Výjezdy jdou strašně rychle za sebou, z jednoho člověk přijede a už aby se hlásil na další, tohle vražedné tempo nemůže zvládnout každý a tak v týdnu před utkáním panovaly obavy, zda-li naplníme jeden bus. To se nakonec, silou vůle, tak nějak stává, proto v nedělní odpoledne vyjíždí 44 havířovských směr Lapač.
Cesta je příjemná, dopravní prostředek je provoněn rumíkem, v poklidu se vynořujeme až před vsetínským zimákem a po zjištění, že do zápasu máme ještě nějaký čas, tak míříme do místního šenku, kde směle handlujeme s radegastovými poukázkami a hážem do sebe nějaké to pivisko. O dva stoly dál sedí spokojeně domácí partička, prodáváme jim wlepy, hážem řeč, no policisté připravení venku musí být značně nasraní, když vidí, že měli zasahovat proti rvačce těch, kteří si nyní ťukají půllitry…
Utkání začíná, netýká se však jednoho z nás, který na zimák nebyl vpuštěn (nezvládl zápas s místní slivovicí) a proto se vrací do útulného šenku, ze kterého jej vyzvednem až po zápase. Pod sektorem, ve kterém se nás nakonec schází 53,
věšíme flagu a od první minuty začínáme s dopingem (bohužel bez megafonu, který odmítá spolupracovat). Fandění není vzhledem k našemu počtu nejlepší, ale špatné taky určitě není, dle mě to bylo srovnatelné, né-li lepší, se zápasem minulým, kdy nás však na Lapači bylo víc než 2x tolik.
Slabší než minule jsou rozhodně domácí, jejichž kotel není tak hustě zaplněn, ale tím, že minule byli famózní, tak i dnes mohou snést ta nepřísnější měřítka. Fandí po celý zápas, mávají třemi menšími vlajkami na tyčích, ke konci zápasu odpalují stroboskopy, poté nějaké ohně – vypadalo to velmi hezky. Několikrát za zápas si s nimi zaskandujem společně – pokřiky o cikánech, českém hokeji či o pánech v černých mundůrech (nejsou to rozhodčí).
Nejsvětlejší chvilka přichází pro havířovské na konci první třetiny, kdy rozjíždějí chorál „olé AZ Havířov“ a který jedou non stop bez ustání CELOU úvodní přestávku, tedy nějakých 20 minut. Lidé v hale nechápavě čumí, jak se asi 20 slezanů dokáže bavit. Po tomto heroickém výkonu jsou však mnozí tak fyzicky odrovnaní, že další část zápasu prosedí v nalévárně. Od druhé třetiny až do konce střetnutí proto v sektoru už nikdy nejsme kompletní. Zřejmě za to částečně může i stav na ledě, který má také samozřejmě vliv na naši podporu. Mnoho fandů se shodlo, že se jednalo o nejjednoznačnější porážku v novodobé éře AZetu.
My však fandíme až do konce utkání, i když o druhé přestávce nám opět kazí chuť policie, která nás na zimák odmítá pustit se třemi obouručnými vlajkami, které měly být připraveny k choreu. Nevím, zda-li je to tak nebezpečná zbraň nebo zda-li byl tenhle krok jen vyvrcholením frustrace pánů strážníků. 
No co, musíme se bez toho obejít a tak jen máváme třemi vlajkami na prutech (které nám chtěli také zakázat či zabavit, ale když už jsme je na zimáku měli, odmítli jsme se se Securitkou o tom jakkoli bavit!), které nám z kabiny opět dovezli naši kabrňáci, tímto jim velice děkujem! 
V polovině závěrečné třetiny pak představujeme prezentaci, spočívající ve vytažení pěti dlouhých igelitových pásů (3 modré a 2 černé), vše doplněno o mávací flagu AZ.
Ke konci proběhne velmi strohá děkovačka, zapálíme několik žlutých ohňů a míříme k busu. 
Některým se však natolik zalíbilo ve zdejší putyce, že jsme předsedou naháněni jak ovce na pastvě, no nějakou dobu nám trvá, než je autobus kompletní a my opouštíme Valašsko. Doplnily se zásoby alkoholu a tak zpáteční cesta probíhá velmi vesele. Vylodíme se v Havířově, zajdeme na Plech, tam se to v emocích pohádá, skoro až pobije, ti nejožralejší si popletou bundy a každý si oblečou něčí jinou, vypije se nějaká kořala, hodí se lambáda na stolech a jdem dom, hovada…
Nebudu rozebírat, proč často prohráváme, proč jsou ty výkony nemastné neslané (poslední zápas na který rád vzpomínám, bylo domácí s Prostějovem), nejsem trenér a nevidím do kabiny. Ale jedno konstatovat můžu – jsem z toho smutný! Ale tak co no… Ve středu budu na tribuně, v sobotu zas vyjedu ven, budu fandit a doufat, že to bude lepší a sezona budu hodnocena jako úspěšná…