Dělal jsem voloviny. Hrozné voloviny. Vím to. Už někdy od dorostu jsem byl v mnohém jiný než mí spoluhráči. Hrozně moc trenérů mi řeklo, že mám na víc, ale já byl vždy flegmatik a kariérou tak nějak proplouval. Měl jsem štěstí, že mi stačilo málo k tomu, na co jiní museli makat a dřít. Měl jsem štěstí v neštěstí, že mi byl nadělen talent…
„Přijeď, zítra hraješ“, uslyšel jsem v telefonu. Neměl jsem byt, neměl jsem kam dát věci, neměl jsem výstroj, neměl jsem peníze a nejdůležitější měsíc kariéry přede mnou… „Že já do toho Lenina lozil“, řekl jsem si snad 100x a do kouta zlostí kopnul pomačkanou plechovku Radegastu. Kdybych do toho kouta kopl všechny, bylo by to na slušný počet ligových branek… David Lafata hadra.
Rok v Třinci. Sice převážně ve Frýdku-Místku, ale jsi v třinecké organizaci, která je skoro pro každého tuzemského hokejistu snem. Třinec je jiná liga. Třeba zázemím. To v Třinci je naprosto srovnatelné s horšími kluby v NHL. Nedělám si srandu, je to tak. Je potom hrozně těžké, když odtamtud odcházíš…
A já se vracel do Havířova. Do prostředí známého, mezi kluky, které jsem měl rád. Však přeci jen to byl odchod z Třince a sestup dolů… O patro níž. Bolelo to. Mrzelo. Dlouho.
Ještě i v létě…
♦ ♦ ♦
Právě léto nebylo snadné. Mnoho lidí nás vidí navenek. Vidí, jak vypadáme, co děláme, jak se chováme, jak hrajeme. Nechci se ospravedlňovat, dělal jsem blbosti, ale pod tou slupkou tvrďáka, který je dělá, je mnohdy v každém z nás duše, která se trápí, která má problémy, která možná i proto dělá navenek něco, aby se ukryla před smutkem. A já ten smutek měl v sobě. Smutek a problémy. Jasně, nejsem první, který měl hlavu zamotanou dívkou a né úplně povedenou láskou, nejsem ani první, kdo v ordinaci u lékaře slyšel diagnózu, která není příjemná a jiným se skoro hroutí svět. Měl jsem s tím bojovat.
Ale jinak, sakra!
Třinec jsem měl pořád v hlavě, pořád ten neúspěch, který se ve sportovním prostředí mnohdy neodpouští. Pár piv v létě padlo. I kořalka. Teď už nemá smysl si hrát na svatouška. Už od mládežnických kategorií jsem měl období, kdy mi chlast zachutnal. Ponořil jsem se do něj a hledal vysvobození, uvolnění, záchranu… Jak často říkával brácha – měl jsem své období.
Není to výmluva, nemůže být, ale život hokejisty, který si na živobytí vydělává stovky kiláků od domova, je prostě jiný. Někdo z hrany, na které balancuje, lehce spadne. Ráno na trénink, v poledne jsi doma. Spoře zařízený byt, v něm nikdo, čtyři stěny. PlayStation pořád dokola tě nebaví. „Jdu na pivo“, řekl jsem si mnohokrát, když hrozilo, že přijde dlouhá chvíle…
3 hodiny ráno…
„Jdu na pivo“ jsem si tentokrát řekl uprostřed noci, když jsem se probudil, nemohl spát a z okna viděl, že přes cestu v Beskydu se ještě svítí. Hledal jsem záchranu, vysvobození, cestu z nudy. Nepotřeboval jsem se opíjet. Jen si prostě někam do kouta sednout, být mezi lidmi a přitom sám…
Tohle léto nebylo povedené. Na ledě jsem se snažil, myslím, že ty výkony nebyly katastrofální, ale mě to prostě nebavilo. Neměl jsem do hokeje chuť, hledal smysl toho, proč jej hraju.
Proč?
Vím to, když se podívám na nástěnku, kterou jsem si v bytě pověsil na zeď, když se podívám na pohledávky, které každý měsíc musím platit, když vidím ty cifry, vím, že ten hokej hrát musím. Na rozdíl od „skutečné práce“ jej hrát umím. Co jiného bych dělal?
