Je půlhodina po poledni, postávám před vlakovým nádražím, bundu zapínám až ke krku, fouká, čekám na auto se svými přáteli, kteří mne nabírají jako posledního z naší výjezdové pětice. Už tu měli být a stále nic. Trochu svítá naděje, že nakonec nepojedeme. Nevadilo by mi to. Dnes se mi na výjezd nechce. Jsem vyšťavený, potřebujju spočnout. Tu výjezdovou káru by někdy měli převzít jiní! Jenže neděje se tak. Morální povinnosti tak velí jet… Celý příspěvek →