Spíkr, rozeřvávač nebo chcete-li, support leader. Tahle slůvka jsou v posledních letech tolik populární pro aktivně fandící sektory napříč sporty, napříč kluby, po celé republice. Vzpomínám si živě, když se poprvé ukázal spíkr v sektoru na AZetu, spousta lidí koukala jako z jara a nevěděla oč jde. Pojďme si trochu přiblížit historii i současnost této nevděčné profese na hokejových utkáních našeho klubu…

Ten den si pamatuji jako dnes, den, kdy se na zábradlí poprvé objevil člověk s přístrojem, připomínajícím dnešní megafon. Nebyl to megafon klasický, spíše takový menší, možná i dětský. Byl to poslední přátelský zápas před první novodobou sezónou (srpen 2010), tehdy jsme poprvé použili osobu s označením spíkr, atmosféra byla. na tu dobu báječná, všichni si to pochvalovali a byli nadšení, bylo jasné, že spíkr bude v prvních ligových zápasech nutností… Taktovky s megafonem v ruce se od prvního ligového kola sezóny 2010/2011 ujmul Proktor a nutno podotknout, že měl pro tuhle činnost vlohy. Pro lidi to bylo nové, na dirigenta v kotli nebyli zvyklí, drtivá většina hltala každé jeho slovo, pubeťáci a hlavně puberťačky k němu vzhlíželi s respektem, pamatuju si, jak jsme jednou seděli na Plechu a Proktor se svěřil, že po prvním spíkrování měl na Facebooku přes 20 žádostí o přátelství :-). Jo jo, pro lidi byl tenkrát spíkr VIP osobou, pro lidi to bylo neskutečné nóvum… Jasně, našli se tací, i když jich bylo zanedbatelné procento, kteří si to chtěli dělat po svém a kdesi z desáté řady kotle se snažili rozjet něco svého. Ač se to mnohým může nelíbit, tihle lidé byli vždy umlčeni, pokud mlčet nechtěli, byli „vyhnáni“ z kotle. Mnoho z vás se shodne se mnou, že pokud má kotel šlapat na jedničku, musí v něm panovat určitý řád a především hierarchie…První změna spíkra přišla nečekaným a náhlým odchodem Proktora z tribun. Pět hodin před utkáním se Vsetínem (3.11.2010) jsme se dozvěděli, že pro dnešní mač spíkra nemáme… Bylo potřeba jednat rychle, byl to zápas v týdnu, což kazilo plány v tom, že jeho náhradník byl studijně mimo město, tudíž sítě byly rozhozeny do vod bývalých členů kotle, kteří s jakmýs takýms rozeřváváním měli zkušenosti. Ten zápas nakonec odspíkroval Slamka, vytrhl nám trn z paty a zařadil se tak na seznam těch, kteří se doma jednou či vícekrát starali o rozpumpování atmosféry… Jak na ten zápas Slamka vzpomíná?