Na jednu stranu tohle vím, na tu druhou je to hrozně těžké, když nemáš vnitřní chuť. Když se po ledě ploužíš a čekáš na závěrečnou sirénu. A víš, že před spaním si dáš tři…
Na nástěnce mám vypsáno, komu co musím zaplatit. Nejsem ten typ, kdo někomu dluží a kašle na to. Neumím to. Mám v hlavě, že když mi někdo pomohl, musím mu vše vrátit. I proto ta nástěnka spravovaná se stejným zápalem jako ve 3. třídě, když jsem byl ve třídě právě nástěnkář…
♦ ♦ ♦
Pomohl mi táta. Nikdy jsem si nemyslel, že o tom budu otevřeně mluvit, ale pomohl mi hrozně moc, když jsem dělal kraviny. S kamarády „mezi kozy“. Znáte to? Hra s kostkami. Hospodská zábava k pivu, na které ale můžeš uletět. A já uletěl mnohokrát. „All in“, zahlásil jsem na celé kolo a kamarádi se smáli, protože na tuhle sázku jsem to rozehráno neměl. Vem to čert…
„Peníze budou, my ne“, řekl jsem si mnohokrát. A nyní doufám, že jednou mi dojde, jak krátkozrace jsem uvažoval a myslel. Jednou… Snad brzy…
Doma nuda. Kdesi v Asii se hraje jakýsi turnaj v ping-pongu. Vím co je ping-pong, vím, kde je Asie, ale víc informací jsem neměl. Bum ho tam, za pár tisíc na jednoho Číňana, že vyhraje set, když vedl 8:6. Lajfka, však to znáte. Nejhorší věc pro sázkaře, kterou Tipsport vymyslel… Člověk zabíjí nudu a dopadne to tak, že mnohdy má pak sto chutí zabít sám sebe…
Vím to a jsem z těchto blbostí vyléčený. Nikdy jsem nebyl nějaký vášnivý sázkař, ale znáš to, když je nuda a máš peníze… Jsem snad vyléčený, díky své nástěnce na stěně v pokoji. Ale jak říkám, přistupuju k tomu zodpovědně, mám rozepsánu každou korunu, kterou mám zaplatit. Bacha, i ty, které mají jiní zaplatit mně. A snažím se být, alespoň v tomto, fakt zodpovědný. Né vždy to ještě umím, ale musím, protože pár lidí mi fakt pomohlo…
Začala liga a já si pořád myslel, že trvá to bezstarostné léto. Pohoda, pivo, zábava, úsměvy…
♦ ♦ ♦
Balím si věci do báglu, tenhle zápas se fakt nepovedl. Do prdele, dostat v prvním kole na Slavii desítku, to je katastrofa. Ostuda. Hráli jsme špatně jako tým, jako celý tým, cesta z Prahy je dlouhá, však mně se po takových zápasech občas nechce domů…
Přijedeme do Havířova, loudáme se městem. Je něco po půlnoci, hospody zavírají, když najednou před jednou z nich vidím postávat skupinku mladých. Přijedeme blíže a já nad dveřmi čtu, že je to ten Lenin, ta hospoda, o které jsem mnohokráte slyšel od fanoušků…
Mám ji zapamatovanou jinak a jinde, pamatuju si ji dva roky zpátky, když jsme tam zapíjeli narozeniny jednoho spoluhráče. Bylo to super, leč už tehdy mohlo někomu dojít, že když se utrhnu z řetězu, mám pak hrozný tah na bránu. Teda hokejovou terminologií. Tehdy to nedopadlo dobře, já usnul kdesi venku a byl rád, že mě spoluhráč odtáhl domů. I v oblečení hodil do vany a sprchoval mě vodou. Byl jsem mimo.
A stejně dal o 3 dny později vítězný gól, tak co… 
Zase stojím před Leninem, byť ten je přemístěn jinde. Mám žízeň, chuť na pivko, nechce se mi domů. Budu ležet, dívat se do stropu a přemýšlet nad tím, proč jsme dostali desítku? Na tohle dneska nemám…
Objednávám si třetí. Najednou cítím, jak mi někdo dává hroznou ránu. Bolí mě celá hlava…
Přimotali jsme se do nějaké hospodské potyčky. Však to znáte. Naposilovaní plešouni si na lidech, kteří s tím nemají nic společného, rádi léčí své mindráky. Jako tady a teď, na nějakých klucích, kteří hrají florbal za místní Torpedo, kteří jsou absolutně v pohodě a jako já se jen přišli pobavit. A dát si pivko…
Frajeři si na nich vybíjejí zlost, já se podívám, co se děje a hned mi jedna přiletí. Au, přímo na oko. Ta sedla… Navíc když promluvím a zeptám se, co se děje, je můj přízvuk, jakožto kluka z Vlašimi, pro mnohé červená na býka. Jak slepí k houslím jsme se přimotali k šarvátce, dostali po hubě. A venku znovu. Bezdůvodně. Kdybychom se něčím provinili, věř, že teď bych si to neměl problém přiznat…
Toho dne skončíme na diskotéce, doma jsem v 5 ráno.
