První letošní výjezd, kdy není organizovaná společná doprava připadl na Benátky nad Jizerou. A tak nikdo nevěděl, kolik se nás nakolik v sektoru havířovských sejde. A sešlo se nás 7.

Ve středu, krátce po 16. hodině, vyjíždí jedno auto z Prahy a hned po pár kilometrech na dálnici nás vítá malebný pohled na město Benátky nad Jizerou. V malém městečku okamžitě nacházíme místní zimní stadion, parkujeme a šlapeme do kopce, který vede k hale. My ten výšlap zvládáme, ale chudáci hokejisté, kteří do toho kopce museli vytahat veškerou výstroj. V zimě to tam bude asi zajímavé…

Před halou se potkáváme s dalšími fanoušky Havířova, vyzvedneme lístky, které nám na vrátnici nechal Patrik Rimmel (díky Patriku!) a pak již volíme, kde se „utáboříme“. Sektor hostí zde nevedou a tak volíme dobrý výhled a stoupneme si naproti naší střídačky.

Utkání začíná a 1. třetina je pro naši skupinu spíše „rozkoukávací“. Na stadionu vidíme pár pořadatelů (spočítáme je na prstech dvou rukou), většinou staří chlapíci.

Celková návštěva na utkání (jak se později dozvídáme z onlajnů) je 279 diváků. Pro koho se ten hokej v Benátkách hraje? Ano, Benátky jsou farmou Liberce. No a pak taky zřejmě pro tu skupinku deseti osob, která se sešla v domácím kotli. Bohužel jsme opět natrefili na bandu magorů, protože za to, co předváděli po celý zápas, by se nemusel stydět kdejaký ústav chorobomyslných…

10 lidí v kotli a k tomu dva megaobrovské bubny. Dva bubeníci, kteří spolu soutěží v tom, kdo dá tomu bubnu větší ránu. Shodli jsme se na tom, že tak nepříjemný, hlasitý zvuk jsme asi ještě nezažili. Ty rány přehlušily i hudbu, hrající z reproduktorů. A ta hrála opravdu nahlas. Vyvěšenou mají jednu vlajku – Fanclubu HC Benátek nad Jizerou. V průběhu zápasu několikrát zapálí takovou zvláštní fontánku, která hoří asi 3 sekundy, takže jsme ji skoro nestihli vyfotit. 🙂

Dost ale k domácím, MY JSME AZET! V první přestávce míříme do místního stánku, který je skrytý za stromy a přes léto funguje jako občerstvení pro přilehlý bazén. Koštujeme místní pivo, dáváme si klobásu za 45,- a ta není špatná. Žádná hitparáda to ale taky není. Průměr. Potěší servírovaný křen a dostatek chleba.

U bufetu taky potkáváme další dva fanoušky Havířova, otce s malým, zhruba 6-ti letým synem.Ti sedí na protilehlé tribuně (chlapci se nechce stát celý zápas) a do počtu je tak počítat nemůžeme. Malý klučina má na svědomí „choreo“ dnešního dne, protože namaloval znak našeho klubu a logo města a v průběhu zápasu tuto malůvku několikrát zvedá.

Ve druhé třetině o sobě havířovští dávají vědět o poznání více.Zazní hymna a často se z našeho sektoru nesou pokřiky podporující náš klub. Hráči na nás několikrát reagují a tak si říkáme, že slyšet jsme, což nás vyburcuje ještě více. V další přestávce trošku samolepkami vyzdobíme místní wc a jdeme na 3. třetinu. Na začátku pozdravíme domácí kotel pokřikem „zahoď ten buben…“. Odpovědí jsou nám akorát další tupé údery paliček do tenkých blan bubnů.

Stav ve 3. třetině je remízový a nás sedm se snaží svýma rukama a hlasivkama dotlačit hráče ke skórování. A daří se to! Sedm minut před koncem skóruje Tonda Pechanec a propuká velká radost a euforie. Od této chvíle až do konce utkání zpíváme dookola „Ná ná na na na ná, Hávířov góóóól….“

Výborně se bavíme, ale posledních sedm minut utkání nás opravdu taky stojí spoustu nervů, poněvadž se hra odehrává především na naší straně kluziště. Ale Steve čaruje a kluci vítězství udrží. Připisujeme si tak do tabulky 3 krásné body. A na ty si připijeme domácí pálenou švestkovicí, kterou prý pálil sám Bradka.

Hráči si podávají ruce se soupeřem a pak konečně míří k našemu sektoru. Je na nich vidět opravdu velká radost z vítězství, stejně tak i na nás. Nálada je úplně skvělá, děkovačku si užíváme jak my, tak hráči na ledě…

Společně si zazpíváme „Havířovskou Zvěř“, vyvoláme našeho gólmana Steva a za pokřiku „Hoši, děkujeme“ míří hráči do šatny. V  tu chvíli jsme již na stadionu skoro sami, domácí vyklidili pole takřka okamžitě. Světla zhasínají, stadion utichá…

Havířováci ještě chvíli po utkání debatují venku, probírají zážitky, koštují Bradkovu domácí pálenku, pozdraví se s pár hráči, kteří míří do přistaveného autobusu a pak se již rozcházejí a míří do svých domovů a podobně…

Na závěr mého reportu mi dovolte ještě jedno smeknutí klobouku! Tímto zápasem skončila jedna úctyhodná série navštívených zápasu jednoho našeho kamaráda. Většina určitě tuší o kom je řeč a proto dodám jen: Klobouk dolů před tímhle výkonem !!!