„Na zápas si vzpomínám celkem dobře. Sice už nevím proti komu to bylo, ale vím, že AZ vyhrál. O tom, že ten den dostanu do ruky megafon a postavím se čelem k bandě jsem se dozvěděl před zápasem. Byl jsem překvapený a vzpomínám, že pár minut před utkáním jsem byl celkem napjatý. Zároveň jsem se však těšil. Vzpomínám si na dva silně ve mně zakořeněné okamžiky z toho zápasu. Ten první byl chvilku po začátku utkání, kdy jsem si po zákroku spletl naše gólmany a vyvolal toho co byl na střídačce  Banda mě v tom ale nenechala a pohotově zareagovala a vyvolala jméno správného muže pod maskou. Druhý byl ten, kdy ve třetí třetině gradovala atmosféra a já měl ve stoje na zábradlí tu možnost několikrát postupně roztleskávat celý zimák. To bylo perfektní. Ten den byli lidé, jak v kotli, tak na celém stadionu skvělí, takže mi to docela ulehčili. Když se po těch letech poohlédnu zpátky, byla to fajn zkušenost a já za ní zpětně děkuji. Klobouk dolů před našima fanatickýma spíkrama, kteří se o atmosféru na havířovském zimáku starají pravidelně.“Po Slamkově jednozápasovém záskoku jsme naštěstí brzy sehnali spíkra náhradního, tentokráte už stálého, na zábradlí se postavil Sopel a vydržel na něm poměrně dlouho. Také on svou práci zvládal s velkým přehledem a svými kvalitami téměř v ničem nezaostával za Proktorem, kterého jsme v tu chvíli považovali za takřka nenahraditelnou osobu. Kotel se rozrůstal, byl narvaný i na nudné zápasy s Uničovem či Valašským Meziříčím, práce spíkra se víc a víc dostávala do podvědomí lidí, spíkr si budoval autoritu, která zpočátku možná malinko chyběla, lidé si začali víc a víc uvědomovat, že spíkra je třeba „poslouchat“ a nedělat si v sektoru co chci… Se stále vyššími a vyššími nároky na spíkrování a support jako takový, rostly i požadavky spíkrů. Malý magefónek už nestačil, obstarali jsme si první pořádný (za ty čtyři sezóny jsme jich spotřebovali 4 nebo 5!), se kterým to už zase bylo o něčem jiném…

Celá sezóna, až do jejího úplného konce, byla pod Soplovou taktovkou, jedinou výjimkou byl jeden ze zápasů v play-off, kdy si situace žádala, aby to alespoň na jednu třetinu vzal někdo jiný. I tehdy jsme měli problém, najít na jednu blbou třetinu odpovídající náhradu, tak moc se do toho nikomu nechtělo, když laťka byla nastavená nesmírně vysoko. Další ttrn z paty tenkrát vytáhl Chachar, i o jeho pocity se podělíme…

„Bylo to za situace v prvním zápase play off novodobého AZ, kdy se k tomu neměl vůbec nikdo a dejme tomu, že „banda“ nebyla ještě ani tak „sehraná“? jako je teď, po těch čtyřech letech, kdy, když by nastala situace, že by nebyl spíkr, vzal by to na sebe lecjaký harcovník s trochou alkoholu v krvi :-). Tehdy se k tomu ale neměl vůbec nikdo a mě to přišlo jako strašná škoda. Proto jsem to na tu jednu třetinu vzal, než došel pravidelný spíkr. A pocity? Těžko říct, už to je nějaká doba, ale určitě bych řekl každému, kdo někdy kritizuje práci spíkrů, ať si to zkusí sám – neskutečně náročné fyzicky i psychicky :-). Není nic horšího, než když do toho dáváte vše a vidíte v kotli nefandící puberťáky. Naopak, energií vás dobijí našlapaný kotel, který fandí jako jeden muže/žena? Zkušenost dobrá, ale jsem rád, že to vedou spíkři, kteří svou práci dělají skvěle.“

Postupem času se spíkři měnili, střídali, za Proktora se Soplem se dlouze hledaly náhrady, mnoho lidí si to zkusilo, někomu to šlo a zůstal déle, někdo z toho zábradlí odešel po pár minutách :-). Kromě tradičního pana M., kterého však často brzdily studijní povinnosti byli hlavními spíkry Jirka se Samem, především Jirka toho odspíkroval opravdu dost a i když se mnohokráte nechal mezi lidmi, kteří tuto činnost tak nějak organizují, slyšet, že už spíkrovat nechce, stalo se například i v letošní sezóně, že to vzal na svá bedra v případě nouze…

Pokud bych měl zalovit v paměti a říct, kolik osob se s megafonem v ruce vystřídalo na zábradlí a odspíkrovalo alespoň polovinu jednoho zápasu, zastavil bych zhruba někde kolem čísla 10.

Nějakou tu dobu je už naší spíkrovskou jedničkou M., v poslední době se pak k němu přidal GetBusy. Tihle dva kluci nyní tvoří dokonale sehraný tandem, který odspíkruje 90% všech zápasů. Oběma jsme položili pár otázek, jejich myšlenky či názory si můžete přečíst…

Jak dlouho spíkruješ fanouškům AZetu a jak ses k tomu vlastně dostal?

