Na hokej opět ve středu, stejně jako při posledním středečním utkání, tak i dnes hostíme soupeře z nejnudnějších, tím je Beroun. Trochu zanedbáváme přípravu na zápas a tak vlajku věšíme až se začátkem utkání, prvních pár okamžiků pak také fandíme bez bubnu…
Ze zbývajících vlajek (když nepočítám hlavní HZ) už visí pouze zástava Abstinentů, obě své vlajky však pečlivě věší RBH. Sektor je zaplněn značně podrpůměrně, ale trošku jsem s tím počítal. Spoustu známých kotelnických tváří vidím mimo nejaktivněji fandící sektor, pro příští dva duely se to musí změnit, neboť zápasy jsou to opravdu fanouškovsky velmi lákavé. Kampaň pro tuto změnu spustíme brzy!
Od prvních minut se však maximálně snaží spíkr, který za dnešek zaslouží velké absolutorium, pro mě je to, co se hlediště týče – muž zápasu. Všichni ti lenoši by si z něj měli vzít příklad! Lidé před ním mu občas nepomáhají, jinak se mi však podpora kotle zdá, na ten počet, vcelku solidní. Jak už to tak bývá, mnohokráte nám svou aktivitou pomůže i pravá strana, která je dnes dobrá…
Kdo však není dobrý, to jsou někteří pubertální výrostci v sektoru i mimo něj. Oni vlastně do sektoru ani nepatří, jsou to floutci, kteří na hokeji trajdají od hovna k hovnu, na hokej nekoukají, fandí jen když fandí „celá hala“, důležité však je, když v mikině s kapucí na hlavě očumují hosty, kteří k nám přijedou a hrdě se bijí v hruď, že oni jsou přece ti zvířecí chuligáni. Pak by na ně někdo huknul a byli by u Kauflandu rychleji než ten snědý Jamajčan. Tyhle trotly, kteří absolutně degradují spíkrovu práci, bychom příště měli trochu výchovně poliskat! Sektor není lavička v parku, na které „čekuješ“ Facebook, s rovnou pokličkou (rozuměj kšiltem) na hlavě a různými gesty, při kterých teatrálně křivíš prsty, napodobuješ Rytmuse a předvádíš se před žábama!
Trochu odbočím, zase k jiným výrostkům. Taky si všímáte, že na hokej chodí mnoho postižených chlapců, že je to takové místo, kde se srocují, scházejí, vykládají si historky a divně se u toho hýbou? Pokud se ti lidé chovají normálně, slušně a v mezích normy běžně, tak proti nim samozřejmě nic nemám. Dnes je tomu však opakem, dnes mě opravdu namíchli. Nepočítám Olina, to je kult, ten k nám patří. Ale… Dostáváme první gól a jeden z mentálů (sorry za to označení, ale jeho chování nelze nazvat jinak) po mé levici začne nadávat na mužstvo, ať hráči táhnou, že jsou slabí apod. Moje nervy. A tak mentálovi řádně vyčiním a na chvíli je klid. Když se trochu pohneme v čase, třetí třetinu trávím zase na jiném místě a opět je přede mnou pofiderně vypadající mladík. V halě trochu pootočené kolečka, navíc z něj cítím trávu, vražedná to kombinace. Když jeden z našich hráčů nepromění šanci, naštve se a po malých holkách začne zlověstně házet arašídy. Už to ve mě vře, dementovi je opět vyčiněno, ten se uráží a nechápe, proč na něj křičím, raději odchází, své arašídové hody nedokáže vysvětlit… Kurva, jak já tuhle demenci, která se mě dotýká, když je v mé blízkosti, nesnáším…
Ale zpět k zápasu. Hosté nepřijeli žádní a tak jak říkám, atmosféra je jen na nás. Je konstatní celých 60 minut, ideální rozhodně ne, avšak bál jsem se, že za stavu, který panoval, může být mnohem horší…
Tak nějak to zvládneme až do konce špílu, opět si užijeme děkovačku a můžeme upalovat do tepla svých domovů. S prominutím – nutné zlo – je za námi.
V sobotu auty či po vlastní ose vlakem do Českých Budějovic, následující tři zápasy pak hrajeme doma a přistoupíme k nim jinak! Budeme mít velkou možnost se předvést a ukázat, že pravých hokejových fanatiků je tady mnohem více, než namyšlených náctiletých dementů, kterým, dle jejich chůze, patří minimálně polovina zimáku… Více informací brzy!
P.S. Ještě jednu maličkost chci zmínit. S koncem zápasu, vždy se spíkrem a v úzkém okruhem lidí, vybíráme hráče, které „dáme“ na děkovačku. Sorry, ale nemůžeme se zavděčit všem. Chceme vybrat především ty, kteří byli hvězdami zápasu, zohledňujeme však také to, kdo jak často byl… Proto neberte zle, když po utkání nezazní jméno právě toho Vašeho oblíbence, není to tím, že bychom jej nechtěli dát, jen jsme prostě upřednostnili (po zralé úvaze) jiné. Občas totiž slyším mírně naštvané hlasy, proč nebyl ten a ten. Vězte, nemůžeme dát všechny, nemůžeme dát ani všechny střelce gólů, protože někdy by se děkovačka opravdu protáhla a my fakt nemáme zájem, zdržovat tam hráče nějak neúměrně dlouho. Oni se taky těší do kabiny, domů, za rodinou, na večeři apod. Kdyby bylo po mém, tak děkovačky bych po tuctových zápasech spíše zkrátil (aby nebyly ještě více všední) a vychutnával si více právě slavná vítězství… Ale jak říkám, je to jen můj názor.