Je to něco přes dva roky ode dne, kdy fanoušci AZetu absolvovali svůj nejdelší výjezd v historii, navíc výjezd po mnoha stránkách průlomový a už jen těžko překonatelný… Výjezd do Klášterce. Kdo byl, ví, pamatuje, nezapomene… Výjezd to byl parádní, plný neskutečných zážitků. 

Pro oživení vzpomínek jsme v minulém roce přišli na našem webu s desetidílým příběhem, který výjezd trochu netradiční formou popisuje. Deset dílů jsme dnes dali dohromady a přinášíme jednolitý článek. No, článek, svou délkou jej s trochou nadsázky můžeme nazvat románem. Asi málokdo přečte celý, ale přeci jen, kdyby náhodou… Třeba pro dlouhé cestování vlakem nebo autobusem to pro někoho bude ideální počtení. 🙂

 

Jaro v plném proudu, je středa, 22.3. a já stojím před Plechárnou, čekajíc na příchozí zájemce o výjezd do Hodonína, kteří by si přišli zaplatit výjezdovou zálohu. Dovnitř Plechárny se mi moc nechce, zrovna tam probíhá popohřební žranice a tak nechci rušit rozjímání nad nebožtíkem. Přešlapuji tedy před šenkem, naštěstí přijíždí Pírko a tak aspoň můžu s někým pokecat a zkrátit si tak čas.

Řeč se ihned stáčí k tolik očekávanému výjezdu do Klášterce. Pírko už zjistil vlakové spoje a tak celému výjezdu můžeme dát malinko konkrétnější podobu. „Supr, v západočeském městečku se hraje v 5 a tak hezky stíháme zpáteční vlak, kterým dojedeme bez přestupu až do Svinova“, řekl Pírko. Po téhle informaci si říkáme, že takových 15 fanoušků by vyjet mohlo. Pírko ještě pomocí deseti prstů na svých rukou počítá ty, kteří už mají jízdenku na vlak, díky fajn akci Lidlu, koupenou… „Ten, ten, ten a ten, no zatím nás je 10 jistých, pokud by nás bylo 15 až 20, bylo by to super“, špekuluje Pírko…

Pírko, odjíždí. Dokonale navoněn, tak kdoví, kam jeho kroky míří. Já stále přešlapuju před Plechárnou, naštěstí pak přijde pokecat Viola, s jejím příchodem ostych mírně opadá a tak sedáme vevnitř a objednáváme 2 dvanáctky. Jo, jasan, normálně bych srkal desítku, ale poukázky od Radegastu ještě platí, tak je třeba je využít. Servírka s vidinou mé platby poukázkami má zděšení v očích a zpoza baru huláká, že poukázky dnes neakceptuje, já sice přitakávám, ale zároveň vím, že ve finále to nějak obkecám a poukázkama prostě platit budu… Sedím naproti Viole, mám co dělat, abych jí nekoukal do výstřihu. V myšlenkách na bujné poprsí mě nezvlaží ani nálada u vedlejšího stolu, kde probíhá ona pieta. Asi dvanáct chlapů se halasně baví, popíjejí rum, tu a tam se dají do zpěvu. Zanedlouho přicházejí další 2 fanoušci, aby si objednali výjezd na jih Moravy. Když vidí hezky natočené dvanáctky, neváhají, přisednou ke stolu a také si objednají… Rozhovor v této společnosti by mohl probíhat na jakékoli téma, ale mé marketingové smysly velí, abych ty lidi už nenápadně lákal na klášterecký výjezd. A tak začínám monolog, ve kterém vyzdvihuji cenu jízdenek, super spojení i fakt, že v Klášterci bude vrcholit naše snaha o postup do první ligy… Jde vidět, jak to přísedícím vrtá hlavou a začínají o výjezdu uvažovat. Potutelně se usmívám…

Toho dne přišlo do šenku na zimáku asi 6 lidí, aby si zajistili místo v autobuse směr Hodonín, mé myšlenky se ale čím dál víc upínají k nejdelšímu výjezdu v havířovské historii… Cestou domů mám v buse čas přemýšlet, jak nalákat další a další lidi na výjezd, holt ta zpropadená „devítka“ to objíždí kolem nemocnice… Říkám si, že někoho jistě nalákám ta líbeznost města u německých hranic.

A tak se pouštím do studií města Klášterec nad Ohří. Když zjistím, jaké skvosty město nabízí, napadá mě, že na to možná nalákám některé kulturní fajnšmekry. No, i kdybych tím měl nalákat jen jednoho jediného, tak to za to stojí… Proto na fóru našich webovek provádíme osvětu, kdy návštěvníkům vykreslujeme tohle západočeské město jako téměř nejkrásnější místo na zemi. Zámek, přilehlý zámecký park, řeka Ohře, i ten kostelík se tam najde. „Není možné, aby byli všichni takoví barbaři a tenhle hokejový zápas, spojený především s parádním výletem, je neoslovil“, říkám si.

Uběhne sotva pár dní a na světě je první komplikace. Zrovna si takhle lebedím na eFBíčku, když mi dole v chatu vyskočí červená jednička. Říkám si: „Kurva, kdo zas co chce…“. Ha, píše Pírko. Pírko je pln emocí, z jeho slov je patrný pesimismu a skepse. Asi byl na výjezd už tak natěšený, že šťoural na kláštereckých webovkách, kde našel nepřijemnou informaci, že onen hokejový mač s naším AZetem se nehraje v 5, jak bylo původně avizováno, ale až v 6. A sakra! Je to naschvál místního vedení, abychom nestíhali zpáteční spoj? Začínáme rychle uvažovat a po chvíli se shodneme, že tuhle informaci si předáme jen ve 14-ti členné organizační skupině a zbytku fanoušků ji zatajíme. Jo, možná si nyní říkáte, že to byla od nás pěkná sviňárna, ale na druhou stranu – kdybychom s tou informací přišli na rovinu, v době, kdy probíhal ten největší mobilizační boom, kolik lidí bychom tímto odradili od plánovaného výjezdu? Tehdy jsme zvolili, podle našeho názoru, menší zlo a myslím, že jsme zvolili zcela správně… Uklidňuju Pírka, říkám mu, ať nevěší hlavu a nepanikaří, že to určitě nějak vymyslíme. Zvažujeme i oslovit Potoka, zda-li by u kláštereckého vedení nemohl orodovat za dřívější začátek utkání. Nakonec od toho upustíme a trochu alibisticky si říkáme, že ono to nějak dopadne… A dál lákáme fanoušky na výjezd a mažeme med kolem pusy, jak báječný spoj nás doveze zpátky domů…

Výjezd se nezadržitelně blíží, ve vzduchu je cítit poptávka po slevových poukázkách na vlak, prodávajících se v LIDLu. Nikdo neví, jak dlouho tam poukázky vydrží, proto přicházíme s mobilizační kampaní, aby si je všichni zájemci zakoupili včas. Na webu vymýšlíme různé sranda-upoutávky a fixem připisujeme další a další čárky, podle počtu lidí, kteří se nechali zlákat…

Už nás není deset ani patnáct, pohybujeme se někde na rozhraní druhé a třetí desítky a začínáme nabývat přesvědčení, že z poněkud neškodně vypadajícího výjezdu se může stát výjezd neopakovatelný, kde nepojede 10, ale několik desítek natěšených fanoušků…

Stále mě však trápí spoj na cestu domů. Pořád si říkám, že až přímo v Klášterci někteří zjistí, že se nehraje v 5, ale až v 6, tak budou zbytečně naštvaní a tahle skutečnost jim zkazí celý výjezdový zážitek. V této době totiž operujeme se spojením, že v Klášterci budeme muset vydržet do nějakých půl páté rána. A tak sedám k netu a prohrabuju se několika desítkami vlakových spojů. Zkouším všechna možná řešení, od různých autobusových spojů, až po vlaky přes Chomutov, Karlovy Vary, Kadaň, Žatec či Louny… Po mnoha desítkách minut nacházím spoj, u něhož si říkám, že by nemusel zas tak vadit. Šestihodinové čekání v Ústí? V hlavě mi hraje představa o ústecké diskotéce a roztančených havířovácích, kterým se bude kouřit od podrážek tanečních střecíců jako z komínů Mittalu…

Když už do samotné cesty napříč republikou zbývá pouze pár dní, rozhodujeme se, že výjezd si užijeme se vším všudy a jeho atmosféru začneme nasávat již s předstihem. Proto se domlouvám s Párkem, že bychom mohli začít pocucávat již v noci v některé z havířovských putyk. Poukázky stále vládnou Havířovu a tak je výběr zúžen jen na dvě hospody, z nichž vyhrává Beskyd, kde já osobně jsem snad nikdy nepil…

Čert ví, kolik lidí dorazí, domlouvám se jen s Párkem a Gargamelem, u nich vím, že to jsou držáci a nezkazí žádnou srandu. Říkám si, že když na pivo dorazí 5 dobrodruhů, bude to fajn. Přeci jen, začínat akci v pátek o půlnoci a končit v neděli v poledne, to není žádná švanda.

