Teplá říjnová sobota, na jasném nebi v opojení alkoholovém, možná i trochu emočním, vidím hvězdy ve tvaru znaku AZetu. Je několik desítek minut po utkání havířovského klubu s Litoměřicemi, během kterého dorazilo do našeho kotle 7 příznivců ostravské Poruby, kteří přicestovali ze svého výjezdu do Opavy. Otevírám oprýskané dveře, abych po sedmi krocích stál opřený o bar. Mávnu na Lenina, ať lije dvě vodky a klučinovi z velkého ostravského sídliště dávám slib, že po sezóně přijedeme v pořádkem počtu do Poruby a oplatíme jim jejich několikeré návštěvy na zápasech AZetu. Ruku na to a můžeme se vrátit zpět ke spojeným stolům, na kterých se tančí, protože jukebox se nechává slyšet, že „Aj tak sme stále frajeri“. Parádní zábava kluků z Havířova a Poruby je v plném proudu…Uběhne 5 měsíců, na první pohled šíleně dlouhá doba, však ten slib od baru, nad těma dvěma půlkama vodky, se pomalu plní…Ale pěkně popořádku. 

Naše volba, především kvůli příznivému termínu, padne na nedělní utkání mezi Porubou a Valašským Meziříčím, které je 3. zápasem semifinálové série Play-off druholigové skupiny Východ. Už v pátek ale vycestovalo 6 Havířováků podpořit porubské do Valmezu k druhému střetnutí, dali si takový předkrm v podobě velmi příjemného výjezdu do jim tolik známého prostředí, však až nedělní špíl bereme opravdu vážně.

V pár lidech se domluvíme ohledně podpory Porubě a sami jsme zvědaví, kolik nás nakonec vyjede. Po povinném pivku ve Vagónu nakonec vlakem z Havířova vyjíždíme v 18 lidech, na Svinově nás čeká zástupce domácích fanoušků, tramvají se přesuneme do Poruby, u haly jsme více než hodinu před utkáním. V hrozitánské zimě čekáme na otevření zimáku, i přesto je však nálada výborná, na zápas se těšíme, už nyní si naši přítomnost užíváme. Náš počet se ustálí na čísle 24, zbylých 6 příznivců AZetu přicestovalo auty… Jsme komplet. Většina fanoušků navíc disponuje stejnými čepicemi.

Hala se konečně otevírá, však k našemu údivu je zde absence kohokoli, kdo by kontroloval vstupenky u vstupu, my je sice máme zakoupeny, ale když vidíme nastalou situaci, slečnám na pokladně motáme hlavy tím, že lístky houfně vracíme, údajně jsme si to rozmysleli a koupili jich víc než kolik bylo potřeba… Do začátku zápasu je ještě spousta času a tak otevřeme pomyslný krámek s našimi havířovskými fanouškovskými nálepkami, mezi porubskými fandy je o ně docela velký, a pro nás velmi příjemný, zájem…

Zástupci domácího kotle předáme dvě malé zástavy, které jsme s sebou přivezli. Zatímco vlajka Mladé Zvěře bude na utkání Poruby viset už poněkolikáté, tak dnes to bude premiéra, kdy bude vyvěšena oficiální zástava Havířovské Zvěře. Původně nebylo v plánu flagu brát, avšak kývli jsme na „výzvu“ domácích, kteří nás k tomu vybídli poté, kdy se začalo šuškat o velice dobrém počtu HZ, který na utkání dorazí…

Počet 24 je pro mě osobně velmi dobrý, navíc jsem rád, že z naší strany se sešli zástupci jak velice mladé, tak i střední a starší generace, kdy každé má své docela rovnoměrné zastoupení. Ano, dlužno dodat, že nad těmi říjnovými vodkami u Lenina padlo jako „slib“ číslo 30, však na to, že jsme o události nepsali nijak veřejně, kdy kdybychom tak učinili, tak nás těch 30 asi i je, tak já jsem spokojen. Moc spokojen.

10 minut před začátkem utkání poctivě naklušeme do domácího kotle, ten je prostorově menší, útulný, pokud bychom jej měli přirovnat ke kluzišti, tak dnes budeme hrát na tom úzkém v NHL, zatímco doma hrajeme na obrovském „letišti“, kde všechno je hodně vidět :-). Krom čtyřiadvacítky Havířováků je kotel tvořen velmi podobným počtem domácích, ti jsou ze svého počtu možná zklamaní, pamatují i lepší časy, však jejich až téměř omluvné pohledy směrem k nám nebereme v potaz. Nevadí nám to. Jsme rádi, že jsme tu, jsme rádi, že můžeme pomoci a oplatit mincí, kterou nejednou platili porubští během zápasů AZetu.

