Prvoligové tempo, díky vloženým pondělkům, opět nabírá na obrátkách, je jasné, že do Jihlavy nepojedeme v žádném solidním počtu. S o to větší nenávistí však na Vysočinu přijedeme neboť máme v živé paměti, jakými zbraněmi bojují domácí. Jsou to zbraně internetové, psaní falešných mailů sponzorům AZetu apod., prostě podlost a ubohost…
Zatímco autobus s hráči odjíždí z Havířova deset minut před polednem, my dáme ještě malé pivo v Jitřence a v sedmi lidech opouštíme své město přesně dvě hodiny po hráčích. Cesta je až nečekaně poklidná, jak říkám, je pondělí, jsme ještě mírně zbořeni po náročném víkendu a tak na nějaké osvěžovalda není moc nálada… Po dvou zastávkách přijíždíme k jihlavskému zimáku asi 10 minut před začátkem zápasu. Přijedou ještě dva lidé z Prahy a náš počet se tak zastaví na čísle 9.U sektoru hostů je zavřen vchod, pořadatelé nám oznamují, že už s námi ani nepočítali, na zimáku je však vidět, že jsou na nás připraveni důkladně, jen si asi v duchu říkají, proč tohle všechno, když přijelo 9 lidí. Na každého z nás připadá minimálně jeden člověk z ochranky… Paní ve stánku s občerstvením propadá skepsi, nakoupeny desítky klobás, kdo to bude jíst? Vždyť se to zkazí…
Věšíme jedinou vlajku, vlajku hlavní, čili Havířovskou Zvěř, a od začáku utkání sledujeme hru na ledě. Okoukneme i jihlavské choreo, to když na menší plachtě je obrázek dvou postaviček, jedna je oděna do domácích barev, druhá do těch našich a nápis cosi na ten způsob, že začíná lovecká sezóna… Hmm, na internetové bojovníky z Jihlavy to sedí… Brzy se dočkáme gólu, po něm si zahulákáme a zatočíme šálama, ale to je od nás na dlouhou dobu vše. V našem počtu se nám do fandění nechce, roli hraje více aspektů. A tak si hodlám aspoň pořádně poslechnout a prohlídnout domácí, za posledních 13 měsíců jsem tady popáté, myslím si, že mám s čím srovnávat…
Zaujaly mne dvě věci. O té první jsem nedávno psal v jiném reportu a byl zvědavý, zda-li tu situaci někdy zažiju i jinde než v Havířově. Dnes ano. V přerušené hře na jihlavském zimáku nehraje žádná hudba (tak jako mnohdy u nás). Na jednou stranu je to fajn, na druhou stranu s tím domácí ultras bojují zuby nehty, né každé přerušení hry se jim chce fandit a tak je v hale místy hrobové ticho, občas si připadám jako na jiném zimáku, než zrovna v Jihlavě. Ruku v ruce s tím souvisí i druhá věc, kterou jsem postřehnul – domácí dnes nehrají na jejich populární trumpetu. Hernajs, už mi ta trubka k nim nějak seděla, bez ní je to úplně jiná Jihlava. Říkám si, zda-li domácí nejsou za mým očekáváním kvůli toho, že prohrávají. Po pár minutých však vedou a obraz dění na tribunách se nijak nemění. My jsme tragičtí, domácí jsou, na jejich poměry, velmi slabí! Atmosférou zápasu jsem fakt hodně zklamán…
O přestávce dáme místní klobásu, ta je spíše nedobrá, vařená, paradoxně Ostravská, alespoň že rohlíky jsou čerstvé, přijíždí 3 další fandové AZetu, náš počet se ustaluje na konečném čísle 12. Celou přestávku si hlídáme vlajku, přeci jen, kdyby náhodou…
Ani druhá část nenabízí jiný obraz dění na tribunách, my jsme potichu, do fandění se nám bohužel nechce, domácí pokračují ve svém výrazně slabším představení. Před sektorem mají pověšeny 3 vlajky, kotel je dirigován bubeníkem, jehož cit pro bubnování i zvuk jejich bubnu se mi líbí, v kotli, ve kterém může být do stovky lidí, však nefandí všichni… Co jim však můžeme závidět, to je věkový průměr kotle. Zatímco v Jihlavě se v něm scházá plno lidí věkové kategorie 20 – 30 let, u nás je tato sorta zastoupena menšinově! Proč to v Jihlavě jde a u nás ne? Lidé ve Slezsku nějak od přírody dříve zpohodlní? Nechápu to a mám toho plné zuby… Ocenit musím velmi široký repertoár jihlavských chorálů, i když některé až okatě převzané a jen velmi málo pozměněné od „originálu“… Domácímu kotli téměř nijak nepomáhají okolní tribuny, atmosféra v hale je více než ospalá, kotel se pomoci okolí dočká až někdy v polovině zápasu a to spíše jen tak vlažně… Zaujme mne také pokřik směrem na naše hráče, ten se ozývá asi 5x za zápas. „Hoši, makáme, ať ty kurvy zpráskáme!“ Ano, tohle je přesně ta fanklubácká mentalita… Nadávat hráčům soupeře, mnohdy nadávat i fanouškům soupeře, po zápase si říct, že nic zásadního se přece nestalo, že to bylo jen takové štenkrování a jít pak společně s fanoušky protivníka na pivo, tam se opít, vyměnit si šály a skandovat „Dukláááá a ÁÁÁZet….“. Ne, takoví nejsme a nebudeme. Naši hráči jsou pro nás svatí a kdo bude nadávat jim, bude si hrát na schovávanou. Jak se na ni hraje? No, na začátku hry se přece pyká… Čili vzkaz jihlavským do budoucích zápasů – nikdy nebudeme dělit jihlaváky na ty, kteří uráži a na ty, kteří ne, vinu nesou všichni a tak by s nimi mělo být i zacházeno. Zápas co zápas by měli pykat.