Přichází pátek, den D. Ve vzduchu sice není cítt jaro, ale řízky ano. Mnozí se připravují pečlivě, krom zmiňovaných „šnyclů“ si do batožin nabalují také náhradní ponožky, leckdo možná i trenýrky, kdo ví. Půlhodinky před půlnocí sedám do „dvacetdvojky“ a vyrážím směr hospoda. V autobuse banda pubošů, samé – hej, brácho, skero, Áčka apod. Z poslouchání těch oslů mě vytrhne až esemeska od Gargamela. Mrknu na mobil… „Hej, kurva, maras, piju už od večera v Plechárně, za chvíli dojdu do Beskydu, tak tam buďte.“ Ti autobusoví puboši si asi říkají, čemu se směju. Neví, že Gargamelovi. Neví, že zrovna on si 3x lokne piva a už se mu plete jazyk. Proto si říkám, jak ten kluk dnes (a zítra a pozítří) asi dopadne. Ale co, aspoň bude sranda, bez ní bych na ten výjezd ani nejel…

Dojdu do Beskydu, hned u prvního stolu již čeká trojice nedočkavců. Chci odložit „zavazadlo“, ale není místo. Všude pod stolem igelitky z nichž proudí vůně různých mas, kuřecí se pere s vepřem, prostě velká harmonie vůní… Sličná servírka, které se při pozorném pohledu pijáků dají zpozorovat mírně vztyčené bradavky nás obslouží, 10 minut po přechodu z pátku na sobotu padá první pivo, ťuk, cink, tak ať nám ten výjezd dobře dopadne. „Kurva, kde je Párek?“ Celou dobu to ten prevít hecoval a najednou tu není… Volám mu, snad nezaspal… V pohodě, ten hovad už od dřívějšího večera sedí v jiném podniku. Celý on. Začínat pár hodin před ofiko srazem, to je jeho…

Zatímco většina hostů odchází opile domů, my se pomalu rozjíždíme. Objednáváme další piva, přesouváme se k většímu stolu, plni optimismu čekáme, že dorazí i další kaskadéři, kteří si ten výjezd budou chtít užít se vším všudy. V tom se rozrazí dveře, už jsou tady…

V tom se rozrazí dveře, už jsou tady… Vchází Korek a Pilina, podle jejich obličejových grimas se jasně zřetelné, že toho dne už něco vypili. U Piliny se dá dokonce předpokládat, že za pár desítek minut pro něj výjezd skončí. Není možné, aby ve své nynější formě dojel až do Klášterce… Chvíli po těch dvou přichází konečně i Párek, jeho dvouhodinové zpoždění je způsobeno tataráčkem v MG, který on, tatarákový fajnšmekr, nemohl oželet…

Trousí se další a další zájemci o noční zlatavý mok, kolem třetí hodiny ranní nás u třech stolů sedí něco přes 10. V očích pijáků je vidět mírná opatrnost, přeci jen, do utkání zbývá nějakých 15 hodin a mnozí by se už možná viděli raději v posteli… To jen Pilina jede stále naplno. Díky blikajícím automatům se však straní diskuze s kamarády, vždy po prohrané bankovce se vrací ke stolu, vždy se zdá, že je přiopilý více než před chvílí, ačkoli už servírce zdůrazňujeme, ať tomuto mládenci dál nenalívá… Pilinovy peníze má prozíravě u sebe Korek, neboť ten mládenec je schopný prohrát i gatě. A tak vždy, smutnýma psíma očima, škemrá o další papírovku… Nevsadil bych ani onu pomyslnou zlámanou grešli, že dojede v pořádku do Západních čech.

V hospodě jsme už nějakou tu hodinu, natěšenost na výjezd roste a tak se rozhodujeme, že šenk opustíme dřív, než bylo původně v plánu… Navíc společnost tam už není nikterak harmonická. Smradlavá cigaňa (s možná pročůranými gaťkami) loudí peníze, děsím se a čekám, až nabídne své sexuální schopnosti. Asi v 15-ti lidech tedy opouštíme šenk, míříme k Jitřence, cestou se k nám přidá Vohy, celí rozjaření sedáme do „čtyřky“. Zbytek osazenstva autobusu, jedoucího povětšinou na ranní šichtu, naše nadšení a bujarost nesdílí, ale co se dá dělat. Holt „má svůj vlastní svět“…

Na vlakáč se to sjíždí všemi možnými busy, taxíky, některé mazánky pak dováží jejich rodiče. Řízky voní skrz igelitové tašky, láhve cinkají jedna o druhou, někteří otevírají první lahváče, jiní pak míří do Tesca pro zásoby do vlaku. Mířím tam i já, s Párkem a dvěmi slečnami, které nám zpříjemní dlouhou cestu… Chodíme mezi regály a se zádumčivými pohledy přemýšlíme, co pít. V tom Párek vykřikl: „Baňok“. No jasně, to je volba! Tento lahodný nápoj, který byl ve své době tak populární, že se jeho fotka dostala i na jednu z havířovských nálepek, je prostě stále kult… Baňok zaplacen, chycen pod pažu a valíme směr nádraží.

Tam už se to hemží natěšenými výjezďáky. Víme, že několik fanoušků jede, především kvůli pracovním povinnostem, pozdějším vlakem, a tak počet ranních ptáčat tipujeme na nějakých 35 lidí. Příjemné překvapení nastává ve chvíli, kdy si to směrem od Těšína sviští lokomotiva s mnoha vagóny a nás stojí na nástupišti přesně 42. Super číslo. Natupujeme a v mžiku obsazujeme kupéčka, na která máme místenky. Sedají si všichni, tedy i ti, kteří prokaučovali a místenky nemají. Ovšem tření jejich hýždí o sedadla vydrží jen chvíli. Na ostravských nádražích nastupuje spousta lidí a ačkoli se jedná o spoj, jedoucí časně ráno, tak je totálně plný. Holt kdo by nevycestoval, především na výlet do Prahy, za takhle dobrou cenu…

Poté co se banda usazuje, svléká bundy či mikiny (nemám zprávy o rozepínajících se poklopcích), tak se začínají ozývat první pofiderní zvuky. Ať už takové ty zcela klasické, od otevírajících se lahváčů, přes ty, kdy se otevírají láhve tvrdého, až po zvuky, které tak nějak neznám. Proto kouknu do kupéčka, ze kterého se ten zvuk ozval a… „Šmarjapano, oni si vezou i zavařené okurky“. No nic no, mejdan začíná. A to teprve opoušíme Ostravu… „Bude veselo“, říkám si a poprvé ke svým rtům přitisknu pětilitrového kamaráda… Už mě ale popadají myšlenky na důsledné projítí vagónu, abych ochutnal všechny ty dobroty, které si trojbarevní vezou…

Zvedám se ze sedadla a pomalu procházím uličku kolem kupéček, ve kterých sedí havířovští. Vlak je docela narvaný a tak mám co dělat, abych při své vratké chůzi nešlápl někomu na hlavu nebo se loktem neotřel o vyčnívající poprsí. Pokud se říká, že vlaku vždy vládne průvodčí, tak o „našem“ vagónu se dá říct, že mu jednoznačně vládne alkohol…

Banda, místo aby posnídala řízky, dokud jsou ještě teplé, tak otevírá flašky. Tradičně vládne rum, ale na paty mu dnes hodně šlape hruška, kterou někteří fajnšmekři zajídají opravdovýma hruškama. Taky okoštuju, co by né? O tři kupéčka dál se dokonce čepuje pivo. Čumím jako péro, s dovolením usedám a je mi nabídnuta třetinka. Hernajs, já se ale mám. Po nějaké čtvrthodince se vrátím do svého kupé, kde pokračujeme v konzumaci baňoku… Jen je mi líto některých mladých, kteří nebyli prozíraví, nekoupili místenky a teď byli nuceni, postavit své základní tábory v uličce. Ale na druhou stranu – jak tak po nich po očku mrknu, mám pocit, že jim to vůbec nevadí. Hlavně, že jedou…

Tímto tempem pokračuje celá cesta, ve vlaku je veselo, lidé často hrají „škatulata hejbejte se“, jen aby mohli ochutnat, co vše se jim dostane pod hubu… Na toaletě si sem tam někdo pokuřuje, ve stanicích zas někdo, s mírnou absencí artikulace, sem tam něco zahuláká. Když projíždíme kolem Ústí nad Orlicí, kocháme se, za okny probíhající krajinou, která jakoby utlumila choutky v non stop alkoholovém tažení a tak se někteří mírně sesunou na sedačce, zalomí to v poloze spícího kraba a se zavřenými oči buď meditují nebo si dopřávají krátký, leč zasloužený spánek. No, spánek, spíš decentní podřimování.