Od samotného úvodu utkání je spuštěn, i přes nikterak velký počet domácích, jejich velmi solidní support, ten je doplňován menším bubnem, za kterým stojí opravdu výborný bubeník. Toho můžeme porubským opravdu závidět. Moc šikovný. Od prvních vteřin je na nás, klucích a holkách z Havířova, patrné, že se, byť na utkání „cizího“ klubu, velmi dobře bavíme! Po několika chvílích se učíme texty domácích chorálů, neuběhne moc času a Havířováci zpívají s velkým odhodláním… U některých je to až s podivem, ale je obrovsky příjemné sledovat, jak se všichni bavíme.

O první přestávce registruji jev takřka nevídaný, nikdo z Havířováků se necourá zbytečně dlouho po venku, všichni jsou zpět v sektoru včas, tohle se mi líbí. Nevím, zda je to tím, že jsme zde na návštěvě a měli bychom se chovat uctivě a jít příkladem, však naše docházka je v tomto směru opravdu velice výborná… Nejen kvůli tomuto, ale i kvůli maximálnímu odhodlání k supportu od většiny z nás, si říkám, že nás v té tramvaji číslo 17 ze Svinovských mostů musel někdo polít nějakou živou vodou…

Ve druhé třetině panuje stále velmi dobrá podpora porubského kotle, ve kterém hrají Havířováci čím dál větší roli a mnohdy to jsou oni, kdo fandění hecuje, kdo rozjíždí jednotlivé pokřiky či chorály. Pozor, zároveň, při našem velké fanatismu, kočirujeme a usměrňujeme sebe samé, protože dnes jsou to kluci z Poruby, kdo tu je doma, kdo šéfuje kotli, koho musíme poslouchat. Ne, naše znamenitá podpora nemá to být chlouba nás, nemá to být jakákoli výtka vůči domácím, takhle to prostě je, je to vývoj situace, kdy pro nás je tenhle zápas svým způsobem svátkem, kdy nejsme nervózní z vývoje utkání, kdy porubští v hledišti musí, zatímco my jen můžeme. Dokážu si představit, že podobné by to bylo, kdyby se role otočily, že třeba i porubští by si to stejně užívali u nás, kdyby v takovémto počtu přicestovali…

Nutno také podotknout, že právě od druhé periody si Havířováci stoupnou pospolu, kdy zabírají celé dvě nejvyšší řady v porubském kotli. Sami se příkladně hecují, aby domácím ukázali, že se nepřijeli pouze dívat na hokej, aby domácím ukázali, že fandí s nimi, že jim chtějí maximálně pomoci.

Domácí fanatici jsou si vědomi, že dnešní podpora fanoušků AZetu je opravdu značná a tak nechybí několik pokřiků, kdy je dáno najevo poděkování za návštěvu. Kromě mnohokráte zpívaného „Poruba – AZet“ je skandováno třeba i AZet Havířov a podobně, baví mě pozorovat reakce některých běžných diváků zápasu, kterým tohle nejde příliš do hlavy :-). Pro nás je to však moc příjemná odměna a tak není divu, že od většiny Havířováků je support místy maximálně fanatický…

Tohle vše pokračuje i v přestávce po druhé třetině, kdy nikdo ze čtyřiadvaceti Havířováků neopouští sektor, velkou část přestávky se spolu s několika porubskými královsky baví, zpívají, tancují, dnešní výlet si maximálně užívají… Mám ohromnou radost.

Ve třetí periodě to chvíli vypadá, že utkání na ledové ploše neskončí dobře, však dvě branky porubských v závěrečné desetiminutovce zvedají všem přítomným náladu, fandění je opět na nadstandartní úrovni, především na tvářích skvěle se bavících Havířováků je vidět obrovské nadšení. Tohle skoro neznám z domácího utkání. Kde se to v nás bere? Nevím, jak moc nás hecuje to, abychom se našim hostitelům představili v tom nejlepším možném světle, však maximálně se o to snažíme… A já myslím, že se nám to daří. S porubskými si navzájem odpovídáme, překřikujeme se, abychom po chvíli zase fandili společně. Dobré to je.

V prodloužení padne gól do sítě Valmezu, Poruba vítězí. A ačkoli jsem si myslel, že vývoj utkání na ledě mi bude lehce šumák, mám velkou radost. Radost za ty domácí fandy, protože pokud jsem si já užíval bezstarostné utkání bez nervů, na tvářích mnoha domácích jsem viděl, kterak jsou nervózní z toho vývoje.

