Skupina Holki kdysi hrála na city hitem, ve kterém byl ústřední motiv o tom, že „jednou všechno hezký končí…“. Já pevně věřím, že včerejškem neskončilo nic, jen prostě zalezeme do nory a probudíme se až v srpnu. Starší, zkušenější, lepší, odhodlanější. Poslední zápas sezóny byl famózní…
Den před utkáním dokončujeme poslední choreografické práce, poprvé v historii havířovského hokeje se rozhodujeme, že jednu ze svých prezentacích uděláme tzv. pomocí plotru, tedy tiskem. Na tohle jsou nejednotné názory mezi ultras v celém světě, někdo oponuje, že s tímhle už fanoušci nemají příliš společného, jsou však ale také tábory, které už jiné metody ani nepoužívají…
Již dlouhou dobu před zimákem je jeho okolí plné lidí, sám si říkám, kolik jich může dorazit. Jsem také velmi skeptický vůči akci „Všichni v bílém“, neboť počasí tomu příliš nepřeje. Mé velké překvapení však je, když vidím fanoušky různého věku, kterak doma vyhrabali stará bilá trička, kterak si bílá trička kupují od sličných prodavaček, kterak nosí laboratorní pláště či kuchařské kabátky. Lidé svůj AZet nezklamali a opravdu velká spousta jich v bílém přišla. Já myslím, že efekt nad očekávání. Jak říkám – já byl totiž skeptik.
„Jak ale bude vypadat dnešní kotel?“, říkali si určitě mnozí. Ano, i já byl pln očekávání. Velice důkladně jsme mobilizovali staré fans, téměř jsme na ně až naléhali, aby přišli na místo, které tvoří atmosféru v hale. A opravdu, kotel se začínal plnit. Nejen tradičně těmi, kteří ještě usedají do školních lavic, ale také těmi, na kterých už jsou vidět první vrásky či šediny. Já bych chtěl sám za sebe poděkovat všem, kteří odhodili třeba i nějakou svou hrdost či stud a do toho kotle přišli. Kotel byl totiž… Ne, počkej si, popíšu jej později, teď si ho stále jen představuj a kochej se! 🙂
Zápas začíná a na našich klucích je vidět, že do něj dávají vše. Nasazení, dohrané souboje, pánové prostě dřeli. A to je jen a jen dobře. Zase jsem totiž musel poslouchat nejednu zaručenou zprávu, že hostům necháme 2 body. Pod sektor vyvěšujeme TfH zástavu (morální povinnost v podobě vyvěšení obou svých vlajek si plní i Rumíci) a začínáme, pod vedením výborného a hlavně spolehlivého spíkra, s doppingem. Ten je fantastický. Hlasitý, nepřetržitý, správně dirigovaný, s použitím rukou, prostě paráda. Téměř ke každému pokřiku či chorálu se přidává zbytek haly. Nebývá moc často k vidění, aby za nepříznivého stavu tleskala celá hala, tedy i mnohdy mrtvé „béčko“. Tradiční oporou je RBH sektor. Nemusím jej donekonečna chválit, ale jedno přece jen říct musím. Respekt těmto pánům, a teď se snad neurazí, v letech. V těch nejlepších letech :-). Mnoho našich soupeřů v hledišti nemůže pochopit, že u nás sami od sebe fandí i lidé, kteří nejsou v kotli. Nemůžou pochopit, že zbytek stadionu rozeřve kotel apod. Až jednou budu starý cap, nechci sedět někde na zimáku, čučet na hokej a nadávat, že vedle mě někdo řve. Každý správný fanoušek by měl vstoupit do etapy Rum Boye. Né kvůli pití, ale kvůli toho, aby zůstal fanouškem, né divákem!
V polovině první třetiny vytahujeme úvodní prezentaci dne. Kotel je rozdělen napůl, pomocí modrých a bílých kartonů, spodní řada má sedm velkých kartonů, na nich písmena „H A V Í Ř O V“, pod sektorem je pak žluto-černý nápis „městem mým“. První třetina konči a my celkem s obavami vyhlížíme tu druhou, zda-li pojedeme stále ve stejném tempu…
Na druhou periodu si přinášíme nějaké vlajky na tyčích, na přání starších fanoušků je však necháváme v sektoru RBH, ať si pánové taky mávnou. Ti pak mávají různě a nahodile, až do samého konce utkání. My pokračujeme ve výborném fandění a ženeme hráče za výsledkem, který by uspokojil každého, i toho největšího remcala. Tu a tam si zakřičíme jméno nějakého hráče, nejvíce pak loučícího se Roberta Machálka, svým pokřikem ale podpoříme i Adama Vrbu, abychom mu dali najevo, že fanoušci ta jména křičí, pisálci ta jména píšou!
