Několik dní před zápasem mě kontaktoval kamarád, který fotí na sportovních střetnutích, zda-li ve čtvrtek pojedeme na hokej do Třince, do Vsetína či do Poruby, s tím, že nejvíc jej láká právě Třinec, i proto, že v nové hale ještě nikdy nebyl. Mou odpovědí je, že rád pojedu v tom případě, pokud seženu lístek zdarma, že 300,- za ten zápas dávat určitě nechci, zas tak mě to neláká. Rozhodně větším lákadlem právě v Třinci byl pro mě pár dní zpět zápas AZeťáckého dorostu…

Rozhazuji sítě a nakonec se podaří. Opravdu se ke mě dostane lístek zdarma a tak zhruba hodinu a půl před zápasem vyrážíme autem z Havířova. V mé kapse jsou ještě dvě další vstupenky, před zápasem se stavíme k pokladnám a po deseti minutách je za poloviční ceny prodávám místním mladíkům. Spokojeni jsou oni, spokojen jsem já.

Fanoušci, především ti třinečtí, se scházejí dlouho před zápasem, drtivá většina z nich má klubové symboly, tohle je zde v mnohem větší míře než u nás v Havířově. Obrovské množství dresů, obrovské množství šaliků kolem krků. Pomoc klubu je tím velká, být to v Havířově, kdy jsme proti Třinci chudým příbuzným, byla by ta pomoc ještě větší… Spousta fanoušků AZetu se pořád a dokola ptá, mnohdy mě to už irituje, zda-li máme nějaké nové sponzory, přitom zapomíná na to, že sponzorem může být každý z nás! Stačí tak málo – zajít čas od času do fanshopu… Ono se to nezdá, ale z dobrého zdroje z Třince vím, jak moc zde fanoušci za klubové propriety utrácí a jak moc velkým jsou sponzorem… Za tohle tedy pochvala všem, kteří mají červeno-bílé klubové symboly! A jak říkám – že jich je!

Před halou potkávám Jirku Krisla, který je dnes na hokeji se synem, několik posledních dní zde v Třinci trénuje a tak se na své spoluhráče vyrazil podívat. Dnes kámoší s Honzou Rudovským, hráčem Prostějova, se kterým se ještě pár dní zpět pošťuchoval na ledě, dnes v hledišti budou většinu zápasu sedět vedle sebe. Potkávám také Danka Semana, toho jsem ale potkat neměl. Né že by mi byl Danek nesymaptický, to ne, ba naopak, přemýšlivých a chytrých hráčů jako je on moc neznám, ale při jeho rozhovoru s Honzou Peterkem u něj vidím šálu třineckých Ocelářů! 🙂 Jasně, o nic nejde, Danek tu prožil asi nejlepší roky kariéry, s Honzou Peterkem jsou výborní kámoši, ale holt ty symboly Třince jsou pro mě jako červená na býka :-).

S dostatečným předstihem jsem už v hale, s kamarádem se rozdělujeme, on bude fotit někde u ledu či v zákulisí, já strávím zápas na tribunách. Koukám, kde je mé místo. Ježišmarjá. Jen pár řad pod kotlem Třince. Kousíček vedle už sedících Krisla s Rudovským. Moc se mi zde nechce a ačkoli jsou lístky na konkrétní sedadlo, jsem rozhodnut bloumat halou a najít si nějaké jiné místo. Tak se taky děje, procházím se útrobami a pozoruji místní fandy. Nijak to nekritizuji, ale dávám ruku do ohně za to, že více slyším řeč „po našimu“, popřípadě více polštinu, než jazyk můj rodný. Ano, kdekdo by to mohl odsuzovat, smát se tomu, nepatřím k takovým lidem. Ba naopak, celé to jen dotváří fakt, že zdejší kraj je jiný, je osobitý, je hrdý, je svůj…

Pár minut před začátkem zápasu si sedám těsně nad sektor hostí, v hale je překvapivě docela dost volných míst (hlášeno cca 4750 fandů) a tak v tomto směru dnes pohoda. Přímo nade mnou sedí trojice Slováků, pozorně poslouchám, „gůglím“ tváře, mám dojem, jist si však nejsem, že jedním z nich je frýdecko-místecký brankář Juraj Šimboch, který nyní také trénuje s Třiincem a tak je jasné, že celý zápas budu jedno velké ucho :-). Dobře jsem si sedl! 🙂 Pokud to není Šimboch, musí to být jiný „čobol“ z Frýdku-Místku, protože o tomto klubu se za mými zády dost debatuje :-).

