„Zajímá mě kvalitně odvedená práce“ říká Radim Sajbot. Přečtěte si s ním velký rozhovor!

Vážení a milí fanoušci nejen ledního hokeje, během okurkové sezóny vám přinášíme už druhý rozhovor. Po fanouškovi Pavlovi, kdy povídání s ním jste si na našem webu mohli (a stále můžete) přečíst zhruba před měsícem, dnes přinášíme rozhovor s člověkem, který do světa hokeje vstoupil nenápadně. Však postupnými kroky se vypracoval k zajímavé funkci v jedné z největších hokejových organizací v zemi.

Přečtěte si povídání s člověkem, kterého mnozí fanoušci AZetu znají z mistrovských zápasů na havířovském zimáku, s člověkem, který v našem klubu již pár let nepůsobí, však s člověkem, který má k hokeji co říct. Jsme moc rádi, že si můžete přečíst rozhovor s Radimem Sajbotem, bývalým moderátorem utkání AZetu Havířov, později tiskovým mluvčím klubu HC Oceláři Třinec, svým způsobem stále také hokejovým fanouškem a nadšencem. Ať se vám následující povídání líbí.

Ahoj Radime. Nedávno mne zaujala zpráva, že po několika letech končíš (skončil jsi) na pozici tiskového mluvčího HC Oceláři Třinec. Však vraťme se v čase. Do Třince jsi odcházel z Havířova, kdy u nás jsi zastával roli moderátora zápasů a mediálního spolupracovníka klubu. Jak vlastně tehdy ten přestup probíhal, jak se tzv. pekl?

Bylo to na konci r. 2016 a vzpomínám na to jako na jedno z pracovně nejhektičtějších období ve svém životě. V Třinci vypukla někdy na začátku prosince kauza „Polanský vs. Kýhos”, kterou tehdy odnesl vyhazovem dlouholetý generální ředitel a sportovní manažer Ocelářů Mgr. Pavel Marek. Na jeho místo sportovního manažera, později se to přejmenovalo na ředitele, byl dosazen z pozice manažera mládeže někdejší skvělý extraligový útočník Jan Peterek. Honza měl hned na úvod hrozně složitou pozici. Jednak byl do takto vysoké funkce jmenován poprvé v životě, nikdy ji do té doby nedělal, neměl s ní žádnou praktickou zkušenost, a hned musel řešit kauzu mezi hrající legendou klubu a trenérem, který si stál za svým. Honza, který mě před lety přivedl i do Azetu Havířov a seznámil mě např. s Martinem Potočným, věděl, že musí bezpodmínečně uspět, protože v Třinci se neúspěchy “neodpouští”. Nejprve mě požádal o mediální pomoc v této problematice a ta nakonec vyústila I v nabídku na post tiskového mluvčího klubu. Mně ta nabídka dávala smysl. Po cca patnácti letech v profesionálních médiích (mj. Český rozhlas a Česká televize) jsem sám cítil, že změna mi prospěje, a tak jsem vlastně prakticky ze dne na den skončil i např. právě v pozici moderátora zápasů a mediálního spolupracovníka Azetu Havířov. Je mi jasné, že jsem tehdy způsobil např. Jardovi Mrowiecovi a Patriku Rimmelovi – stejně jako dalším lidem, se kterými jsem v té době spolupracoval – svým nečekaným odchodem velký problém, ale paradoxně zrovna oni dva byli jedinými, kteří to chápali a popřáli mi do další pracovní etapy hodně štěstí. Nešlo sedět na dvou hokejových židlích současně, to by bylo špatně pro všechny.

K Třinci se samozřejmě ještě několikrát vrátíme, ale kdybychom se nyní měli vrátit ještě o další kus zpátky, tak jak se rodil Tvůj příchod na post moderátora zápasů do Havířova?

Opět za to může svým způsobem Honza Peterek. Dlouhé roky jsme se znali pouze z pozice hokejista – novinář. A někdy v létě 2010 jsem ho požádal o rozhovor na téma restartu mužského hokeje v Havířově. On tam tehdy také v určité roli figuroval, i když byl současně stále ještě útočníkem Třince. Honza s rozhovorem na toto téma souhlasil a já byl za to rád, protože nikoho jiného jsem z prostředí nově se rodícího Azetu neznal. Po skončení tohoto rozhovoru se mě Honza zeptal, jestli bych nechtěl pro Havířov pracovat. S tím, že Azet hledá někoho, kdo umí mluvit. Nedokázal jsem si přesně představit, co tato věta obnáší, a tak jsme si dali jednoho dne na zimáku v Havířově schůzku, kde mi poprvé představil Martina Potočného.

Martin Potočný umí budit emoce. Budil je v Tobě i na té Vaší první schůzce?

Martin je výborný rétor, umí svými slovy strhnout davy a šlo vidět, že je pro projekt znovuzrozeného Azetu nadšený, že jím žije a dýchá. To mi bylo sympatické, mám rád lidi, kteří se umí pro něco nadchnout. Na druhou stranu nejsem typem člověka, který dává na první dojem, spíš vyznávám zásadu, že všechno prověří až čas. Od Martina jsem si poslechl nabídku, která zněla tak, že bych uváděl zápasy Azetu Havířov vč. přestávkového programu a během jednotlivých utkání pouštěl i muziku na stadionu.To mi opět dávalo profesně po všech stránkách smysl. Jsem totiž synem amatérského muzikanta a předtím jsem působil asi pět let jako moderátor v jednom ostravském rockovém radiu, kde jsem měl i své vlastní hudební pořady, kvůli kterým jsem měl doma sbírku asi 12 tisíc cédéček. Navíc jsem se v té době už živil i jako sportovní novinář, který teď dostal příležitost mluvit pravidelně před lidmi živě. To byla pro mě ta nejvyšší přidaná hodnota. Protože když mluvíte v radiu živě, tak vás sice můžou poslouchat desetitisíce lidí, ale vy je nevidíte. Jste ve studiu sám jako např. doma v obýváku. Ale mluvit pravidelně před živým publikem, které vám dá okamžitou zpětnou vazbu, jestli je to dobré anebo ne, to je úplně jiná disciplína. Navíc jsem měl možnost to pojmout po svém, vložit do toho své hokejové znalosti sportovního novináře a ještě hrát muziku, která se mi líbí. To bylo win-win po všech stránkách. A tak jsem na tu nabídku s velkým vděkem kývnul.

Nějak sis tu práci v Havířově, na jejím začátku, představoval. Jak bys ji zhodnotil s odstupem času? Byla přesně taková, jakou jsi ji čekal?

Byla to skvělá zkušenost a jsem za ni dodnes hrozně rád. Tehdy, ve zmíněném létě 2010, by mě ani ve snu nenapadlo, že nakonec strávím na Azetu dlouhých šest a půl let. A troufám si říct, že mě to po všech stránkách posunulo. Např. v roli člověka, který pouští na zimáku muziku, se musíte naučit vnímat a respektovat kotel – fanoušky. Nesmíte jim kazit jejich práci tím, že hrajete v době, kdy oni fandí. Mnohé mi to dalo i v roli moderátora utkání. Tam je zase nejtěžší, že se vám soupeři neustále opakují a vy přesto chcete tým protivníka odprezentovat pokaždé trochu jinak, aby to pro lidi v hledišti bylo stále zajímavé. Takže tady jsem se naučil udělat si doma před každým zápasem vždy alespoň hodinovou přípravu. Bez té by to nešlo. Časem mi pak přibyla ještě jedna funkce. Po zápasech jsem dělal rozhovory s hráči a trenéry. A také to mi profesně pomohlo, protože např. na extraligových střetnutích se o hráče dělíte v rámci pozápasových rozhovorů se zástupci dalších médií. V Havířově jsem si mohl vést rozhovory kompletně sám a troufám si říct, že až tady jsem se naučil pořádně ptát. Postupem času jsem začal lidem v klubu předávat i své novinářské zkušenosti např. jak zorganizovat tiskovou konferenci atd. Mimochodem, dodnes si myslím, že David Pastrňák zažil svou první tiskovku v Česku právě v Havířově ve VIPce.

