tom potřeba dlouho mluvit, to zas asi taky ne.
Co trochu vybočovalo, tak byl zbytek diváků v hale, kteří se prakticky celý zápas prezentovali hrobovým tichem. Výjimkou byla třetí čtvrtina, kdy domácí hvězdě Iversonovi byl odpískán sporný faul a celý stadion dal najevo svou nevoli. Druhou situací pak byly poslední dvě minuty zápasu, kdy byl stav vyrovnaný a celý stadion hnal domácí za vítězstvím, konečně to chvíli vypadalo, že i diváci mají zájem na domácí výhře. Ohlušující byl i jejich pískot při akcích hostů v oněch posledních dvou minutách. Poslední dvě minuty zkrátka super, jinak ale velká, velká bída. Celkově bych atmosféru na stadionu hodnotil 6/10. Kdyby ony divácké tribuny nebyly tak extrémně potichu, mohlo to být i lepší. Kdo ví, třeba příště.
Když nad tím zpětně přemýšlím, tak ono to fandění židovských diváků a těch českých není až tak rozdílné a když už ano, tak vyznívá spíše pro ty české, jelikož i čeští diváci (mimo kotel) se občas aspoň nechávají strhnout zápasem, ale minimálně v Tel Avivu nefunguje ani toto, tedy pokud už nejde opravdu o epické okamžiky. Co mi přišlo zvláštní, tak bylo to, že na stadionu bylo docela málo dětí, tedy když člověk ohlížel tribuny, tak vídával zejména dospělé (či dokonce starší) lidi a nic podobného jako „rodiny s dětmi“. Tamní mentalita se dala popsat jako docela klidná, už před stadionem hooodně velký klid, uvnitř haly se pak žádné velké peklo taky neodehrávalo, kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak zhruba k utkání Davis Cupu. Klidné prostředí, fanoušci v kotli v barvách svého týmu, poklidné prostředí před halou a podobná atmosféra stejně tak i uvnitř. Ano, utkání českého týmu v Davis Cupu bych směle přirovnal k zážitku z Tel Avivu, tedy až na ty jarmulky.
Velmi příjemným překvapením pro mě však byla účast domácích roztleskávaček, které vypadaly velmi, VELMI pohledně a i jejich vyzývavý tanec působil skvěle. Vážně dokázaly člověka rozproudit (pokud tedy vedle sebe neměl partnerku, ale to je zas jiná diskuze), určitě zlepšily můj dojem ze zápasu a zejména pak zpestřily jakoukoliv přestávku.
Dalším zajímavým účastníkem byl pes, který dělal maskota. Nebo maskot, který dělal psa, to je jedno. Nicméně nebyl až tak moc aktivní, po většinu zápasu se držel na jedné strana a na tom samém místě. Kromě toho tu byla i létající vzducholoď Domino’s Pizza, která kroužila většinu zápasu nad tribunami. Ve třetí čtvrtině pak v jednom místě vyklopila svůj náklad několika desítek slevových kupónů na pizzu.
Nelze opomenout ani občerstvení. Mezi diváky chodili docela mladí chlapci (podle mě mohli mít tak 15-16 let), kteří nabízeli popcorn (100 korun), 0,25L Coca Coly (70 korun) a také nanuky, což bylo asi nejpozoruhodnější, jelikož čas od času prošel kolem chlapec s krabičkou nanuků, to jsem dříve ještě neviděl. Když jsme u těch cen – nejlevnější vstupenky začínaly na 500 korunách. Přičemž průměrná vstupenka stojí zhruba 700 korun.
No nic, utkání se blíží ke zmiňovaným posledním dvěma minutám, Maccabi Tel Aviv nakonec ve velmi napínavé koncovce vyhrává zápas 97:96 a je po představení. Hráči ještě pár chvilek mávají fanouškům, zejména pak tedy kotli. Do 8 minut je stadion prakticky prázdný, neuvěřitelné.
Co si odnést z tohoto zápasu? Určitě mě překvapilo, jak málo lidí na stadionu bylo, čekal jsem více. Ještě víc mě pak překvapila atmosféra na stadionu, která nebyla až tak výjimečná, vlastně patřila mezi docela řadové. Pochválit je třeba roztleskávačky a celkovou organizaci zápasu, kdy mě to docela bavilo, nicméně samotná atmosféra na tribunách zůstala za očekáváním. Vzhledem k tomu, že Maccabi Tel Aviv patří v evropském basketbalu mezi nejužší špičku, tak se dá celkově hovořit o zklamání, nicméně i tak jim budu držet na dálku palce a doufat, že pokud přijedu příště, tak budu překvapen příjemně.
Sepsal KubaS