Někdy v prosinci loňského roku nás napadá, zajet se podívat do Paříže, na dva zápasy českého národního týmu v rámci Mistrovství světa v ledním hokeji. Ten píše tomu, ten zas tomu, ten třetí kontaktuje čtvrtého, vzniká z toho parta pěti lidí, kdy na začátku února využíváme služeb jedné sportovní agentury, kupujeme zájezd, každý zaplatí bezmála 5000,-, v ceně je autobusová doprava Praha – Paříž zpáteční, vstupenky na dva zápasy, plavba lodí po Seině a jedna noc na hotelu se snídaní…

Ve čtvrtek 4.5. se ve třech lidech scházíme na klasickém výjezdovém místě, tedy v nádražní restauraci na vlakovém nádraží, kousneme nejlacinější čepované pivo v Havířově, po domluvě si nebereme české reprezentační symboly, celá naše trojice je vybavena symboly našeho klubu, čili AZetu Havířov. K tomu s sebou vezeme malou výjezdovou flagu „HZ on tour“.

Cesta na Svinov klasika, zde se k nám připojují dva kamarádi z Karviné, kdy jeden z nich je taktéž fanouškem AZetu. Ze Svinova vlakem do Prahy. Na výjezdech s AZetem jsme zvyklí otevírat první láhve už někdy ve Studénce, dnes není důvod činit jinak a tak litřík rumu padne, jen to hvízdne. Jeden z nás si na toaletě ve vlaku dosti významně odplivne, ale naši velmi dobrou náladu na začátku výjezdu to nekazí…

Do hlavního města přijíždíme kolem desáté večerní, naše první kroky míří do hezké hospody kousek od O2 Arény, v hospodě už sedí spousta repre fanoušků, kousneme další dvě piva, v šenku už lidé, posilnění alkoholem, fandí, ozývají se první pokřiky na adresu národního týmu…

Před půlnocí se přesouváme před O2 Arénu, od které je naplánován odjezd, jeden z nás přežije kritický moment výjezdu, kdy jej jen díky velkému štěstí neporazí tramvaj, nic horšího nás už potkat nemůže. Jsme velmi překvapeni počtem lidí na srazu (cca 800), na parkovišti však panují zmatky, hrozně lije, většina fandů neví, ve kterém buse má sedět apod. Náš autobus se naplní během zhruba půlhodinky, zabíráme pětici sedadel úplně vzadu a vyjíždíme směr Paříž…

Jasně, nějak extra pohodlné to v buse není, člověk si pořádně nenatáhne nohy, zlatá cesta vlakem do Prahy, ale natěšenost je pořád větší než tyhle útrapy… Ještě něco málo vypijeme, stejně tak činí většina osádky autobusu. V něm jsou k vidění třeba fanoušci českobudějovického Motoru, Liberce, Plzně, Chomutova, Pardubic, Zlína, někteří z nich mají, stejně jako my, klubové symboly (šály, trička), jasně však převažují národní dresy, kdy do nich je oděna asi polovina lidí…

Mohli jsme cestovat autobusem už ze Svinova, ale vybíráme tuto variantu, pohodlnější byla doprava do Prahy vlakem a tak v jednom ze 14-ti plných autobusů jsme z našeho kouta republiky asi jediní, vesměs jsou v autobuse především Čecháčci, někteří, když slyší naši mluvu, po nás tak divně pokukují, na některých je vidět jakoby ostych se dát s námi do řeči, jsme prostě jiní :-).

Ve dvou televizích hrají „Slavnosti sněženek“, fanoušci pijí, tu a tam někdo cosi zahuláká, ale nic strašného. Nepříjemným zjištěním však je, že stát na kuř a čur pauzy se bude jen jednou za 3 a půl hodiny, proto to nijak nepřeháníme s pitím, zdejší řidiči nebudou asi tak přátelští jako ti, kteří nás vozí s AZetem… 🙂 Někde za Rozvadovem, který je první zastávkou, pomalu usínáme, stejně jako zhruba polovina busu. Ta druhá pokračuje v konzumaci, nehledě na čurání…

Probouzíme se kolem páté ranní, jsme Německu, kousek za Mannheimem, za cca půl hodiny stojíme na klasické zastávce, zde si kupujeme nějaké to pivo na benzínce, abychom se hned po ránu propláchli a pokračujeme dál…

Do Francie přijíždíme kolem osmé ranní, do samotné Paříže pak kolem poledne, cesta našeho busu vede hned na hotel, který se nachází cca 10 km od haly. Na hotelu zabíráme jeden dvou a druhý trojlůžkový pokoj, vybalíme si věci, dáme si sprchu a dva z nás míří na odpolední zápas mezi Finskem a Běloruskem (mimochodem, je hodně zajímavé, že ceny piva na tomto zápase jsou zcela jiné, levnější, než na večerním utkání Čechů!).