Vraťme se k těm pozápasovým rozhovorům, protože přiznám se, že s kamarády, tedy hlavně oni, já „Tě tak neumím“, mnohdy imitujeme Tvé rozhovory. Ano, na mnohé jsi tak zapůsobil :-). Jaké to je, dělat rozhovory s hokejisty, obecně sportovci, o kterých se mnohdy říká, že skvělými mysliteli a řečníky nejsou?

Děkuji, to mi lichotí. Základem každého kvalitního rozhovoru je příprava, bez ní to opravdu nejde. Jako autor rozhovoru musíš dopředu vědět po jaké ideové lince ho chceš vést. Každý rozhovor by měl být jako příběh, aby se to lidem dobře četlo, poslouchalo anebo na něho dobře koukalo. Časem pak získáš praxi, že jsi schopný zareagovat tak, aby to vypadalo přirozeně, i když ti respondent odpoví nečekaně. Přestože jsem vnitřně získal pocit, že pořádně jsem se naučil ptát až v Havířově, tak za svou novinářskou kariéru jsem udělal stovky anebo možná i tisíce rozhovorů. Jako novinář jsem mluvil i s takovými lidmi jako Björn Borg, Ivan Lendl, Roger Federer, Serena Williamsová. Jen třeba s Usainem Boltem jsem dělal rozhovor v životě asi desetkrát a jednou jsem za ním letěl kvůli interview dokonce do Manchesteru, kde jsme se potkali na jeho hotelovém pokoji. Díky této praxi jsem se naučil nebát se velkých jmen. Ale stále platí, co jsem řekl na začátku. Základem je příprava a příběh. Takže ve výsledku je jedno, jestli natáčíš rozhovor třeba s Pavlem Nedvědem, Gennarem Gattusem, Karlem Brücknerem, Petrem Čechem, Jaromírem Jágrem anebo Jirkou Krislem, Robertem Říčkou či Martinem Potočným. Příprava a příběh jsou základ.

Zůstaňme u některých jmen. Vybavíš si i po těch letech, s kým třeba byla v Havířově radost dělat rozhovor? Protože jistě jsou i tací, kteří to tomu novináři, třeba svou výřečností, hodně usnadní. A byli i tací, které jsi k mikrofonu třeba nikdy nedostal?

Je to už mnoho let a těch rozhovorů bylo fakt hodně, takže určitě někoho opomenu, ať na té či oné straně. Ale abych odpověděl na otázku. V dobrém vzpomínám určitě na Jirku Krisla, Honzu Marunu, Martina Potočného, Roberta Říčku anebo trenéra Danečka. U těchto jmenovaných jsem měl vždy pocit, že chápou, že rozhovor je primárně servis fanouškům, a tak k tomu také přistupovali. Dobře se mi povídalo také s extraligovými hráči, kteří prošli Havířovem např. Šimonem Hrubcem či Rosťou Maroszem, který odpovídal až překvapivě otevřeně vzhledem k tomu, jakou měl svého času pověst jako hráč. A asi největší příjemné překvapení? Vzhledem k jeho hokejové pověsti – a také rivalitě mezi AZetem a Orlovou (později Karvinou) – se mi dobře dělaly rozhovory také s Markem Ivanem! To mě osobně velmi překvapilo! Určitě by se našli i někteří lidé v opačné skupině, ale tady bych byl nerad konkrétní. Vezmi v potaz fakt, že někdo tu otevřenost k médiím nemá v sobě, kamera ho stresuje, i když v normálním kontaktu je to třeba fajn chlap. Jindy je zase výsledek a pocit z rozhovoru ovlivněn atmosférou právě nevydařeného zápasu atd. Proto bych rád zůstal u těch pozitivních vzorů a v tomto ohledu dodnes vzpomínám na prostějovského trenéra Zachara. Ten, nejenže v r. 2012 přišel, ale dokonce také odvykládal pozápasový rozhovor profesionálně, i když jeho tým v posledním možném semifinálovém utkání inkasoval rozhodující branku, která mu ukončila sezonu, pouhých devět vteřin před koncem. Je jasné, že mu ten rozhovor nemohl „chutnat“, ale on se kousnul a za to bych mu chtěl i po letech znovu poděkovat. Pan Zachar prokázal v ten okamžik svou lidskou velikost a profesionalitu.

Svou havířovskou etapu už dnes vidíš s patřičným odstupem. Jsou lidé, na které budeš z havířovského prostředí vždy moc rád vzpomínat?

Nejen lidé, ale celé to období bylo hrozně fajn! Byl to čas, kdy se opravdu objektivně klubu dařilo, a to si člověk vždycky užívá. Vzpomínám na druholigové vyprodané (!) zápasy s Orlovou. Vzpomínám na brzký postup do 1. ligy, kdy se v každé sezoně, ve které jsem v Havířově byl, navíc podařilo postoupit do play off, což je vždy známka sportovního úspěchu. Vzpomínám na euforii, jaká v Havířově panovala, na vysoké návštěvy, které ji doprovázely. Vzpomínám na fanoušky, kteří v období znovuzrození mužského hokeje dělali Azetu v rámci celé republiky suverénně největší pozitivní reklamu! Vzpomínám na brankáře Lukáše Danečka, jak v Uherském Hradišti suploval stolem rozbité plexisklo v hrazení, protože na stadionu neměli žádné náhradní. Vzpomínám na hokejové příběhy, jak si extraligu zahráli např. Honza Maruna s Robertem Říčkou, který to dotáhl nakonec až do Sparty. Vzpomínám na extraligový zápas mezi Vítkovicemi a Zlínem, kdy celý jeden sektor v ostravské hale tvořili příznivci Azetu, kteří tam přijeli Roberta podpořit v takovém stylu, že se opět o tom mluvilo v celé republice. Vzpomínám taky na RBH, jejich aktivní spolupráce s hlavním kotlem byla svého času unikátní. Opravdu to bylo skvělé období!

Ale přesto – Havířov byl malý zamrzlý rybníček proti třineckému kolosu. Dva jiné světy? Opravdu to tak je nebo mám tendenci přehánět?

Jsou to dva jiné světy. Ale tím nechci říct, že je jeden lepší a druhý horší. Každý má něco do sebe, nedá se to srovnávat. Je to jako byste chtěli srovnat víno se slivovicí. I tam je stejný jen ovocný základ a pak také fakt, že jde o alkohol. Navíc neporovnávám tyto dva světy jako hráč anebo fanoušek, ale jako pracovník klubu, který začal dělat navíc něco úplně jiného. Jako tiskový mluvčí organizace, která patří mezi TOP 3 anebo 4 hokejové adresy v Česku, máte zodpovědnost za úplně jinou agendu, než když působíte v jiném hokejovém klubu jako moderátor a mediální konzultant. Navrch jsem člověk, který je historicky vždy podepsaný pod svými profesními výkony vlastním jménem – ať už v radiu, v televizi, v Havířově anebo jinde – takže se vždy primárně soustředím na práci, abych ji odvedl dobře a nezdiskreditoval si svou pověst. Takže v prvé řadě jsem chtěl v Třinci uspět. Bylo mi jasné, o jak velký klub jde, měl jsem důvěru Honzy Peterka, což byl pro mě velký osobní závazek, a bylo mi jasné, že nahoře, na extraligové špici, bude hodně, když to srovnáme s hokejovou první ligou, foukat. A že se časem ukáže, zda na to mám anebo nemám.

Jaké byly Tvé třinecké začátky? Kdo Tě zaškoloval, kdo Ti ukazoval, jak by se to mělo dělat, kdo Ti byl hlavním rádcem? Nebo jsi byl spíše tím, kdo je hozen do vody a ať plave?