Do začátku utkání zbývá pár minut, na led už přichází jeden ze dvou moderátorů zápasu. Neříkám, že je špatný, to v žádném případě, však jeho mluvené slovo na mě nepůsobí příjemně, nemá hlas takříkajíc k poslechu, takový ten libozvučný samet, hned své dojmy „ze zápasu“ píšu Radimu Sajbotovi, který je dnes oděn do slušivého dress codu, stejně jako ostatní zaměstnanci Ocelářů, s Radimem jsem tyhle zákulisní věci často probíral a jeho názorům jsem vždy pozorně poslouchal… A naslouchám!

Následuje světelná show na ledové ploše, takzvaný mapping. Ale jo, je to pěkné, Jura Krisl mi před zápasem říkal, že především kvůli tohoto tady bere syna, lidé si show užívají, na řadu přichází druhý moderátor, pronáší slavnostní zahajovací řeč, úvod je pro většinu fanoušků velkolepý a určitě je baví, oddělení třineckého marketingu si s tímto vším dalo asi spoustu práce, hráči nastupují na ledovou plochu, hala je ve varu, těším se na parádní atmosféru!

Při vstupu do Werk Arény jsem dostal, stejně jako téměř každý další návštěvník, papírové TLESKÁTKO. Když vidím, že hostesky zapomněly na malého Fílu Krisla, hned mu dávám to své, já to dnes zajisté nebudu potřebovat a věřím, že ten randál z toho nebude nikterak velký… Omyl!

Od úvodních okamžiků zápasu fandí kotel Třince, k němu se ještě podrobně dostanu. Zbytek haly, tedy třeba dalších 4200 lidí, valí hlava nehlava tleskátkama. Nesnáším to, rve mi to uši. Tleskátka mnohdy přehlušují fandění. Hned o svých pocitech píšu našemu kapitánovi, třeba proto, abych znal i jeho názor, abych věděl, jak to třeba berou samotní hráči na ledové ploše…

Zkusme se nad fenoménem tleskátek zamyslet. Proč to ty kluby dělají? Ano, jedním z důvodů je možná fakt, že tleskátko je jakoby taková reklama, často jsou na nich uvedeni sponzoři klubu či hlavní sponzor toho daného utkání. Jestli je tomu tak i dnes, to nevím, jak říkám, tleskátka jsem se hned zbavil. Ale prosazují kluby tleskátka i z toho důvodu, že díky nim bude lepší atmosféra v hale? Pokud ano, já s tím hrubě nesouhlasím! Tleskátko dělá rachot, to ano. Ale my chceme nesourodý rachot na úkor fandění? Jasně, některým ekipám jde především o tohle, proto často a nesmyslně valí do několika bubnů apod., ale je tohle ještě fandění? Je tohle ještě fanouškovství? Připadá mi to jako stádo cvičených opic, které dělají to co mají, k čemu je klub nepřímo vyzývá. Ano, je dobře, že je k fandění vyzývá, ale… Jsem přesvědčen o tom, že kdyby zde lidé tleskátka neměli, byla by atmosféra lepší! Většina lidí, kteří valí papírovým čímsi do ruky by tleskala tak či tak. Jasně, né všichni, tleskat není moderní, jednoduší je držet v ruce mobil (kdyby aspoň penis!). Ale ti, kteří by tleskali, vydávali by ty známé zvuky, které jsou lidskému uchu libozvučné a které na hokej patří. Tleskání patří odjakživa k fandění. Už několik desítek let! I lidé v divadle tleskají, když se jim něco líbí, potleskem ocení pěkné představení. Proč se lidem v divadle nervou du rukou tleskátka? ZRUŠTE TLESKÁTKA! A jsem moc rád, když čtu diskuzní fórum fanoušků Ocelářů, že i na zdejší fans scéně se najde dost těch, kteří tento „hudební nástroj“ odsuzují! Spojte síly, buďte jednotní, vysvětlete klubu, že fandit se dá lépe, ukažte klubu příklady, bojujte za fanouškovství, za své názory…

