Jelikož řada příznivců havířovského AZetu jsou také příznivci Baníku Ostrava, a tahle tradice je v Havířově neměnná již řadu let, mohl by report z posledního utkání fotbalové ligy loňského ročníku zajímat i nejednoho z vás. Utkání mezi domácím Baníkem a hostující Viktorií se sice odehrálo před téměř dvěma měsíci, důvod, proč report z něj přinášíme až dnes je prostý – článek byl primárně sepsán pro barevný plátek Bazal, což je časopis baníkovských fanoušků a my čekali, až bude Bazal s tímto reportem k prodeji, popř. až bude téměř nebo zcela vyprodán. To se nyní stalo a vy si tak naše subjektivní postřehy z fotbalového utkání můžete přečíst už i tady, na webu havířovských hokejových fanoušků. Příjemnou četbu!

Ve velice horkém nedělním odpoledni procházím branami stadionu už 2,5 hodiny před zápasem. Důvod je jasný. Jako natěšený pozorovatel jsem součástí skupiny asi 15 baníkovských ultras, kdy však zatímco oni jdou makat a tvořit, tak já jsem na stáži. S nadsázkou řečeno. Jako se fotbaloví trenéři rádi chlubí tím, že absolvovali stáž v Interu Milán, v Chelsea, v klubech německé Bundesligy apod., já jsem dnes na stáži u těch nejlepších u nás, alespoň to hlásá motto na mé oblíbené vlajce chacharů, kterou 4 mladíci budou za pár desítek minut věšet… Každý, kdo českou fanouškovskou scénu sleduje a dokáže si nalít čistého vína, ví, že je to právě Baník, kdo v posledních letech nejlépe mění tribuny na divadlo a tak využiju nabídku jednoho z těch nejaktivnějších chacharů a jdu se na tu práci, která výslednému efektu předchází, nazvěme to třeba chystáním kulis a kostýmů, podívat pěkně zblízka… A i když se mi někteří, kteří tribunami tak nežijí, mohou smát, pro mě je to čest.

Už od samotného příchodu na stadion mám pocit, že každý z fanoušků, kteří se příprav účastní (dnes nějakých 20 lidí, při velkých prezentací je takových klidně i 40), má svou jasnou roli. Nikdo nelelkuje, neschovává se, nepostává s cigárem v hubě. Je třeba se pustit do práce, protože začátek utkání se blíží. A tak zatímco jedna skupina míří připravit stánek s fanouškovskými suvenýry, kroky té druhé, mnohem početnější, vedou do skladu, ze kterého postupně nosí vše podstatné do hlediště… Už třeba ten pořádek a řád ve věcech skladovaných, kdy sám vím, že jinde dokáží být mnohem větší bordeláři, mě zaujme a baví :-).

Usedám do nyní zcela prázdného kotle domácích a všechno to rejdění bedlivě pozoruji. Armádu mravenců, kdy každý dělá to, co je mu přiděleno. Připravuje se velký transparent k zápasovému choreu, připravují se kartony na sedačky, připravuje se aparatura pro spíkra, připevňují se bubny, věší se vlajky. Mám pocit, že každý tak nějak ví, co má dělat, práce jde všem od ruky, panuje dobrá nálada… Mám pocit, že vše je na velmi profesionální úrovni, kdy s lehkým úsměvem srovnávám práci pořadatelů a ochranky na ploše stadionu a fanoušků na tribunách. Dvě zcela rozdílné skupiny, ale obě fungují podle přesně nalajnovaného scénáře…

Když jsme u slova scénář, něco zmíním. Protože každý scénář někdo tvoří… Je to zvláštní. Baník je na tribunách jednička jako celek, jako ekipa, jako lajkovaní chachaři, kteří lajky sbírají už jen za to, že jsou prostě chachaři a chtěl by jim fandit i ten, který by z morálního hlediska měl stát za klubem ve svém rajónu, však významnou roli hrají jedinci. Kolikrát si mnozí fotbaloví experti říkají, jak velký vliv na výsledek mužstva má trenér. Pár procent? V hledišti je to jiné… Stačí 3 schopní lidé v daném táboře, za kterými lidi půjdou, kteří to mají v hlavě v pořádku, kteří scénou žijí a… A výsledek se dostaví. Baník má na tyhle lidi štěstí, Baník je díky těmto lidem tam, kde je. Vyměň 30 dnešních pomocníků za jiné, vyměň 3000 lidí v hledišti za jiné. Pořád to půjde. Ale vyměň 3 lidi, s mírnou nadsázkou vlastně jen jednoho, kteří mají všechno na svědomí, a bude problém. Tak velkou moc, když to řeknu trochu blbě, mají třeba 3 postavy v hledišti stadionu, na kterém se divadla účastní několik tisíc lidí. V rolích herců. Však režiséři a scénáristé tomu velí, bez nich by divadlo zůstalo zavřeno, hercům jejich roli musí někdo napsat…