Nezaučoval mě nikdo, po mém předchůdci nezbylo na klubu vůbec nic. Ani třeba tak základní věc, jakou je seznam kontaktů na novináře. Tady bych však chtěl zdůraznit, že to není vina klubu! Osobně jsem měl po mém „přestupu do Třince“ jednu velkou výhodu, že jsem tam jezdil deset let na každý domácí zápas Ocelářů jako novinář. Tedy jsem +/- tušil, jak klub funguje a na základě této zkušenosti jsem také naprosto detailně věděl, jaký servis, ať už informační či jiný, potřebují novináři pro svou práci. Osobně vnímám média jako partnery, jsou velkou součástí procesu tvorby dobrého jména klubu, což je základní a nejvyšší cíl práce každého tiskového mluvčího. Takže mi hodně pomohla praxe. Ovšem přesto jsem se setkal hned první den v Třinci s jednou věcí, na kterou jsem se nemohl připravit, a bylo to jak rána pěstí mezi oči.

Povídej…

První den mého angažmá u Ocelářů mě Honza Peterek zašel představit trenérům a kompletní kabině. A zejména z pohledů starších a zkušenějších hráčů šlo vyčíst něco jako: „Co ten tady chce?!“ Okamžitě mi to docvaklo. Šlo vesměs o hokejisty, které jsem dříve, a vlastně ještě i pár dní před mým příchodem do Třince, sám zpovídal s mikrofonem v ruce jako novinář. A ruku na srdce, novináři musí, když se např. prohrává, klást nepříjemné otázky. A na ty se žádnému z hráčů neodpovídá s lehkým srdcem. Byl tady střet dvou různých světů! Hned v ten první den mi došlo, že úkolem č. 1 bude získat si časem a hlavně přirozenou cestou na svou stranu kabinu. Aby mi hráči věřili, že teď už jsem tu jenom pro ně, stejně jako pro celý klub, maximálně budu za nimi stát a když na to přijde, tak s trochou nadsázky položím za ně i duši. To se časem povedlo, protože kabina v Třinci je lidsky v pořádku, jsou to normální, chytří kluci.

Už první večer, kdy jsi byl určitě plný emocí z nového prostředí, jsi přemýšlel nad tím, jak si ty hráče na svou stranu získat? Měl jsi nějaký „plán“, či jak své snahy nazvat? Nebo sis prostě jen řekl, že to chce čas, to se poddá?

Jsem zastáncem toho, že všechno chce svůj čas. I třeba na vybudování kvalitních mezilidských vztahů. V ten první den mi došlo, že profesní život je z velké části o rolích. Přirovnám to k divadlu. Když ti režisér řekne, že máš hrát v jedné hře Shakespeara Romea, tak ho hraješ, jak nejlépe umíš, ať dostaneš třeba příště zase další roli. Že jo? A pokud je režisér spokojený, je možné, že si příště zahraješ pod jeho taktovkou třeba Hamleta, což je úplně jiná hra, i když opět Shakespeare. A ty se ho zase budeš snažit odehrát co nejlépe, pokud chceš být kvalitním hercem. V ten první den jsem pochopil, protože media vnímám jako partnery, ne jako nepřítele, že je nutné postupem času – a opět hlavně naprosto přirozeně (!) – představit hráčům svět novinářů a naopak. Aby se obě skupiny navzájem lépe pochopily a porozuměly si, protože každý z těch světů má svou logiku. Aby věděli, že každý vlastně dělá jen svou práci, která není ani v jednom z těch světů lehká. A že z velké části díky médiím, které se zásadním způsobem podílí na popularitě hokeje v Česku, se hráči můžou mít tak, jak se mají.

Měl jsi v začátcích pocit, že některý z hráčů má k Tobě blíž? Že by za Tebou přišel jen tak poklábosit? Prostě takový ten pocit, který „nováček“ asi potřebuje, aby se v novém prostředí cítil líp, možná domáčtěji? Nebo je to prostě Třinec, jen s malou nadsázkou – co hráč to hvězda – a hráči si tam prostě především hledí sami sebe a své práce?

Ne, to ne. Jednak ta startovací pozice v Třinci nebyla nejjednodušší, i když dnes tvrdím, že by tuto práci měl dělat ideálně právě bývalý novinář, který má detailní znalost mediálního světa a jeho zákonitostí, ale také z toho důvodu, že byla rozběhnutá sezona a s hráči se nevidíš tak často, jak bys chtěl. Pět dnů v týdnu trávíš jako tiskový mluvčí v kanceláři, kde zhmotňuješ své představy, jak by se měl klub prezentovat na veřejnosti, webu a sociálních sítích, vysvětluješ svému redakčnímu týmu zásady žurnalistické práce, tedy např. principy rychlosti apod. A pak jsou tady do toho ještě zápasy a já je chtěl absolvovat všechny. Tedy doma i venku. Vedení Ocelářů zíralo, když jsme si domlouvali podmínky naší spolupráce, že jsem trval na tom, že chci být všude, ale měl jsem k tomu své profesní důvody. Přirovnával jsem to k tomu, že si nedokážu představit, že by např. fotbalový Real Madrid hrál utkání Champions League např. na Spartaku Moskva a přijel by tam bez svého tiskového oddělení. Takže tak jsem se vlastně nevědomky stal, alespoň pokud vím, i prvním hokejovým tiskovým mluvčím v Česku, jenž začal jezdit všechny zápasy ven (dnes už to tak dělá i Plzeň a Sparta). A protože hráči mají svůj svět, kdy autobus a kabina patří hlavně jim, tak to znamenalo, že všechny cesty na stadiony soupeřů jsem si postupem času začal řídit sám. Navíc každý ví, že Třinec kvůli své geografické poloze nacestuje nejvíc kilometrů ze všech extraligových klubů. Takže s hráči ten přirozený kontakt přišel časem a později.

Zkus mi vysvětlit, co to dávalo Tobě, co to dávalo třinecké hokejové organizaci, že jsi jakožto tiskový mluvčí vyjel v úterý na zápas Litvínov vs. Třinec?

V obecné rovině autorské, originální a svým způsobem i unikátní výstupy na všech komunikačních kanálech klubu, ať ve formě rozhovorů, fotek anebo videí. Když mám zůstat u Litvínova, tak vypíchnu několik zkušeností právě s našimi zápasy na severu Čech. Jednou jsem tam vezl autem dodatečně povolaného Erika Hrňu, takže můžeš pro fanoušky Ocelářů zdokumentovat časosběrně a krásně monotematicky (např. v rámci fotogalerie) jeho x hodinovou cestu tam, během které se i naobědval, prospal na sedadle spolujezdce a v samotném vítězném utkání dokonce zaznamenal asistenci. Fanouškům Ocelářů můžeš taky představit ve formě videa na sociálních sítích, že kabina pro hosty je v Litvínově vůbec tou nejmenší z celé extraligy anebo, že je to jediná kabina v extralize, do které se vchází přímo z ulice! V jiném utkání v Litvínově zase Martin Růžička vstřelil dva góly a vstoupil tak do Klubů hokejových střelců deníku Sport (dohromady alespoň 250 gólů v nejvyšší soutěži a v reprezentaci). A ty máš cca do půl hodiny nejen autorský rozhovor s Růžou na toto téma na webu, ale i aktuální fotky vysmátého Růži. Pokud máme v Litvínově svůj kotel, tak zase posiluješ vztah klubu s fanoušky, když je vyfotíš a umístíš je např. na stories Instagramu. A při pozápasových rozhovorech zase usnadníš práci novinářům tím, že jim vždycky dovedeš hráče, kterého si přejí, nemusí se doprošovat např. Martina Růžičky sami, a ještě jim potvrdíš, protože máš k dispozici podklady od klubového statistika, že je to opravdu trefa, kterou vstoupil do zmíněného Klubu střelců.

A dokázal bys nám, kteří nemáme moc ponětí, popsat, jak vypadal Tvůj typický pracovní den, když jste hráli domácí utkání?

