Je půl páté ráno, pod nohama mi křupe sníh, nočním sídlištěm jdu na zastávku. Okna v domech jsou potemnělá, jen tu a tam vidím tu modř od televize. Jen tu a tam se někdo dívá na hokej, na olympijský souboj našich hokejistů s Kanadou. Však hlavu mám plnou dnešní párty, té blikající modři za záclonami v oknech panelových domů se příliš nevěnuji, otřu omrzlé plexi na autobusové zastávce, abych se ubezpečil, že mi to za 3 minutky jede a těším se na sraz. Miluju výjezdy, kdy z domu vycházíš v noci, kdy čeká tě dlouhá cesta plná zábavy, kdy snáze oželíš i to, že na ledě to třeba nevyjde. Ale pěkné popořádku…

Už dlouhé týdny dopředu je jasné, že utkání na Kladně bude jiné. Jiné v tom, že svou přítomností na ledě jej okoření nejlepší hráč naší hokejové historie, nikdo jiný než slavná osmašedesátka, tedy Jaromír Jágr. Je pochopitelné, že o zápas bude mezi fanoušky větší zájem než kdyby se hrálo bez výše jmenovaného, i já jsem mnohem víc natěšen. Však více než z Jágra spíš z vědomí, že hala bude plná, kdy zápas před vyprodanými tribunami jej vrhá do úplně jiného světla… Na tohle světlo se já nejvíc těším!

Sektor pro havířovské příznivce je vyprodán asi týden před utkáním, přesto se následující dny, především pak ještě den a noc před odjezdem, ozve možná 20 lidí, že o vstupenky mají zájem. Takové to klasické minutu po dvanácté. Různě kombinujeme, měníme, vymýšlíme tak, aby se dostalo na každého…

Čím víc se tento zápas blíží, tím větší mám obavy z toho, jak náš sektor bude vypadat, jak se vyrovnáme s přítomností čumilů ze všech možných koutů republiky. I proto se snažím zjistit, jak to vypadalo právě v sektoru pro hosty při utkání Kladno – Litoměřice. Kujeme pikle, jak tyto nežádoucí osoby od nás dostat pryč, jsme připraveni být na ně zlí a chovat se tak, aby náš sektor opustili dobrovolně…

Kvůli nepřehledné a nejasné situaci, která v našem sektoru zřejmě bude panovat, se vykašleme na přípravu nějaké choreografie, byla by škoda si něco přivézt a věc pak patřičně neodprezentovat. To vědomí, že vlastně nevíme, jak to bude probíhat, kolik bude v sektoru osob nežádoucích, jak moc budeme mít možnost stát při sobě, nás „nutí“ udělat jen jednoduchý transparent… Jednoduchý, však mnohé vyjadřující.

Ta případná nejasná situace v našem sektoru nás s přibývajícími dny znervózňuje stále víc a víc, dva dny předem tak přispěcháme s „vyjádřením“, které směřujeme našim fanouškům, kdy domlouváme se, jaká místa v sektoru obsadíme, kdy však tak trochu doufáme, že právě tyhle naše řádky se dostanou i k těm, kteří v sektoru budou s námi, přitom AZet není jejich klubem…

Výjezd je o zážitcích, kdy utkání samotné je pro mnohé až na druhém či třetím místě, proto není divu, že ačkoli nám vlak jede po deváté ranní, několik výjezďáků takto uvažujících vyráží do ulic už před devátou večerní předchozího dne, první oficiální předkrm v podobě srazu natěšenců je pak naplánován na čtvrtou ranní do Lenina. U stolu se schází nějakých 8 nedočkavců, již nyní hodně unavených, však obrovsky natěšených na parádní jazdu… Úspěch zlaté Ester probudí i ty, kteří už na stolech usnuli, místo jedné sloky o tom, že „Na ptáky jsme krátký“, radši zaplatíme, za okny šenku je tma nahrazena denním světlem, my definitivně opouštíme šenk a míříme do… Do dalšího!

Z Lenina lehce po sedmé na vlakáč, po delší době námi opět ožije nejlacinější hospoda ve Slezsku, čili naše nádražka. Někdo kousne Zubra, jiný Kouska, malinko se poškádlíme se security službou na našem nádraží, to už však jede vlak, z oken zamáváme Městským strážníkům a hurá na Svinov. Zdejší bufet je parádní, tvoří si osobák v počtu prodaných gulášových polévek během 15 minut, ještě žvýkajíc poslední kousky poctivého masa už nastupujeme do vlaku dalšího, který nás doveze do Prahy. Na tuto cestu se nás vydává přesně 36 a to ještě čtyřem dalším spoj ujíždí, volí tak rychlé náhradní řešení a do Kladna se vydávají autem…