Delegát nás už při odjezdu z Prahy varuje, ať počítáme s nějakými organizačními problémy ze strany Francouzů, protože jeho zkušenosti jsou z této země prostě takové. Už na hotelu se jeho slova naplňují, panují menší zmatky ohledně přidělení pokojů, chvíli to vypadá, že dva z nás se pokoje nedočkají, nakonec však vše v pohodě. Ještě že tak… (i když další organizační zmatky ze strany Francouzů ještě přijdou)

Naše trojice má sraz v 15:00 před hotelem a společně s delegátem a cca dvacítkou dalších fanoušků vyrážíme na malý výlet, jehož cílem je např. katedrála Sacré-Cœur… Po výletování se přemisťujeme k hale Bercy, potkáme se se zbytkem naší skupiny, naše kroky míří do pizzerky. Dáme pizzu (chutí i velikostí podobné klasické „naší“) za 13 Eur a velké pivo (Leffe) za 7 éček, při společném placení za 4 pizzy a 5 piv necháme dýško 10 éček, s radostí využíváme toho, že jeden z nás nějakou dobu ve Francii žil a pracoval, tudíž s obsluhou se hravě domlouvá…

Po tomto občerstvení míříme do haly, u vstupu absolvujeme docela důkladnou bezpečnostní kontrolu a míříme do našeho sektoru. Ten se nachází asi 5 řad od stropu haly a přímo pod námi je studio České televize. „Zimák“ je zevnitř moc pěkný, což se úplně nedá říct o pohledu na něj zvenku, kdy velkou halu jen obtížně připomíná. Sedáme si asi 10 minut před začátkem zápasu, hlasatel zrovna čte soupisky, hlediště je z drtivé většiny obsazeno českými fanoušky, ti v hale vyvěšují velkou spoustu národních vlajek, k vidění jsou i české vlajky s nápisem „Havířov“ či „Těrlicko“. Z klubových vlajek je k vidění „pouze“ jedna obyčejná vlajka brněnské Komety… Víme, i podle zmiňovaných vlajek, že z Havířova na utkání nejsme sami, několik fanoušků zvolilo dopravu leteckou, kdy v Paříži stráví o dva dny a jeden zápas více než my… Mimochodem, agentura, se kterou jsme cestovali na utkání my a která nabízí zájezdy na různé evropské fotbaly, na Formuli 1 apod., musí být asi trochu za vodou. Je nám řečeno, že jen s ní je na dnešním utkání tak 3000 Čechů…

Špíl začíná a hned od jeho úvodu začínají čeští fanoušci se supportem. Pokřiky vycházejí z různých koutů haly a většinou se k nim zbytek fanoušků přidává, fandění je však neorganizované a takové nesehrané, kdy například jedna půlka haly křičí rychle, druhá pomalu a vzniká z toho taková slátanina…

Na velké kostce nad ledem probíhá klasický zábavný program, který je známý z některých extraligových zápasů u nás, nic neobvyklého, co bychom od nás neznali… O zábavu se docela starají maskoti Asterix s Obelixem, je jasné, že spousta fanoušků se s nimi vyblbuje a různě tančí, jejich radost poté, když zjistí, že je doma viděli v televizi, je značná… Při pohledu na některé české fanoušky si tu a tam vzpomeneme na některé naše kamarády z Havířova a vnitřně se zasmějeme tomu, že s jejich názorem na různé fanouškovské kreatury by to tu měli hodně těžké :-). 