To až před Prahou se ekipa zase zmátoří a zas rve hlavy do oken. Však to znáte, to je tak vždycky, holt do Prahy přijeli burani. Už jen čekám, ze kterého hrdla zazní cosi o těch pražských prodejných ženách a zpoza kterého rohu vyběhnou sparťané. Někteří poschovávají šaliky, přeci jen, v tomhle počtu není třeba hrát si na „kráčející skálu“. Vypotácíme se před hlavák, řeknem si tak nějak na půl držky, že sraz zase tady a naše kroky míří na Vaškovo námko. I s tím zbytkem, který nám v baňoku zůstal – jak ti největší bezdomovci. No otřesné.. A tak co, že prej nikdo nechápe co my děláme a chlastáme a smrdíme…

Na Václaváku míří většina do Mekáče na rohu. To je tak vždycky – banda plné batožiny žrádla, ale dát si i ten blbý cheese je prostě klasika. Abych však neházel všechny do jednoho pytle, tak někteří jdou do Mekáče ze zcela jiných důvodů, než je lákavá nabídka smažených potvorstev. Ve vlaku jim bylo nepříjemné, dotýkat se obnaženými stehny toho pofiderního prkénka, které navíc kdekdo řádně zechcal… K jednomu stolu se usazuji i já s Párkem, ale toho nesmírně irituje množství šikmookých a tak s kyselým ksichtem jde ven, že v takové bordelu sedět nebude… Nasraně si stoupá u východu. Je na něm vidět, že ho ta mezipřestávka v hlavním městě sere. Že by klidně radši čekal ve vlaku, třeba hodinu, ale jen aby nemusel absolvovat tohle poflakování se mezi turisty, kterým pořád cvakají foťáky a líbezné úsměvy, dávající najevo, jak si to v naší republice užívají… „Jo, taky bych se usmíval, kdybych měl teď v ruce kužel a v klidu si k jeho konzumaci někde sedl“ – úplně vidím, jak se mu tyhle myšlenky honí hlavou… Já popadl Čipovku a Barbínu, tedy holčiny, které s námi jely v kupéčku a tušíc, že si ten ruch velkoměsta užívají, sedám s nimi na podstavec svatého Vaška. Dívky stále žadoní o společnou fotku, já se jí však bráním. Je play off, neholíme se a s těmi nejapnými kníry se přece nebudem někde vystavoat. Když už zvedáme prdele, tak si ještě projdeme Václavák a obloukem přes Staromák se dostáváme zpátky před hlavní nádr.

Tam už očekává posádka, která cestovala pozdějším spojem – Pendolinem a která dorazila před malým okamžikem. Výborně, pánové nezklamali… Dle jejich očí je naprosto znatelné, že vlakovou přípravu také nepodcenili a lehce se tudíž začlení mezi ostatní… Především na Galetkovi a Klackovi je patrné, že s tou hruškovicou zápasili kvalitně. Nálada je výborná, z obhlídky Prahy se vracejí všichni, po nikom nemusíme pátrat. “Kurva, Pilina, típni to“, zařval na něj Korek. Pilina si v klídku zapálil ve vlaku, stojícím ještě na peróně a my málem neodjeli. Nakonec se Pilina umoudřil (hepriky papriky), nasedáme do vlaku číslo 2, zamáváme z okna korpuletní výpravčí a opoušíme matičku Prahu. Nesmírně natěšení na pokračování naší cestománie…

Kdo myslel, že Prahou končí konzumace, šeredně se mýlil. S novými zásobami přijíždějí „pendolíňáci“, Párek zas zkouší své laboratorní pokusy a ke zbytku baňoku přimíchává minerálku… Jak by řekl nebožtík Freddie – Show must go on. Někteří však cestu k německým hranicím už chtějí absolvovat bez alkoholu a tak buď pokukují po architektonických skvostech za okny nebo šikanují asijské turisty, jedoucí v jednom z našich kupé…

Ale aniž by řekl „švec“ (Bože, kdo tuhle říkánku vymyslel a proč?) tak už se blížíme do cílového města naší dobrodružné výpravy. Kouknu z okna a v dáli už vidím modrou ceduli s nápisem „Klášterec nad Ohří“. Rychle balíme všechny věci, rumaři vytahují zpět z okna svou zástavu, která chvíli vlála, na odpočaté ponožky nasazujeme zapocené boty a netrpělivě namačkaní u dveří se chystáme k výstupu. „Tak bando, jsme tady, do dvojic, já si Vás přepočítám“, zahulákal Pírko. Ale všem bylo jasné, že je to jen další z jeho šprýmů – vždyť přece taky pil…

Nějak se vypotácíme z vlaku, některým to jde viditelně těžce, a míříme před malé, ale malebné nádraží. Říkáme si, že bude dobré zdokumentovat naši výjezdovou sestavu a tak se šikujeme, rumaři vytahují svou vlajku, za kterou se následně fotíme. To už se k nám přidali i někteří fanoušci AZetu žijící v čechách a tak nás je asi 60.

„Kupředu, pravá“, zavelel kdosi z davu. Netrháme se na několik menších skupinek, ale společně vyrážíme na tah městem. No, spíše městečkem. Přední část průvodu je už natěšená na místní památky či šenky a tak uhání jako o život, zadní část naopak malinko vrávorá, holt někteří toho alkoholu vyzungli poměrně dost. A tak čelo průvodu několikrát čeká, abychom kráčeli stále pohromadě… Asi během 15-ti minut chůze přicházíme k Lidlu a Tescu, konečně čas nabrat zásoby i potravinové, nejen alkoholové. Najdou se i tací, kteří střelhbitě míří k regálům s drogerií a své podpaží osvěžují voňavým vánkem. Není se co divit, mnozí jsou na cestách již více než 10 hodin.

Ve zmiňovaných obchodech se náš počet malinko drolí, ale né natolik, abychom ve většině nevyrazili ke kláštereckému zámku, který je hlavní motivací našich předzápasových toulek. U sytě vínové stavby, po dalším zdokumentování naší družiny, si dáváme odpočinek, sváču, většina sedá k řece Ohři a vytahuje ze svých chlebníků něco na zub. Na břeh řeky se sebevědomě staví Klistýr, že prý jej neodradí 3 stupně na teploměru a že do řeky skočí… I kdyby náhodou jo, bohužel to neuvidím, s Párkem, Klackem, Cézarem, Galetkem, Čipovkou a Bárbínou se vydáváme hledat nějakou krčmu, abychom opět oživily vzpomínky na chuť čepovaného piva.

Vyjdeme před areál zámku, přes docela frekventovanou městskou silnici si to namyšleně štráduje páv, pohledem přes jeho honosný ocas, který by mu záviděl i Rosenbergů Robert, už vidíme přívětivě vypadající hospůdku, před ní už u piva vegetí nějací havířovští (no jasně – Pilina a jeho soukmenovci) a tak je jasné, kam máme namířeno. Sedáme ven s tím, že si objednáme polévku, abychom do žaludků dostali i něco teplého. Avšak aprílové počasí nás žene dovnitř. Ti, kteří venku zůstali a onu polévku pojídají, tak loví nejen nudle či játrové knedlíčky, ale taky podivně vypadající skupenství, které připomíná z poloviny kroupy a z poloviny sněhové vločky. Opravdu zvláštní počasí, jako kdyby na místní podnebí dýchnul opilecký mrak z hrdel havířovských výjezdníků a nebesa tak na nás seslala svou zlobu… Ale co, za okny hospody je hezky, číšník vypadá jak manžel Dany Morávkové a i když se na nás netváří zrovna láskyplně, tak je ochoten nás obsloužit a ukojit naše potřeby.