Je tady posledních 20 minut sezóny. Hráči se vzepřou soupeři a skóre otáčejí. Atmoška v hale vrcholí, u mnohých vidím, jak se jim samým vzrušením pofiderně napěchovávají trenýrky. Support stále perfektní. Na jednu stranu jsem rád, že jsme všem, ale především sami sobě dokázali, že to stále umíme a že když chceme, tak jsme v tom skvělí. Na druhou stranu mě neskonale mrzí, že takhle své umění nedokážeme prodávat pravidelně. Ale to už je na jiné zamyšlení a před novou sezónou na něj bude času dostatek. Vraťme se k raději k zápasu, neboť v hledišti se začíná děkovat…
Nejprve se v horní části tribun roztahuje 40-ti metrový transparent, na kterém stojí poděkování, psané naší mluvou – „DIK JAK CYP, VAŠE ZVĚŘ“. Bylo pracné, udělat tento transparent, bylo ještě pracnější jej roztáhnout, najdou se pak takoví, kterým je 16, promilí mají 3x míň a transparent pak akorát ničí a trhají. Ještě, že tyhle děti nejezdí na výjezdy… Ale mnozí se to držet snažili, dokonce různě spravovat atd. a tak ve finále to nevyniklo nejhůř… Již zmiňované tištěné choreo pak vytahujeme o pár minut později . ve třech řadách jsou podobizny hráčů (opravdu se povedly), ve spodní řadě je nápis „Hoši děkujem“. Roztažení tohoto chorea už nesledují přímo v kotli, ale odebral jsem se na místa, kde by nebylo vidět mé dojetí :-). I proto mohu vypozorovat, že při vytažení této prezentace jsou na ni upřeny oči mnoha hráčů – zřejmě se sami hledají a porovnávají, zda-li je jejich reálná krása totožná s krásou na choreu :-). Na svém netradičním místě mohu vidět také našeho prezidenta klubu, který vyměnil VIPku za hlediště a minimálně tleskáním se přidává k báječné atmosféře. Za tohle respekt! Jsme všichni jeden tým!
Zápas vyhráváme, hráči si užívají obrovskou a naprosto zaslouženou radost, v hale se setmí a je odpáleno množství červených ohnů. Jednak po celé straně „áčka“, jednak za bránou. Nádhera. Sám vidím, jak se tohle líbí všem. Teda všichni se tak tváří. Nedělám si totiž iluze, že se najde člověk, který tomu na zimáku tleskal a doma pak napíše, že to na hokej nepatří, že jeho dítě se toho nadýchalo a kuckalo celou noc. Ale co, to jsme holt my, češi. Ehm, teda slezané… Hráči si společně s fanoušky užijí závěrečnou dlouhou děkovačku, fanoušci jsou po zhruba 15-ti minutách vpuštěni na led, aby si tu radost užili přímo se svými idoly a udělali nějaké fotky, které jsou nyní tuctové, ale jednou třeba budou mít velkou cenu…
Nebudu ještě hodnotit sezónu jakou takovou, psát svá subjektivní vyjádření apod, s článkem tohoto ražení přijdu během pár dní. Chtěl bych ale závěrem vyzvednout a zmínit tři hráče (i na všechny ostatní se v tom hodnocení dostane). Začnu tím nejmladším… Přiznejte se – kdo vyrobil Tondovi Pechancovi ty náhradní ruce? Ty neskutečně šikovné. Protože je neskutečné, co tento chlapec začal předvádět. Dostal šanci, chytl ji za pačesy (nezaměňovat s hráčem číslo 51!) a přivádí lidi k extázi. Parádní góly! Takže ještě jednou – Tondo, za poslední týdny sis svými výkony našel stovky nových fanoušků…
Druhé poděkování je hráči, který dres AZetu oblékl včera naposledy (bohužel jich asi bude víc, ale jen tento je potvrzený). Roberte, díky. Taková dlouhá kariéra se podaří málokomu a já tajně doufám, že ty poslední dva roky byly tou nejlepší třešinkou na dortu!
A hráč závěrečný? Musím mluvit v šifrách, protože některé věci musí opravdu zůstat v kabině. I když třeba bude trenérem AZetu ten, jehož jméno padlo onehdá na Plechárně, já osobně (a vím, že nejen já) bych byl hrozně rád, kdybys dres AZetu potil i příští rok… V play-off se ukazuje síla a osobnost hráče. A Ty jsi to všem ukázal. Ode mě velké poděkování!
Je za námi druhá sezona novodobého AZetu. Jak již jsem zmínil výše, teď bych se mohl dlouze rozepsat, hodnotit, chválit, kritizovat… Ale na tohle je ještě čas, také musí vyprchat emoce apod. Své zasloužené místo si ale celé hodnocení získá. Teď snad jen 2 slova – KRÁLOVÉ LIGY…