Poté, co si na tleskátka tak nějak zvyknu, i když udivovat mne jejich množství a aktivita jejich uživatelů nepřestane po celou dobu zápasu, zaměřím se na třinecký kotel. Pod ním je dvojí krásné dlouhé zábradlí, na kterém visí dvě vlajky Ocelářů. Potenciálem je však ohromně mrháno. Zábradlí přímo vybízejí k tomu, mít několik velkých a pořádných vlajek, Třinečtí fanoušci jej s vlajkami obsazují ani né z poloviny, to je obrovská škoda! Celkově se mi zdá, že na hokejové scéně se, na rozdíl od té fotbalové, na vlajky celkově hodně kašle. Je to škoda, kritizuji to a budu kritizovat vždy. Pořádná vlajka je tou hlavní vizitou kotle, ekipy, skupiny! Kotel Třince je řízen klukem s megafonem, ten se snaží, hecuje lidi na všech stranách, kotelníci mají k dispozici dva bubny, u jednoho z nich stojí hezká slečna,. Oba tito „hudebníci“ bubnují velice pěkně, hezky rytmicky, fandění svým nástrojem docela příjemně dotváří, jejich bubnování nerve uši, je to oukej.

Třineckých je v kotli docela dost, i když jejich počet odhadnout nedokážu. Jsou však nějak divně roztahaní, nedělám si iluze, že mnozí fanoušci jsou tma především kvůli levnějším cenám vstupenek (stání), kotel působí docela nesourodě, stát tihle kluci a holky více pohromadě, bylo by to daleko lepší. Jejich druhým obrovským soupeřem, po těch papírových příšerách, je akustika zdejší haly. Nová moderní aréna, je Vám asi jasné, že je to den a noc proti staré třinecké plechovce, kterou jsem navštívil mnohokráte a kdy rachot v ní byl absolutně nesrovnatelný s tím, co je ke slyšení v aréně nové. A tak fandění domácích nechci moc hodnotit, jednak od nich sedím daleko, jednak je mi jasné, že akustika je problém. Takže mně se fandění třeba pozdávat nemusí, kolega říká opak, že kotel fandí docela dobře a tak se do hlubšího rozboru raději nepouštím, nerad bych byl neobjektivní a rivalovi nějak záměrně škodil… Nemám to zapotřebí.

Více a mnohem objektivněji mohu hodnotit kotel Chomutova, ten sídlí asi dvě řady pode mnou, mám je jako na dlani. Chomutov a Liberec, to jsou možná dvě nejslabší fanouškovské scény v Extralize a tak nic moc nečekám. Hosté věší dvě malé vlaječky, když píšu malé, tak opravdu hodně malé, velikostí asi kuchyňského ubrusu pro klasický stůl se čtyřmi strávníky, v sektoru jich je asi 50, avšak aktivních fandů může být 20 – 25. Zbytek jsou sedící diváci, sic se hlásící k Pirátům, však spíše jen pozorující hru. Ona zmiňovaná aktivní cca pětadvacítka celý zápas stojí a prakticky, přestože je díky plexi, které mají přímo před sebou a díky akustice, nemůže jít téměř slyšet, se snaží fandit často. Né neustále, protože v tom rachotu domácích to nejde, ale jejich snaha je sympatická. Kromě několika jednoduchých pokřiků mají i nějaký ten solidní chorál, čímž mě překvapí. Někdy jich fandí všech 25, jindy 15, někdy zpívají jen 4. Jak říkám, snaha z jejich strany je, však že ta fanouškovská scéna v Chomutově je 1 000 let za silnými ekipami, to snad nemusím zmiňovat…

Kolem sektoru je asi 12 solidně vypadajících sekuriťáků, jsou naprosto v pohodě, jen dohlížejí, nebuzerují… Kolem mne často procházejí dobře naladěné dívky roznášející pivo, po této stránce servis opravdu dobrý, kdo pivo chce, má jej za okamžik. Méně v pohodě jsou dvě uklízečky. To když jeden z hostujících fanoušků rozlije pivo, ochranka ihned bere vysílačku, za 3 minuty jsou zde nastoupené dvě mírně nazuřené paní s kýblem a smetákem a halu hned dávají do pucu. Šílené, čumím jako puk! 🙂 No ještě že se dnes žádný Pirát, z nichž někteří mají solidně upito, nepoblul…

O přestávce bloumám halou, pokukuji po občerstvení. Pivo za 30,-, klobása na elektrickém grilu za 50,- (balíček pivo a klobása za 75,-), pak tu mají i nějaké klobásy cigára, myslím, že i langoše, půl litru nealka pak za 28,-. Dávám klobásu za pade, dost hořčice, chléb čerstvý. Na to, že je jen z elektrického grilu, tak je docela dobrá. Stoupnu si mezi Třinečáky, přežvykuji sousta a zase poslouchám tu nečeštinu, kdy „Růžička jecho na branke“ apod. 🙂 Kolem mě jsou Třinečáci a Chomutováci promícháni, žádná nevraživost, žádné soupeření, po celý zápas jsem ani z jednoho táboru nezaznamenal jedinou nadávku směrem k soupeři…