Odpalujeme nějakou tu pyrotechnickou srandu, kterou jsme si z Havířova přivezli, poděkujeme spolu s domácími porubským hráčům, my Havířováci pak ještě vyvoláme našeho Marka Haase (na utkání jsem v hledišti zahlédl také třeba Tomáše Gřeše či Kubu Kotalu) a pomalu balíme fidlátka…

Domácí si ještě zakřičí spolu s fanoušky Valmezu tolik známou protipolicejní opakovačku, je to zvláštní pro fandu AZetu, který je dnes v sektoru s porubskými a je jejím autorem :-). Nicméně, tohle křičení mi přijde takové na sílu. Konalo se už po druhém utkání ve Valmezu, dnes opět. Nevím. Proč? Po utkání, ve kterém se nestalo nic, kvůli čeho by bylo potřeba tímto pokřikem na cokoli poukázat… Přijde mi to jako takové společné křičení za každou cenu, aby aspoň něco bylo… Ale tohle není moje starost, já jsem hostem.

Ještě k těm fandům z Valašského Meziříčí, těch se za bránou, kde je nově sektor pro hosty, schází asi 40, disponují jedním bubnem, který duní mnohem víc než ten porubský, což je pro valmezácký support škoda, velká část z té čtyřicítky jsou spíše jen diváci, do supportu se sice mnohdy zapojí, ale celkově to není nic, o čem bych mohl dlouze vyprávět. Hosté měli rozhodne na víc, než nakonec předvedli… Zmíním i to, že ani jeden z táborů neměl žádnou optickou prezentaci, přičemž při prvním utkání se na porubských tribunách vizuálně prezentovali jak domácí, tak i hosté… Ti dnes mávají pouze pěticí vlajek na tyčích, další 3 vlajky, z toho dvě malé, pak mají vyvěšeny pod svým sektorem. 

To už ale opouštíme halu, s velkým nadšením se s několika porubskými vydáváme na tramvaj, abychom po pár minutách našli útočiště v hospodě poblíž svinovského nádraží. Zde pokračuje výborná zábava, skandujeme, zpíváme, všichni jsou z dnešního utkání nadšení, několik domácích pěkných zpěvných chorálů se nám ryje pod kůži, jsou tací, kteří mají nutkání je zpívat ještě ve vlaku cestou domů…

Zábava pokčacuje i po příjezdu do Havířova, kdy na vlakovém nádraží přítomní policisté zamezí možné potyčce s několika provokujícími Romy, stejní policisté, společně s posilami, pak sledují autobus, ve kterém fanoušci cestují do města. Do Lenina se policistům naštěstí příliš nechce a tak povýjezdovou párty v tomto fanouškovském šenku absolvujeme zaplaťpánbůh bez nich. Ti poslední fandové pijí dlouho do noci, to pivo po dnešku chutná. Je „okořeněno“ pocitem z moc príma dne.

O utkání v Porubě toho bylo napsáno dost, každý si mohl udělat obrázek o tom, jak výborně jsme se bavili. Ale jaké jsou historické údaje o přátelství fandů havířovského a ostravského celku? Podívejme se trochu do historie, do daleko dávnější, než bylo to říjnové pití panáků u Lenina, které tuhle příjemnou březnovou návštěvu zinscenovaly…

První větší setkání porubských a havířovských fandů se uskutečnilo na podzim roku 2016, to když kluci ze skupiny MLADÁ ZVĚŘ vycestovali s porubskými autobusem do Vsetína. Právě skupina Mladé Zvěře stála za přátelstvím mezi oběma ekipami, kdy ze strany Havířova to v drtivé většina byli pouze a jen kluci z Mladé Zvěře, kteří Porubu jezdili podporovat. Není tajemstvím, že i uvnitř MZ nebylo jednoznačné, jaké vztahy s Porubou mít, jiní fanoušci AZetu, mimo MZ, se na tento pakt dívali dlouhou dobu s určitým despektem… Ono je to těžké, mnoho fandů AZetu si Porubu a její fans pamatuje jako soupeře. Jako soupeře, kdy oba kluby proti sobě nastupovaly za éry Panterů. Však časy se mění, současnou fans scénu v Porubě tvoří jiní lidé, s absolutně jiným uvažováním, než jakým se prezentovali tehdejší fans Poruby. Je třeba to brát v potaz. Kdyby ne, bylo by to stejně hloupé, jako kdyby dnes fanoušky AZetu někdo posuzoval dle doby Panterů… Časy se vyvíjejí, člověk míní a čas přitom mění…