M.:Snažím se skrze megafon manipulovat s davem už pokročilé části první sezóny, kdy kvůli problémům s rukou zákona náš první support leader nemohl již nadále pravidelně zastávat svou funkci. Megafonu jsem se ujmul poměrně rád, ačkoliv jsem byl napoprvé hodně nervózní a myslím si, že i poměrně neschopný  Nicméně jsem nastoupil na předem vyšlapanou cestičku po svém předchůdci, jeho premiéra byla mnohem těžší, pro drtivou většinu lidí byl tento model vedení sektoru založený na disciplíně a spolupráci naprostou novinkou, a pamatuju si, že na něj různí lidé reagovali různě. Od něj vál vítr změn, drtivou většinu zásluh na změně v organizovanosti supportu připisuju rozhodně jemu. Tímto Tě Proktůrku zdravím a přeju Ti, ať jsi zas co nejdřív mezi náma!
GetBusy: Zdravím, se spíkrováním jsem začal v sezoně 2012 / 2013. Nejdříve jsem nějaké zápasy pomáhal spíkrům na plotě bez megafonu a jen lidi hecoval, ale to se změnilo v jednom domácím zápase proti Prostějovu  kdy nebyl přítomný ani jeden ze spíkrů a tak to padlo na mě. Od té doby spíkruju pravidelně a střídám se s panem M.

Spíkrování na AZetu bylo Tvým prvním nebo jsi měl s touto činností již nějaké zkušenosti?

M.:Má první zkušenost na pozici support leadera se udála při příležitosti při příležitosti výjezdu Indiánů do Valašského Meziříčí tuším že v létě roku 2010. Bylo to dávno po aktivní „indiánské“ éře, byl to spíš takový ojedinělý sranda výlet o účasti nějakých dvacet lidí, nutno podtknout, že v drtivé většině řádně zvalaných. Podle toho vypadal také support, který se skládal z opilého krákorání pár pokřiků ze staré doby. Tento zápas provázelo dělání drobných problémů místním a poměrně intenzivní zadyma v nádražní hospodě po zápase, kdy dokonce tekla psí krev, a výlet měl soudní dohru. Druhým případem, kdy jsem se v této pozici mihnul, byl zápas Indiánů doma proti Třinci, tuším že o pár dní (týdnů?) později, ale to bylo opravdu jen na pár chvil, otěže tehdy přebral první spíkr novodobého AZetu. I tento zápas byl provázen poměrně násilnými okolnostmi a opět třešničkou na dortu v podobě návštěvy soudní síně.
GetBusy: Se spíkrováním jsem začal na AZetu, dřív žádná zkušenost nebyla.

Dokážeš nějak popsat své pocity v tom prvním zápasy, kdy jsi obsluhoval megafon?

M.: Jak jsem už říkal….Měl jsem vyšlapanou cestičku, věděl jsem přesně co jak dělat, ale nervozita byla obrovská. Pamatuju si přesně, kolik alkoholu jsem musel vypít, aby trošku opadla, ale i přesto tam byla. Na druhou stranu, bylo to v dobách,  kdy lidi byli na fandění nadržení takovým způsobem, že tam mnohdy ten speaker nemusel vůbec být…Zkrátka „Spirit of 2010“
GetBusy: Pocity byly víceméně smíšené a byl jsem hodně nervózní, protože je rozdíl stát v kotli jako řadový fanoušek a na stupínku pro spíkra. Takkže nějaká ta štamprle navíc než obvykle na odbourání nervozity tam byla. Teď když už mám nějaké zkušenosti mi nedělá problém to odspíkrovat i bez kapky alkoholu

Vím, že je to hodně těžké a netuším, zda-li vůbec možné, ale lze určit jeden konkrétní zápas, který jsi spíkroval a byl jsi nadšen tím, jak kotel šlape a funguje?

