Za roky, kdy jezdím na výjezdy, jsem podobnou příležitost ještě neměl, když se naskýtá, není co řešit, vše musí být jednou poprvé, téměř vše se musí zkusit… Když se dozvídáme několik dní předem, že během jediného víkendu stihneme (náš klub) odehrát dva zápasy na Vysočině, začínáme shánět lidi a plánovat dvoudenní non stop výjezd…

O výjezd s nocí strávenou v Jihlavě není takový zájem, s jakým jsme počítali, když vezmeme v potaz cenu, za kterou se dal výjezd absolvovat (platba benzínu za jeden výjezd, přitom výjezdy jakoby dva), je smutné, že mnoho fandů sedí doma na prdeli a sleduje onlajny… Jet na letní přátelák třeba do Olomouce a pak nejet na Vysočinu na ligu, to moc nechápu. Ale každého věc, každý si ono okřídlené „králové ligy“ vyloží po svém…

V sobotu ráno vyjíždí 3 lidé v jednom autě směr Jižní Morava, kde mají v plánu návštěvu vinného sklípku, druhé vozidlo (6 lidí) odjíždí něco po jedenácté dopolední od havířovského Lidlu. Cesta pohodová, příjemná, aroma smažených řízků se autem rozvoní už někde u Olomouce, kdesi v Mekáči potkáme naše hráče pojídající zmrzlinku a popíjející kávičky, do cílové stanice přijíždíme asi 3 hodiny před zápasem. Dostáváme tip na hospodu (přímo v areálu pivovaru Ježek) kousek od zimáku, v ní se také sejdeme, posádky obou aut doplnil cestovatel z Prahy a tak v deseti lidech sedíme v parádním šenku a ochutnáváme piva všemožné chuti, síly a složení… Hostinec vypadá jako z westernu, celý ve dřevě, s horním patrem, věta „slezte z toho lustru, Donalde“, je naprosto na místě… S přibývajícím časem míří do hospody i fandové domácí Dukly, ale vše je v pohodě, my se asi půl hoďky před mačem odebíráme k zimáku…Před halou se scházíme se čtyřmi lidmi od „dýsíček“, periferně už vidíme natěšenou ochranku, která se nás očima netrpělivě táže, kde je ten zbytek, těch dalších 120 lidí, kteří tu byli na první zápas :-). Po chvíli se šéfík ochranky už netáže jen očima, ale svůj údiv vyjadřuje i slovy. Když je mu odpovězeno, že nájezd havířovských Zvířat čekají marně, kroutí hlavou a nechápe… Dobře jim tak, všem těm Bedřichům Ščerbanům, šéfům ochranky a jiným blbům, kteří na zápas s Havířovem povolají ochranku početnější (více vyhozených peněz) než cikánský klan rodiny Siváků (starý Sivák měl prý 106 dětí).

Po vstupu na zimák zažíváme důkladné bezpečnostní kontroly. Jo, já po zdejším extempóre třebíčských čekal mnohé, ale tohle asi fakt ne… Můžeme být ale rádi, že se v té zimě nemusíme svlékat do půl těla a vyzouvat obuv. I tak jsou však prohlídky šílené… Do plastové krabičky musíme odevzdat vše, co máme u sebe, obsah krabičky je zkoumán rentgenovým zrakem, mezitím si člen ochranky nasadí gumové rukavice a pečlivě vám sjede celé tělo… Trošku se děsím, když se hmatem blíží v mým varlatům, těchto cenných míst se však nedotýká a já se dostávám spokojeně na sektor…

U vstupu se také řechtáme, když vidíme vylepené plakáty na zdech. Na plakátech jsou fotky nás, havířovských, kterak jsme v historii použili pyrotechniku, u fotek pak nápisy typu – „Takto si u nás fandění nepředstavujeme“ nebo „Děkujeme, ale takovouto děkovačku u nás prostě nechceme“. O absurditě a demenci těchto obrázků se ještě dozvíte později…