U stolku na stojáka je se mnou starší ocelářská madam, paní v letech, bude jí třeba 70, také přežvykuje klobásu, i ona, stejně jako plno důchodců, u kterých to není běžné, má slušivě uvázaný červenobílý šalik. Navíc většina šaliků, které zde dnes vidím, jsou pěkné, jednoduché, červená a bílá a šmitec. Jak říkám za tohle musím místní publikum ještě jednou pochválit.

A pochválit jej musím i po vstřelené brance, všichni stojí, točí šálama nad hlavou, díky jejich množství to vypadá moc pěkně, v tomhle na třinecké publikum zdaleka nemáme! Šalikem točí i zmiňovaná madam, která v hledišti sedí pár míst ode mě… Bravo!

Třinec otáčí z 0:1 na 3:1, trochu ospalá atmoška, když domácí hvězdy prohrávaly, se rázem otáčí, kotel fandí více a lépe, mnohem více mu pomáhají okolní tribuny. Však pozor, příliš nepomáhají hlasivkami, jen více jebou do těch tleskátek. Je to šílené, běží asi polovina zápasu a já fanoušky v hale, kromě kotle, ještě neslyšel pořádně fandit. Pořád především jen mlácení, mlácení, mlácení. Ach jo…

Přitom si myslím, že potenciál je zde obrovský. Vím to z mých návštěv staré třinecké haly, kdy to mnohdy byl, právě i díky lidem mimo kotel, parádní rachot.  A ti lidé to v sobě přece pořád musí mít! Dnešní gaučáci, jak této sortě diváků mnozí říkají, však téměř nefandí. Nerozumím tomu. A musím trošku zkritizovat i kotel. Sám o sobě se snaží a fandí neustále, ale zkritizovat za to, že tyhle sedící málo hecují. Málo je zapojují do supportu, málo je vybízejí k tomu, aby i tihle lidé pomohli. Pouze třikrát za celý zápas, což je hrozně málo, slyším výzvu kotle směrem k okolním tribunám, aby zafandily. A vždy je to jen „obyčejná“ odpovídačka „Oceláři – Třinec“. Ano, je hlučná, proto nechápu, proč ten nevyužitý potenciál… Třinečáci, máte na víc! Ačkoli si v Havířově procházíme jakkoli velkou fanouškovskou krizí, jsem nyní hrdý na to, že naše pravá strana umí 100x víc a ve třetinovém počtu dokáže udělat větší rachot, než tihle diváci v Třinci. Velká škoda pro Oceláře! Myslím, že kotel by měl právě s těmito diváky, kteří mají potenciál na to, přelít solidní atmošku v opravdový rachot, mnohem více pracovat…

Budete se divit, ale víte čemu to také, a možná z velké části, přičítám? Říká se tomu kostka nad ledem… Ťukáte si na čelo? Zamyslete se společně se mnou… Dříve bych si to třeba taky nemyslel, ale dnes jsem toho svědkem. V přerušené hře, kdy se kotel občas snaží fandit (né vždy, protože v každé přerušené hře hraje hudba), je na světelné tabuli spousta zajímavých informací, spousta grafiky apod. A co si budeme povídat, drtivou většinu lidí v hale to zajímá. A tak čučí na kostku, zapomínají na to, že v přerušené hře lze i fandit. Je to tu prostě jiné, 100x více komerční, děláno jako show pro diváky, né až tak pro aktivní fandy, je jasné, že mnoho lidí tohle baví víc, než nějaké fandění. Jasně, já jsem extrém z opačného spektra fanouškovství, já tohle nechápu… Nebo jo, chápu, jen chápat příliš nechci :-).

