Několik dní před utkáním se dozvídáme, že klub z Valašska hodlá využívat služeb Roberta Říčky formou střídavých startů, s tím, že první start si kluk s dvaašedesátkou připíše právě v tomto utkání. A tak není jiná volba než do Zlína vyrazit…

Dopoledne před zápasem vyrábíme, během tréninku havířovského A týmu, docela velký transparent s výstižným textem („Robert Říčka“), ve 14:00 se pak sedmička fandů AZetu schází u Lidlu. Z domu ještě vyzvedneme nějakou pyrotechniku, na druhou stranu však ale k velkému zklamání zjistíme, že transparent ještě není připraven na to, abychom jej vzali s sebou (velká škoda!) a tak vyrážíme bez něj, vyrážíme směr Valašsko…

Cesta pohodová, cosi vypijeme, pokocháme se krajinou, zanadáváme si, když několik minut stojíme zablokovaní v koloně, hodinu před zápasem pak zastavujeme kousek od zlínského zimáku. Jak říkám, do zápasu zbývá teprve hodina a kolem zimáku už je k vidění velká spousta fanoušků, mnozí z nich mají klubové symboly, v tomhle v Havířově velmi pokulháváme…

Koupíme lístky za 110,- na stání a i když je do začátku zápasu ještě dostatek času, míříme na zimák, abychom očíhli rozbruslení týmů a Říčana v akci. Fuj, ten žlutý dres mu nesluší, navíc číslo 55 na zádech, i díky jinému typu přilby máme trochu problém jej na ledě poznat. Přesto jej ale pečlivě sledujeme a jsme na svého AZeťáka dostatečně pyšní!

Bloumáme také po zimáku (jsem zde podruhé, poprvé před mnoha lety na havířovský Femax), který je parádní, líbí se nám. Domácí sektor na stání, strmé tribuny, fakt super hokejový stadion. A když říkám hokejový, tak to slovo podtrhuju. Kam se na staré hokejové zimáky hrabou supermoderní arény!

Už dlouhé minuty před zápasem se příkladně (a né na poslední chvíli jak u nás) plní kotel domácích, v drtivé většině oděn do žlutých barev, opticky vypadá opravdu parádně, s úvodním hvizdem se v něm schází možná i 400 lidí, sektor narvaný, natřískaný, sektor s obrovským potenciálem. Nezbývá, než se těšit na úvodní buly a na ten hukot, který těch 400 lidí udělá… Všímám si také, že připraven je spíkr s megafonem, vedle něj pak 3 bubny, seřazeny od nejmenšího po největší, ten největší je opravdu kravsky velký, fuj!

Rozhodčí vhazuje úbodní buly, čekám… Stále čekám… Čekám pořád… Nic, téměř ticho. Já, zvyklý na úvodní Zvěř, se tázavě dívám na své kolegy, jsme nemile překvapeni. Až po několika sekundách se rozjíždí nějaký tuctový pokřik, tuctové pokřiky pokračují. Slabota, velká slabota. Ten potenciál je absolutně nevyužitý! Do této chvíle jsme stáli od domácího sektoru takových 40 metrů, chceme se však přesvědčit, jaké to je zblízka, zda-li ševcům nekřivdíme a tak jdeme přímo do kotle, stoupám si asi 3 metry od spíkra!

Spíkr zlínský a spíkr náš, to se nedá srovnat. Den a noc. Ten zlínský skoro pořád kouká na hokej, což je u spíkra špatně, lidi v sektoru téměř vůbec nehecuje, megafon má spíše na okrasu, působí na mě jako taková leklá ryba… Je na něm vidět, jak je nadšený, když tři jeho kolegové vedle něj buší hlava nehlava do bubnů, jejichž zvuk totálně přehluší fandění kotle. Jak říkám, v něm je možná i 400 lidí, ale jestli tomu fandění dává maximum stovka, tak i to je moc…

Chorálů málo, prakticky neustále dokola opakující se jednoduché pokřiky, navíc pokřiky dosti profláklé, známé ze všech stadionů. Zaujme mě akorát odpovídačka kotle s levou a pravou stranou, se zdviženýma a ukazujícíma rukama (nevím, jak lépe popsat) to vypadá dobře… První třetina je u konce, jsme velmi zklamaní, míříme se podívat, jaké se zde servíruje občerstvení…

Venku klobása, ale vařená, uvnitř párky v rohlíku a vařené párky na tácek, zaujme snad jen tlačenka na chlebu. Jsou tu s námi však také dívky, tlačenku s cibulí nevolím, dám si dva párky v rohlíky, které nenadchnou ani nezklamou, na druhou třetinu se přesunujeme na místa k sezení, do blízkosti sektoru pro hosty…