♦ ♦ ♦
„Co to je? Do hajzlu!“. Ještě ze mě táhne chlast, když se ráno postavím před zrcadlo a dívám se, že kolem napuchlého oka mám pořádného monokla. „To je v prdeli“, hlesnu nahlas, když si představím, že do zítřejšího tréninku to asi nezmizí… Mimochodem, je to paradox, a dnes už úsměvná věc, ale když na hokej.cz vyšel článek o mém konci v Havířově, byla v něm má fotka právě s tím monoklem…
Bolí mě oko, bolí mě celá hlava, vlastně celý člověk. Nejen fyzicky. Dostaneš desítku v Edenu. Jo, tam jsem za to mohl a byl jedním z viníků, který tu porážku mohl ovlivnit, ale ta noční bitka měla jít kolem mě. Že já blbec tam lozil. Jak to teď vysvětlím?
Nechci nad tím přemýšlet. Je neděle, mám 24 hodin času, než se budu muset podívat pravdě do očí. A hlavně, než ji budu muset převyprávět!
Jdu na pivo. Né se ožírat, ale prostě se někam uklidit, pozorovat havířovský rej, který na Hlavní třídě mám tak rád. Nepotřebuju si to pivo dát jako ten typický alkoholik, který se na něj po probuzení třese. Ale nechci být mezi čtyřmi stěnami a celý den přemýšlet, co zítra říct…
Bouchnu jich pět. 
Je pondělí ráno.
Lhát se nemá. No jo, jenže když si potřebuješ zachránit prdel? Vzpomenu si na svou nástěnku, na své pohledávky, které musím zaplatit a… „Trenére, dostali jsme na benzínce, když jsme po návratu z Prahy dostali hlad“.
Do hajzlu, já samozřejmě vím, že jsem to posral a měl se k tomu postavit čelem. Vůči panu Režnarovi, kterého jsem mnohdy bral jako druhého tátu, mě to hrozně štve. Jsem blbec. Jo, vím to. Po bitvě je každý generál, nebo jak se to říká. Ale ruku na srdce, ty jsi nikdy nezalhal, když jsi potřeboval tutlat problém? Jestli ne, jsi frajer. Ale já na to tehdy neměl…
Byl jsem posera.
O dva dny později zápas. Že bych jím nějak žil se říct nedá. Snažil jsem se, chtěl dát gól, chtěl, ať jako tým vyhrajeme, ale.. Mám prostě to období, kdy mě to asi nebaví…
Asi? Nevím, nevyznám se v sobě…
Kýve se pode mnou rozvrzaná židle, houpu se se na ní podobně, jako houpe se se mnou nyní můj život. Sedím v kanceláři klubového vedení…
Slyšel jsem tehdy takové ty obligátní fráze, které slýchá hráč, kterého z klubu vyrazí. „Do hajzlu“.
Není to pro mě vysvobození?
Vždyť mě ten hokej teď fakt vůbec nebaví. Vůbec v sobě nemám to, co své hře potřebuju dát, abych byl tím hráčem, který může dát 25 gólů v sezóně. Abych mohl být sám sebou, tím Radkem Veselým, který hokej hrát umí. Teda když chce…
Možná i proto mě ten vyhazov nějak nevzal. Že bych šílel a zlostí bouchal hlavou do zdi? To ne…
Hned jsem začal přemýšlet, že chci z Česka pryč. Chci do ciziny. Na rok, na dva, na tři, klidně na 10 let, když mě to bude bavit. Chci si najít holku a být šťastný.
Zase ta nástěnka na stěně v ložnici. Z něčeho žít musím!
♦ ♦ ♦
Netrvalo to ani pár hodin a už mi zvonil telefon…
„Přijeď, zítra hraješ“, uslyšel jsem. No jo, jenže neměl jsem kam dát věci, neměl jsem výstroj, neměl jsem peníze a nejdůležitější měsíc kariéry přede mnou…
Ozval se mi Zlín, po Vítkovicích a Třinci další extraligová štace. Klub, který je ve stejných sračkách, v jakých jsem byl v tu chvíli já. Výplata daleko, na nástěnce plno čtyřmístných cifer, v lednici 2 tabulky arašídové čokolády, nějaká zelenina, klobása, kečup. A v obýváku na zemi pozůstatek starých časů, jak jsem jim po zlínském telefonátu říkal. Několik pomačkaných plechovek hořkého Radegastu…
No jo, já mám jet za pár hodin do Zlína a nemám nic. Nemám hokejky, nemám výstroj, za chvíli vracím havířovský byt, nemám auto, mám posledních pár stovek a vůbec nevím, co dělat…
Já jsem tak hrozný a zasraný flegmatik, mnoho věcí je mi jedno a často se za to nesnáším. Jenže tohle je jedna z posledních šancí. Jinak fakt skončím někde ve fabrice a budu muset vstávat ve 4 ráno a makat rukama.