Až do Olomouce jsme lehce pozorní a ostražití, na druhou stranu díky našemu počtu né tak, jako jsou už mnoho týdnů ostražití, vždy 2x do týdne, naši přátelé z Hané. Ta jejich ostražitost je obrovským hnacím motorem pro ty, kteří ji mají na svědomí… Šušká se, že s tou ostražitostí to nevydrží stejně poctivě jako Hradní stráž, tedy dlouhé hodiny se nepohnout, každý jednou poleví a situaci podcení…

Cesta do hlavního města probíhá pohodově, nyní už rozeseti do několika vagónů se konzumují lihoviny všeho druhu, mírné vystřízlivění přijde ve chvíli, kdy nám průvodčí hlásí, že kousek před hlavním městem se stala železniční nehoda, náš vlak bude odkloněn, díky čemuž nám ujede spoj směr Kladno. To Kladno je pro nás zakleté, pokaždé se něco posere, snad nikdy, když jedeme v pěkném počtu, tam nepřijedeme s dostatečným předstihem. A tak si z dlouhé chvíle alespoň zaskandujeme ve vestibulu metra, tím se přesuneme na Vltavskou, vlak ze stanice Praha-Bubny stíháme jen tak tak, však nakonec jsme, i přes šílené atletické výkony mnohých, všichni a můžeme směle vyrazit do cílového města našeho výletu.

U zimního stadionu v Kladně jsme asi 20 minut před začátkem utkání, na místě je už mnoho havířovských automobilových, při přesunu dovnitř kolem security mě překvapí naprosto nulová kontrola. Když říkám nulová, tak opravdu myslím kontrolu žádnou. Vzhledem k tomu, že bude plná hala a Jágr na ledě, přijde mi to zvláštní, leč jasně že neprotestuju a jsem rád.

Fanoušci AZetu ví, ve kterých místech sektoru se scházet, pod tato místa věšíme naši hlavní vlajku (později svou zástavu přidávají Gastarbajtři), ihned se rozhlížím kolem sebe, ať vím, jaká společnost nás v sektoru čeká… Jasně, je mezi námi pár divých tvorů, vidím dva chlápky v bundách Znojemští Orli, vidím člověka se šálou Tribuny Sever, vidím spoustu lidí se symboly Jágrových bývalých klub, vidím spoustu lidí, kteří vypadají divně a já tak soudím, že nepatří k nám :-), ale jinak jsem docela potěšen… Námi potěšen, těmito příšerami zhnusen. 

Zápas začíná a pakliže byl sektor Litoměřic, které tu hrály naposledy, naprosto plný, ten náš je „poloprázdný“. Nevím, jak moc zapůsobila naše slova, která jsme vypustili do světa nebo jak moc (a tomu věřím mnohem víc) hraje roli naše pověst, kdy lidé napříč republikou ví, že máme potenciál se ve sporu s nimi nemazat, ale jsem za ten „poloprázdný“ sektor neskutečně rád. Protože jsme zde prakticky jen my, fanoušci AZetu. Nebude potřeba se s někým dohadovat, někomu vysvětlovat, že chceme stát, tleskat, fandit, skákat, dělat capiny… Čumilové, mající lístky na místa k nám, si tohle všechno zřejmě předem uvědomili a už před zápasem šli jinam…

I dnes se na zábradlí s megafonem v ruce staví nejmladší, nový a prakticky nulovými zkušenostmi oplývající spíkr, jako nápověda si vedle něj stoupne možná náhrada, spíkr klasický pak se svou partičkou okupuje místa ve vyšších řadách sektoru. Tak, aby i tam bylo fandění hecováno… Mám sice jiný názor na to, jakým rozestavěním těchto důležitých osob v sektoru docílit ještě lepšího fandícího efektu, ale budiž…

Je nás zřejmě dost přes 100, ale nemajíc jistotu, že všichni patří k nám, udáme raději počet těch, o kterých určitě víme, do análů tak zapíšeme číslo 97. Ne, nemáme potřebu si, stejně jako mnohé jiné ekipy, výjezdová čísla navyšovat, i dnes jsme se snažili se spočítat s maximální odpovědností, výjezdové počty si osmým rokem píšeme především sami pro sebe, né kvůli hře, kdy spousta jiných ligových ekip nehraje podle pravidel. Že vám není hanba!