V sektoru věšíme vlajku číslo 1 (Havířovská Zvěř), po příjezdu dalších fandů se nás schází přesně 20. Na jednu stranu se jedná o ostudu, na druhou stranu je však třeba zmínit, že těch výjezdů je tak zkurveně hodně a v rychlém sledu za sebou, že se někdy fyzický i finanční oddech dá očekávat…

Ještě před úvodním buly zápasu si domácí kotel připraví choreografii, s plachtou si určitě dali nějakou tu hodinku práce, ale při vší úctě, malůvku ani smysl toho chorea příliš nechápu… Navíc Jihlaváci se opět projevili jako zdatní češtináři, kdy tento jev u nich pozoruju prakticky celou sezónu. Gramatické chyby na transparentech k choreu, slova najebaná za sebou, téměř bez mezer, absence háčků, čárek, to je jejich… A tak celá tahle prezentace vyznívá dosti prazvláštně. Ač stála peníze, námahu, snahu a čas, nelíbí se mi. Škoda…

Utkání začíná, domácí začínají fandit, my to v našem nesmělém počtu také tu a tam zkusíme, ale hned nám je jasné, že určité faktory hrají proti nám… Akustika haly není bůhví jaká, jsme daleko od hřiště, domácích je mnohonásobně více, po pár minutách prohráváme o dvě branky, vše hraje proti nám… V první třetině tak kvákneme asi 10x, o kulisu utkání se tudíž starají především domácí…

Ti mají opticky výborně zaplněný kotel, pod který vyvěšují jednu vlajku, po úvodní choreografii začínají fandit, fandění určitě není zlé, je solidní a místy velmi dobré (především jedne netradiční chorál se mi zamlouvá), ale v tom počtu se dá předvést určitě mnohem víc… Zvlášť, když hlasivky fanoušků si dopřávají častý oddech, to když místo pokřiků či chorálů dostává spoustu prostoru jihlavský trumpetista se svým hudebním nástrojem… A je potřeba zmínit, že během celého zápasu hraje trumpeta opravdu hodně často, mnohdy si připadáme jako na utkání tenisového Davis Cupu, jen ten Berďa se Štepcem jaksi chybí …

Ta trumpeta je zvláštní… Jo, ty melodie jsou chytlavé, často se na ně vlníme v bocích i my a někdy se to fakt dobře poslouchá, stále však tvrdím, že tohle na hokej nepatří… Ano, v cirkuse, na hasičském bálu, na různých přehlídkách mažoretek, na karbanickém srazu domova důchodců, tam všude klidně ano, ale fandit tímhle nástrojem na hokeji je… Nevím, jak to nazvat. Prostě to není ten klasický fanatický support, kteří jihlavští třeba předvedli u nás, když přijeli bez trumpety. A jak už jsem zmínil, trumpeťák má často dlouhé sólo, tudíž lidé nefandí tak často, jako na jiných stadionech, kde domácí kotel fandí bez trumpet…Mnohem lépe se domácí prezentují, když během zápasu několikrát vytáhnou šaliky či mávají asi osmi menšími vlaječkami na tyčích, tohle vypadá, oproti tónům trumpety, pěkně, zvlášť v tom opticky nabitém kotli (ve kterém však určitě nefandí zdaleka všichni…Ve druhé třetině se domácí ujímají vedení 4:0, náš support je ještě mnohem slabší než ve třetině první, není to ani tak výsledkem na ledě jako spíš frustrací z toho, že na tomto stadionu a v tomto počtu to je prostě špatné… I tak však několikrát popíchneme domácí pokřikem o jebání Jihlavy, početné ochranka, která nás obkličuje ze všech stran, jen vražedně kouká, z domácího kotle slyšíme nesmělé „Co Vás tak málo…“, ovšem je to asi iniciativa několika mála jedinců, protože pokřik je brzo utnutý…

