Poslední výjezdový přátelák letošního léta nás posílá k našim severním sousedům, město Jastrzebie je vzdáleno jen nějakých 40 kiláků, tudíž možnost vidět AZet na vlastní oči se musí využít.

Trojbarevní si dávají sraz na parkingu u haly Slavie, přesně hodinu před startem utkání vyjíždí 13 lidí ve třech autech směr hraniční přechod Petrovice u Karviné. Cesta pohodová, do oken nám nelétají žádné kameny od frustrovaných hokejových karviňáků, zhruba 15 minut před zápasem přijíždíme do cílového města. Vidíme pěknou a hodně velkou halu, náš optimismus zabrzdí zjištění, že tato hala je na míčové sporty a hrají v ní například místní volejbalisté, kteří často hrají velmi dobře i ve volejbalové Lize mistrů.

Zimák se nachází schován v dolině právě za touto halou, zvenku vypadá jako zimák Valašského Meziříčí. Zaparkujeme auta, počkáme na sebe a jdeme na stadion. Ten dýchá novotou a čistotou, byl postaven v roce 2004. Vstupné se nevybírá žádné a my tak míříme za naši střídačku, do sektoru pro hosty. V něm už je osádka dalšího auta a tak těsně před úvodním buly se v sektoru sejde 18 havířováků…Stadion je opravdu pěkný. Sice malý, kapacita může být okolo dvou tisíc, ale útulný. Jedna tribuna mi připomíná tribunu ve Valmezu, druhá pak tribunu v Přerově. Krom 18-ti havířováků se schází asi 300 domácích, kteří překvapují, když na led přijíždí naši hráči. Domácí obecenstvo jim svorně tleská, což v našich končinách není zvykem… Tleská pak například také, když náš tým v polovině zápasu střídá gólmany. Čučíme na sebe jako z jara…

Zápas začíná, stojíme v první řadě za střídačkou a třeba pokyny trenéra či projevy hráčů na střídačce máme jako na zlatém podnose. O pauze valíme zjistit, jaké mají na zimáku pivo a jídlo, k našemu velkému zklamání je nám řečeno, že v den utkání se neprodává pivo, jsme natěšeni aspoň na klobásu, ale ta se tu také nedělá. A tak lidé utrácejí zlotóvky za hot-dogy, kolu či pop-corn, jiní míří pro piva do nedalekého Lidlu…

Po přestávkovém nakoupení zásob se opět vracíme do sektoru a sledujeme vyrovnaný zápas se spoustou branek. Právě po vstřelení branky je jediná chvíle, kdy se projevují domácí diváci. Ti netvoří žádný kotel, zakřičí jen po gólech svého týmu a vždy hulákají to stejné… „Jáááá-střemb-jéééé!“ A ačkoli to huláká třeba 50 lidí, tak je to docela dobře slyšet, akustika haly musí být výborná…

My v našem počtu nefandíme, pozorujeme zápas, konzumujeme, bavíme se. O druhé přestávce se opět rozprchneme na všechny strany, abychom směněné peníze utratili, poté už pozorujeme konec utkání, které ostudně prohráváme. Ale tak co, o nic nejde…

Po utkání jdeme k autům a bez nějakého zdržování opouštíme město. Nutno zmínit jednu věc, kterou netřeba tajit. K utkání jsme přijeli bez symbolů, fotbaloví příznivci GKS-u Jastrzebie jsou jací jsou a hosté „z města Baníku“ pro ně mohli být příjemnou kořistí. K mému osobnímu překvapení se neukázali, tudíž po této stránce se jednalo o výjezd pohodový, doma jsme skoro stejně rychle jako z Poruby. Na benzínce cestou zpět utratíme zbytek místní měny a v poklidu přijíždíme do svého města… 

Je super, že na každém výjezdovém přáteláku měl AZet své fandy. Ať už to bylo ve všední dny v Olmiku, v Šumperku, na turnaji v Porubě či právě v Jastrzebie. Výjezdové přáteláky jsou však minulostí, hlaste se do Jihlavy, to bude diametrálně jiná káva! Kdo ji nevypije, toho zaklejeme a proměníme v kávovar!