Po úvodním buly, jak je naším dobrým zvykem už několik set zápasů v řadě, začneme naším nejznámějším chorálem, i následující okamžiky fandíme co to jde. Ten počáteční elán a fanatismus však přeruší padající hvězda. A ta když padá a ty si něco přeješ, většinou se to vyplní. Já si přeji trochu víc té nevraživosti v hledišti, třeba na úkor podělanosti z Jágra, kdy zájem o něj je cítit jako jednoho našeho zpoceného fandu na kterémkoli výjezdu. Je tak nasnadě, že urážky kladenského publika na adresu našeho hráče nám dělají dobře, reagujeme jasným a zřetelným pokřikem „Jebat Kladno“, který má docela grády. Reakcí domácího publika je hromový pískot. Ale když říkám hromový, tak opravdu myslím hromový… Paráda, účel splněn, pořádná kapka oleje přilita na pánev nenávisti, teď už je pravděpodobné, že ta flákota zápasu jménem rivalita se propeče kvalitně…

Naproti nás je narvaná tribuna domácích fandů, tribuna na stání, o které jsem psal snad v každém mém reportu z Kladna. Tribuna s obrovským potenciálem, tribuna, na které se, i přes mnohá úskalí, dají dělat divy. Dnes obzvlášť jsem na její produkci natěšen… Kdy jindy taky?

Asi zbytečně. Od počátku zápasu moc neslyším rozdíl mezi tím, když je narvaná a na zimáku je vyprodáno a když zde hrajeme běžný zápas, na kterém je o 3 tisícovky lidí méně. Kolega stojící vedle, který je zde poprvé, se mě po pár chvílích obrací s dotazem, že proč domácí nefandí, zda nemají nějaký bojkot… Já to fakt nechápu. Tolik lidí pohromadě, několik set… Možná jsem naivní, ale já si prostě pořád myslím, že postavit dolů na nějaký stupínek osobu s autoritou, dát jí do ruky megafon, tak s těmi lidmi by dokázal dělat divy… A pakliže by jim jednou ukázal směr, není možné, aby to lidi nechytlo. Dejte nám na AZetu tolik lidí na fandící tribunu k sobě, na ostatní tribuny další tisíce fanoušků AZetu a třeba vám ukážeme, jak na to. Ne, to nemá znít namachrovaně, ale ta situace na kladenských tribunách je, alespoň na začátku utkání, velice nedobrá… Optickou situaci parádně narvané tribuny zachrání aspoň několik málo vlaječek na tyčích, i když i zde to může být jako nebe, proti nynějším dudám. Nebo se pletu a dudy jsou víc než nebe? 

S postupem času si uvědomujeme a bohužel i přesvědčujeme, že když je dnes v hale 5 000 a né klasické 2 tisícovky lidí, že ta akustika je úplně jiná. Je fakt hrozná, posuzuji to podle nás, kdy nás řve třeba 70 a je to stejné, jako když nás tu dříve řvalo 30. Je tedy docela pravděpodobné, že takto mě to klame i u domácích. Na druhou stranu, na té tribuně jich je třeba 700… Slyšíš? 700.

No nic, je tady pauza, jdu na klobásu, ty kladenské jsou vyhlášené, tak dobré, že pro jistotu sním dvě, kor když ta uvnitř zimáku je chuťově jiná než ta venkovní.. A stejně jako já ji máčím do kaluže plnotučné, koukám na zakaboněné tváře těch, kterým jejich náladu smočila mapa krve na dresu Jardy Jágra, kdy ten už ve druhé minutě odstoupil ze zápasu. Mám neskutečnou radost. Né za jeho odstoupení, protože, co si budeme povídat, atmosféru v hledišti na zdejším stadionu to ovlivní, ale za zkaženou náladu stovek diváků, kteří na stadion dolezli jen kvůli němu…

Ve druhé třetině je naše fandění slabší než v dějství prvním, nevím proč, asi příliš nedokážu pojmenovat příčiny, ale nějak to není ono. Tak moc jsme se na dnešek těšili a tak málo se nyní umíme odvázat, bavit, dělat ty námi milované blbiny v sektoru. Něco tomu chybí. Nejsem si jist, zda zkušenější spíkr na zábradlí, ale i to je možná jeden z důvodů… Ne, není to kritika dnešního spíkra, je to vzdání holdu těm předchozím. Je to jako skoky na lyžích, které v Korei začínají jen pár minut poté, co dopíšu své dnešní řádky. Je to jako se špatným větrem, který skokanovi fouká do zad, jeden jako druhý svůj skok pokazí, však zkušený skokan si i s takovým větrem umí poradit, i v těžkých podmínkách ukáže, že umí… My tuto zkušenost dnes na zábradlí nemáme. A teď si představ, že domácí nemají na zábradlí nikoho. Opět si uvědomuji, kde by mohli být, kdyby měli…

V polovině třetiny roztáhneme transparent, po jeho vytažení to v hledišti místního stadionu jen tak zašumí, takové to, když lidé něco řeší a jen si to tak polohlasně šuškají… Nerozumíš jim, ale víš, žes je zaujal a čel je tak splněn :-). 