Zkusím zápas Ligy Mistrů, protože to je zase něco trochu jiného, jo? I když Champions Hockey League nemá v Česku zatím takový věhlas, jaký by si zasloužila, tak je to naprosto špičkově organizovaná soutěž po všech stránkách, což vám potvrdí každý pracovník klubu, který se s ní setkal. Každý zápas se řídí tzv. Run Of Show listem, kde je zhruba 100 položek vč. konkrétních časových údajů, které musí každý klub splnit a na jejich přesné plnění dohlíží tzv. Venue Manager, který jezdil nejčastěji přímo ze Švýcarska už den před zápasem. Run of Show zahrnuje úplně všechno, na co si jen vzpomeneš. Např. i to, kdy se musí poprvé hala rozsvítit do barev Champions Hockey League, kdy proběhne test grafiky pro jumbotrone (kostka nad ledem), kdy můžou být poprvé dělány předzápasové rozhovory pro přímý přenos, kdy je mítink s hlavním broadcasterem (majitelem vysílacích práv), kdy a na jak dlouho může televizní kamera poprvé do kabiny, kdy je organizační mítink se zástupci obou klubů, aby všichni věděli, co mají dělat, až to přijde atd. Venue Manager má u sebe po celou dobu tento seznam a dohlíží bod po bodu na jeho plnění vč. toho, jestli úvodní vhazování začne např. přesně v 17 h, což ovlivníš komunikací s vedoucím mužstva příp. trenéry a přesným rozpisem některých bodů tohoto scénáře, který se vylepí na dveře hráčské kabiny. K práci tiskového mluvčího patří +/- všechny tyto věci s výjimkou těch extrémně technických jako je video kostka apod. Takže se už od rána nezastavíš. Tiskový mluvčí dohlíží i např. na to, aby si trenér po tzv. last speech, tedy závěrečném proslovu k mužstvu před samotným zápasem, připnul na klopu saka mikrofon, který mu režie pro lepší zážitek směrem k televizním divákům zapíná během komerčních přestávek a oddechových časů. Pokud se hraje venku, stavíš se třeba i za tamním hlavním televizním vysílatelem, kde mu foneticky řekneš výslovnost jmen našich hráčů, ať jsou ve vysílání co nejpřesnější a dodáš jim i takové informace, že třeba Martin Růžička je střelec, byl na poslední olympiádě, v úvodu sezony nehrál kvůli zranění achillovky a že jeho příjmení znamená v angličtině Little Rose :-). Po zápase máš podle protokolu Ligy mistrů na starosti zase rozhovory pro novináře, tiskovou konferenci, flash interview pro hlavního vysílatele. U nich se dodržuje podle Run Of Show přesné pořadí vyžádaných hráčů a přesně předepsaná řeč např. v pořadí čeština – angličtina – anebo otázky v angličtině a odpovědi v rodné řeči zpovídaného hráče, tedy native language. Po samotném utkání bývá ještě debriefing, čili hodnotící mítink, s Venue Managerem. A krom toho všeho tě čeká i klasická agenda pro klub, tedy výstupy na sociální sítě, pozápasové rozhovory na web apod. Je toho fakt dost.

Jako člověk, který zná tiskové mluvčí jen z televize, jsem si vždy myslel, že to jsou „panáci“, kteří se postaví před kameru a odvykládají to, co se v „zákulisí“ naučili. Mnohdy strojově. Určitě se nespletu, když řeknu, že takhle vnímá tiskové mluvčí mnoho lidí. Pleteme se hodně?

Tiskový mluvčí je jen označení pro funkci, pracovní pozici. Ale je pak na každém jednotlivci, jak ji vykonává. Když zůstanu u hokejového světa, tak svou roli jsem vnímal tak, že např. novinářům zprostředkováváš informační servis a vhled do uvažování celého klubu, aby si obě strany co nejlépe porozuměly. U fanoušků jde také o informační servis, ovšem např. u sociálních sítí i s určitým přesahem pohledu do zákulisí a někdy i v kombinaci se zábavnou formou. Hráčům při rozhovorech zase dopředu řekneš, na co se je novináři budou ptát. Ti kluci jsou pak v klidu, mohou si své myšlenky dopředu utřídit a nevypadají následně na kameře zaskočeně. Když to zjednoduším, prostě chceš, ať se všem pracuje – anebo je s tím klubem – dobře. Další moje zásada byla, aby vždycky odpovídal na otázky médií hlavně ten člověk, kterého se probíraná tématika nejvíc týká. Tím eliminuješ vnímání tiskového mluvčího, jak jsi popsal ve své otázce. Sám jsem na kameru chodil jen v případech, kdy nebylo zbytí. Dám jeden příklad. Když se v lednu loňského roku zranil v Chomutově Lukáš Krajíček, kde utrpěl po nárazu do hlavy otřes mozku a skončil v bezvědomí, tak tam už jsem před kameru musel, protože v probíhajícím utkání jsi kromě kustoda jediným člověkem, kdo zjišťuje u lékařů, jaký je jeho stav, jestli bude převezen do nemocnice atd. A ze své vlastní zkušenosti bývalého novináře víš, že když už při tom pohledu na bezvládného Krajdu zatrnulo celému stadionu, tedy několika tisícům lidí, tak novináře bude jeho zdravotní stav zajímat.

Takže když to řeknu nadlehčeně, dal jsi té funkci, tak jak je pojmenována a jak ji lidé vnímají, určitou přidanou hodnotu. Kde ses učil? Kde bral inspiraci? Jak těžké bylo postavit si mantinely, že tohle jo, ale tohle už do Tvých kompetencí nespadá?

Neučil jsem se nikde, pracoval jsem na základě tzv. emoční paměti a jak jsem cítil, že je správné. Čerpal jsem ze své minulosti bývalého aktivního fanouška, někdejšího sportovního novináře, moderátora a komentátora hokejových a fotbalových zápasů. Protože tím vším jsem si v životě prošel, tak přesně vím, jaká specifika má každá pozice a co každý z těch vyjmenovaných potřebuje, aby se, až přijde s naším klubem do kontaktu, cítil dobře. Ten pocit jsem se snažil všem zmíněným poskytnout vč. našich hráčů. Vztah s nimi je extrémně důležitý, protože oni jsou těmi, kdo v největším procentu prezentují klub v jednotlivých mediálních výstupech.

Byly chvíle, kdy teklo do bot? Kdy jsi byl nervóznější než jindy, kdy jsi věděl, že teď se láme chleba, že teď by to mohl být průšvih? Protože působíš na mě jako profík, který „5x měří než řeže“ a dělá vše proto, aby těmto okamžikům předcházel…

Byly. A nebylo jich málo. Pokud máš na starost mediální obraz úspěšného hokejového klubu, který má ty nejvyšší ambice, navíc má pověst bohaté organizace, tak např. ze strany médií jsi dotazován poměrně často na otázky, na které neexistuje jednoduchá odpověď (ve stylu černá anebo bílá). A je to logické. Ve fotbale bude na složité otázky zajímat novináře také vždy názor Sparty, Slavie anebo Plzně. Takže ano, v jedné věci máš pravdu, snažíš se dívat o zhruba dva kroky dopředu, ale jsou chvíle, kdy ani ty nevíš, jak některé věci dopadnou, protože hokejový svět je živým organizmem o mnoha lidech, funkcích, názorech a zájmech.

Našel bys tedy nějaký konkrétní případ, kdy Ti už zvonil ten pomyslný alarm a schylovalo se k „průseru“?

