Nějak se vypotácíme z vlaku, některým to jde viditelně těžce, a míříme před malé, ale malebné nádraží. Říkáme si, že bude dobré zdokumentovat naši výjezdovou sestavu a tak se šikujeme, rumaři vytahují svou vlajku, za kterou se následně fotíme. To už se k nám přidali i někteří fanoušci AZetu žijící v čechách a tak nás je asi 60.
„Kupředu, pravá“, zavelel kdosi z davu. Netrháme se na několik menších skupinek, ale společně vyrážíme na tah městem. No, spíše městečkem. Přední část průvodu je už natěšená na místní památky či šenky a tak uhání jako o život, zadní část naopak malinko vrávorá, holt někteří toho alkoholu vyzungli poměrně dost. A tak čelo průvodu několikrát čeká, abychom kráčeli stále pohromadě… Asi během 15-ti minut chůze přicházíme k Lidlu a Tescu, konečně čas nabrat zásoby i potravinové, nejen alkoholové. Najdou se i tací, kteří střelhbitě míří k regálům s drogerií a své podpaží osvěžují voňavým vánkem. Není se co divit, mnozí jsou na cestách již více než 10 hodin.
Ve zmiňovaných obchodech se náš počet malinko drolí, ale né natolik, abychom ve většině nevyrazili ke kláštereckému zámku, který je hlavní motivací našich předzápasových toulek. U sytě vínové stavby, po dalším zdokumentování naší družiny, si dáváme odpočinek, sváču, většina sedá k řece Ohři a vytahuje ze svých chlebníků něco na zub. Na břeh řeky se sebevědomě staví Klistýr, že prý jej neodradí 3 stupně na teploměru a že do řeky skočí… I kdyby náhodou jo, bohužel to neuvidím, s Párkem, Klackem, Cézarem, Galetkem, Čipovkou a Bárbínou se vydáváme hledat nějakou krčmu, abychom opět oživily vzpomínky na chuť čepovaného piva.
Vyjdeme před areál zámku, přes docela frekventovanou městskou silnici si to namyšleně štráduje páv, pohledem přes jeho honosný ocas, který by mu záviděl i Rosenbergů Robert, už vidíme přívětivě vypadající hospůdku, před ní už u piva vegetí nějací havířovští (no jasně – Pilina a jeho soukmenovci) a tak je jasné, kam máme namířeno. Sedáme ven s tím, že si objednáme polévku, abychom do žaludků dostali i něco teplého. Avšak aprílové počasí nás žene dovnitř. Ti, kteří venku zůstali a onu polévku pojídají, tak loví nejen nudle či játrové knedlíčky, ale taky podivně vypadající skupenství, které připomíná z poloviny kroupy a z poloviny sněhové vločky. Opravdu zvláštní počasí, jako kdyby na místní podnebí dýchnul opilecký mrak z hrdel havířovských výjezdníků a nebesa tak na nás seslala svou zlobu… Ale co, za okny hospody je hezky, číšník vypadá jak manžel Dany Morávkové a i když se na nás netváří zrovna láskyplně, tak je ochoten nás obsloužit a ukojit naše potřeby.