Před třetí částí si řekneme, že sereme na výsledek, že jsme nevážili cestu jen tak pro nic za nic a že se budeme bavit. Napojíme se pivem, najíme vařené klobásy, opět podstoupíme důkladnou prohlídku při návratu z venkovního cigárka a začínáme fandit. Mezitím domácí vytahují svou druhou prezentaci, přes velkou část tribuny je vytažen obrovský jihlavský dres. Jo, pěkné… Teda moment, stop! Bylo by to pěkné a bylo by hodno to nazývat fajnou ultrasovinou, kdyby se na rukávech onoho dresu nevyjímaly sponzorské reklamy, kdyby si tohle připravil (po finanční stránce) jihlavský kotel. Takhle je jasné, že je to opět a zas nějaký sponzorský dar a opět jsme u toho slova ULTRAS. Takže ano, kdo nectí tyhle zásady, řekne si, že se domácí pěkně prezentovali (dres sám o sobě vypadá opravdu fajně) a uznale zakývá hlavou, kdo však uvažuje fanouškovsky trochu do hloubky, udělá si na to názor svůj… Tohle, v jádru věci, nelze považovat za FANOUŠKOVSKOU prezentaci, i když samotní fanoušci to museli aspoň roztáhnout. Tohle můžeme nazvat prezentací klubu…Třetí třetina plyne, naši hráči dávají dva góly, své dvě velké mávačky použít nemůžeme, jelikož pruty jsou nám zabaveny u vstupu s tím, že nám budou vráceny až po utkání. Ani pyrotechniku, kterou máme, se dneska moc nepokoušíme propašovat, dohled ze strany žlutých vest (ale i celozápasové snímání kamerou) je opravdu velice pečlivý a my si dnešní noc chceme užít v hospodě, né kdesi buzerování na stanici. Poté, co zde udělali bordel hosté z Třebíče, jsou bezpečnostní podmínky srovnatelné se situací na amerických letištích po září 2001.

Ve třetí části nebyl náš doping nějak oslnivý, ale nějaký přeci jen byl, fandili jsme, slyšet to určitě šlo, mávnutí brankáře ve vzdálenějším brankovišti či mávnutí hráče po vstřelené brance budiž důkazem…

Utkání končí, domácí si užívají děkovačku (pokřik na hráče, kdy publikum požaduje „rybičku“ mi připadá mírně jebnutý) a zapalují nějakou tu pyrotechniku. Moment, mám pocit, že jsem dnes viděl nějaký ten leták na stěně, který „mluvil“ o tom, že o takovou děkovačku tady nestojí. Serete si do huby, mamrdi! Běžte do hajzlu s nějakým morálním kázáním, kážete vodu a chlampete víno! My si po zápase zatleskáme s hráči, zakřičíme na ně jeden z těch pokřiků, které od nás slýchávají po porážce, sbalíme saky paky a pod dozorem ochranky se štěkajícím psem opouštíme sektor. Venku se rozdělíme s těmi, kteří v Jihlavě nebudou trávit noc, jeden z nás jde spát k rodině, kterou má přímo v Jihlavě a nás zbylých devět statečných začíná plánovat, kterým směrem se bude noc ubírat, kde vlastně budeme „spát“ apod. :-).

Zaparkujeme svá auta kousek od zimáku, na docela frekventované silnici, trošku se navoníme (ono okřídlené „chlastáme a smrdíme“ nemusí vždy platit doslova), načísneme a vyrážíme do ulic večerní Jihlavy. Pomůže nám kamarád Google, který nás posílá přes půl města do jakéhosi klubu, ve kterém se hraje bowling, tento druh zábavy ale vyhledáváme a tak tam míří naše kroky. Je něco po osmé večerní, někteří z nás jsou již řádně znaveni a tak s malými obavami pozoruju, jak tohle dneska zvládnem…