Jednu z nejkritičtějších chvil jsem zažil v Pardubicích, kdy po dvou třetinách šestého čtvrtfinále play off 2018 vedlo Dynamo, o němž se tehdy psalo jako o třineckém „béčku“, neboť v jeho organizaci působila spousta lidí, kteří v minulosti prošli Třincem, nad námi 5:1 a bylo jasné, že pokud se nestane hokejový zázrak, tak celá série dospěje do posledního rozhodujícího zápasu, kdy to bude buď anebo. A protože tehdy do třetí třetiny prakticky nezasáhl Jirka Polanský, jenž byl v té době naším nejproduktivnějším hráčem play off, chtěla Česká televize na pozápasový rozhovor právě Poldu a trenéra Varaďu. Byla to legitimní otázka, proč trenér nechal sedět v poslední části hry nejproduktivnějšího hráče mužstva. Navíc si všichni pamatují, že v minulosti už tady byla kauza Polanský vs. Kýhos, takže Česká televize větřila možnou krev, což jako bývalý novinář chápu. Kauzy anebo jen spekulace o nich se prodávají nejlépe. Jenže náš mančaft byl v úplně jiném pozápasovém rozpoložení. Každý byl naštvaný, a to je ještě hodně slabé slovo, protože v Pardubicích jsme nevyhráli v celé sérii jediný zápas, i když jsme byli favoritem a teď jsme měli jet zklamaní domů k bitvě o všechno. Nikomu se na ty rozhovory moc nechtělo, což je lidsky pochopitelné. Jenže kdybychom Českou televizi v této situaci z jakéhokoli důvodu odmítli, mohli by si to vyložit jako možný konflikt uvnitř mužstva. Musel jsem Poldovi i trenérovi vysvětlit, že jde o naprosto legitimní požadavek vč. otázky a že teď je na nás, abychom České televizi zase vysvětlili, že trenér, který je zodpovědný za tvorbu sestavy a taktiky, má pravomoc rozhodnout se podle svého nejlepšího svědomí a aktuální situace na ledě – i třeba s výhledem na ten rozhodující zápas o všechno – komu dá v daný moment za prakticky rozhodnutého stavu příležitost a koho bude třeba šetřit. A že hráč, i když je třeba vnitřně z tohoto rozhodnutí zklamaný, protože každý sportovec trénuje, aby hrál, zvlášť v play off, tak plně respektuje rozhodnutí trenéra a nebere si ho osobně, protože trenér to dělá s nejlepšími úmysly pro tým, aby se postoupilo, protože to je to jediné, podle čeho se bude hodnotit celá sezona. Jak Polda, tak Venca Varaďa to nakonec odvykládali skvěle, za což bych jim chtěl zpětně znovu poděkovat. Česká televize si tehdy natočila, co potřebovala. A protože nedostala našim správným mediálním postupem žádnou šanci, tak další den o nás v jejich vysílání nebyla ani zmínka. Naopak. Mluvilo se o Pardubicích, jak doufají, že v Třinci zítra skolí favorita a všichni víme, jak to dopadlo. Vyhráli jsme 8:1, i díky životnímu výkonu Davida Ciencialy, který tehdy zaznamenal rekordních sedm asistencí, a postoupili jsme do semifinále!

Dokážu si představit, když mi vykládáš o těch perných chvílích, které jsi tu a tam zažíval, že tahle práce obnáší obrovský stres, zodpovědnost, třeba i odříkání. Pletu se?

Je to atraktivní práce, ale není pro každého. Jen sezona s ledem trvá od prvního tréninku do posledního finále cca 9 měsíců. A pokud se vyhraje mistrovský titul, tak mnohem déle, protože ten úspěch je potřeba pořádně „prodat“. Vzhledem k tomu, že nejvíc utkání se hraje v pátek a v neděli, tak jsi v práci opravdu 6-7 dní v týdnu. Navíc spoustu času strávíš za volantem. Ptal ses mě na to, co znamená pro tiskového mluvčího takový úterní zápas v základní části v Litvínově. Tak si k té předchozí odpovědi připočti po utkání ještě noční cestu zpátky do Třince, tedy dalších pět hodin řízení. Ve tmě, v zimě, kdy často prší, sněží anebo jsou na silnicích mlhy, protože hokej je zimním sportem. Pamatuji si na jeden takový extrémnější výjezd. Vyjížděl jsem asi v 8 ráno z Třince do Karlových Varů. Po šesti hodinách řízení jsem přijel 120 minut před zápasem k hale a začal pořizovat materiály pro sociální sítě. Po utkání, které trvá i s následnými mediálními výstupy cca další tři hodiny, opět nasedáš do auta a řídíš dalších šest hodin zpátky do Třince, kam se vrátíš třeba ve tři až ve čtyři ráno. A dopoledne jsi už zase v kanceláři, pokud je to pracovní den. Ale řekl bych, že ještě o něco těžší to mají např. kustodi.

V jakém slova smyslu těžší?

Když já anebo hráči přijedeme např. ve tři ráno z Karlových Varů zpátky do Třince, můžeme jít domů spát. Sice jen na chvíli, protože už třeba v 9 hodin je zase sraz v hale, ale můžeme. Zatímco kustodi po té dlouhé cestě do Třince, kterou si také řídí sami, musí všechny věci nejprve vybalit a např. mokré dresy z utkání naházet do pračky, pak do sušičky, musí nachystat zároveň vše na dopolední trénink, aby hráči, až dorazí, měli např. nabroušené brusle, vysušenou výstroj apod. Takže po takovém výjezdu spí kustodi např. jen dvě hodiny, občas dokonce přespávají i v hale, protože jít domů na ty dvě hoďky, by se jim ani nevyplatilo. Díky tomu jsem však pochopil jednu věc. Každý člen týmu chce opravdu vyhrát každý zápas, protože dělat hokej v tomto režimu není sranda. Samozřejmě, že statisticky je to nemožné. Ale nikdo z nás nejede šest hodin do Varů a pak šest zpátky, aby tam prohrál. Vždy do poslední možné chvíle věříš, že to nějakým způsobem vyjde, i když se na ledě zrovna moc nedaří.

Udělal jsi za ty roky, protože nikdo nejsme bezchybní, kor u tak náročného povolání, někdy i chybu, kvůli které bys musel „na kobreček“? Ať už pro domluvu, podívat se na zvednutý prst nebo pro jiné potrestání?

Musím zaklepat, že chyba, která by znamenala velký problém, za celé ty tři a půl roku v Třinci nepřišla. Na to jsem hrozně hrdý, protože chyba tohoto typu na pozici tiskového mluvčího může znamenat okamžitý vyhazov. Ale vzpomínám si na jednu věc, která se stala v úvodu mé první kompletní sezony u Ocelářů. Odjížděli jsme společně s mančaftem klubovým autobusem po nepovedeném utkání Ligy mistrů z Mannheimu na letiště do Frankfurtu a já si začal o tom utkání, ve kterém jsme v půlce zápasu prohrávali už 0:4, povídat s naším tehdejším klubovým ekonomem, jenž seděl vedle mě. Velice brzy mi bylo vysvětleno, že to bych jako člověk, který nikdy pořádně nestál na bruslích a tudíž nevím, jak se ti hráči na ledě cítí a co na něm prožívají, neměl dělat. Trenérovi jsem se omluvil, přijal jsem to jako fakt a od té doby už jsem nikdy náš žádný zápas nehodnotil. Pochopil jsem, že nemůžu hokeji rozumět jako např. lidé, kteří ho hrají celý život a dotáhli to mnohdy do reprezentace, živí se jím na republikové top úrovni anebo mají zkušenosti z NHL či KHL.

Na pozici tiskového mluvčího jsi v organizaci třineckých Ocelářů působil několik let. Lze říci, že se práce na Tvé pozici nějak vyvíjela, že jsi ji někam posouval a dával jí svým způsobem, na rozdíl od extraligové konkurence, jiný rozměr? Vidíš dnes, že by to i jinde začali dělat podobně?