O pauze míříme na pivo, jsme trochu zaskočeni cenou, půl litru nealkoholického piva stojí 10 Euro, kdo nemá chuť na pivo, může si dát třeba kávu za 12 nebo nealko za 8 Euro. Kdo má had, je spíše zklamán, vidíme jen nějaké hamburgery a pizzu, ale k ničemu není napsána cena (ani k nápojům), vše se kupuje tak trochu stylem „zajíce v pytli“, nic na jídlo si nakonec nedáváme. V tomto směru nám to, na to, že se jedná o Mistrovství světa, přijde docela slabší…

Zápas pokračuje v rytmu ze třetiny první, situace na ledě nemá smysl popisovat, atmosféra v hledišti je konstantní, čert ví, jak moc ji ovlivňuje fakt, že náš tým prohrává, i přesto však lidé celý zápas docela dobře fandí, akustika je v hale, na to jak je velká, poměrně dobrá. Do hlediště si našlo cestu necelých 9000 lidí, z toho dobrých 7000 může být Čechů…

Po utkání hráči zatleskají hledišti, které i přes porážku skanduje „Hoši děkujem“, pomalu opouštíme halu a na blízké stanici metra máme (lístek do metra, kdy bez lístku se do něj nedostaneš, stojí necelá 2 Eura) 30 minut po zápase sraz s delegátem. Tam se nás schází asi 30, čekáme až povolí zácpy v metru a s celou tou skupinou se přesouváme k hotelu, kdy z haly k hotelu to celé trvá asi 20 minut.

Jsme trochu překvapeni, že na to, jaká je ve Francii situace, navíc dva dny před prezidentskými volbami, tak není v ulicích vidět nějaké extra velké množství policie či armády, člověk by to čekal v daleko větší míře. Nic hrozného, nic do očí bijícího… Někdy to i postrádá logiku, kdy třeba před zápasem s Kanadou je bezpečnostních složek kolem stadionu docela málo, mnohonásobně více jich je u haly dopoledne, den poté, mnoho hodin před zápasem s Běloruskem… Samotnou kapitolou je pak zájem obyčejných Pařížanů o samotné MS, ve městě nevidíme snad jediný poutač, billboard či plakát, když místní obyvatelé vidí stovky lidí v dresech, nechápavě se ptají, co že se to děje, když je jim řečeno, že probíhá šampionát v hokeji, většina z nich netuší, co to vlastně je…

Na pokoji vypijeme pár piv, koukneme na telku, v okolí hotelu nenajdeme žádnou večerku, občerstvení či obchod, který by byl otevřen a ve kterém bychom si ještě něco mohli přikoupit a kolem druhé ranní padáme únavou do postelí…

Druhý den se probouzíme v 7 ráno a míříme na hotelovou snídani, poté se balíme a míříme na sraz, který je před hotelem v 8:30. Čekáme na náš autobus, nasedneme a ten nás odváží k hale do podzemního parkoviště. Je asi půl desáté, do zápasu chybí 7 hodin a metrem vyrážíme na výlet směrem k „ajfelovce“. Uděláme si nějaké ty fotky, nakoupíme suvenýry od malých černochů, kterých je všude habaděj a kteří je prodávají za mnohem lepší ceny než jaké jsou v oficiálních stáncích se suvenýry, na Eiffelovu věž nejdeme, protože bezpečnostní kontroly jsou šílené, důkladné, zdlouhavé, nestihli bychom zápas… Škoda, měli jsme to v plánu, vyjížďka až nahoru za 17 Euro.

Společně s delegátem si uděláme krátké výletní kolečko v centru města, vidíme spoustu zajímavých staveb a míst, po odpojení delegáta, kterým je pohodový kluk kolem 30-ti, který vše zařídí, je ochotný a se vším pomůže, máme volný program. Nasedneme na výletní loď, kdy plavbu máme v ceně zájezdu, plavba trvá něco přes hodinu, je pouze škoda, že nám nepřeje počasí, kdy zatímco v pátek bylo pěkně a svítilo slunce, tak prakticky celou sobotu prší… Stále je znát, že zbytek našeho zájezdu, přesněji řečeno lidé z autobusu, se k nám moc nehlásí, spíše se nám vyhýbají, v mnoha směrech jsme trochu pěstí na oko. Né že by nám to nějak extra vadilo :-). Alespoň pár slov s námi prohodí mladší klučina z Pardubic… 

Po takto stráveném odpoledni se metrem přesouváme zpět k hale, do známé pizzerky ze včerejška. Dnes tu není tolik lidí jako včera, kdy bylo vidět, že vše je ve spěchu, že číšník na nás nemá příliš času apod., dnes se nás naopak ujme už ve dveřích, přivede nás ke stolu, každému zvlášť nabídne židli, usadí nás. Na každém stolu, u každého místa, je připravena sklenička na víno, je opravdu znát, že Francie je národem vinařů. Delegát nám už dříve říkal, že ve Francii se údajně nevaří ani jedno místní pivo, vše se zde vozí ze zahraničí, především z Belgie. Najíme se, dáme tedy to jedno belgické a míříme na hokej.