Ano, přiznávám, já sám se dlouhou dobu díval na pakt Poruby s Mladou Zvěří s určitým despektem, skrz prsty. Měl jsem x výhrad k tomu, jak je scéna v Porubě vedena apod. A tak zatímco kluci z „eMZetka“ se na zápasy Poruby vypravovali docela často, běžný fanoušek AZetu, mimo tuto skupinu, toto spojení nijak nebral, aktivně nepodporoval… Situace, alespoň u mě, se však postupem času měnila tím, kterak kluci z Ostravy přijeli AZet nejednou podpořit, ať už na naše domácí utkání, tak třeba i na výjezdy. Mnohokráte se s námi vydali třeba do Prostějova, naposledy letos, kdy cestovali v sedmi lidech s námi autobusem… A ve mně začalo víc a víc převládat uvědomění si, že si této podpory vážím. Že to není nic hraného, nic na oko, že to jsou konkrétní činy, Třeba té podpory, kdy do Prostějova vyjel nedobrý počet fanoušků AZetu, my stáli ve tmě na prostějovském vlakáči, čekali na útok Hanáků a já věděl, že po mém boku stojí dva kluci z Poruby. Připraveni rvát se za nás… V takových chvílích, kdy Ti může téct do bot, si toho prostě vážíš. Je to nebe a dudy oproti přátelství různých fanklubáckých vemen, kdy paktuje se každý s každým, kdy během zápasu se osmkrát pouráží, aby po něm byli ti nejlepší přátelé…

Ještě v něčem je mi Poruba sympatická. Mám kamaráda, který je velkým fanouškem fotbalové Polonie Varšava. Obdivuju lidi, kteří si vyberou malý klub. Přitom mohl fandit varšavské Legii, velkoklubu. Zažívat s ním všechny ty tituly, Ligy Mistrů apod. On raději chodí na 4. polskou ligu, se svým klubem zapadá do hoven a sraček. Má můj respekt. Stejný, jako mají fanoušci pražské Dukly či Žižkova, těch příkladů bych mohl uvést spoustu. Poruba je na tom podobně. Jsi z Ostravy a máš rád hokej? Téměř automaticky fandíš Vítkovicím. Svým způsobem to dává smysl… Proto můj respekt k těm, kteří si místo rytíře Vítka vybrali bíločervenou Porubu. Však vzpomeňte, kolik aktivních fanoušků mají fotbalové Vítkovice, když mají konkurenci v Baníku… Být fanouškem Poruby není žádný med. Víš, že vás nikdy nebudou stovky, víš, že pořád budete tou Popelkou v koutě. Však někomu fandit a nehledět na tato příkoří, to je moc fajn. U Poruby tak nějak tušíš, že ti lidé, a byť jich není mnoho, fandí tomu svému klubu opravdu srdcem. Protože kdyby tam nebylo to srdce, byli by oděni do dresu vítkovické Ridery, užívali si osmitisícové návštěvy, velké výjezdy a žrali hokejové umění těch, kteří ten hokej opravdu umí…

Je možné, že budou i další zápasy, kdy kluky z Poruby přijedeme podpořit. Stejně jako oni zas někdy třeba podpoří nás. Nikdy jsme tyto naše kamarádské vazby nikomu z havířovských tribun nevnucovali, ba co víc, běžný havířovský fanoušek žádné přátelství s Porubou vlastně doposud ani nezaznamenal, nijak jej „neomezovalo“. Nikdy jsme toto současné přátelství nenazývali nijak oficiálně a ještě nějakou dobu nazývat nebudeme. Podléhat emocím není dobré, byť po neděli mají emoce své opodstatnění. Z jedné vlaštovky, byť po neděli velké, jaro nedělej. Uvidíme, co přinese čas, uvidíme, jak letos Poruba v Play-off dopadne, protože i to bude pro tamní fanoušky, jejich vývoj a směr, hodně určující… Čas ukáže. A pokud vše půjde tak, jak by spousta nejaktivnějších lidí z obou táborů chtěla, tak třeba ukáže, že ta říjnová vodka na baru u Lenina, že to nebyly jen dva tuctové panáky, kterých ten večer padly mraky…

Pozdravení do Poruby, držte se!
V neposlední řadě pak poděkování všem čtyřiadvaceti Havířovákům, byli jste výborní!

Sepsal J.R. from B.K.