Když jsi v takovém kolotoči zápasů, cest, klubových porad atd., tak se primárně soustředíš na svou práci. Alespoň já to tak měl. Nesledoval jsem detailně, jak to dělají jinde. Ani by to nebylo moc přínosné, protože celé je to nejen o tom, co tomu chceš dát na své pozici ty, ale také o tom, co ti třeba umožní klub a jeho vedení. Ale asi to byla kvalitně odvedená práce, protože když se má plzeňská kolegyně Lucka Mužíková při svém nástupu na full time job do obdobné funkce ve Škodě ptala Dariny Vymětalíkové z České televize, jak by to měla dělat, tak Darina jí údajně odpověděla: „Dělej to jako Radim z Třince.“ Což člověka potěší. Stejně jako mě potěšily prakticky všechny reakce na můj odchod, které přišly ať už např. z BPA, z jiných extraligových klubů, od vedení Champions Hockey League, od lidí ze Spengler Cupu, od mých nadřízených u Ocelářů, od dalších lidí z České televize, z O2 TV anebo od třineckých fanoušků na mém Instagramu. Opravdu jsem to nečekal, tolik vřelých a upřímných slov jsem nikdy v životě na mou adresu neviděl a ani jsem nečekal, že se něco takového může stát. Úplně mě to lidsky dojalo.

Nemůžu se nezeptat jinak – proč tedy, po těch třech a půl letech, ten konec?

Došel jsem k přesvědčení, že už tomu nemůžu dát víc. Kvalita mé práce a mého přínosu pro klub by mohla být vyšší jedině v případě, kdyby se některé věci mohly změnit. Ale to nebylo z objektivních příčin možné. Po dlouhé a zralé úvaze, trvající zhruba půl roku, jsem tak došel k jednoznačnému přesvědčení, že za stávajících mantinelů jsem na vrcholu, ze kterého už vede pouze cesta dolů. Za této konstelace už nebylo kam stoupat. Navíc jsem měl za sebou projekty, které nelze jen tak překonat. Měl jsem na starosti jako hlavní zodpovědná osoba organizaci slavnostního večera oslav 90 let hokeje v Třinci, během kterého se utkali ve vyprodané hale extraligoví finalisté z r. 1998, tedy tehdejší týmy Třince a Vsetína, a kdy se povedlo vyvěsit poprvé pod strop WERK ARENY a zároveň tak slavnostně vyřadit i čísla legendárních hráčů jako Ĺubomír Sekeráš, Radek Bonk, Jan Peterek a Richard Král. Při té příležitosti jsem měl to štěstí, že se mi podařilo objevit pro třinecké fanoušky do té doby neznámý životní příběh zakladatele hokeje v Třinci p. Boleslava Moravce, což obnášelo devět měsíců mravenčí práce a hledání v archivech. Mému rozhodnutí napomohlo i to, že za tři a půl roku u Ocelářů se podařilo vyhrát prakticky všechno, co šlo. Mám doma zlatou i stříbrnou extraligovou medaili, medaili za druhé místo na Spengler Cupu, ke které jsme se dostali jako první český klub po dlouhých 15 letech. Zahráli jsme si take semifinále Champions Hockey League, kdy nás jen nepovedené samostatné nájezdy v domácí odvetě proti Jyväskylä připravily o finále Ligy mistrů, které by se hrálo v Třinci. Navrch díky pravidelným poradám managementu, kterých se zúčastnily vždy všechny složky klubu, vím, jak má fungovat hokejová organizace, takže podtrženo, sečteno, dali jsme si s Oceláři navzájem, co jsme mohli a teď je čas jít dál a vydat se jiným směrem.

Co, ale vlastně klidně i kdo, Ti bude z organizace Ocelářů nejvíce chybět?

Pokud nezůstanu i v budoucnu u sportu, tak mi bude chybět ten adrenalin dnů „D“. Kdy už po dopoledním rozbruslení víš, že dnes večer půjde o všechno. Tady je řeč o kompletním extraligovém play off anebo o rozhodujících zápasech Ligy mistrů či Spengler Cupu, kdy víš, že buď jako tým uspějete anebo končíte a jedete domů a celé snažení všech těch lidí přijde vniveč. To jsou nenahraditelné okamžiky. Zvlášť, když se hraje venku, kdy na tebe a tvůj klub píská celý stadion, kdy jsi pro ně soupeř, nikdo ti nepřeje úspěch a ty jdeš v pár lidech prakticky proti všem a ještě musíš vyhrát. Ty pocity byly stejné v Třinci i kdysi v Havířově.

Rozumím Ti a Tvé pocity obsažené do odpovědi se snažím plně vnímat, ale s dovolením Tě ještě trochu potrápím. Neříkej mi, že z Tebe nedostanu jedno, dvě, ale klidně i více třineckých jmen těch, na které budeš vzpomínat i po letech… Se kterými si za 3 roky napíšeš na Vánoce, třeba.

Na Vánoce jsem si s nikým v Třinci nikdy nepsal :-), ale to je možná způsobeno tím, že se např. ještě 22. prosince hrálo a hned pětadvacátého jsme jeli třeba do Litvínova anebo hned dvakrát odlétali v tento den na Spengler Cup. Takže na Štědrý den jsem všem chtěl dopřát spíš čas pro sebe a jejich rodiny. Ale určitě mám v plánu se s pár lidmi z klubu jednou za čas potkat. Nemůžu zapomenout na videokouče Dalibora Paila, oba kustody – Smeldu s Jéňou – kondičáka Marka Gryce, to byli lidé, se kterými jsem na všech těch cestách trávil nejvíc času. Jednou za čas se určitě rád uvidím i s Marcelem Stavianym, což je klubový i můj zubař :-). V pravidelném kontaktu jsem víceméně i se všemi hráči Ocelářů včetně těch, kteří už v Třinci nejsou. Jako např. Šimon Hrubec, Lukáš Krajíček, David Cienciala, Vláďa Roth, Martin Adamský, Jirka Polanský, naposledy jsme si volali dlouze např. s Martinem Růžičkou atd. Určitě zůstanu až do konce života vděčný Honzovi Peterkovi, který mi oběma nabídkami hodně ovlivnil posledních 10 let mého profesního života a když je někdy zase uvidím, tak milerád opět zatleskám kotli třineckých fanoušků, protože nevím, jestli existuje jiný tiskový mluvčí nějakého sportovního klubu v České republice, jehož fanoušci vyvolávali, aby skočil pod kotel na led tzv. rybičku. Zažil jsem to dvakrát a vnímám to jako jednu z největších pochval, jaké se mi kdy dostalo. Tyto okamžiky z paměti nejde vymazat.

Před chvílí jsi zmínil, že jsi s Třincem dokázal skoro vše, mimo jiné získat extraligové zlato či stříbro, na to člověk asi jen tak nezapomene. Vždycky mě zajímalo, a vždy jsem se na to v TV díval a věděl, že nevidím zdaleka vše, jak takový slavnostní ceremoniál vlastně probíhá a vypadá…

I on se řídí, podobně jako např. zápasy Ligy mistrů, tzv. bodovým scénářem. Je však výrazně stručnější než v Champions Hockey League. Tiskový mluvčí domácího klubu, na jehož ledě se mistrovský pohár předává, má na starost hlavně ukočírovat všechna média. Což znamená 50-70 novinářů, fotografů, lidí z televizních štábů, celkově zhruba pěti až sedminásobný počet oproti běžnému stavu. Celá ta práce začíná už těsně před závěrečnou sirénou, kdy je jasné, že někdo vyhraje. Musíš říct úplně všem včetně ochranky v oblecích, jak to bude vypadat, kde se kdo ze zástupců médií může po ledové ploše pohybovat, protože někteří mají právo jisté exkluzivity atd. V době, kdy zazní závěrečná siréna a hráči jednoho týmu naskakují v erupci radosti na led, začíná všeobecný chaos a ty v něm hlídáš, jestli všechna média dodržují zmíněné pokyny, protože v té době jsou na ledě s výjimkou fanoušků snad úplně všichni a každý z fotografů chce ty nejexkluzivnější fotky, když jde z celorepublikového pohledu o vrchol sezony. V ten okamžik jsi spíš zlým mužem, protože ne každý úplně poslouchá, ale tvá práce je posuzována právě podle toho, jestli byla dodržena např. už jednou zmíněná exkluzivní práva některých fotografů. Na svou vlastní radost není čas. V momentě, kdy po mistrovské fotce vtrhnou na led i slavící fanoušci, bavíme se o několika stovkách, možná i jednotkách tisíců osob, je už chaos úplně totální. Ty se přesto snažíš po čase odvést slavící hráče i některé fotografy do kabiny, ať si můžou pořídit fotky s pohárem i tam. Musíš myslet na to, jak to bude vypadat po čase např. v klubové ročence apod. Přece jen jde o zápis do klubových dějin. Mezitím tě novináři žádají o pozápasové rozhovory, začíná je tlačit čas blížící se uzávěrky, i oni potřebují reakce vítězů. Je to jedna velká improvizační výzva, ale je to tvoje práce. Takže soukromě do kabiny za hráči, když už bylo z mediálního hlediska po všem, jsem se dostal až dvě hodiny po závěrečné siréně.

