Štreku do Mostu jsem absolvoval už jednou, loni, když jsme tam hráli baráž. Nenapadlo by mě, že se tam v brzké době ještě někdy podívám, ale slovo dalo slovo, nechal jsem se ukecat a 15 hodin před odjezdem se rozhoduju, že se tam opět podívám a podpořím svůj milovaný klub…
Ráno vyzvedneme vlajku, nakoupíme nějaké občerstvení do auta v kolem půl desáté vyrážíme ve čtyřech lidech. Kousek za Ostravou míjíme autobus s hráči, se kterými se poté ještě několikrát předjíždíme. Nevolíme trasu na Brno a poté na D1, zkusíme to tentokrát na Hradec, cesta je pro některé z nás novinkou a tak nám aspoň krájí čas čučení z okna a poznávání nových krás v přírodě, nejmalebnější vesnicí výjezdu vyhlašuji východočeský Ostřetín, ve kterém staví autobus v hráči na obědovou přestávku :-). Padají nějaké ty pivka, pohodička…
Před druhou hodinou se ocitáme v Praze, kde máme sraz s kamarádem. Na jižňáku (Jižní město) se nejprve najíme u šikmookých spoluobčanů, koupíme vodku a mezi vysokými paneláky, ve kterých na kilometru čtverečních bydlí snad 100 000 lidí, si najdeme příjemné místo ke konzumaci kořalky. Ve 14:45 pak jdeme na sraz s dalšími výjezďáky a ve dvou autech (8 lidí) vyrážíme směr sever…
Cesta pohodová, po telefonu si zajistíme lístky a asi 10 minut před utkáním se vynořujeme před mosteckým zimákem. Od ochranky slyšíme, jak si špitají věty typu „Ty vole, voni fakt přijeli, to není možný“, vyzvedneme lístky a jdeme na stadion. Sektor volíme na téměř stejných místech jako při loňské návštěvě, na zábradlí věšíme Havířovskou Zvěř a na sedačky pak zástavu DC. S dalšími čtyřmi lidmi, kteří do Mostu vyrazili, nás pohromadě stojí 12. O kousek dál posedává s manželkou a svým synem také hráč Chomutova, havířovských odchovanec Marek Sikora.
Když utkání začíná, je na zimáku rozhodně menší návštěva, než kterou domácí klub nahlásil (511 diváků), v sektoru mosteckých se schází asi 6 lidí, vyvěšují svou vlajku (v první třetině ji mají naruby) snaží se fandit a i když je krom bubnu není téměř slyšet, přesto nám úsměv na tváři vyvolá několik jejich pokřiků. „Mosťáci do toho“ či „H – C – H – C -M, HC Baník olé“ jsou opravdové perličky. Vzhledem k tomu, že v první třetině nefandíme ani my, jelikož se nenašel nikdo dost iniciativní, kdo by tomu supportu dal řád, tak atmosféru na zimáku tvoří opravdu jen místní moderátor. Ten utkání prožívá a chová se, jako by v hale bylo 5 000 fandícím příznivců, neustále burcuje a hecuje publikum, odpovědí mu však je ticho… Trapas! 
V první přestávce jdeme a pivo a naše obavy se naplnily. Jsme napadeni. Ovšem pozor, to napadení spočívá v tom, že se chtějí družit domácí fandové (mimochodem, dost jich je na utkání v dresu Litvínova, protože tím mají vstup zdarma), chtějí se zdravit a objímat. Toto odmítáme, nechápavě kroutí hlavou a vyzývají nás alespoň k výměně šál. Odmítáme, posíláme domácí do análu, ti nechápou, kroutí hlavou podruhé a možná kroutí doteď…
Ve druhé třetině je ze strany domácích atmosféra stejná, čili velice komorní. Ne že bychom ji nějak dramaticky vylepšili, ale už i my začínáme tu a tam fandit. Hokej se hraje nezáživný, není moc na co koukat a čím se kochat… Snad jen ty mostecké lolitky :-).
Na začátku třetiny přijíždějí další 3 fandové AZetu, kteří přijíždí rovnou z Ústí nad Labem, kde hrál svůj zápas ostravský Baník, náš počet se tím ustáluje na 15-ti lidech…
Snažíme se fandit, více než ve druhé třetině, ale pořád to z naší strany není nic, čím bychom se mohli chlubit. Dáme další piva, vybereme si ze široké škály opravdu velmi chutného občerstvení, v hledišti, pár sedaček od nás, zaregistrujeme tátu od Honzy Maruny, před zimákem nacházíme brankářskou hůl bez čepele, hůl bereme, abychom s ní mohli motivačně hnát naše borce za třemi body a plácat po zadcích místní malé romy, kteří se potulují kolem našeho sektoru. O vlajky strach nemáme, ty romové nekradou, ti by radši peněženky :-).
Zápas končí, prohráváme, hráči přijíždí pod sektor, společně si zatleskáme. Po odjezdu hráčů do kabin se pod naším sektorem srocuje několik lidí, kteří klábosí s hráčem domácích. Frustrace z prohry je u některých z nás velká, na řadu přichází pahýl z hokejky, kterým uděláme trochu rozruch a domácího plejera „ženeme“ do kabin. Vzniká malý konflikt s domácími, ale opravdu jen pidikonflikt, který je ukončen hned v zárodku…
Míříme k autům, zklamání z porážky je velké. Rozloučíme se s osádkou dalších aut, nasedáme, vyjíždíme, kousek za Mostem všichni krom řidiče usínáme, ten se s tím nesere, šlápne na plyn a my jsme v 1 hodinu už v Havířově… Zklamání z porážky je velké i ráno, kdy píšu a pomalu končím svůj report, ale kdyby se mě někdo zeptal, zda-li bych jel do Mostu znova, opět bych si usmažil 3 řízky a vyjel… Výjezdy jsou to nejchutnější koření, které k hokeji patří, do jisté míry je to i životní styl a zážitky z nich musí vždy přebít zklamání z porážky. Nevyšlo to včera, vyjde to příště! Jsme slavný AZet Havířov…
Pozor, v sobotu očekáváme příjezd prvních prvoligových hostů. Nejen kvůli nim, ale především kvůli sobě samým, přijďte fandit do sektoru a i přes porážky ukažme, že za hráči stále stojíme na 101% !!! Byl jsi v sektoru před týdnem, přijď zase! Nebyl jsi? Ty Ty Ty! Tak přijď v sobotu! Navažme na velmi dobrý kotel z minulého utkání!