Nějaké to pivo, něco na zub, někteří mají tendence to zalomit a své ospalé čelo opřít o masivní stoly, ale nakonec se tak neděje. Přeci jen, v hostinci sedí i plno místních, kteří evidentně něco slaví a tak nechceme budit nějaké veřejné pohoršení. Také se rozhodujeme, že napíšeme Tavaresovi, zda-li by nám na vrátnici nechal nějaké lístky. Na Tavarese je spoleh, už v Mostě se nám k tomuto činu sám nabídl a tak v jeho náklonnost fanouškům věříme i nyní…

No nic, čas plyne, tradičně zlaté pivo jsme vyměnili za velikonoční zelené pivo a pohodlně sedíme dál. Přichází telefonát, že poblíž stadionu je hostinec, ve kterém sedí většina havířovských a že se tam máme přesunout. Jak naschvál je to přes celé město… Mimochodem, ve městě není vůbec vidět místní starousedlíky, všude, kam se člověk podívá, tak vidí havířováky. Támhle sedí 4 a popíjejí vodku, támhle jiní dva zas rozbalují právě koupené rohlíky s vysočinou, opodál se jiní 3 motají hledajíce hospodu. No prostě někdy mám pocit, že dnes hrajeme doma. Ospalou atmosféru šenku rozproudí Klistýr, který vchází a přisedá. Až se bojíme, že vše tak nějak zamokří a my budeme vyhnáni. „Ty vole, Klistýr, kape Ti z šosu, cos dělal?“, zeptá se ho s vykulenýma očima Galetek. Sakra, on to fakt udělal. V tomhle počasí, kdy co chvíli padají sněhové vločky a kdy mnozí klepou zubama, tak tento neohroženec opravdu skočil do té Ohře. Nevím, co bylo větší motivací. Zda-li dokázat obecenstvu, že na to prostě má, nebo zda-li ovlažení řádně zapoceného šourku.

Nabádám spolusedící, ať se konečně odebereme k tomu stadiónu, kde popíjí většina, nikomu se však nechce. Ta hovada se rozpila a nic s nimi nehne. A tak na pouť městem vyrážím sám. Optám se nějaké paní, tlačící kolo mého mládí – Sobi 20 – na cestu. „Jinochu, Vy jste z toho Havířova?“, ptá se mě ona madam. Po odpovědi, že jsem, si ťuká na čelo a pokračuje: „No tak v tom případě přece po modrobílé, když jste z toho Havířova, ne?“. Supr, s alkoholovou noblesou tedy kráčím na druhou stranu města… Mezitím volá Tavares, že prý ty lístky nemohl nechal na vrátnici, protože místní zimák žádnou vrátnici nemá a že je tedy nechal u jednoho z fanoušků…

Blížím se k hale, vyšlapu příkrý kopeček, po těch mnoha hodinách tahu dosti náročný na fyzické síly. Přicházím do šenku u fotbalového hřiště, které sousedí s hokejovým „stadionem“, venku na terase a především pak uvnitř to opět vypadá jako bychom hráli doma. Všude samí havířováci, chudáci místní si musí říkat, co se to asi děje. No jen si zkuste představit, že přijdete před zápasem do Plechárny a tam vříská, popíjí a baví se na 60 fanoušků z 500 km vzdáleného města. Prostě paráda. Ti, kteří se nevešli dovnitř, tak na terase sledují fotbalový zápas mezi Kláštercem a Chomutovem, já beru 16 lístků a mám co dělat, abych je rozdal co nejobjektivněji, čili podle zásluh. V kapse si stále nechávám 5 lístků pro kumpány, kteří se mnou neodešli z hospody. Nezvedají telefon, tak snad se nějak extrémně nerozpijou a dojdou alespoň na hokej…

Nálada je jinak dobrá, jen se mi malinko šklebí huba a otvírá rybička v kapse, když tu a tam vidím zmalované domácí dresaře, kterak jsou vyjevení z naší návštěvy a ihned chtějí navazovat anální kontakty.. „Už ať je sakra ten hokej“, říkám si a koukám na hodinky… V tom ke mě přistoupí pán prapodivného vzezření, podle délky a hustoty jeho vousu soudím, že se neholí už sedmadvacátou sezónu, zatímco my babráci jen jedno blbé play off. Tento dědeček hříbeček, s hučkou Nike nasazenou na hlavě, mi vláčně a s rozmyslem praví: „Mládenče, vidím, že Vaši fanoušci jsou opilí a rozjaření, tady dnes poteče krev, dej na má slova a uklidni trochu tu chátru“. Čumím na něj jak cikán na dvoutisícovku, mávnu rukou, zabrblám si cosi o blbém dědkovi a pomalu jdu k zimáku… Bude mít ten otec Fura pravdu?

Nějakému pofidernímu pánovi (až později zjišťuji, že je to jeden ze dvou pořadatelů na celém zimáku) ukazuji vstupenku a mířím na zimák. Žádné osobní prohlídky, nic takového, naprostá pohoda. Malinko jsem se totiž bál, že mě dovnitř nepustí s tou opicí… Přes celou jednu stranu zimáku kráčím do sektoru pro hosty, který už z dálky poznávám díky známým tvářím…

Postupem času doráží další havířováci, sice se scházíme jako švábi na pivo, ale snad dorazí všichni a nikdo se nikde nezapomene. Super, támhle už jdou i mí spolupijáci, kteří zůstávali déle v hospodě… Stojíc v sektoru si prohlížíme místní zimáček, docela útulný… Jen už teď mám obavy, abychom nějakým nedopatřením nezapálili střídačku domácích, která je celá ze dřeva a navíc jen asi 2 metry před námi… Z rozhlasu hraje vypalovačka od známého úchyláka a loudila – Péťo Nagye – Psy se bránia útokom. Hned po ní následuje šlágr Elánů – Niesme zlí… Hergot, zaskočilo mě to. Podle názvů písní mám pocit, že „dýdžejem“ v místní hale je ten vousatý otec Fura, který předpovídal násilí a krev…

Domácí mají svůj sektor na stejné straně jako my, takových 30 metrů od nás. Jejich reakce jsou rozděleny tak nějak napůl. Jedni nám téměř ukazují cukrbliky a je naprosto zřetelné, že z druholigové fanouškovské jedničky jsou docela paf, ti druzí nám ukazují zvednuté prostředníčky. Není se co divit, když je někteří havířovští stále provokují, nazývají šašky, kašpary či burany… Nejvíc se bojím, že při jejich top nasranosti po nás hodí nějakou tu paličku od bubnu, kterých mají hned několik. A cestujte pak přes celou republiku s boulí na hlavě. Taková ostuda, kristepane. To už se ale na pomyslný spíkrovský stupínek staví Párek a začíná bandu hecovat na úvodní Zvěř, která často napoví, v jaké formě fanoušci jsou a která mnohdy zmírní sebevědomí příznivcům soupeře… Chudák Párek se již začíná potit, vždy po odspíkrovaném zápase může ždímat tričko. Navíc dnes tu není slečna, která jej na domácích zápasech pravidelně, během jeho supportu, zásobuje růžovýma tabletkama. Snad to zvládne i bez nich. Nakloní se ke mě Cézar a praví: „Dneska to bude dobré, banda řvát bude. Jednak jsou najebaní a jednak přece nejeli 500 kiláků jen tak čučet na hokej“. Souhlasně přikyvuju a houknu na Párka, ať už se připraví, že sudí Jebavý (pardon, ten vlastně píská jen Extraligu) vhazuje buly…

„Havířovská zvěř, má svůj vlastní svět, nikdo nechápe, co my děláme… A ruce kurva, všichni ruce. Tak bando, to je ono!“. Párek hecuje 70 havířováků v sektoru, aby to bylo ještě lepší, než je. Akustika je parádní, Havířov má domácí prostředí… Do první řady se dobambelá Mamut a věší flagu rumových pánů. Je hezké, že i na takto vzdáleném výjezdu nejsme bez vlajky. A zatímco Mamut má problémy s jednou z tkaniček, kterou evidentně vidí třikrát, tak domácí parta indiánů (ti si přece malovali tváře) vytahuje něco, co později sami nazvou choreografií. Kdyby ty papíry neměly modrou a žlutou barvu, tak bych si myslel, že to jsou vytrhané stránky z jejich žákovských knížek. Snaha se sice cení, ale lecky je pravdivé to přísloví o tom, že méně je někdy více.