Přicházíme k onomu bowlingovému podniku, který z venku vypadá jak feťácké doupě, malinko se zdráháme jít dovnitř, nakonec jsme však příjemně překvapeni a velice rádi, že alespoň jeden velký stůj je volný. Sedneme, dáme piva a přemýšlíme, jak se na 2 hoďky zabavit, než se uvolní bowlingová dráha… Nakonec to pojímáme jako všesportovní den, takový ten „klouzavý hokej“ či šipky, velké a prestižní turnaje, tabulky v Excelu s výsledky, to je dnes naše trefa do černého :-).

V hospodě panuje super zábava, kdo nejel, může opět litovat. V havířovských šencích to všichni dobře známe, vyjet si takhle, jednou za čas, do neznámého prostředí, to není na škodu. Tak snad nás, při další podobné příležitosti, pojede víc! V nabídce je i tuplák (double pivo) a tak výběr toho, co budeme pít, je jasný… Kolem 11-té se uvolní bowlingová dráha a hlavní noční turnaj může začít… Menší zádrhel nastává, když někteří odmítají obout obuv v barvách havířovských panterů, nakonec je však všech osm sportovců (jeden podlehl tlaku alkoholu a podřimuje) připravených, uzavírají se všemožné sázky, první koule si nacházejí svůj žlábek slávy…V podniku hrajeme a popíjíme až do zavíračky, několika místním kovbojům se podle jejich uštěpačných pohledů možná příčí naše krátké slezské zobáky, ale k žádným konfliktům nedochází, nikdo z domácích návštěvníků podniku nejsou fanoušci se symboly, které by v našem opilém stavu byly červenou hadrou na býka a tak celý večer a část noci proběhne v pohodě… Zaplatíme nějaké to kakao a džusík a kolem půl třetí se vydáváme městem zpět, k místům, kde máme zaparkovaná auta…Po cestě hulákáme jak na lesy, někteří jsou lační po nějakém tom domácím symbolu, ale v tuhle hodinu je Jihlava už mrtvé město. Spát však nehodláme, kousek od našich aut nacházíme solidně vypadající podnik a tak výběr dalšího šenku je jasný. Podnik mi připomíná havířovskou Arénu, dáme pivko a přemýšlíme, jak by to asi vypadalo, kdyby se vyměnily role. Kdyby tak v naší Aréně chlastalo 9 jihlaváků, budějovičáků či kdokoli jiný :-). To už však někteří z nás pokládají hlavy na stůj a usínají. Dopijeme a odcházíme směr hotel, spíše řečeno – směr auto.

Zatopíme, dáme posledních pár loků levného vína, aby se rychleji usnulo a lépe spalo a něco po půl čtvrté se unaveni z celého dne odebíráme ke spánku… Nad ránem, když kolem auta už proudí první lidé, to musí vypadat kuriózně. Okna zamlžená jak při té legendární scéně z Titaniku (jen s tím rozdílem, že ačkoli máme ve voze slečnu, tak nesouložíme), za nimi pak 6 polomrtvol. Já bych, vidět tyhle trosky, možná volal policii s podezřením na rituální sebevraždu :-).

Před desátou se vybambelám z auta, trochu potíže s rovnováhou, jdu se projít, lidé podezřele koukají, svou pozornost zbystří, když se svou posádkou přijede druhé auto, klaksonem hlasitě budí mé spící kolegy, lidé hledí z oken a zřejmě nerozumí, co se před jejich domem odehrává. Zvěř z druhého vozu už nasává čepované víno, podruhé žádáme o radu kamaráda Googla. Večer nám jen poradil hospodu, čili nic velkého, náš ranní problém je však o poznání vážnější… Do vyhledávače zadáme „sraní Jihlava“ a doufáme, že rada přijde co nejdříve, jelikož u některých je to již akutní, u několika jedinců až tak, že šilbalským pohledem pošilhávají po záhonech za domem.