M.:Zápas, který se mi v souvislosti s touto otázkou vybaví jako první,  je venkovní Vsetín,  kde nás sice nebylo nějak zázračně moc, ale s každým gólem v brance AZetu naše fandění gradovalo, fans Vsetína naopak díky tomu slábli, jak později sami přiznali. Takových situací bylo více, ale tento případ na mě zapůsobil asi nejsilněji. V takových chvílích je můj pocit hrdosti na mou klubovou příslušnost nejsilnější.
GetBusy: Já jsem spíše takový, že po každém zápase jsem nespokojený s atmosférou a přemýšlím čím to bylo a co by se dalo příště zlepšit. Myslím, že takhle po každém zápase přemýšlí každý spíkr kterému není lhostejný support, který diriguje. Těch zápasů, kde jsem si řekl, že to bylo dobré pár bylo, i když i na těch by se dalo vytknout mnoho věcí a asi po žádném zápase nebudu nikdy na 100% spokojený . Kdybych měl určit jeden konkrétní TOP zápas tak ho asi neurčím, protože je to strašně těžké a na každém zápase je něco dobrého a něco zlého, ale je pravda, že když je plný kotel a lidi jsou nahecovaní tak to spíkrovi hodně ulehčuje pozici a jde jen o to jaký chorál, nebo pokřik se bude hodit v daný moment. Horší to je, když je v kotli málo lidí a chybí jim ten fanatizmus do fandění.

Jak jsi spokojen se zapojováním do fandění zbytku stadionu? Z pozice spíkra se snažíš hecovat i lidi mimo kotel? Máš s jejich reakcemi pozitivní či negativní zkušenosti?

M.: Zapojování se zbytku publika (resp. tribuny A) u nás funguje na takové úrovni, že si troufám říct, že tím tvoříme českou raritu. Kolikrát mám pocit, že přilehlé sektory vyvíjejí větší snahu a iniciativu fandit než (někdy) některé části kotle. V odpovídačkách, pokračovačkách, společných zpívačkách a podobných príma činnostech jsme na vysoké úrovni kvality organizace i kvantity zůčastněných.
GetBusy: Tady bych chtěl vyzdvihnout především spolupráci kotle s pravou stranou, protože si myslím, že u nás ta spolupráce je hodně dobrá a často se při zápase stává, že fandí kromě kotle i celá jedna strana stadionu, což není na české poměry až tak obvyklé. Takže by se dalo říct že reakce lidí jsou pozitivní a jsem rád, že se lidi nechají strhnout atmosférou a nebojí se přidat k fandění.

A jaký máš názor na zapojování se tribuny B do dopingu, do mexické vlny či do pouhého tleskání? Jak velký je rozdíl mezi fanoušky z áčka a těmi z béčka?

M.: Neřekl bych, že jsou lidé na tribuně B nějací „špatní“, nebo „horší“ než na tribuně A, jen tam podle mě není zakořeněna ta fandící kultura, nesedí tam tak velké skupiny aktivnějších lidí, navzájem se znajících, např. z výjezdů, jako na RBH sektoru, nemá to tam zkrátka kdo rozjet a strhnout. Nicméně už podle tleskání a zapojování se do vln jde vidět, že chuť by tam i byla, jenže jde odjakživa o klidnější část stadionu, a to se těžko mění.
GetBusy: Je to super, že i lidé na protější tribuně jsou aktivní, jen je škoda, že nejsou tak moc aktivní jako lidé na straně, kde je kotel. Možná za to může ta zeď, která částečně odděluje obě strany, nebo prostě jen to, že tam chodí lidi, kteří dávají přednost jen pasivnímu sledování hokeje, každopádně je dobře, že se zapojují, když fandí celý stadion. Škoda jen, že s námi nefandí celý zápas, ale nejsem naivní a je mi jasné, že toho bych už chtěl asi moc po těch lidech :-).

Sleduješ práci nějakého spíkra, ať už u konkurence zde v Česku nebo v zahraničí? Inspiruje Tě někdo?