Jsme šulini, na obědě se zdržíme a tak do hlediště přicházíme až v 6. minutě, sedíme asi o tři řady blíže ledu než včera, avšak v jiném sektoru, na opačném konci haly…

Dnes se v hledišti schází zhruba 6 a půl tisíce fanoušků, kdy stejně jako včera je drtivá většina z nich Čechů. Dnes je na rozdíl od včerejška atmosféra trochu jiná, paradoxně, i když nehrajeme s Kanadou, ale s Běloruskem, je lepší než včera. Pomáhá tomu i jihlavský trumpetista, který svými tóny, které známe z Jihlavy, několikrát za zápas roztleská publikum. Mnohem víc však tomu pomáhá jakoby kotel, který se tvoří u ledu za jednou z branek. V první části hry se v něm schází třeba 100 Čechů, avšak postupem času se na tato místa v hale přesouvají další a další fanoušci, to když zjistí, že mezi jednotlivými sektory se dá volně procházet a není nutné, i když to ochranka kontroluje, sedět ve svém sektoru… Postupem času může být v aktivním sektoru už cca 250 lidí, právě lidé v něm jakoby organizují fandění v celé hale, rozjíždí většinu pokřiků, rozjíždí třeba také mexickou vlnu apod., atmosféra, co se hlasitosti týče, je určitě hodně dobrá.

Po konci utkání zahraje česká hymna, spousta fanoušků ji zpívá, což zní docela dobře, opouštíme halu a míříme k autobusu. Necelou hodinu po konci utkání je náš bus plný a my se vydáváme a cestu domů… V televizích hraje tentokrát „Okresní přebor“, po jeho konci pomalu usínáme, i když jiní čeští fanoušci ještě cosi pijou… Ještě předtím chceme nakoupit nějaká piva či cigára na benzínce, k našemu údivu však nic takového na zdejších benzínkách k prodeji není. Žádné pivo, žádné cigarety, kořalka, nic.. Šílené… A tak utrácíme Eura alespoň za různé bagety, sýry, salámy, klobásky, někteří z nás kupují nějaká trička svým blízkým apod.

Zbytek cesty probíhá v pohodě, autobus nás vysadí u pražského Hlavního nádraží, na vlak do Slezska čekáme chvíli, ve něm dáme opět nějaká ta piva a v dobré náladě dojíždíme do Ostravy, respektive do Havířova… Únava je znatelná, i přesto se však ve třech lidech vydáme do šenku U Lenina, kde výjezd bilancujeme. Z našich vzpomínek se tak rodí tento psaný report, který Vám snad atmosféru v Paříži trochu přiblížil…

Výlet to byl sice krátký, hodně hektický, velká škoda, že nebylo více času poznávat Paříž a procházet si její nádherná zákoutí, však ani jeden z nás nelituje, že jsme tohle všechno absolvovali. Třeba i přes 200x slyšený Vysoký Jalovec apod. :-). Únavu, která byla velká, protože vše bylo rychlé a ve spěchu, přebily zážitky, na které budeme hodně dlouho a rádi vzpomínat. Třeba už doma u televize, když vidíme, že tam a tam jsme seděli, že tam jsme byli, že tam je to takové a makové, což z televize nikdy neuvidíš a sousta věcí Ti zůstane zatajena… Ale třeba to vzpomínání nebude dlouhé, třeba jen do příštího roku, kdy se hraje v Dánsku a všichni známe to přísloví o tom, že pije jak Dán… 🙂

Proč jsme tomuto reportu dáli název „Utekli jsme do ZOO“? Každý fanoušek AZetu ví, kdo, kdy a proč utíká ze ZOO. My to v Paříži cítili opačně. Je šílené, a možná lze říct i smutné, kam to Francie dopracovala. Ale to už by bylo na jiné povídání…

Sepsal spolek výjezďáků u jednoho stolu U Lenina