Nakonec odjedeme do nákupního centra, kde po vykonání všech potřeb rozezvučíme alarm na toaletách (zřejmě přetížené WC), poté už následuje hygiena v umyvadlech, následný oběd u žlutookých spoluobčanů nám vrátí elán do žil a chuť do života…

Kolem poledne odjíždí jedno auto (4 lidé) směr Havlíčkův Brod, osádka našeho vozu čeká na otevření jistého podniku, kde jeden z nás v noci zapomněl beranicu a nerad by bez ní odjel :-). A tak naše kroky opět míří do pivovarské restaurace, dáme nějakou tu šestnáctku (pozor, nezaměňovat pivo s dívkou), odpoledne vyzvedneme beranicu a něco po druhé odpolední valíme směr Havl. Brod. V Jihlavě bylo krásně, parádně, zábavně!

Havlíčkův Brod mne okouzlí na první pohled. Tady se snad nestavělo panelem, maltou a betonem, ale romantikou! Míříme na náměstí, zaparkujeme auto a hurá do šenku, dát nějaké to pivo čí jídlo. V hospodě pokračuje dobrá zábava, servírku odměníme pěkným dýškem za roztomile deroucí se ňadýrka, paní kuchařka to naopak schytá za nedovařené brambory a tak někteří mistři taktiky pojídají zadarmo.Dvě hodiny před zápasem pak odjíždíme směr zimák, zvažujeme, jestli bude lepší jít na bazén nebo do hospody. Zvítězí překvapivé řešení, míříme do šenku. Ještě předtím však potají vnikáme na zimák, špacírujeme si to po střídačkách, narozdíl od Berouna nejdeme na led, za to však přemýšlíme, kde v hledišti uschováme pyro a občůráme tak ochranku :-).

Nakonec na to nějak zapomeneme :-), raději se věnujeme konzumaci a z okna hospody pozorujeme Jirku Krisla, který při rozcvičce stále očumuje automat se sladkostmi a dumá nad tím, co si koupí na cestu domů :-). V tu chvíli padá sázka, že pokud utkání vyhrajeme, jeden z nás koupí střelci vítězného gólu večeři na Rohlence…

20 minut před zápasem odcházíme z hospody a míříme do svého sektoru, překvapí velké množství přítomných policistů, na ochranku máme štěstí, jsou to ti stejní lidé jako den předtím v Jihlavě a tak se ani neobtěžujeme s mávačky a pruty, stejně tak pyro (během zápasu jsem opět natáčení pro další pokračování „Neváhej a toč“) necháváme v autě. V sektoru opět věšíme vlajku Havířovská Zvěř, pozorujeme formující se domácí kotel, který je jen pár metrů od nás a čekáme na úvodní buly…

Zápas začíná, v sektoru za bránou se nás schází 19. Sektor je to opravdu zajímavý. Pro milovníky hokeje není sice nikterak skvělý výhled, avšak sektor má vše! Je na stání, máme v něm vlastní bufet, vlastní záchod, dokonce je zde i topením vyhřátá místnost (podobná staré čekárně na vlakovém nádraží Ostrava hl. n.), ve které trávíme přestávky. Po několika chvílích pak zjišťujeme věc zřejmě nejdůležitější – sektor a celkově i stadion má také velmi dobrou akustiku, nebe a noc v porovnání s Jihlavou! Proto se hned pouštíme do fandění, v naší přesilovce jsou domácí příznivci překvapivě zcela potichu a tak nás nechávají vyniknout, je nás velmi dobře slyšet, i v tomto slabém počtu…Co jinak říct k domácím? Používají jeden buben, místy je sektor (asi 100 lidí) ovládán spíkrem. Ten sice nepoužívá megafon, ale jeho práce a hecování se mi (především ve třetí třetině) líbí. Tohle je, oproti Jihlavě, havlíčkobrodské plus, každý spíkr dá fandění vždy pevný řád a mnohem větší kvalitu. Nám dnes, stejně jako v Jihlavě, klasický spíkr chybí, tuto práci si však několik lidí dělí rovným dílem… Ale abych se vrátil zpět k domácím, velmi mne překvapuje, že na plotě nevisí žádná, ani jejich tradiční, vlajka, používají jen několik mávacích vlajek na tyčích, jedna je opravdu hodně velká. Jejich doping je v první části hry solidní, ti z nás, kteří zde jsou letos už podruhé, však poznávají, že dnes to z jejich strany není úplně ono, určitě mají na mnohem víc…