V něm se schází asi 20 fanoušků, nestojí však pokupě, tvoří skupinky po dvou třech lidech, takže vlastně ani jakoby netvoří jednolitý sektor. Fandí tu a tam, ale slyšet je jde maximálně do vzdálenosti dvaceti metrů…

Pod námi sedí sparťané se zlíňáky v družných rozhovorech, tohle je taky sranda… Zlínský kotel celý zápas sparťanům nadává, hlásá, jak je sparta zajebaná, jak je plná buzerantů, jak je zkurvená, na tribunách pak jedinci sedí spolu, jiní sparťané se volně pohybují po celém zimáku apod. Já vím, že naše vedení by si tohle přálo i v Havířově, určitě by si to přáli i mnozí lidé, ale dokud tady budeme my, takhle to u nás fungovat nebude… Kurva, někoho neustále urážím a pak si jej bez mrknutí oka nevšímám? Když mu své urážky mohu naservírovat do očí? Ztracená hrdost zkurvených fanklubáků… Pří této příležitosti se nejednou zasníme, jak by to v Havířově vypadalo, kdyby se u nás hrála Extraliga… Jeden blbý roček a stohy stránek v Blesku popsaných :-).

V závěrečné části opouštím skupinu mých kamarádů a sám chodím po zimáku, hledám nějaké zajímavosti :-). Opět si stoupnu kousek pod kotel, chvíli na to padá gól do sparťanské brány, do konce špílu zbývá asi 10 minut a já jsem zvědav, jaká bude atmoška poté, co se domácí dostali do vedení… Konečně! Konečně to stojí za to. Kotel se zlepšil, především se však přidávají okolní tribuny… Ta přilehlá na stání fanděním, tribuny na sezení alespoň řádně tleskají. Až teď, 10 minut před koncem to snese přísné měřítko. Atmosférou ve zbytku utkání se bavím, užívám si jí, teď je to fajné. I tak mě však sere, že domácí až strašně často nadávají sudím a hostujícím hráčům, právě tyhle pokřiky, tedy pokřiky nepodporující přímo svůj tým, jsou bohužel nejhlasitější… Ale to je stará známá věc, to známe i z Havířova. Tohle je ale špatně! Když frustrace je hlasitější než podpora…

Zápas pomalu končí, těším se na děkovačku… Domácí mezitím roztahují šály, děkují, zpívají „Vysoký jalovec“ (tohle má grády, tohle je parádní, škoda jen, že to zpívá kdejaký jiný tábor fandů a že to nenechají Valachům, kterým to asi tak nějak patří), jsou šťastní za tři body, děkovačka je fajn, ale cosi jí chybí. Pořád opakuji, 400 lidí v kotli a dalších 4000 na zimáku, s tím se dá krásně pracovat…

Po zápase jdeme na jedno pivo do hospody na zimáku, po očku pokukujeme po bagetách, které obsluha připravuje pro sparťanský tým na cestu domů :-), následně čekáme na svého hrdinu. Říčan přichází, prohodíme pár slov, zapálíme pyro, vytáhneme vlajku (tu pochopitelně nevytahujeme na zimáku, i když kdoví, jak moc by to domácím vadilo) vyfotíme se, rozloučíme se, sedáme do auta, on sedá ke svému otci a přítelkyni a všichni opouštíme Zlín… 

Naše auta se střetnou ještě jednou, asi o hodinu o půl později, říčanovo auto předjíždíme, za jízdy vytrkujeme ruku z okna, odpálíme další pyro, aby náš hrdina věděl, jak moc si jej vážíme! Úspěch ve žlutomodrém dresu mu samozřejmě od srdce přejeme, na druhou stranu se trochu bojíme… Nechceme, aby se stalo, no jak to říct. Abychom museli zpívat tu písničku od Marka Ztraceného… 🙁

Najíme se v mekáči ve Frýdku, před Jitřenku přijedeme něco před půl dvanáctou a valíme na pivo. Byl to fajný výjezd. Kdyby domácí nedali vedoucí branku, byl bych atmosjférou hodně moc zklamaný. takto aspoň zlínští ukázali, že svůj potenciál dokáží využít, škoda jen, že na posledních deset minut… Kdybychom my zaplnili sektor čtyřmi stovkami lidí, troufnu si říct, že s naším výborným spíkrem, s jiným přístupem k fandění, s výborným fanouškovským myšlením lidí mimo AZeťácký kotel, by se zlínská hala mnohokráte otřásala v základech… Jen škoda, že ve Zlíně je IN být v sektoru, v Havířově to začíná být OUT…