V uplynulém týdnu proběhl v porubské hale třetí ročník turnaje O pohár RT Torax, přičemž první dva ročníky znaly jen jednoho vítěze a tím byl AZ Havířov. Měl jsme šanci na vítězné hattrick a po fanouškovské stránce jsme si řekli, že tentokráte změníme strategii…

Zatímco předchozí dva ročníky jedeme organizovaně busem vždy v pátek a zápasy ve středu a v sobotu objedeme po vlastní ose auty, tentokráte s předstihem hlásáme, že organizovaně pojedeme až v sobotu a to pouze za předpokladu, že v ten den budeme hrát finále…

V prvním utkání nás ve středu čeká Přerov. Na tribunách haly se na svých místech schází asi 50 Havířováků, mnozí další jsou rozeseti na protější tribuně. Kdo by to čekal, hostů přijela nula, stejně jako minulý rok. Tamní scéna je v krizi a tu a tam si řízne velkou ostudu, třeba jako nedávno, to když v jejich vlastním sektoru, na jejich stadionu, vyvěšují svou vlajku a fandí rivalové z Prostějova. Přerovský fans web má navíc odstavené fórum, neboť tam neodkáží bojovat s anonymními rýpaly, když to všechno sečteme, Přerov už není soupeřem (ani na ledě, ani na tribunách), který by nám mohl konkurovat. Po postupu nás a prostějovských o ligu výše, už v té druhé lize asi uhnijí zaživa…

Na zápase věší RBH svou nejmenší zástavu, zahulákáme pouze po gólech, debatujeme s příznivcem katowické GieKSy, který s námi navštívil utkání, vydáváme zvuky páva, smrdíme grilem a višňovým vínem, užijeme si výhru a za velké bouře jedeme domů…

Pokud se v kdysi Havířově věšely sovětské vlajky jako vyjádření respektu k našemu velkému socialistickému bratrovi, dnes už se věší vlajky přerovské, jako vyjádření radosti z pomalé smrti bývalého rivala… O dva dny později hrajeme o finále s polským Jastrzebiem, vyjíždíme v počtu o trochu nižším než ve středu, tentokráte je nás v místech pro havířováky asi 40. Stejný počet je také hostů, což je pro mě velkým překvapením! Už když sedím v autě směr Poruba, dostávám echo o jejich pohybu a sám jsem velice zvědav, jaká sorta fandů to bude…

Sorta to byla divná. Fanoušci v pravém slova smyslu byli asi 3 nebo 4, zbytek většinou manželky, děti či jiní rodinní příslušníci hráčů. I tak však s úvodem utkání, na rozdíl od nás, fandí! Mohutné „Jááááá-střééééém-bjééééé“ zní i v tom počtu docela dobře. Naopak trochu komicky znějí některé jiné pokřiky… Opět za malou vlajkou RBH si říkáme, že ozvat se musíme také a tu a tam zakřičíme i my. Prvních asi 10 minut fandí jen Poláci, naši hráči rychle vedou, Poláci se hlasivkově vytrácejí, místy už hulákáme jen my… Na ledě vítězíme a těšíme se na sobotní finále.

Ještě 24 hodin před případným finále je do čabaje nahlášeno nějakých pětadvacet lidí, v den zápasu pak asi 45. Čabaju proto rušíme a měníme ji za menší bus. Na srazu pěkné počasí, lidé popíjejí na Plechárně či před ní, přichází velký počet nenahlášených výjezďáků a proto se do busu tak tak vlezeme. Jsme namačkaní téměř do posledního místa, jede nás téměř 80.

Během cesty se spustí nepřetržitý liják, když k tomu připočteme chaos v dopravě v Porubě a mnohé uzavíraky, bloudíme dlouhé minuty, než se dostaneme k hale. Kupujeme lístky a míříme na sektor. Dnes jsou vyvěšeny tři vlajky, krom turnajově tradiční malé RBh je to vlajka Slezského Havířova a také vlajka Abstinentů. Většina sektoru je v bílém, na svá místa se však díky pozdnímu příjezdu šouráme velice pozvolně a kompletní jsme snad až v páté minutě…Celkově je nás jakoby v sektoru asi 100, další lidé jsou v jeho těsné blízkosti, na naší tribuně nás může být kolem stopadesáti, mnoho dalších Havířováků je na tribuně protější… Příznivce Opavy vidím dle šaliku jednoho, dle potlesku po gólech mohou být asi tři, nijak se však neprojevují…

My se začneme projevovat asi po šesti minutách hry, do hrobového a nudného ticha zakřičíme akusticky výbornou Zvěř, poté ještě nějaké další pokřiky a chorály. Nemáme klasického spíkra a tak se taktovky chopí jeden z Abstinentů, díky za to! Sami jsme všichni mohli vidět a hlavně slyšet, jak je důležité mít klasického spíkra který je sehraný s davem a jak je ticho na hokeji bolestivé… V první třetině snese naše fandění jakés takés měřítko…Ač je to na jednu stranu škoda, na druhou stranu mám pro to pochopení, jednotvárnost kotle se od druhé části hry jakoby rozpouští, mnoho havířováků různě brouzdá po celém zimáku a lelkuje. Pokřikem sice pozdravíme PačesGóla, naše fandění však jinak polevuje, místy je velmi sporadické… Přeci jen, v hale nemáme soupeře, hokejově vyhlížíme jasnou výhru, těžko se motivujeme…

Třetí perioda probíhá ve stejném duchu jako ta druhá, více fandit začneme až před koncem, kdy vytáhneme také dvě velké mávačky a jsme s nimi u ledu. Po závěrečné siréně rozžehneme nějaké ty červené strobáče, s hráči si užijeme pěknou a dlouhou děkovačku a valíme zpět do busu. Jo, abych nezapomněl, od hráčů dostáváme nějakých 40 piv, ty si v buse prodáme po 5 korun a peníze šup do čapky… Sorry všem na které se nedostalo, piv byl omezený počet. 

Cesta zpět pohodová, občas rasově zabarvená, lidé z ulice občas nevěřícně koukají do bílého busu. Vystupujeme průběžně, novou zastávkou (místo klasického „středu“) je Jitřenka, která je už nyní jasnou hospodskou jedničkou mezi příznivci AZetu! 

Nejen v Jitřence, ale i na Plechu, pak zhodnotíme skončený turnaj. Jak by řekl oblíbený televizní komentátor Robert Záruba: „Vítej, zlatý hattricku!“ 🙂 Turnaj jsme potřetí ze tří ročníků vyhráli nejen na ledě, ale opět i na tribunách. Škoda jen, že v Porubě na hokej nechodí lidé, umím si představit, že podobný turnaj by se jednou mohl hrát v Havířově a jistě by to mělo úplně jiný náboj a šmrnc! „Patriku, Jardo, uvažujte o tom“ :-).