Práci špiček baníkovské scény sleduji již roky. Nejen dnes na tribuně, kdy makají i oni, přitom by třeba mohli stát se založenýma rukama a jen rozdávat pokyny. Práci těchto lidí sleduji i v zákulisí, jejich myšlení, jejich přístup, jejich abnormální nasazení, které mnoha obyčejným fanouškům uniká, jejich zápal pro věc. Pokud se říká, že chceš-li pro něco druhé zapálit, musíš tím sám hořet, tak už vím, proč publikum na Baníku je často v plamenech. Baník má na ty hlavní osoby nyní setsakramentské štěstí. A tak jako se ve fotbalových klubech bojí výměny generací, kdy mančaft prochází omlazením, tak alfou omegou pro scénu na Baníku bude jednou to stejné… Třeba zažiju i generaci třetí a za 10 let o ní napíši opět článek do Bazalu…

Protože mám to štěstí, že jsem při Baníku zažil hned 2 generace lidí, které se o tribuny staraly a starají, které Baníku dělaly to nejlepší jméno. Každá ta generace, každá ta parta lidí, byla úplně jiná. Jiná byla také doba. Každá měla to své. Mnozí, především starší fanoušci, mohou na ty dnešní lídry tribun mnohdy koukat skrze prsty. I já se tak občas mohu dívat. I mně, byť jen nezávislému pozorovateli, se některé moderní ultras praktiky mohou nepozdávat. Ale doba si žádá držet trend. Když na chvíli zaváháš a nepřizpůsobíš se, ujede Ti vlak. Vlak, do kterého všechny ty Sparty, Opavy, Slávie apod. se snaží naskočit… Baník v něm musí jet také. Musí jít s dobou. Jde a jede. V prvním vagónu, kus před ostatními. Proto klidně věcně kritizujte, však vězte, že kritizujete ty nejlepší, že vždycky může být především hůř…

Ale zpět na tribuny… Na nich, především v kotli a jeho okolí, práce vrcholí. Zdá se, že vše je připraveno, ultrasáci si jdou odpočinout, na stadion přicházejí první fanoušci. A byť jich dnes nebude zdaleka tolik, kolik by jich bylo za normální situace, já se na zápas těším. Těším se, protože můžu. Byť to může znít jako klišé, tak už jen fakt, že na fotbal můžeš, že můžeš mezi přátele, můžeš se pobavit a užít si den, by měl být sám o sobě super. Né každý může – ať už z důvodů zdravotních, rodinných, omezení na svobodě apod. Proto važme si toho, že na té tribuně můžeme stát, važte si toho, že můžete stát na tribuně, která pulzuje, tepe, žije. To je dar sám o sobě. Jít na Baník je svátek. A zase jsme u toho – svátek, který červenou do kalendáře píší zase především fanoušci…

Zápas začíná. Pro mne je to zápas především v hledišti. Vlastně událost. S úctou k hráčům Baníku musím říct, že jejich počínání mě dnes nebere, mé pohledy míří do kotle ostravských, od kterého stojím jen pár metrů. A mám štěstí na ikony, které stojí jen kousek ode mne. Ikony scény tribunové, které jsem na Bazalech zažil před 20 lety, které už tehdy byly ve vůdčích rolích. Je to zvláštní pocit stát vedle nich. Nepopsatelný pocit… A právě tyhle klubové legendy, protože jinak je nazvat nemohu, né méně přínosné pro Baník než třeba dnes loučící se Milan Baroš, mi hned ukáží, že i po mnoha letech jsou fanoušci každým coulem…

Po pár minutách utkání jde nad hlavy velká a moc pěkně nakreslená plachta s vyobrazením Milady Horákové, po stranách lidé drží kartony. Tedy měli by držetl. Dnes se jich nesešlo tolik a proto to chvíli vypadá, že není dost těch lidí na to, aby šly krtony všechny nahoru. Přístup Kybyho je úžasný. Vlasně né úžasný, je normální, však tahle normálnost je pro mnohé jakýmsi nadstandartem. Pozoruji, kterak svolává fanoušky z okolních sektorů, aby zvedli prdele a přišli kartony zvednout. Pro mnohé je jeho počnání maličkost a hloupost, ale já i tyhle detaily vnímám velice intenzivně… Mít vliv jako má tenhle fanoušek, stejně tak jiní kolem něj dnes stojící, je fajn. A dovedu si představit, že lidé v jiných ekipách tohoto svého tribunového vlivu zneužívají. Já jsem však nyní svědkem toho, jak by měl být tento vliv využíván ku prospěchu věci. Ku prospěchu ekipy, ku prospěchu scény. A zase jsme u toho. I proto je Baník tam, kde je… Protože kolem mladých a enormně zapálených ultrasáků jsou tady i staří, letití příznivci a fanatici, kteří nesedí na prdeli a nenadávají na to, jak je dnešní generace jiná, třeba špatná, jak v jejich letech se to dělalo tak a tak a že tohle je špatně. Tihle staří jsou „na Bazalech“ součástí scény, která, byť samozřejmě má své zákulisní půtky, táhne za jeden provaz a společně maká pro Baník. Né všude tohle umí, mnohde na tohle dojíždějí. Na haštěření uvnitř… Hašteří se to samozřejmě i za oponou chacharů, ale ven jde jen to, co má. A tak to musí být. Uvnitř komunikace, navenek silní.