M.: Hodně let jsem celkem zblízka sledoval spíkry ze zápasů FCB, a odmala jsem jejich práci obdivoval a respektoval. Pokud jsem na svou pozici přišel už nějakým způsobem „vzdělaný“, tak to bylo právě díky tomuto dlouholetému pozorování. Samozřejmě v začátcích novodobé éry jsem se učil od našeho prvního spíkra jak bravurně zvládá transformaci fotbalového stylu fandění do hokejového prostředí, které je samozřejmě odlišné co do požadavků na reakce support leadrů na hru samotnou (jiný herní spád, tempo, přerušování, jiné situace, přesilovky…).
GetBusy: Nesleduji vyloženě nějakého konkrétního spíkra, ale často se koukám na různá videa supportu z celého světa a nebo na fanouškovské weby. Tam se nějaká inspirace dá vždy najít

Kolik času ze samotného hokejového utkání vůbec vnímáš? Přibliž trochu lidem, kteří jdou prioritně na hokej, jaké to je, být drtivou většinu zápasu otočen k ledové ploše zády…

M.: I support leader musí nějakým způsobem hru sledovat, doping by nebyl kvalitní kdyby nějakým způsobem nereagoval na to, co se děje na hrací ploše. Ale zde platí, že spíkr věnující se ději na ledě až moc, a pro svůj osobní zájem, atmosféře spíše škodí, jelikož vznikají delší odmlky které jdou na jeho zodpovědnost. Zkrátka: „zajímat se, ale dlouze nečumět“ :-).
GetBusy: Popravdě, toho času kdy sleduji dění na ledové ploše je hrozně málo, většinu času se snažím promlouvat k lidem v kotli a na tribunách. Pokud chce spíkr vyždímat z lidí maximum co se fandění týče, tak je k těm lidem otočený skoro celý zápas a snaží se je hecovat. Občas mi trochu vadí, že z toho hokeje moc nemám, ale když je fandění na dobré úrovni tak mi to vadit přestane a jsem rád, že ta atmosféra je jaká, nehledě na to, že z toho hokeje nic nemám.

Navážeme na to, že na hokej moc nekoukáš, rozjíždíš doping nejen kotle, ale i okolních sektorů. Zajímá mě, zda-li volíš čistě sám, co se kdy bude řvát a zpívat, nebo máš nějaké našeptávače…

M.: Našeptávač, který má pro volení pokřiků/chorálů cit, je trochu znalý a uvědomělý, mi vždy dost pomůže, přece jen mnohdy je člověk na mé pozici trochu pod tlakem a nervozita dělá při potřebě volit pohotově hodící se věci své…Často se mi ale stává, že po mě huláká i několik lidí najednou, často vcelku připitých, s trošku připitomělými nehodícími se návrhy, což je naopak trošku rušivý element, navíc nejsem typ člověka který by řekl „s tím běž do hajzlu“, tak se snažím vysvětlovat proč to či ono není vhodné, a to často zdrží a rozhodí tempo supportu.
GetBusy: Z velké části to volím sám podle situace, protože jsou momenty, kdy se daný pokřik nebo chorál hodí víc než ostatní a naopak.  Pár našeptávačů v kotli je, ale vždy ve výsledku záleží na mě jaký chorál nebo pokřik použiji.

Co spolupráce tandemu spíkr – bubeník? Jak tohle funguje? Je buben přínosem nebo bys chtěl raději fandění bez něj?