Nějaké to pivo, něco na zub, někteří mají tendence to zalomit a své ospalé čelo opřít o masivní stoly, ale nakonec se tak neděje. Přeci jen, v hostinci sedí i plno místních, kteří evidentně něco slaví a tak nechceme budit nějaké veřejné pohoršení. Také se rozhodujeme, že napíšeme Tavaresovi, zda-li by nám na vrátnici nechal nějaké lístky. Na Tavarese je spoleh, už v Mostě se nám k tomuto činu sám nabídl a tak v jeho náklonnost fanouškům věříme i nyní…
No nic, čas plyne, tradičně zlaté pivo jsme vyměnili za velikonoční zelené pivo a pohodlně sedíme dál. Přichází telefonát, že poblíž stadionu je hostinec, ve kterém sedí většina havířovských a že se tam máme přesunout. Jak naschvál je to přes celé město… Mimochodem, ve městě není vůbec vidět místní starousedlíky, všude, kam se člověk podívá, tak vidí havířováky. Támhle sedí 4 a popíjejí vodku, támhle jiní dva zas rozbalují právě koupené rohlíky s vysočinou, opodál se jiní 3 motají hledajíce hospodu. No prostě někdy mám pocit, že dnes hrajeme doma. Ospalou atmosféru šenku rozproudí Klistýr, který vchází a přisedá. Až se bojíme, že vše tak nějak zamokří a my budeme vyhnáni. „Ty vole, Klistýr, kape Ti z šosu, cos dělal?“, zeptá se ho s vykulenýma očima Galetek. Sakra, on to fakt udělal. V tomhle počasí, kdy co chvíli padají sněhové vločky a kdy mnozí klepou zubama, tak tento neohroženec opravdu skočil do té Ohře. Nevím, co bylo větší motivací. Zda-li dokázat obecenstvu, že na to prostě má, nebo zda-li ovlažení řádně zapoceného šourku.
Nabádám spolusedící, ať se konečně odebereme k tomu stadiónu, kde popíjí většina, nikomu se však nechce. Ta hovada se rozpila a nic s nimi nehne. A tak na pouť městem vyrážím sám. Optám se nějaké paní, tlačící kolo mého mládí – Sobi 20 – na cestu. „Jinochu, Vy jste z toho Havířova?“, ptá se mě ona madam. Po odpovědi, že jsem, si ťuká na čelo a pokračuje: „No tak v tom případě přece po modrobílé, když jste z toho Havířova, ne?“. Supr, s alkoholovou noblesou tedy kráčím na druhou stranu města… Mezitím volá Tavares, že prý ty lístky nemohl nechal na vrátnici, protože místní zimák žádnou vrátnici nemá a že je tedy nechal u jednoho z fanoušků…
Blížím se k hale, vyšlapu příkrý kopeček, po těch mnoha hodinách tahu dosti náročný na fyzické síly. Přicházím do šenku u fotbalového hřiště, které sousedí s hokejovým „stadionem“, venku na terase a především pak uvnitř to opět vypadá jako bychom hráli doma. Všude samí havířováci, chudáci místní si musí říkat, co se to asi děje. No jen si zkuste představit, že přijdete před zápasem do Plechárny a tam vříská, popíjí a baví se na 60 fanoušků z 500 km vzdáleného města. Prostě paráda. Ti, kteří se nevešli dovnitř, tak na terase sledují fotbalový zápas mezi Kláštercem a Chomutovem, já beru 16 lístků a mám co dělat, abych je rozdal co nejobjektivněji, čili podle zásluh. V kapse si stále nechávám 5 lístků pro kumpány, kteří se mnou neodešli z hospody. Nezvedají telefon, tak snad se nějak extrémně nerozpijou a dojdou alespoň na hokej…
Nálada je jinak dobrá, jen se mi malinko šklebí huba a otvírá rybička v kapse, když tu a tam vidím zmalované domácí dresaře, kterak jsou vyjevení z naší návštěvy a ihned chtějí navazovat anální kontakty.. „Už ať je sakra ten hokej“, říkám si a koukám na hodinky… V tom ke mě přistoupí pán prapodivného vzezření, podle délky a hustoty jeho vousu soudím, že se neholí už sedmadvacátou sezónu, zatímco my babráci jen jedno blbé play off. Tento dědeček hříbeček, s hučkou Nike nasazenou na hlavě, mi vláčně a s rozmyslem praví: „Mládenče, vidím, že Vaši fanoušci jsou opilí a rozjaření, tady dnes poteče krev, dej na má slova a uklidni trochu tu chátru“. Čumím na něj jak cikán na dvoutisícovku, mávnu rukou, zabrblám si cosi o blbém dědkovi a pomalu jdu k zimáku… Bude mít ten otec Fura pravdu? 
- Všechny postavy v seriálu jsou skutečné, ale působí pod jiným, smyšleným jménem…