Zmínil jsi také třinecké hokejové fanoušky. Jaký tedy ten třinecký hokejový fanoušek vlastně je?

Nemám tak detailní znalost, jací jsou fanoušci v jiných extraligových klubech, takže nemůžu srovnávat, ale řekl bych, že je náročný. Vyžaduje úspěch, je zvyklý, že fandí ambicióznímu klubu a tím pádem, když se občas nedaří, tak je i kritický. Třinec je počtem obyvatel malé město (cca 35 tisíc obyvatel), takže hokej dodává místním fanouškům pocit hrdosti. Druhý podobně úspěšný sport ve městě není, takže třinecký fanoušek je i nesmírně loajální. Projevuje se to ve městě skoro všude. Nevěřil bys, kolik aut má za okny malé dresy anebo u značky nalepené klubové logo. Je to vidět i v hledišti, spousta lidí má na sobě něco červenobílého. Hokej je ve městě víceméně tématem č. 1, i když to vzhledem k nízkému počtu obyvatel a blízké konkurenci, kdy největší rival je jen 50 km daleko, nebude nikdy vypadat jako např. v Brně. Spousta lidí jezdí na hokej z Polska a někteří i ze Slovenska. A jezdí pravidelně a dlouhodobě, třeba i na výjezdy, na Ligu mistrů, na Spengler Cup. Nejaktivnější skupina si říká Oceloví maniaci. Snaží se fandit, dělat choreografie a zviditelňovat klub i z té fanouškovské stránky. Škoda, že jich však není ještě víc, bylo by to určitě ještě lepší. Ale i tak jsem zažil nezapomenutelné zápasy. Tím asi nejvíce elektrizujícím pro mě byla odveta semifinále Ligy mistrů v roce 2018 proti pozdějšímu vítězi celé soutěže, finskému JYP Jyväskylä. Když Ondra Kovařčík dal devět minut před koncem gól na 4:2, čímž vymazal manko z prvního zápasu, myslel jsem, že hala spadne, jaká to byla exploze radosti.

Ty osobně jsi s třineckými fanoušky, s těmi, kteří se starají o atmosféru v hledišti, někdy o konkrétních věcech komunikoval, debatoval, pomáhal jim s něčím, účastnil se nějaké schůzky?

Jo a bral jsem to jako přirozenou součást své práce, protože na tribunách, ať hokejových či fotbalových, jsem strávil v pubertě docela podstatnou část svého života. Díky tomu si myslím, že rozumím světu lidí, kteří se starají o atmosféru v hale, ale zároveň chápu, že tato skupina je autonomní jednotkou, která nechce být závislá na klubu. Takže vždycky jsem se snažil minimálně alespoň poslat fotku kotle na výjezdu, zamávat, vyjednat na vedení klubu při domácích zápasech např. souhlas pro používání konfet v hledišti atd. A když se potřebovalo něco většího prodebatovat, tak jsem šel s nimi asi i dvakrát na pivo.

Já, jakožto člověk, který scénu v hledištích stadionů a hal vnímá, si nemohu nevšimnout, že v posledních letech zaznamenali třinečtí fanoušci, především díky již zmíněné skupině Oceloví maniaci, jistý progres. Ten jim nelze odepřít. Jací jsou tihle kluci, které já pokládám za tvůrce toho pozitivního, co na třineckých tribunách je?

Řekl bych, že jsou velmi podobní jako všichni lidé, kteří se ve svých klubech starají o atmosféru. Jsou oddaní, je to jejich životní styl, kterému dávají všechno co můžou. Tedy čas, invenci, hlasivky, trpělivost i peníze. Mají můj upřímný obdiv a velké porozumění, protože je to těžká práce, kterou ne každý docení. Mám pro tento typ lidí slabost. A ty víš, že jsem ji měl i v Havířově, protože právě bez těchto fanoušků by nebyl hokej hokejem, tak jak ho známe. Tedy s naší evropskou atmosférou, která mnohdy dokáže hokejistům pomoct. Proto jsou fanoušci v mých očích nedílnou součástí klubu. Stejně jako např. hráči, další kluboví zaměstnanci anebo sponzoři.

Rozhovor s Tebou vzniká pro havířovský fanouškovský web. A přestože pro fandy třinecké není Havířov příliš rivalem, i proto, že oba kluby se už mnoho let na ledě nepotkávají, tak v Havířově je situace jiná. Spousta lidí, hlavně těch starších, vnímá Třinec stále jako největšího rivala AZetu Havířov. Třeba i přesto, že památné bitvy jsou ty tam, třeba i přesto, že za posledních 10 let svedl AZet mnoho vyhrocených bitev třeba s Prostějovem. Dokážeš se vžít do pocitů a myšlení těchto Havířováků, dokážeš jejich srdeční rivalitu ke klubu zpod Javorového chápat?

Dokážu. A úplně bez problémů. Sám si pamatuju zápasy, a to mi bylo tehdy nějakých čtrnáct patnáct, někdy v polovině devadesátých let, jak to vypadalo na prvoligových tribunách, když hrál doma ještě žlutočerný Havířov s Třincem. Myslím, že se nespletu, když řeknu, že skoro celou tribunu B tvořil třinecký kotel. Tolik hostujících fanoušků jsem na havířovském zimáku do té doby a možná už ani nikdy potom neviděl. Zapůsobilo to na mě jako na mladého kluka ohromně, a to fandění mě bavilo mnohem víc než samotný hokej. Ta doba byla v mnohém jiná. Neměl jsi šanci pravidelně vídat sport té nejvyšší světové kvality, musel sis vystačit s tím, co bylo. Dneska, když tedy pominu koronavirovou krizi, stačí vzít ovládač a za pár korun koukáš prakticky permanentně na NHL, KHL, extraligu, špičkový zahraniční fotbal, NBA, formuli 1, tenis a nemusíš udělat ani krok. Proto by si všechny kluby měly svých fanoušků v dnešní době, a zvlášť těch aktivních, vážit. A že se Havířov s Třincem mnoho let v soutěžním utkání nepotkal? Vsetín se Zlínem taky ne. A pokud by se tak stalo, věřím, že by to byl po stránce atmosféry zase luxusní zážitek.

Emoce v Havířově teď budí přestup třinecké legendy – Martina Adamského – právě do havířovského AZetu. Jsou tací, byť jsou ve velké menšině, kteří z toho příliš nadšení nejsou. Jak bys Ty, být nyní fanoušek havířovského hokeje, tento mega přestup v rámci celé Chance ligy vnímal?