Během první třetiny se po gólech věčného remcala a Análníka dostáváme do vedení a naše fandění je ještě intenzivnější. Havířováci v hledišti si to viditelně užívají a náramně se baví. Pokřik za pokřikem, chorál za chorálem. Nasere jen to, že po prodeji piva ani památka a že hajzl daleko. A tak někteří vystrčují své ptáčky z gatí a močí téměř na hlavy domácím hokejistům… I já se už už chystám k močení, když ke mě přijde Maso s Amálkou a zpod bundy vytahují nějaký žlutomodrý čepec. „Kurva, to jste byli v cirkuse?“, ptám se jich pobaveně, když vidím, jak si ten čepec nasazují na hlavu a měří podle jeho obvodu, kdo ji má víc chlupatou, ehm pardon, vlastně šišatou… Maso se usměje a vysvětluje mi, že šli na pívo nebo kam a cestou potkali nějaké místní burany… Prý nebyl čas ptát se kdo je kdo, slovo dalo slovo a bylo… Usměju se a už už to chci někomu povyprávět, v tom mi však na rameno klepne Burizón a vytahuje šálu domácích. „Kurva, Burizóne, to jsi jim vzal Ty?“, ptám se totálně zaskočený a překvapený… U Burizóna jsem totiž zvyklý na to, že kolem krku má zavěšený fotoaparát. Dnes k němu přidal i šalik, k mému obrovskému úžasu je to šalik domácích. Burizón se na mě usměje, už podle jeho prvotních grimas je zřetelné, že dnes vypil více než za celou dosavadní sezónu a zřejmě se v něm projevují chuligánské pudy. Panejo, to bude mít ještě grády. „Najebaný Burizón“, říkám se sám pro sebe a chichotám se, když jej pozoruju…

Když vídím ty bavící se holomky, jak se smějí a skotačí v oblečených domácích symbolech, tak si říkám, zda-li pak budou domácí důslední a hrdí a jestli budou usilovat o navrácení těch věcí. „Do prdele, že by měl ten vousatý otec Fura pravdu?“. Než nad tím ale začnu přemýšlet, tak troubí klakson, končí první třetina a drtivá většina lidí v sektoru se odchází občerstvit… Možnost sehnání čepovanky vidím více než skepticky, sedám proto na první schůdek, položím hlavu do klína a mírně klimbám…

Ještě během přestávky ale procitnu, Pírko mi totiž klepe na rameno a hlásí druhý barážový výsledek, zamířím si to o 3 řady výš, tady už mě opět hostí nějakým vínem. Dám si, proč taky ne, a rozhlížím se po známých tvářích, s kterými bych probral tu právě skončenou první třetinu… Potkám Galetka, ten stojí trochu dál od sektoru. Po chvíli mi dochází proč. „Kurva, co jsi žral, to není možné?“, křičím s pokřiveným pohledem na toho prostopášníka. Cítím, jak mě cosi drásá na mandlích, laicky řečeno, dosti mě natahuje. Už chápu, jak se cítí ženy sající převeliký pohlavní úd. Mám co dělat, abych nezblul domácí děvčata, přešlapující kousek od našeho sektoru a během zápasu pozorují švarné slezské jinochy… Až si trochu zvyknu na tu bariéru, kterou kolem sebe Galetek postavil, tak se s ním dávám do řeči. Napřed se rozplýváme nad atmosférou, která v hale díky nám panuje, potom ale Galetek zvedne varovně své husté obočí a něco zamumlá… „Že co?“, ptám se jej, protože rozumím každé třetí slovo… „No říkám Ti, že jsou chuji, že jim ten šalik a klobrc vzali už teď, myslíš že si to ti domácí burani nechají líbit?“, opakuje mi Galetek a já si s potutelným úsměvem, hrajícím ze strany na stranu především v mém nitru, představuju, že by mohlo být ještě veselo… „No uvidíme, necháme se překvapit“, odvětím mu a v dáli vidím přicházet havířovské fanoušky zpátky do sektoru… Druhá třetina začíná za malou chvíli.

Začíná druhá třetina a my ve svém výborném fandění nepolevujeme. Častokrát se ke mě nakloní Mamut a neustále opakuje, jak je spokojen a nadšen výkonem spíkrujícího Párka. Dokonce neváhá a navrhuje, abychom spíkrům vždy platili vstupné, jelikož ti nebožáci z toho zápasu skoro nic nemají. Tedy pokud svou práci odvádí opravdu dobře.

V prostřední části hry se trefí pan učitel a dostává slezany do dvoubrankového vedení. To je samozřejmě voda na mlýn nám, fanouškům v hledišti, a tak fakt, že i přes téměř pětisetkilometrovou vzdálenost hrajeme doma, je čím dál viditelnější, no hlavně slyšitelnější… V průběhu třetiny tak kouknu kolem sebe, zajímajíc se, jak si to mí řátelé užívají. Párek spíkruje, Galetek stojí nahoře nad sektorem jak lofas. Nechci mu ale křivdit, třeba jej k nám nepustila ta jeho clona. Pírko se opilý motá kdesi ve spodních řadách a těžko říct, jestli vůbec ví, že vyhráváme už o 2 góly, kousek od něj je neméně opilý Vohy, který tu a tam zafušuje Párkovi do řemesla. Cézar stojí kousek ode mě, občas však pokukuje po Čipovce a Bárbíně, které spokojeně sedí a drbou. „Jen ať sedí“, říkám si, protože mi hlídají tašku. Prostě všechny známé tváře se tak nějak pohybují kolem mě, panuje idylka… „Moment, kde je Pilina, toho tu nikde nevidím?“, ptám se Klacka. Taky neví… Kdoví, kam ten ožrala zase šel, určitě někde hledá čepované pivo. On přijde, nic se neděje, Aspoň je jistota, že neudělá nějakou ostudu přímo na zimáku…

Druhá třetina pomalu končí a zatímco se většina sektoru opět vydává pokuřovat ven, já zůstávám vevnitř a klábosím s těmi, kteří nepotřebují šlukovat ta svinstva. I když je pravda, že takový Párek zůstal v hale také, zaujímá polohu britského gentlemana a šlukuje si ze své elektronické cigarety i vevnitř. Když vidím, jak šlebí hubu, zeptám se ho, jaká je toho šklebu příčina. „Ale, něco bych kurva vypil, z toho řvaní mám v krku sucho“. Než to dopoví, hned k němu putuje flacha čehosi, vzájemná sounáležitost dnes prostě funguje na jedničku a nedovolí, aby se kdokoli z hostů cítil, byť jen malinko, o něco ochuzen…

Zhruba v polovině poklidně ubíhající přestávky však vidím, jak do sektoru hostů přichází rychlou chůzí (žádné pomalé a omšelé – co krok to prd) Amálka a líčí, že venku se seběhla nějaká rvačka. Houknu na Klacka a Galetka a utíkáme ven. Tam už vidíme obě znesvářené strany konfliktu, které se naivně snaží oddělit jeden policista a jeden člověk, kterého podle razící vesty tipuju na pořadatele… Vidím rozzuřeného Burizóna a také Masa, který má na hlavě obtisknutou podrážku boty. Podle vzoru podrážky to tipuju na oblíbené „Prestiže“. Místo toho, abych situaci uklidnil, tak jako správný kacafírek ještě přilívám olej do ohně a provokuju i ty domácí, kteří se snaží jednat férově a dokonce nám nabízejí pomocnou ruku při hledání ztracených klíčů. Ale co, je přeci menší zlo ztratit klíče, než ztratit hrdost, no ne? V rychlosti se ptám, co se vlastně stalo. „Ty vole, víš přece, že já nejsem žádný bitkař, ale když někdo sáhne na holku, tak to nenechám bez povšimnutí. A zvlášť naše holky budu bránit“, říká mi Burizón, viditelně ještě plný emocí… Po debatách s dalšími se dovídám, že naše děvčata (Čipovka, Amálka, Bárbína) byla lehce provokativní a venku si před domácími příznivci nasazovala na své udržované účesy ten „kradený“ domácí cilindr. Nebo buřinku? No to je fuk, to prostě ten šaškovský úbor… Domácí to, zcela podle očekávání, nenechalo chladnými a strhla se rvačka. Při té však klášterečtí atakují havířovské slečny a trojbarevní chasníci, ač v menšině, se je samozřejmě rozhodli bránit… Zda-li úspěšně či nikoli, to přesně nevím, jelikož jsem aktérem ani svědkem incidentu nebyl, ale podle viditelných šrámů to mohlo být tak fifty fifty. Nakonec najdeme ony klíče i ostatní ztracené věci svépomocí, odvětíme domácím ať se do nás neserou a nelezou nám do prdelí, na zimáku slyšíme, že náš tým inkasoval kontaktní gól a tak jdeme zpět do sektoru, jelikož je na místě, věnovat se opět fandění. Cestou do sektoru mě ale zastavuje jeden domácí. Podle výrazu v očích je stále ještě zděšený a barvitě mi líčí: „Co jste to s sebou přivezli za monstrum? To stvoření složilo 2 naše kluky a pak ještě zalehlo třetího a čtvrtého. No neuvěřitelné, kráčející skála je proti němu hovno.“. Jen se usměju a odvětím mu: „Něco podobného jsi viděl naposled v kině, když jsi byl na Godzille, co?“. Pak pokračuju dál v chůzi. Cestou do sektoru si v hlavě přehrávám toho letícího Burizóna, pod jehož trupem skončili ti dva nebožáci. Současně se mi vybavuje ona legendární rvačka z trilogie režiséra Trošky. Malinko se děsím, že teď se odněkud vynoří ten vousatý otec Fura a při pokyvování hlavou hlesne cosi o tom, že nám to přeci předpovídal…