M.: K odpovědi na tuhle otázku bych se s dovolením dostal nepřímo přes jiné téma, a tou je problém z těch akustických alespoň pro mě osobně nejpalčivější, a tím je strašné zrychlování tempa zpěvu chorálů, které škodí všemu, zmenšuje to efekt, kterým se zpěv rozléhá halou, znemožňuje okolním sektorům přidávat se (už několikrát jsem byl i neznámými lidmi z „áčka“ na toto upozorněn), nevím si s tím rady, říkat před každým chorálem ať se zpívá pomaleji nemá smysl, zpívají se čím dál rychleji. Řešením tohoto problému by mohl být stabilní kvalitní bubeník (v tomto ohledu mám svého favorita, který ale nebubnuje bohužel vždy), s kterým by se dalo zamakat na domluvě ohledně udávání rytmu a mohlo by to přispět ke zlepšení. Na tom však jak říkám chtělo zapracovat, a  bude jen na nás, zda se před sezónou, třeba na nějakých přípravných zápasech dokážeme sejít, domluvit, nacvičit…Osobně nejsem příznivcem přehnaného bubnování, ale v našem případě se stává buben udávající rytmus a brzdící to zběsilé tempo nutností
GetBusy: S bubeníkem jsme měli delší dobu problém, protože se u toho střídlo dost lidí a vždy je to po chvíli přestalo bavit. Naštěstí se minulou sezonu našel jeden velice dobrý bubeník, kterého to baví a má pro to dobrý cit, snad mu to vydrží co nejdéle a naše spolupráce se bude pořád zlepšovat. Abych odpověděl na otázku, tak si myslím, že  spolupráce funguje výborně. Co se týče otázky ohledně bubnu  zda ho používat či nikoliv, tak se k tomu stavím takto: Pokud je buben využíván s rozumem jen pro udávání rytmu tak mi to nevadí, sami to takhle praktikujeme na tribunách a někdy se dokonce stává, že fandíme i bez bubnu. Stále častěji mě však štve, když některé tábory v počtu pár lidí mlátí třeba do 5 bubnů hlava nehlava a efekt to má nulový. Maximálně z toho bolí hlava…

Jako se herců lidé často ptají, ať řeknou nějakou veselou historku z natáčení, zeptáme se na to i Tebe… Vzpomněl by sis na nějakou svou vtipnou historku z „natáčení“?

M.: Na tuto otázku je těžká odpověď… Pozice megafonisty je těžká rutina, málokdy se něco vymkne obvyklému průběhu, když nepočítám výkyvy v kvalitě supportu, v míře euforie atd… Napadly mě dva úsměvné momenty, první byl, když se mě v první sezóně v napráskaném kotli při zápase s Orlovou nějaký klučina optal, jestli si později sednu, že přes mě nevidí na led, a druhý, když jsem si vlivem opilosti a kluzké konstrukce zábradlí ve frýdecké hale takříkajíc nabil koule, když jsem neudržel balanc a rozjely se mi nohy. Bolest to byla ukrutná, ale lidé se bavili a to je hlavní. Nic jiného, co se týká přímo činnosti support leadera, mě nenapadá, zážitky z cest na výjezdy či z četných afterparty po spoustě zápasů, to by byla jiná káva…
GetBusy: Většinou to jsou historky, které spíše vznikají v důsledku nějakého mého přeřeknutí při chorálu nebo pokřiku. Ale vyprávění nějakých historek, to je stejně k ničemu, to si musí člověk prožít na vlastní kůži. Ze všeho nejvíc mě baví ta atmosféra a nálada, když se vždycky sejdeme jako parta a jdeme si společně zafandit, to je na tom to nejlepší a hlavně kvůli tomu na ten hokej chodím a pořád mě to baví…Co říci úplným závěrem? Každému, kdo na naše zápasy chodí už nějaký ten pátek, je zbytečné říkat, že spíkr je, z hlediska atmosféry, nejdůležitější osobou na zimáku. Já osobně jsem se nechal nejednou slyšet, že pokud do jakéhokoli zápasu vstoupíme bez předem domluveného spíkra, nebudu přítomen v kotli… Proč? Ne, není to truc, jen se děsím té ostudy, která by nastala… Na tohle jsme 4 roky po sobě zvyklí, nedokážu si představit situaci jinou. Panovala by anarchie, zmatek, chaos, bylo by to žalostné… Tohle bychom neměli dopustit. Píšu to i z toho důvodu, neboť nikdo svou práci nedělá věčně a i zde řešíme nejeden problém během sezóny… Spíkrovská pozice č. 3 je stále v našem hledáčku, kdokoli z Vás si to může brzy zkusit a sám se přesvědčit, jak moc jsou má slova, a nejen má, v tomto článku pravdivá…

Přistupujme k lidem s megafonem v ruce s pokorou, dělají práci, kterou si mnoho z nás nedokáže ani představit. Buďme rádi, že na tyhle lidi máme štěstí a že tuhle práci dělají nadmíru dobře. Sláva jim!