Spousta komerčních přestávek (jasně, tohle není chyba klubu), spousta hlasité hudby a reklam, spousta výstupů moderátorů, gratulace k narozeninám během hry od Honzy Peterka na velké kostce na ledem, spousta dalších podobných věcí, které diváky „nutí“ je pozorovat a odrazují od fandění. Chápu, že mnohé to zajímá, baví, umocňuje to pocit ze zápasu a vytváří v něm image, že se to zde dělá pro rodiny s dětmi a prostě celkově pro lidi. Neberu Vám názor, ale já jsem naštěstí jiný… Svou troškou se k této show snaží přispět i oba moderátoři zápasu, ale ani tohle není můj šálek čaje. Většinu lidí v hale mohou jejich skopičiny třeba bavit, já tohle nucené vyblbování se však příliš nemusím, mám radši takový kultivovanější vystupování. Přirovnal bych to ke dvěma bavičům. Novotný a Šíp. Rozumíme si? Přišel jsem na hokej, né do divadla či cirkusu… Na druhou stranu, když zde vidím to stádo cvičených opic (nechci urážet), které už klub naučil chovat se tak, jak právě klub potřebuje nebo chce, nedivím se ničemu… Jasně, hraje se zde výborný hokej, proti tomu havířovskému je to znatelný rozdíl, ale tak jak vím, že by mě příliš nebavila návštěva zápasu NHL, tak mě to příliš nebaví tady. Jsem jiný, pro mnohé divný, prioritou, při návštěvě zimáku, jsou pro mě jiné věci. Jsem FANOUŠEK! A tak, aby mě to dnes aspoň trochu více bavilo, vsadil jsem si na tento zápas více peněz a tak vítězství přeju Třinci. Kromě AZetu nefandím nikomu, přeju těm, na kterém mám naloženo :-).

Zápas končí v prodloužení, kdy šťastnějším celkem je Chomutov. Třinec byl dnes jasně lepší, podle počtu střel na bránu to stejně asi vypadalo i včera, asi to mělo být 2:0 na zápasy a ono je to 0:2. Hokej, a sport jako takový, mnohdy nemá logiku, ale nedá se nic dělat… V sektoru hostů se slaví, probíhá děkovačka, já opouštím halu, vyhazuju tiket a mířím k autu. Kolega nikde a tak mám čas se, při pohledu na hezky rozsvícenou arénu a davy lidí z ní proudící, zamyslet…

Fanouškovství v takovém hávu, jaký se dělá tady v Třinci, to není nic pro mě. Dnešní hokej byl v hledišti mnohem více o komerci než o fandění. Ano, chápu, je to trend v nových arénách, třinecké vedení to vidí všude kolem sebe a tak to chce mít i u sebe doma. Třeba i proto, ač jsou na jednu stranu krásné, já ty nové arény, byť v nich není zima, nemám rád. Jak jsem zmínil výše, nechci moc hodnotit třinecký kotel, ze svého místa bych nebyl objektivní, ti kluci a holky v něm se určitě moc snažili. Však bojují s obrovským soupeřem a ten svůj boj nemohou nikdy vyhrát. Tím soupeřem nebude nikdy kotel hostů, tím soupeřem je a bude moderna nové arény. Třineckého kotelníka je mi trochu líto, o to více se musí snažit na výjezdech… Však proč si je nechává platit klubem a stává se tak na něm závislým, to mi nejde na rozum. Ale do těchto debat se dnes pouštět nechci… Běžný řadový divák ve Werk Aréně, byť by se při vítězství svých barev náramně bavil, mě dnes zklamal. Holt, dělá se to tu jinak, pryč jsou časy staré plechové haly, kdy v náprsní kapse měl každý placatku slivovice a řval jako tur… Buďme rádi za náš nádherný zimák s parádní akustikou, buďme rádi, že jsme fanoušci, kteří chtějí a umí fandit. Je mi jasné, že to umí i lidé tady, ale z nějakého, pro mě záhadného důvodu, fandit moc nechtějí. Vyhovuje jim více hokej jako divadlo. Chápu je. Pro určitou sortu lidí, a je mi jasné, že v hale jich je většina, je to super! I mnohým v Havířově by taková návštěva zápasu vyhovovala více. A proto jsem rád, že to máme jiné, že na tyhle vymoženosti, které fans scénu neposouvají kupředu, ba naopak, nemáme prostředky. Díky Bohu za to! I když kdoví, až mi bude 50, třeba už také budu lenivý pán a více si potrpím na pohodlí a komfort. Zatím však jsem, a ještě chci být, fanoušek. Tohle jsem si vybral a tohle je pro mě nesčetněkrát lepší prožití zápasu… Budu snít o tom, že jednou se s Třinčany setkáme v hledišti. My u nich budeme fandit a né čumět na kostku a oni u nás mi dokážou, že, když k tomu mají podmínky, to také umí…

Sepsal J.R. from B.K.
Foto doplnil Dalibor Durčák