Nebudu to posuzovat jako fanoušek havířovského anebo třineckého hokeje. Vezmu to z pohledu osoby, která měla to štěstí poznat Ádu jako hráče i jako člověka, protože jsem ho párkrát vezl ze zápasů venku autem domů a navykládali jsme toho spolu dost. Naprosto chápu, že chce pokračovat. Je zdravý, hokej ho baví a má velkou motivaci dokázat, že ještě na extraligu má. I jeho nedávní spoluhráči z Třince, kteří mohou jeho hokejové kvality posoudit mnohem lépe než já, tvrdí, že své si odehraje. Stále je velmi rychlý, ohromně platný v oslabení, naprosto výborný v kabině. Pořád je to člověk, který před necelými 14 měsíci zvedal jako kapitán pohár pro mistra extraligy. Navíc je to přímý a vtipný člověk, který v rozhovorech nepoužívá fráze, takže ho budou mít ráda i média a budou ho mít rádi i kluboví fotografové, protože nevím, jak to dělá, ale on prostě vypadá na každé fotce vždycky dobře :-). Sám osobně mu přeju jen to nejlepší!

A co bys Ty osobně popřál jak havířovskému, tak i třineckému hokeji?

Na obě organizace vzpomínám v dobrém. Jak v Havířově, tak později v Třinci to bylo úspěšné a prospěšné období. Nejen sportovně, ale i profesně. Myslím, že jsme si navzájem pomohli. V prvé řadě bych oběma klubům, ale vlastně i celému českému hokeji, popřál štěstí na dobré lidi. Od majitelů resp. vedení počínaje a posledním fanouškem anebo rodičem konče. Když to všichni budou myslet se svým klubem dobře, budou svým úlohám rozumět, chápat své role, a budou odvádět svou práci v nejvyšším zájmu klubu, tak budou mít dobré vztahy i se sponzory a třeba i médii, protože i to jsou partneři toho celého hokejového světa. Pak se úspěch dostaví.

Závěrečná otázka se samozřejmě nabízí. Kde, ve které roli či na jaké pozici Tě my, příznivci jak tří barev, tak třeba jen té bílé a červené, brzy uvidíme?

Přiznám se, že to teď vůbec netuším. Pracuju v podstatě celý život a teď poprvé jsem se rozhodl udělat si pořádné prázdniny. Můžou trvat několik týdnů, několik měsíců, ale čistě teoreticky se může stát, že přijde nabídka z kategorie, která se neodmítá, a zase mě někde uvidíte nebo uslyšíte. V prvé řadě bych si však nejprve rád pořádně odpočinul, trochu se zastavil, vyčistil si hlavu. Co bude dál se uvidí. Navíc život už mi několikrát ukázal, že když člověk vystoupí ze své komfortní zóny, protože nikdo mě nenutil z Třince odcházet, naopak, tak se ti časem otevřou obzory, které jsi do té doby – třeba pro samou provozní slepotu – neviděl. Těším se na to, co mi život přinese! Vzhledem k tomu, že se celý život pohybuju v médiích a posledních mnoho let i v kombinaci se sportem, byla by asi nejlogičtější a možná i nejpřirozenější volba pokračovat podobným směrem. I vzhledem k těm nabytým zkušenostem. Ale jak zpívá Jarek Nohavica, člověk nikdy neví, co ho ve skutečnosti čeká. A je to tak dobře. Navíc nejsem vázaný ani v rámci republiky na žádné konkrétní místo, takže opravdu kdo ví…

Na závěr dovol, abych trochu parafrázoval, protože kdo si i po těch letech vybavuje Tvé rozhovory s havířovskými hokejisty, má v hlavě větu, kterou ses se zpovídaným téměř vždy loučil… „Tak jo, Radime, díky, že jsi přišel a ať se daří!“ 🙂

Já děkuji za nabídku k tomuto rozhovoru. Buďte zdrávi a ať se vašim klubům, ať už fandíte komukoli, daří.

Závěrečné slovo autora? 

Radima Sajbota, skrze jeho bratra a mého spolužáka Petra, jsem poznal někdy v roce 2000. Na jedné havířovské střední škole. Už tehdy jsme se hodně bavili o sportu, už tehdy jsme na spoustu témat měli společný názor. Naše cesty se po studiích rozešly, já po škole Radima občas slyšel v rádiu, občas si pustil přenos z fotbalové ligy na Tipsportu, který on komentoval, protože jsem věděl, že díky jeho přehledu o fanoušcích bude ten přenos něčím jiný, znovu jsme se potkali až o 10 let později, když se mi moderátor hokejového utkání na havířovském zdál nějaký povědomý. „Ty brďo, vždyť to je Radim“, zajásal jsem. Protože jsem tušil, že právě on může hokejové zápasy AZetu dostat z hlediska zážitku zase někam dál…

Začali jsme spolu víc a víc komunikovat, nejen jako dávní přátelé, ale nyní i z pozice fanoušek – moderátor. Radim nám vždy se vším, když bylo potřeba, vyšel vstříc. Mnohokráte jsem za jeho pomoc byl vděčný a dodnes na ty časy hrozně moc rád vzpomínám.

Radim mi otevřel širší hokejové obzory, svým způsobem mě nad hokejem naučil jinak přemýšlet. Protože viděl jej z jiné stránky, z jiného pohledu. Radimovi jsem vždy velice rád a pozorně naslouchal a snažil si vzít vždy to, co mě mohlo někam posunout.

Jeho odchod do Třince mě velice mrzel, o to víc mě zaskočila informace o tom, že v Třinci končí. Řekl jsem si, že než se zase pustí do nové životní etapy, chci jej vyzpovídat a nechat si přiblížit ty etapy, které zdárně absolvoval. Měl jsem za to, že tento jeho životní závod by mnohé mohl zajímat. Radima jsem proto oslovil s žádostí o rozhovor a on mi, vlastně nám, rád a ochotně vyhověl…

Jak rozhovor vznikal a jaký byl? Především jsme makali hodně intenzivně, rozhovor, kdy takový vytvořit nám běžně trvá několik týdnů či měsíců, jsme dokončili velmi rychle. Byly dny, kdy jsme na něm makali třeba i 6 hodin nonstop, do toho si „povídali“ o mnoha dalších věcech…

Při tvorbě rozhovoru jsem pochopil, že Radim je profík. Každým coulem. Nikdy to nebude takový ten typ člověka, který odpovídá v emocích, někdy až unáhleně. Byť právě takové mají čtenáři hodně rádi. Protože spoléhají, že dotyčnému z úst ujede něco, co by při delší úvaze neřekl. Radim byl jiný. Nabyl jsem dojmu, že pečlivě zvažuje každé slovo, na svých odpovědích si dává záležet, nepodcení jedinou větu, celý hotový rozhovor si ještě jednou přečetl, opravil maličkosti, kterých si běžný čtenář ani nevšimne, až pak mi dal svou autorizaci. Ta profesionalita a „péče o finální výsledek“ tam byla cítit. Hodně moc. Všimněte si také, že neřekl křivé slovo vůči nikomu, koho během své kariéry potkal. Byť tipnu si, že by třeba mohl. Neudělal to…

Našly se i otázky, při kterých mne Radim požádal, zda je můžeme vypustit, měl jsme v hlavě i takové, o kterých jsem věděl, že je nepoložím, protože Radim se jim chce vyhnout. Chápu a nemám námitek. Sportovní prostředí je hodně specifické a byť by čtenář chtěl, né vždy se dá mluvit o všem. Přesto si myslím, že rozhovor s Radimem vás bavil. Mě určitě.

Touto cestou přeji člověku, o kterém nyní jistojistě vím, že v každém svém dalším angažmá odvede 100%, bude profesionální a absolutně loajální, aby sehnal takovou práci, která jej bude naplňovat a bavit, která mu dovolí zúročit vše, co dosud v životě načerpal a naučil se, které na oplátku dá on přidanou hodnotu. Díky své osobě. Mnoho zdaru, Radime. A díky! A třeba zase za nějakou dobu si o Tvé další životní roli popovídáme a napíšeme…

Rozhovor sepsal a připravil J.R. from B.K.

Příspěvek byl publikován v rubrice Další a jeho autorem je J.R. from B.K.. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.