Zápas dál pokračuje svým tempem, my vytahujeme choreografii, kdy pod sektor umístíme transparenty „Zvěř on tour“ a „Jsme všude“ a do ruky dáme lidem kartony, kdy na modrém podkladu je vyobrazen černý kříž. Chvíli mám obavy, jestli se nějaký expert nezeptá, jak ten kříž patří (je z obou stran identicky stejný), ale nestalo se tak a my tudíž zvedáme choreo nad hlavy. „Kurva, jak to tam držíš, to jsi tak ožralý?“, volám na nějakého budulínka, který to oproti plánům drží křížem k sobě. Asi študuje, zda-li jen ten kříž nalinkovaný rovně. Pár minut poté se Pírko rozhlídne kolem sebe, najde na zemi použitý a zmuchlaný karton a udiveně se mě ptá: „My měli choreo?“. Když se dozví, že ano, že před chvílí, tak na jeho tváři vidím zděšení, z kterého se klube grimasa, při níž se bojím, že do očí mu vyhrknou slzy… „My fakt měli choreo? Jaktože to nevím? Sakra, do prdele, jak je to možné?“, pokračuje v láteření Pírko a je zcela evidentní, že tuhle svou smyslovou absenci považuje za největší kaňku celého výjezdu…. „Jo jo, však pij furt“, říkám si v duchu a škodolibě se směju tomu filišpínovi.

Z vrchních řad sektoru se do rozeřvávání kotle čím dál více zapojuje také Přebor, je patrné, že tuhle práci už pár let zpátky někdy dělal. Já tuhle jeho aktivitu kvituju s uznáním, přece jen, i Párek je pouze člověk, dnes navíc mírně vypitý, a nemůže to bez myšlenkových přestávek odřídit po dobu celého utkání…

Na světelné tabuli vidím, že do konce utkání chybí poslední 3 minuty, po gólu miláčka havířovského publika, Honzy Dvanáctky, vedeme už o dvě branky a tak se dá očekávat, že si připíšeme toužebně očekávané vítězství. A jak jinak jej oslavit než pořádnou pyronádou, která není v tomto městečku k vidění ani na Silvestra. Šmátrám tedy rukou do tašky a vytahuju hořlavý arzenál… Očima koukám komu rozdat. Zní siréna, je dobojováno. Teď je řada na nás. Show must go on…

Ihned se závěrečným klaksonem, v době, kdy domácí odcházejí se sklopenýma hlavama domů, máme v úmyslu zapálit nějaké ty pyro radovánky, abychom společně s hráči oslavili vítězství našich barev. Ohně dávám těm známým, o kterých už vím, že nebudou půl hodiny hledat knot či ptát se, na které straně se to zapaluje, nebo kteří ve svém opojení nezapálí domácí střídačku… I takoví experti se už mnohokráte našli.

Pírko na mě toužebně kouká, že prý když neviděl choreo, tak ať si aspoň užije pyroshow a taky něco drží. I přes jeho podroušený stav se slituju a i jemu podávám jeden ohnivý fix. Hráči si podají ruce, přijíždí pod sektor, chytají se za ramena a, s troškou nadsázky řečeno, my taháme za knoty. Já, Klistýr, Pírko, Maso a Klacek si jednou nohou stoupáme na domácí střídačku, Párek rozjíždí již tradiční „Zvěř“. Pyro prská všude kolem, možná je mírně zažehnuta i nějaká ta bunda, ale v tu chvíli to nikomu nevadí. Po klasické děkovačce odjíždí mančaft do kabin, fanoušci však v hledišti stále bouří, jedním okem přitom kontrolují hodinky, jak dlouho se ještě můžou zdržet. Když dostává Pírko echo, že do odjezdu vlaku je dost času, rozhodne se, že se vydá za hráči do kabiny, aby je dostal zpátky na ledovou plochu. Stud odhodil už dávno, zřejmě do jedné z lahví vodky a tak nemá problém vejít do šatny a riskovat tak, že tam uvidí přehlídku ptáčků jarabáčků…

A tak se za chvíli vydává zpátky na led průvod nezbedníků, kterému vévodí právě Pírko. Kráčí před mančaftem jako kapitán. Pírko, ač s umaštěnýma botama od všelijakého trusu, do kterého za posledních pár hodin šlápl, si to neomylně štráduje přímo na ledovou plochu. Když to vidí Fruko, přeskakuje střídačku a míří také na led. Následuje ho i Klistýr, ale tomu to chviličku trvá, neboť při svém skoku přes střídačku si do pravé hýždě zabodává třísku. Ale jeho natěšenost je tak velká, že pokračuje na led i s touto prdelní proprietou…

Vyvoláme hráče, když se skloubí jejich popularita u fanoušků a dnešní gólový příděl, tak je jasné, že dojde řada na Potoka, Honzu Dvanáctku a taky na Análníka, jehož popularita roste mílovými kroky poté, co s Prostějovem zasunul. Moment, teď přemýšlím, jestli jeho popularita nenabrala obrátky už poté, co zasunul v tom parku. No, vem to čert, prostě probíhá děkovačka, při které vyplýtváme snad všechny naše pokřiky či chorály… Rolba po utkání přejede led a připraví jej pro místní amatérské nadšence, kteří už pomalu vyjíždějí na z kabin. Ale co je jim to platné, když led mají hned znečištěný od baganů těch, kteří se rozhodli, že hlediště je jim už malé a chtějí si užít své okamžiky slávy, jak se říká – na místě činu. Domácí amatéři s kyselým výrazem pokukují po Pírkovi a jeho kumpánech, ten však neváhá a ukazuje na ně dlouhý nos…

Po mnoha minutách někdo konečně zavelí k odchodu a my šouravým krokem opouštíme zimák. Vyjdeme před něj, tam čeká asi 20 domácích, většina z nich jsou děti. Přemýšlím, zda-li je pravděpodobnější, že na nás zaútočí a rozbijí nám rypáky nebo zda-li vytáhnou cokoli, co by s námi chtěli vyměnit a nechat si tak vzpomínku na nejlepší fandy, kteří na místním zimáčku kdy byli. Nekoná se ani jedno ani druhé, úzkou cestičkou mezi zasazenými smrky jdeme na vlakáč. „Neviděli jste někdo Pilinu?“, volá do davu Korek. „Cože, Pilina tu není? Kde jako je?“, odvětí mu kdosi zděšeně. Později se z vyprávění Korka dovídáme, že někdy o druhé přestávce zmizel hledat čepované pivo a je vysoce pravděpodobné, že skončil v útulku, ve kterém jej k dlouhému pobytu lákají blikající světélka nabízející dosti pofiderní výhry. V Pilinově stavu spíše prohry… No nic, musíme doufat, že nás svým milým úsměvem přivítá u vlaku a tak k němu dál jdeme.