Pokud my nefandíme nikterak dobře, tak lepší než na začátku, když jsem je kritizoval, jsou určitě domácí, krev do žil jim zřejmě vlily branky jejich hokejistů v naší síti, nyní už to kladenské fandění tu a tam snese nějaké měřítko, jsem však stále přesvědčen o tom, že ta tribuna toho nabízí tolik, že její potenciál je kladenskými fandy využit tak z 20%.

V pauze po druhém dějství se několik Mladých Zvířat vydává, možná trochu nesmyslně, byť pochvala za aktivitu je nutná, do kladenského kotle, přesněji řečeno do jeho jádra, až k bubnům. Důvod je prostý. Poptat se domácích, zda nemají náladu na nějaké to venkovní laškování… Kladeňáci, ve většině případů mnohem starší než havířovští mladíci, odmítnou s tím, že tyto aktivity nevyhledávají, že z jejich strany zájem není. Slezanům tahle odpověď příliš nevoní, nechtějí se s ní spokojit, z jejich úst padne nějaké to rýpnutí vzhledem k nezájmu Haldařů (jak si tato skupina, převážně starších, nefanklubáckých fandů v pruhovaných modro-bílých čepicích říká). To už je však pro pro některé tyto Středočechy příliš. V událostech, které následují, vidím jistou paralelu s filmem „300: Bitva u Thermopyl“. Když přišli vyslanci za králem Leónidem, taky se k nim na začátku choval s úctou, když už však byli na domácím území tohoto krále příliš dlouho a začali se chovat tak, jak se chovali, mělo toto chování své následky… A tak po příchodu několika Haldařů z venku se tito, už třeba i jistí početní převahou početní převahou, pustí do vyjednávacího týmu Slezanů, někteří se stihnou dát na ústup, jiní inkasují, jeden docela dost a tvrdě, to když končí schoulen do klubíčka na zemi. Někteří další jsou pak ještě nepřátelsky pozdraveni od security, která incident po několika chvílích zaznamenává. Bylo jasné, že takhle to musí dopadnout, přeci jen, jít do kotle soupeře, mezi stovky domácích, je troufalost roku. Pomyslné vítězství si tak připisují domácí, hosté u některých však sklízí potlesk za umělecký dojem a za odvahu větší, než když má krasobruslař skončit vražednou kombinaci čtverného a trojitého Rittbergra… 

Slezané si léčí šrámy, řeší nastalou situaci, tato skupina už tolik nedává hecování a fandění ve vlastním sektoru, není nálada. Lehce odevzdaně, však z jiného důvodu, to když AZet na ledě prohrává, pak působí i ti, kteří k venkovnímu utkání vyjedou jen občas. A tak má to dnešní fandění sestupnou tendenci. Od nadprůměrného v dějství prvním, přes průměrné ve druhém, až po velmi podprůměrné v periodě závěrečné… Navíc, zápas se díky ataku na Jágra docela protahuje a tak je jasné, že téměř 40 Havířováků nestihne jeho závěr, jelikož stihnout vlak je přednější…

Téměř polovina hostujícího kotle tak odchází několik minut před závěrem střetnutí, odchod těchto lidí zaujme a možná lehce znervózní Haldaře, ti už se údajně chystají na pokud o odvetu, ta však dnes už nepřijde… Závěr zápasu je tak dofanděn zbylými Havířováky v hostujícím sektoru, po krátké děkovačce, kdy i přes porážku zazní i chorál, kterým jsme zápas otevřeli, míří ke svým dopravním prostředkům i oni…

Cesta do Prahy je pohodová, na Hlavním nádraží si ještě stihneme nakoupit láhve alkoholu, abychom si cestu domů lehce zpříjemnili… Když v Burger Kingu stojím frontu na ten nejobrovitánštější hamburger, který je v nabídce, vidím ušklebené tváře, kdy ty úšklebky a ponurost v nich jsou skoro stejně obrovské, jako to maso, které mi slečna klade mezi rozkrojenou housku… Kašpaři v dresech Omsku, Philadelphie, Pittsburghu a jiných klubů posedávají po nádraží a čekají na své vlaky domů… Jsou zklamaní víc než my. Ta frustrace mě baví! Smějeme se jim, ukazujeme na ně prstem, škádlíme je, urážíme je. Ne, nemám nic proti Jaromíru Jágrovi, i když po tomto utkání je v Havířově oblíben o kus míň, ale vadí mi ta mánie kolem něj, kterou jsem dnes na vlastní kůži zažil… On za i nemůže, to oni. Na druhou stranu, zní to divně, ale kdyby osmašedesátka dnešní zápas dohrála, bylo by to v hledišti o kus lepší. Třeba i o velký kus. Takto zaostali hodně za očekáváním jak (možná lehce opaření) domácí, tak i kotel Slezanů…

Sepsal J.R. from B.K.