Zvedám se ze sedadla a pomalu procházím uličku kolem kupéček, ve kterých sedí havířovští. Vlak je docela narvaný a tak mám co dělat, abych při své vratké chůzi nešlápl někomu na hlavu nebo se loktem neotřel o vyčnívající poprsí. Pokud se říká, že vlaku vždy vládne průvodčí, tak o „našem“ vagónu se dá říct, že mu jednoznačně vládne alkohol…
Banda, místo aby posnídala řízky, dokud jsou ještě teplé, tak otevírá flašky. Tradičně vládne rum, ale na paty mu dnes hodně šlape hruška, kterou někteří fajnšmekři zajídají opravdovýma hruškama. Taky okoštuju, co by né? O tři kupéčka dál se dokonce čepuje pivo. Čumím jako péro, s dovolením usedám a je mi nabídnuta třetinka. Hernajs, já se ale mám. Po nějaké čtvrthodince se vrátím do svého kupé, kde pokračujeme v konzumaci baňoku… Jen je mi líto některých mladých, kteří nebyli prozíraví, nekoupili místenky a teď byli nuceni, postavit své základní tábory v uličce. Ale na druhou stranu – jak tak po nich po očku mrknu, mám pocit, že jim to vůbec nevadí. Hlavně, že jedou…
Tímto tempem pokračuje celá cesta, ve vlaku je veselo, lidé často hrají „škatulata hejbejte se“, jen aby mohli ochutnat, co vše se jim dostane pod hubu… Na toaletě si sem tam někdo pokuřuje, ve stanicích zas někdo, s mírnou absencí artikulace, sem tam něco zahuláká. Když projíždíme kolem Ústí nad Orlicí, kocháme se, za okny probíhající krajinou, která jakoby utlumila choutky v non stop alkoholovém tažení a tak se někteří mírně sesunou na sedačce, zalomí to v poloze spícího kraba a se zavřenými oči buď meditují nebo si dopřávají krátký, leč zasloužený spánek. No, spánek, spíš decentní podřimování.
To až před Prahou se ekipa zase zmátoří a zas rve hlavy do oken. Však to znáte, to je tak vždycky, holt do Prahy přijeli burani. Už jen čekám, ze kterého hrdla zazní cosi o těch pražských prodejných ženách a zpoza kterého rohu vyběhnou sparťané. Někteří poschovávají šaliky, přeci jen, v tomhle počtu není třeba hrát si na „kráčející skálu“. Vypotácíme se před hlavák, řeknem si tak nějak na půl držky, že sraz zase tady a naše kroky míří na Vaškovo námko. I s tím zbytkem, který nám v baňoku zůstal – jak ti největší bezdomovci. No otřesné.. A tak co, že prej nikdo nechápe co my děláme a chlastáme a smrdíme…
Na Václaváku míří většina do Mekáče na rohu. To je tak vždycky – banda plné batožiny žrádla, ale dát si i ten blbý cheese je prostě klasika. Abych však neházel všechny do jednoho pytle, tak někteří jdou do Mekáče ze zcela jiných důvodů, než je lákavá nabídka smažených potvorstev. Ve vlaku jim bylo nepříjemné, dotýkat se obnaženými stehny toho pofiderního prkénka, které navíc kdekdo řádně zechcal… K jednomu stolu se usazuji i já s Párkem, ale toho nesmírně irituje množství šikmookých a tak s kyselým ksichtem jde ven, že v takové bordelu sedět nebude… Nasraně si stoupá u východu. Je na něm vidět, že ho ta mezipřestávka v hlavním městě sere. Že by klidně radši čekal ve vlaku, třeba hodinu, ale jen aby nemusel absolvovat tohle poflakování se mezi turisty, kterým pořád cvakají foťáky a líbezné úsměvy, dávající najevo, jak si to v naší republice užívají… „Jo, taky bych se usmíval, kdybych měl teď v ruce kužel a v klidu si k jeho konzumaci někde sedl“ – úplně vidím, jak se mu tyhle myšlenky honí hlavou… Já popadl Čipovku a Barbínu, tedy holčiny, které s námi jely v kupéčku a tušíc, že si ten ruch velkoměsta užívají, sedám s nimi na podstavec svatého Vaška. Dívky stále žadoní o společnou fotku, já se jí však bráním. Je play off, neholíme se a s těmi nejapnými kníry se přece nebudem někde vystavoat. Když už zvedáme prdele, tak si ještě projdeme Václavák a obloukem přes Staromák se dostáváme zpátky před hlavní nádr.
Tam už očekává posádka, která cestovala pozdějším spojem – Pendolinem a která dorazila před malým okamžikem. Výborně, pánové nezklamali… Dle jejich očí je naprosto znatelné, že vlakovou přípravu také nepodcenili a lehce se tudíž začlení mezi ostatní… Především na Galetkovi a Klackovi je patrné, že s tou hruškovicou zápasili kvalitně. Nálada je výborná, z obhlídky Prahy se vracejí všichni, po nikom nemusíme pátrat. „Kurva, Pilina, típni to“, zařval na něj Korek. Pilina si v klídku zapálil ve vlaku, stojícím ještě na peróně a my málem neodjeli. Nakonec se Pilina umoudřil (hepriky papriky), nasedáme do vlaku číslo 2, zamáváme z okna korpuletní výpravčí a opoušíme matičku Prahu. Nesmírně natěšení na pokračování naší cestománie…
Kdo myslel, že Prahou končí konzumace, šeredně se mýlil. S novými zásobami přijíždějí „pendolíňáci“, Párek zas zkouší své laboratorní pokusy a ke zbytku baňoku přimíchává minerálku… Jak by řekl nebožtík Freddie – Show must go on. Někteří však cestu k německým hranicím už chtějí absolvovat bez alkoholu a tak buď pokukují po architektonických skvostech za okny nebo šikanují asijské turisty, jedoucí v jednom z našich kupé…
Ale aniž by řekl „švec“ (Bože, kdo tuhle říkánku vymyslel a proč?) tak už se blížíme do cílového města naší dobrodružné výpravy. Kouknu z okna a v dáli už vidím modrou ceduli s nápisem „Klášterec nad Ohří“. Rychle balíme všechny věci, rumaři vytahují zpět z okna svou zástavu, která chvíli vlála, na odpočaté ponožky nasazujeme zapocené boty a netrpělivě namačkaní u dveří se chystáme k výstupu. „Tak bando, jsme tady, do dvojic, já si Vás přepočítám“, zahulákal Pírko. Ale všem bylo jasné, že je to jen další z jeho šprýmů – vždyť přece taky pil…
- Všechny postavy v seriálu jsou skutečné, ale působí pod jiným, smyšleným jménem…