Během zápasu měním co chvíli místo. Vystřídám jich snad 7, kotel pozoruji ze všech možných pohledů, užívám si to. A byť je to nepopulární, užívám si to i díky tomu, že se hraje ve vyhnanství, čili ve Vítkovicích. Baník samozřejmě patří do Slezska, patří na Bazaly, případně na nový stadion, však je třeba si nalít čistého vína a uvědomit si, že Baník v hledišti je ve Vítkovicích lepší než jak dobrý by byl na Bazalech. Bohužel. Proto i dnes, kdy kotel není zaplněn tak jako běžně, kdy lidí na stadionu je docela málo, si atmosféru užívám. Je fajná, hodně ovlivněna tím, že svůj poslední zápas v kariéře odehraje Milan Baroš. Však než se na trávník dostane, tak ještě slůvkem k té atmosféře…

Nemůžu moc srovnávat a i když se to těm, kteří na Baník chodí pravidelně, zdá dneska třeba trochu zdechlé, já se bavím. Užívám si pohledu na spíkra, který i přes neskutečné vedro výborně hecuje sektor, užívám si pohledu na fanatického bubeníka, který mě vyloženě baví, abnormálně si užívám práci Hrnka o několik desítek metrů dál, jehož aktivita je pro mě neuvěřitelná, šílená, v jiných ekipách jen velmi obtížně představitelná, Hrnek je pro mne dnes hlavní hvězdou zápasu. Společně s Barošem… Užívám si to, protože Baník nemám tak načten. Proto važte si toho, že chodíte právě na Baník. A čemu někdy říkáte, že je to slabší, tak co by za to skoro všude dali…

Právě po nástupu ostravské #27 na hřiště se atmosféra stupňuje, graduje a já si zas užívám pohledy na ty, které jsem poprvé viděl fandit před více než 20 lety a dnes na ně civím znova. Neřvou o moc míň než tehdy a já si uvědomuju, co je to láska ke klubu. Opravdová láska… Z jejich pohledů cítím, že mají na krajíčku, když Baryho vidí. Mám na krajíčku taky. Ty vole, necelá čtyřka v hledišti a já se tak bavím. Tohle divadlo je zralé na to, aby opona putovala aspoň 4x tam a zpět…

Zápas končí. Sice jsem o něm jako takovém nenapsal tolik, kolik třeba mnozí čekali, však snažil jsem se, třeba i „skrytě“ a mezi řádky, popsat to, proč Baník je nyní v Česku nejlepší. Mnozí přemýšlí, čím to. Já se to dnes pokusil zjistit. Nebo né zjistit, ale ubezpečit se, protože myslím, že přehled mám dobrý. A i když to byl zápas zvláštní a já bych na jiném toho zjistil ještě víc, stačilo mi. Bavil jsem se. Chodit na Baník je fajn, je to skvělé, je to logické, když žiješ v tomhle regionu, kde život není peříčko, je to jaksi přirozené a samozřejmé. Tribuna krytá střechou, kdy fandění se výborně rozléhá, má drajv, pohltí vás to. Pokud to máte rádi, tak klidně vás fotbal na hřišti bavit nemusí, protože budete se bavit tím, co chachaři předvádějí. Protože oni to umí. Protože vedou to momentálně lidé, kteří ví, jak to dělat, kteří ví, jak zapůsobit na „dělníky“ tribun“, kteří ví, jak z toho všeho vymáčknout maximum. A byť právě tihle lídři, mnohdy přísní sami k sobě, mohou být mnohokráte nespokojení, bavilo mě pozorovat to, jak manipulují s davem. V tom nejlepším slova smyslu. Chachaři to umí, umí napsat scénář a herci jej ochotně vezmou za svůj. Protože ten scénář má kvalitu… Tak hrajte i nadále a bavte nás, kteří tribuny milujeme, chachaři.

Pro fanzin Bazal sepsal J.R. from B.K.