Přicházíme na nádraží, vlak už stojí na druhé koleji, ale do odjezdu má ještě nějakých 15 minut čas. Pilina nikde. Rychle mu zkoušíme volat. Vyzváněcí tón zní skoro minutu, na druhém konci telefonu se nikdo neozývá. Sakra, to není dobré. Kdoví kde je a kdoví, co s ním je… Asi 7 havířovských se skládá na taxíka a jednou jím až do Prahy, aby stihli pohodový návrat domů, jiné 2 hodí do Prahy fanoušci žijící v hlavním městě, jedna mladá slečna pak absolvuje cestu domů autobusem s hráči, dodnes jsem radši nezjišťoval, co se v buse dělo… No nic, Pilina nikde, výpravčí foukne do píšťalky a vlak se pomalu rozjíždí. Čeká nás nekonečně dlouhá noc…

Vlak s námi vyjíždí z města, ve kterém jsme prožili x krásných hodin. Nesedí v něm už ti, kteří cestovali taxíkem, s hráči či auty a není s námi ani Pilina, který prostě telefon nezvedl a my o něm nemáme žádné zprávy. V jednom vagónu, který obsadili trojbarevní, panuje uvolněná a do jisté míry i unavená atmosféra. Možná i proto, že banda ví, že ji ještě čeká dlouhá cesta, než se dostane domů. Vlak míří směrem Ústí nad Labem a nás čeká píseň Helči Vondráčkové, čili Dlouhá noc…

A tak někdo mírně podřimuje už nyní, aby byl po celou noc fit, někdo si prozpěvuje jak na prvního máje, jiní kluci si lebedí, to když jim unavené dívky skládají své hlavy do klína. Korek zkouší poněkolikáté volat Pilinovi, ale ten stále není morálně připraven, zmáčknout to zpropadené zelené tlačítko. A tak panují obavy, jak se ten nešťastník dostane domů. Korek matně vzpomíná, že na hokeji měl Pilina asi pět stovek v kapse, ale tím, že určitě zabrouzdal do nějaké herny, tak není vůbec jisté, zda-li bude mít z čeho zaplatit vlak, kor vzdálenost přes celou republiku.

Za okny už vidíme haly a komíny ústecké chemičky, balíme svých pár švestek a vystupujeme z vlaku. Vítá nás velká zima, prázdné ulice a nic moc vyhlídky. Asi 40 slezanů vychází z nádražní haly, která zrovna prochází rekonstrukcí a míří hledat nějaký non stop. Tím prvním po cestě je menší herna, jejíž majitelé jsou žluťáci a koukají na nás překvapeně, jak na americké vojáky v jejich kukuřičných obilích. Herna svou kapacitou neodpovídá našemu počtu a tak jdeme dál. „Jó, tam vidím ceduli non-stop“, zvolal Klistýr, který vypadá, jako by se na těch x nočních hodin v severočeské metropoli evidentně těšil. Vcházíme tedy do nějakého šenku, který při prvotním zkoumání vypadá velmi příjemně. Velká hospoda, plno místa, kulečníky, internet. Někdo z našich se postavil před výčep a téměř jako praotec Čech při příchodu na horu Říp povídá: „Jo, to je ono, tady se usadíme“. Banda si sedá ke stolům, někteří zaujímají místo hned u zdroje, tedy na barových židličkách. Místní štamgasti nechápavě čumí, holt nestává se každý den, že vám před půlnoci napochoduje do hospody 40 lidí, podle poslechu pocházejících z tolik vzdáleného Slezska. Trošku se bojím, zda-li pro takovou grupu bude mít pochopení číšník, avšak po jeho zvolání: „Tak copak si dáme, mládeži?“ se uklidním a s nadšením si detailně prohlížím náš nový podnik. Je mi totiž hodně sympatický. V tuto chvílu zapomínám na nějaké chmury ohledně proflámované noci a dokonce se na ni začínám těšit…

Sedím s Párkem a Cézarem na baru, bilancujeme výjezd, kousek dál u netu sedí Klistýr a už posílá pozdravy domů. Své místo před monitorem postupně vystřídá za místo u Jukeboxu, kde stráví prakticky celou noc. Když se tak koukám po hospodě, tak banda se dobře baví, atmosféra je překvapivě více než pozitivní, naivně si myslím, že těch 7 hodin uteče jak voda…

Avšak společně s postupem hodinové ručičky, postupuje i únava cestovatelů. Partyja začíná své zmožené hlavy opírat o stoly, podprdelníky ze židlí slouží některým jako polštáře, takových 10 lidí už podřimuje, ti kteří nemůžou zabrat, tak zlověstně koukají kolem sebe. A najdou se i tací, kteří už jsou z atmosféry v hospodě a ze své únavy natolik zmoženi, že vyrážejí do ulic velkoměsta. Několik havířovských to zkouší zalomit v nádražní hale, na studených a úzkých křesílkách, jiní se vracejí s plnými papírovými sáčky McDonaldu, který je po celou noc příjemným zpestřením… Sic jen tzv. noční okýnko s milou prodavačkou, ale jakákoli činnost, vytrhující nás z této ústecké skepse je příjemná.

I já se rozhoduju, že si od hospody na chvíli odpočinu a navrhuji Čipovce a Bárbíně, jestli se nechtějí projít. Přidá se k nám ještě někdo další. Nejprve jdeme očíhnout vlakové, které je od našeho šenku vzdálené snad jen 5 minut chůze. Tam vidím sedět Burizóna. Sedí nehybně na úzkém sedátku a tak se v první chvíli rozbíhám k němu, neboť mám obavy, jestli se v oné židličce nějak nešprajcnul, když sedí tak nehybně. „Né, v poho, nic mi není, jsem ok“, odpovídá mi, když v mých očích vidí starost o jeho osobu. „Já se tu snažím usnout, z té hospody mám už depku“. Spolu s ním se takto pokouší krátit si čas ještě asi další 3 fandové, pohled na ně, v promrzlé nádražní hale, je frustrující a tak vlakové nádraží raději opouštíme a vyrážíme na prohlídku města…

Mrtvo, nikde nikdo. Na to, že je sobotní noc, tak docela překvapení. Pokud někde vidíme nějakou motající se postavu, tak je to vždy havířovák. Skoro si připadám jako u nás, v našem městě… Fouká studený vítr, který nás aspoň trochu probudí… Na nějaké poznávání města je fakt dost zima a tak se jen stavíme v onom okýnku pana McDonalda, koupím 5 „čízů“, po jednom každé holce, 3 sobě a jdeme zase zpátky do hospody…

Mezitím míjíme zas jiné havířováky, kteří do mekáče právě vyrážejí, prostě každý se tu nudu snaží zahubit po svém a netrávit všechny ty nekonečně dlouhé hodiny v té putyce, který na mnoho slezanů už působí depresivně. Není se divit, většina je už 24 hodin na cestách. Když do ní dorazíme, čumím, co všechno ten číšník tiše toleruje. Banda rozvalená na židlích, spící na stolech, téměř i pod stoly, odmítající téměř cokoli konzumovat, neboť buď dochází peníze nebo chuť na alkohol už opravdu není… I já jdu se svým prázným štuckem na toaletu a čepuju si čirou vodu… Jsem grogy. Žungnu to, zalomím hlavu na stůl, pod čelo dám něčí batožinu a zkouším usnout…

Jenže je to těžké, když jste v hospodě společně s Klistýrem. „Ten musel pozobat nějaké stimulanty, to není možné“, hlesne na mě Galetek a myslí tím právě Klistýra. Kdoví, jestli mu tak nepomohla ta ledová koupel v Ohři. Nyní má totiž spoustu energie, s trochou nadsázky se dá říct, že celý výjezd jej bude stát tak pětikilo, z toho dobré 4 stovky hodí do jukeboxu. Banda podřimuje, když najednou on, velký hudební fanda, nahodí hlas různých svých oblíbených interpretů a zpívá společně s tou hrací bedýnkou. Jednou je to Dlibor Janda, podruhé Landa, příště zas třeba skupina Nirvana. Klistýr si to prostě viditelně, spíše však slyšitelně, užívá, až jsou z toho někteří nerudní. „Drž už hubu kurva, já chci chrápat“, křičí na něj Galetek. Ale situace se nijak nehrotí, únava je znatelná…

Někteří už tak propadají nudě, že dělají i bláznivé činy… Takový Čelba se zničehonic postaví a že jde na nějakou pařbu. „Ty vole a kam?“, ptám se ho, když vidím jeho odhodlanost, posilněnou o takové 3 promile… „Nevím, to je jedno, jdu se někam bavit, chci najít něco jako je u nás Múza“. „Ty vole, to je blázen“, říkám si v duchu a nechávám jej jít. Snad nedopadne jako Pilina a nebude pohřešovat už dva výjezďáky…

Únava doléhá už téměř na všechny fanoušky trávící čas v hospodě, banda spí. NEbo se o to alespoň snaží. Jedním uchem slyším Párka, kterak vyhlásil boj této situace a žádá si sparingpartnera na vodky s Red Bullem. Nikomu se už do nějakého bláznivého pití nechce. Po chvilce přemlouvání se však Párek setkává s pochopením svého adrenalinového nápadu, Cézar s Klackem se rozhodují, že to rozpijou ve velkém společně s Párkem… Jsou asi 3 hodiny ráno, vlak jede za nějaké 2 hoďky, Párek mávne na číšníka, ten začíná nosit vodky a Red Bully. Docela synek kmitá, protože ti harazdéři nasadili opravdu solidní tempo. Na to, že pijí už nějakých 28 hodin… „To jsem zvědav, jak tohle ale dopadne“, říkám si poté, co zvedám hlavu ze stolu, jelikož u těch halasných jinochů se opravdu nedá spát…

