Do Ústí se mi pranic nechtělo, daleká cesta, můj špatný zdravotní stav, ale když hraje náš AZet, tak jdou všechna tahle negativa do kopru a do Ústí se jede!

Po minulém týdnu, kdy jsem byl zklamán okolím města Mostu, se nám naskytaly hezčí panorámata. Projeli jsme takřka celým Ústím (docela podlouhlé město), lemovali jsme přitom řeku Labe, nad kterou se pyšnil hrad Střekov. Dominantní mosty přes Labe pak zase vyvolaly vzpomínku na nedávné povodně…

Ale zpátky k hokeji. Navigace nás spolehlivě dovedla k místnímu zimnímu stadionu, zaparkovali jsme auto, vyzvedli lístky (Díky Patriku!) a pár minutek po úvodním buly jsme se objevili na stadioně. Přivítal nás celkem sympatický zimní stadion a „steward“ (ano, takto byli označeni všichni pracovníci) nás navedl do sektoru pro hosty.

K naší nelibosti jsme zjistili, že na vstupenkách (byly obrovské, spíše připomínaly lístky na nějaký hudební koncert nebo něco podobného) je chybně vytištěn název našeho klubu! Proč si nezjistíte správný název klubu, který k Vám příjíždí??!! Nejsme panteři! MY JSME AZET HAVÍŘOV!!!

Naše několikaminutové zpoždění zapříčinilo to, že jsme nebyli svědky jediné vizuální produkce domácího kotle, který pietně uctil zemřelou fanynku ze svých řad transparentem a pyrotechnikou. Smutnou událost pak po celý zápas připomínal v kotli roztažený dres a květiny.

Nic pozitivního k domácím říct nemůžu. Ústí je dalším táborem, který si hlasitý support představuje tak, že bude co nejvíce třískat do přistavených bubnů. Měli 4. Stylu fandění ústeckých fanoušků jsem neporozuměl. V 80% utkání bylo na stadionu hrobové ticho, naopak v komerčních přestávkách (kdy jsme se dozvěděli, jaká firma dnešní mač sponzoruje) a v přerušeních hry však aktivita kotle rostla. Svou demenci naplno projevili ve chvíli, kdy byl k ledu sražen náš brankář Steve a z domácího kotle se ozvalo „seberte to hovno“ Naší odpovědí nemohlo býti nic jiného než „Zkurvený Slovan“.

Po utkání si domácí odbyli krátkou děkovačku a dvě minuty po skončení zápasu bylo na stadionu pusto a prázdno.

Ale zpátky k Havířovské Zvěři. Jak už jste pochopili z nadpisu, sešlo se nás 5. Reálně jsme věděli, že v tomto počtu žádnou bouřlivou kulisu nevytvoříme. Pár pokřiky jsme o sobě dali vědět v první, druhé i třetí třetině. Tu první jsme strávili v nevyhovujícím sektoru v rohu za brankou, odkud jsme skrz reklamami polepené plexi pořádně neviděli na hrací plochu. Na zbytek utkání jsme se proto přemístili do horní části ochozů.

O přestávkách jsme samozřejmě museli okoštovat místní občerstvení. Na stadionu je několik stánku, další pak přímo před stadionem. Na výběr byly klobásy – bílé, paprikové, obyčejné párky a taky nějaké to grilované maso. V první pauze tak chutnáme paprikovou klobásu (6,5 bodů z 10) o další si dáváme klobásu bílou (8 bodů z 10). Klobásy stojí 45,-.Čepuje se zde pivo „Břežňák“ do plastových kelímků, které si však do hlediště vzít nesmíte. Třeba s PET lahví však žádný problém nebyl.

Utkání končí, naší borci prohrávají o dva góly a my se přesunujeme zpět do sektoru pro hosty, abychom našim hráčům poděkovali a přesto, že prohráli jim chceme vyjádřit, že „vždycky jsme s Váma!“ Hráči si nejprve podávají ruce se soupeřem, a někteří odjíždějí do kabin, zdá se, že si nás nevšimli, nebo se jim k nám nechce? To se nám samozřejmě nelíbí a tak se ozveme. Hráči nás konečně zaregistrují a tak se vrací ze střídačky a připojí se k již stojícím hráčům pod naším sektorem. Navzájem si poděkujeme, nijak to neprodlužujeme, na hráčích je vidět, že jsou výsledkem zklamáni a tak za chvíli již všichni odjíždějí do šaten…

My jako poslední opouštíme zimák, po cestě si ještě děláme legraci z jednoho stewarda, který náš slezský humor zřejmě nechápe a tak míříme k autu. Vedla auta příjíždí i hráčský autobus. Chvíli se ještě zdržíme, abychom se optali na zdravotní stav Steveho Danečka. A když jsme ujištěni, že bude brzy v pořádku, nasedáme do auta a přes hory přes doly míříme domů…