Výjezd se nezadržitelně blíží, ve vzduchu je cítit poptávka po slevových poukázkách na vlak, prodávajících se v LIDLu. Nikdo neví, jak dlouho tam poukázky vydrží, proto přicházíme s mobilizační kampaní, aby si je všichni zájemci zakoupili včas. Na webu vymýšlíme různé sranda-upoutávky a fixem připisujeme další a další čárky, podle počtu lidí, kteří se nechali zlákat…
Už nás není deset ani patnáct, pohybujeme se někde na rozhraní druhé a třetí desítky a začínáme nabývat přesvědčení, že z poněkud neškodně vypadajícího výjezdu se může stát výjezd neopakovatelný, kde nepojede 10, ale několik desítek natěšených fanoušků…
Stále mě však trápí spoj na cestu domů. Pořád si říkám, že až přímo v Klášterci někteří zjistí, že se nehraje v 5, ale až v 6, tak budou zbytečně naštvaní a tahle skutečnost jim zkazí celý výjezdový zážitek. V této době totiž operujeme se spojením, že v Klášterci budeme muset vydržet do nějakých půl páté rána. A tak sedám k netu a prohrabuju se několika desítkami vlakových spojů. Zkouším všechna možná řešení, od různých autobusových spojů, až po vlaky přes Chomutov, Karlovy Vary, Kadaň, Žatec či Louny… Po mnoha desítkách minut nacházím spoj, u něhož si říkám, že by nemusel zas tak vadit. Šestihodinové čekání v Ústí? V hlavě mi hraje představa o ústecké diskotéce a roztančených havířovácích, kterým se bude kouřit od podrážek tanečních střecíců jako z komínů Mittalu…
Když už do samotné cesty napříč republikou zbývá pouze pár dní, rozhodujeme se, že výjezd si užijeme se vším všudy a jeho atmosféru začneme nasávat již s předstihem. Proto se domlouvám s Párkem, že bychom mohli začít pocucávat již v noci v některé z havířovských putyk. Poukázky stále vládnou Havířovu a tak je výběr zúžen jen na dvě hospody, z nichž vyhrává Beskyd, kde já osobně jsem snad nikdy nepil…
Čert ví, kolik lidí dorazí, domlouvám se jen s Párkem a Gargamelem, u nich vím, že to jsou držáci a nezkazí žádnou srandu. Říkám si, že když na pivo dorazí 5 dobrodruhů, bude to fajn. Přeci jen, začínat akci v pátek o půlnoci a končit v neděli v poledne, to není žádná švanda.
Přichází pátek, den D. Ve vzduchu sice není cítt jaro, ale řízky ano. Mnozí se připravují pečlivě, krom zmiňovaných „šnyclů“ si do batožin nabalují také náhradní ponožky, leckdo možná i trenýrky, kdo ví. Půlhodinky před půlnocí sedám do „dvacetdvojky“ a vyrážím směr hospoda. V autobuse banda pubošů, samé – hej, brácho, skero, Áčka apod. Z poslouchání těch oslů mě vytrhne až esemeska od Gargamela. Mrknu na mobil… „Hej, kurva, maras, piju už od večera v Plechárně, za chvíli dojdu do Beskydu, tak tam buďte.“ Ti autobusoví puboši si asi říkají, čemu se směju. Neví, že Gargamelovi. Neví, že zrovna on si 3x lokne piva a už se mu plete jazyk. Proto si říkám, jak ten kluk dnes (a zítra a pozítří) asi dopadne. Ale co, aspoň bude sranda, bez ní bych na ten výjezd ani nejel…
Dojdu do Beskydu, hned u prvního stolu již čeká trojice nedočkavců. Chci odložit „zavazadlo“, ale není místo. Všude pod stolem igelitky z nichž proudí vůně různých mas, kuřecí se pere s vepřem, prostě velká harmonie vůní… Sličná servírka, které se při pozorném pohledu pijáků dají zpozorovat mírně vztyčené bradavky nás obslouží, 10 minut po přechodu z pátku na sobotu padá první pivo, ťuk, cink, tak ať nám ten výjezd dobře dopadne. „Kurva, kde je Párek?“ Celou dobu to ten prevít hecoval a najednou tu není… Volám mu, snad nezaspal… V pohodě, ten hovad už od dřívějšího večera sedí v jiném podniku. Celý on. Začínat pár hodin před ofiko srazem, to je jeho…
Zatímco většina hostů odchází opile domů, my se pomalu rozjíždíme. Objednáváme další piva, přesouváme se k většímu stolu, plni optimismu čekáme, že dorazí i další kaskadéři, kteří si ten výjezd budou chtít užít se vším všudy. V tom se rozrazí dveře, už jsou tady…
(pokračování příště)
- Všechny postavy v seriálu jsou skutečné, ale působí pod jiným, smyšleným jménem…