Když už Párek s Cézarem pijou asi pátou vodku, rozhodnou se, že toho dne už v šenku nehodlají nic platit. Že prostě ve vhodné chvíli dají nohy na ramena a půjdou (sakra, jak se chodí s nohama na ramenou?). Oba vypadají dosti přesvědčivě rozhodnutě. S blížícím se odchodem na vlak tuším adrenalinové okamžiky a případnou honičku s číšníkem a tak se pomalu zvedám, oblíkám bundu a pomalu jdu ven z hospody. Vlak sice jede až za nějakou hodinu a půl, ale podobně se chovají i ostatní. Vyrážíme směr vlakové, v šenku, krom Párka s Cézarem, už zůstává asi jen dalších 5 lidí…

Venku panuje fakt velká zima, na nádraží se před ní není kam schovat. Ale i tak tu zimu měníme za teplo a jakž takž pohodlí hospody, neboť z ní už má většina Trojbarevných depresi. A tak na jednom z nástupišť přešlapujeme tam a zpátky. Najednou někdo zaregistruje, že o perón dál stojí vlak, který má odjíždět (opačným směrem než náš) až za necelou hodinu. Všichni nastupujeme do vlaku, na mobilech nastavujeme budíka, protože tendence usnout a probudit se někde v Německu mají téměř všichni.

Po chvíli doráží útěkáři Párek s Cézarem. Vysmátí. Prý se jim útěk zdařil. Jenže za okamžik zvoní Párkovi telefon, na druhém konci se ozývá Klacek, který v hospodě ještě sedí: „Kurva, Párku, dojděte zpátky, ten číšník ví, že jste utekli a mě tady drží jako rukojmí, dokud to nezaplatíte“. Párek diskutuje s Cézarem jak se zachovat. Ale není třeba. Za okny vlaku, ve kterém si nyní ohřívají paprče, už vidí nazuřeného číšníka, který požádal o pomoc ochranku z vlakového nádraží a společnými silami hledají ty dva dobytky. Začíná takzvaná vlaková honěná, která však pro naše uprchlíky končí porážkou. Nejsou sice chyceni za límec ani vytaháni za ucho, ale přesto musí kapitulovat a jít zaplatit ten dloužek. No, dloužek, asi 8 kil. Avšak jak chrabý to čin, jelikož Klacek je vysvobozen z věznění…

Na vlakovém se postupně schází všichni Trojbarevní. I Bobr se svou partou, kteří jako jediní byli v jiné hospodě, než zbytek ekipy. Do odjezdu vlaku ještě zbývá nějaký čas, poflakování po nástupišti se někteří snaží prošpikovat spánkem na různých místech. Někteří polehávají venku, na takové té popelnici, do které se na zimu sype štěrk a kamení, jiní se vloupali do nějaké chodby, vedoucí k noclehárně pro personál nádraží. Avšak všechny pokusy o spánek nám kazí místní ochranka, která po zuby ozbrojena monitoruje každý pohyb slezanů a nedopřává nám tak ani špetku odpočinku. Dokonce monitoruje snahy Pírka o nezákonné otevření vlaku, ve kterém bychom jen 3 prstíčky ohřáli a hned zase šli… A tak stále přešlapujeme po nástupišti, už si připadáme jak ti holubi, kteří také chodí furt tam a zpátky, od ničeho k ničemu. Neskutečně toužebně už vyhlížíme příjezd našeho vlaku…

Sláva už přijíždí, je tu… Všichni rychle nastupují, na nic nečekají, hledají volná kupéčka. Těch je spousta, vlak je téměř prázdný a tak většina jde do kupéček po dvou, to aby necelé dvě hodinky cesty do Prahy trávili spánkem v co nejvíc pohodlné poloze. I já nacházím jedno kupé, spolu se mnou do něj lezou Gargamel a Maso, kteří obsazují obě sedačky po stranách. Já se moc dlouho nerozmýšlím, pod hlavu dám stočenou bundu, nastavuji budík na příjezd do Prahy, zavírám oči a usínám. Ano, na zemi. Ale co, únava je mnohem větší než nějaký čistotný kodex občana…

Mobil svítí a hraje Beethovenovu Devátou, blíží se Praha. Vyskočím z podlahy a zahulákám na spáče v ostatních kupéčkách, že se jako vstává. Nezapomeneme na nikoho, vystupujeme a míříme na vedlejší nástupiště, kde za malou chvíli přijede vlak směr Ostrava. Jen Párek s Cézarem pokračují dál do nádražní haly a směr město Praha. Rozhodují se, že si výjezd prodlouží o dalších x hodin tím, že pojedou na nedělní zápas Baníku do Hradce. Jak se dozvídám později, tak první půlku dne propili v jakési herně v Modřanech, poté jeli do toho Hradce. Párek tak završil neskutečný hattrick (sobota – Klášterec – AZ, neděle Hradec – Baník, pondělí AZ – Hodonín). Podle toho také vypadlo jeho sundávání ponožek, když přijel domů (odříznutí pilkou), podle toho pak vypadala jeho tělesná schránka na pondělním hokeji…

Ale zpět k těm, kteří už tu výdrž nemají (i když o výjezdu do Hradce původně uvažovalo více lidí) a jsou vděční za příjezd vlaku, které je dopraví zas o kousek blíž k domovině. Souprava je docela plná a tak jsou Trojbarevní promícháni i s normálními cestujícími. Ale nijak zvlášť to nevadí. I v našem kupé je jeden pozemšťan, dokonce sedí naproti mě u okna, ale tak nějak myšlenkově s ním uzavírám gentlemanskou dohodu. Když si chci natáhnout nohy já, on je roztáhne, já to tam šoupnu a naopak. Stejně skoro celou cestu prospím, spolu se mnou také drtivá většina výjezďáků…

Probudím se někde u Olomouce, přece jen, potřeba čurání se někdy ozvat musí. Projdu se noblesní chůzí po vagónu, který obýváme především my. Většina ještě pospává, někteří už ale zpoza okna čile pozorují hezký slunečný den, který je však hezký jen za oknem, jelikož venku panuje velká zima, vítr, tu a tam padají sněhové vločky. Když přijdu ke kupéčku, ve kterém sedí i Korek, zeptám se na toho dařbujána Pilinu… „Jo, ty vole, konečně to zvedl. Říkal, že v Klášterci se ztratil bůhví kde, že neví. Pak že nocoval na nádraží venku, byla mu kosa jak sviňa, takže se rozhodl, že pojede prvním možným vlakem, je jedno kam. A tak dojel do Karlových Varů, odtamtud pak nějak do Prahy, kde bude za chvíli“, vypráví mi se zaujetím Korek a oba jsme rádi, že Pilina je v pořádku. Když uličkou kráčím zpátky do svého kupéčka, vyprávím o Pilinovi i všem ostatním… Za úsměvnými a uštěpačnými komentáři je však cítit radost a úleva, že se ten jinoch našel…

Vystupujeme na Svinově, kde někteří doplní zásoby nealka, jiní už se usazují v teplém Elefantu, jelikož venku jejich tváře šlehá studený vítr. Přijedeme do Havířov, před nádražím nás chce Pírko šikovat do řady a poezií hodnotit právě skončený vjýezd. Banda však na jeho prosby (mimo jiné i o zpěvu songu „Sláva nazdar výletu“) nereaguje a rozchází se všemi možnými směry, jen aby už byla doma. Já spolu s Klackem a Bárbínou sedám do auta k Burizónovi, který mě vysazuje doma… A zatímco se poprvé zakousnu do vepřového řízku a na vidličku nahrnu i trochu bramborového salátu, vzpomenu si na chudáka Pilinu, který je zrovna někde v Praze… Ale jo, dneska a včera bylo krásně a blaze. Nejen v Praze…

 

Všechny postavy jsou smyšlené a podobnost čistě náhodná…

Účinkovali:
Pírko
Viola
Gargamel
Párek
Korek
Pilina
Vohy
Čipovka
Bárbína
Galetek
Klacek
Klistýr
Tavares
Cézar
pan Učitěl
Věčný remcal
Análník
Honza Dvanáctka
Maso
Amálka
Mamut
Čelba
Bobr
Přebor
Burizón
Potok