I ve druhé části se z naší strany hraje pěkný hokej, jaký rozdíl oproti nemastnému a neslanému utkání z Jihlavy. Zcela odlišný je i náš fanouškovský přístup, oproti utkání v Jihlavě jsme o 100% lepší, chce se nám, baví nás to!

Třetí část hry, to už jsou gólové hody, sotva dokřičíme jméno jednoho střelce, už abychom křičeli jméno dalšího. Příjemné starosti… Spousta domácích diváků opouští stadion předčasně, načež reagujeme pokřikem, domácí kotel však zůstává, právě v tuto chvíli jej spíkr hecuje ještě více, než za vyrovnaného stavu (palec hore) a fandí neustále… Vizuální prezentaci, krom zmíněných mávacích vlajek, si žádnou nepřipravují, stejně na tom jsme i my.

Pouze se tak věnujeme supportu, který na náš počet zní opravdu dobře. Jak jsem zmínil výše, pomáhá nám i akustika haly, vyjet tady jednou v padesáti lidech a předvést co umíme, tak by to mohl být opravdu pořádný rachot! Tak třeba někdy příště…

Zápas končí neskutečným vítězstvím AZetu, s hráči si užijeme děkovačku a valíme k autům… Na první benzínce nakoupíme zásoby na slavení cestou domů, napíšeme Patrikovi, zda-li se hráči zastaví na Rohlence, neboť Kaňour má nárok na občerstvení díky prohrané sázce fanouška (hráči večeří v Brodu a pak valí domů, takže Kaňour se dočká jindy – brzy) a s hity rádia Impuls uháníme směr Slezsko, směr domovina… Z náročného víkendu a spaní v autě neskutečně dolámaní, ale spokojení a šťastní! Nejen z výsledku na ledě, ale i z pocitu, že i s malým kašpárkem v hledišti se dá zahrát velmi solidní divadlo…Víkend to byl parádní, plný legrace, bžundy a zábavy, závěrečné tříbodové razítko jej dostalo do naprostého ideálu… Srkáme pivko, levné víno s názvem „Sklepmistrovo tajemství“ (název zní poněkud pedofilně a úchylně) a mlčky vzpomínáme a přehráváme si v hlavě ty nejzajímavější víkendové okamžiky… Když v rádiu hraje Zuzanka Norrisů a její PÁTÁ, evokuje to ve mě dvě myšlenky… Jednak se zpívá o tom, že jakýsi Novák leze po jabloni. Ano, Psa Nováka je potřeba zmínit, vyhrál interní skupinovou soutěž o nejvíc vypitých piv během tohoto double výjezdu, číslo 30 je slušný počin, já se svými dvaceti jsem ostudou :-). A druhá myšlenka? No přece „pátá“. Doženeme hráče na pátou? Zatím je šestá… Udělejme pro to maximum, mnohdy jsme tím šestým!

Tento všední týden udělejme maximum pro to, abychom v sobotu dali hráčům najevo, že si jich neskutečně vážíme a chceme jejich snahu ocenit. Propaguj AZetu, propaguj sobotní zápas doma s Třebíčí, v sobotu musíme pokořit dosud největší návštěvu z této sezóny !!!

Road trip se vydařil na jedničku, miluju AZ!