Ve druhé přestávce stojím opět u vlajky, přichází jeden z domácích fanoušků a ptá se, který z nás je John Ross. Když se tážu, proč ho to zajímá, odvětí, že dotyčný píše výborné reporty, které vždy s oblibou čte. Dmu se pýchou a s dotyčným se dávám krátce do řeči, alespoň mi objasní některé věci, které bych sám nevěděl… Trumpeta v jihlavském kotli dnes chybí z toho důvodu, neboť dotyčný je na odpolední šichtě, tudíž důvod více než prostý :-). Pouštění hudby v přerušené hře se prý nekoná, protože kotel fandí… No, nad tímto vysvětlením dlouhe kroutím hlavou…
Třetí třetina nenabídne nic zajímavého na tribunách, v ostudném výkonu pokračuje Havířovská Zvěř, domácí stále spíše slabí. Opět si zahulákáme jen po gólech, po tom vyrovnávacím na nás míří nenávistné posunky a zdvižené prostředníčky frustrovaných domácích fandů. Jeden z nich chvíli mlátí do zábrany u sektoru pro hosty, načež míří k nám a snaží se nám strhnout vlajku. To se mu částečně daří, ve svém útoku však příliš aktivně nepokračuje, velmi rychle se k němu vydává asi 5 členů ochranky, útočníka zpacifikují, možná až příliš tvrdě (před ochrankou se dotyčnému dotane zastání ze strany Zvěře)… Naše zástava, která je už tak ve špatném technickém stavu, je mírně roztržena, chvíli před koncem ji proto raději balíme, stejně by visela kostrbatě a nepěkně.
Z vedení se radujeme jen pár sekund, domácí Dukla vstřelí vítězný gól, opět provokace domácích fandů směrem k nám, provokace spíše úsměvné, podle toho i vypadají naše reakce… Po konci zápasu si společně zatleskáme s hráči, okoukneme děkovačku domácích (není tuctová jako u většiny táborů) a opouštíme zimák. Po zápase postáváme u auta, vykuřujeme, vyčůráváme, pozorujeme desítky domácích, kteří nás míjejí cestou ze zimáku. Někteří nás pozdraví, popřejí šťastnou cestu, jiní koukají skrz prsty. Jsme v klidu. Jen do té doby, než spatříme jednoho z jihlavských provokatérů, který směle gestikuloval směrem k našem sektoru… Okolí zimáku už je takřka vylidněno, každá akce vyvolá reakci, domácí fanda, kterého brání dvě slečny a který je oděn do symbolů ULTRAS (čili neměl by to být žádný blbec), velmi tvrdě inkasuje, rány však také rozdává a musím uznat, že své smyboly velmi hrdě brání, což oceňujeme! Mnozí jiní by řekli – néééé, já nic, já muzikant, já jsem ultras, já nejsem chuligán… Tohle přesně je to myšlení těch hokejových kreténů… Ultras neznamená namalovat plachtu a fandit svému klubu, ultras znamená i postavit se za své barvy, za své klubové symboly! Jihlavák to udělal, o to víc dostal, končí na zemi, přichází o nějaké ty symboly. My, díky drobnému zranění z útoku, přemýšlíme, jestli nejet na dva stehy do špitálu, nakonec však, díky možné policení aktivitě, opouštíme město a rychle odjíždíme z Jihlavy…
Po cestě domů dvě zastávky, docela rychle to ubíhá a my se něco málo před půl dvanáctou zjevujeme v Havířově.
Výjezd docela nudný, avšak fandit AZetu, to jsou i určité morální povinnosti. Jako třeba vyjet na výjezd i když se člověku absolutně nechce. V hledišti jsme zklamali na celé čáře, zklamali i domácí, tento špíl měl rozhodně nabídnout mnohem víc! A tak zaujala jen ta pozápasová třešinka na dortu… Dotyčný jihlavák jakoby počítal s tím, že o svou „Ultras Dukla“ šálu jednou přijde, když na její zadní straně je docela vtipný a všeříkající nápis „Hajzle, my jsme z Jihlavy“. Ano, víme to, teď už to víme… S pozdravem, hajzlové ze Slezska, kteří z nenávisti k duklákům poslouchali „pyky pyky za sebe“ od zmiňovaného trestaného. Snad si tohle motto vyslechneme v budoucnu od většího počtu provokatérů z Vysočiny…