Chci to? 
Během víkendu jsem se vzpamatoval a v neděli večer vše začal řešit. Je to zvláštní, ale pomohli mi lidé, kteří mě mohli odsoudit. Protože je mi jasné, co se v té době o mě psalo. Feťák, alkoholik, budižkničemu, hovado, hajzl, vždy je strašně lehké člověka soudit.
Nikdy jsem nebyl svatoušek.
Ale spousta věcí, která se napíše, není pravdivá. Však to znáte…
I proto mě překvapilo, že mi pomohli lidé, od kterých bych to třeba nečekal. Fanoušci, kteří nade mnou nezlomili hůl.
♦ ♦ ♦
Pondělí ráno, venku pošmourno, mrholí. Člověk by spal. „Nespi a makej, už jsi na to dost velký“, jako bych v duchu slyšel tátu…
Vím, že tolikrát za mnou stál, věřil mi a pomohl, když jsem spadl do pasti a nevěděl, jak z ní ven a já mu teď jak malé děcko neumím zvednout telefon. Nebo mu aspoň napsat. Hlavou mi blýskne, že bych asi chtěl, aby byl na mě zase jednou hrdý…
Pěšky do čtvrtého patra, několikrát tam a zpět. Ve třech lidech vyklízíme můj havířovský byt. Nevyšlo to, co se dá dělat. Kdybych nyní neměl laso ze Zlína, možná bych se topil v chlastu, takhle mám víc než na pivo chuť zase do hokeje…
Zase! Hurá!
Odvážíme věci. „Hlavně ať ti nespadne ten kávovar“, křiknu na fanouška, který jde s mou kuchyňskou chloubou ze schodů. Jo jo, na kávu já si potrpím…
Za pár hodin mám být ve Zlíně. Vůbec nevím, jak se tam dostanu, kam dám všechny své věci. Nemám auto, já vlastně nemám ani hokejku. A potřebuji svoji, na míru, s trochu širší čepelí, přesně, jak to mám rád…
Jsem první extraligový hráč, který se zabydlel v garáži, smějí se mi v nadsázce kluci, kteří mě stěhují. Naložíme věci na závěsný vozík za autem a jedeme Havířovem. Svým způsobem mi to tu bude chybět. Pryč se sentimentem, život jde dál…
Všechny věci si u jednoho z fanoušků uložím právě v garáži. Sbalím jen to nejnutnější, jednu příruční tašku a…
Zlín! A jsem tady. Rychle na zimák, pak se ubytovat. Nové čtyři stěny na hotelu, nová šance…
Nový život? 
Přijíždím k levému mantinelu, periferně před bránou vidím Béďu. Bedřicha Kohlera. Posílám mu to tam, on zavěsí. Radost! Hned první utkání a já si připisuji asistenci. Jsem ve Zlíně 2 dny, my jako brutální outsider vyhráváme v Liberci.. Spoluhráči se radují po závěrečné siréně, já zase působím jako leklá ryba. Nevím, asi to neumím, ale věř, že v nitru to mám jinak.
Přesto jsem nohama na zemi. Pevně. Nikdy jsem nelítal v oblacích a nebyl mistr světa. V tomhle mi to, že jsem flegmoš, naopak dost pomáhá…
Vím, že jedním zápasem a jednou asistencí nikomu nezavřu hubu. Nechci ji zavírat. Určitě né teď. Vím, že v životě, a poslední roky obzvlášť, jsem nasekal chyb jak máku a zklamal spoustu lidí. Dělal jsem hlouposti, špatné věci, nechoval se tak, abych měl sám ze sebe radost. Kdo chce, ať mě soudí, má na to právo.
Nechci, ať to zní blbě, ale jsem zasraný flegmatik. Je mi to mnohdy jedno. Jediný soud je má rodina… Přesto věřím v druhé šance. No dobře, chceš-li si rýpnout, tak v další šanci. Pořád jsem mladý, chybuju. Chyboval jsem…
Teď chci všem dokázat, že jsem… Chtěl jsem říct dobrý hokejista. Ale ne, beru zpět. Hokej není vše. Chci všem dokázat, že jsem dobrý člověk. To je na světě přece to nejdůležitější. Být dobrý člověk. Chci se vyhrabat ze sraček a někam to dotáhnout. Jak v životě, tak i v hokeji.
Je mi pětadvacet, dlouho jako Jágr hrát nebudu. Sezóna za sezónou, běží to rychle. Mám možná poslední šanci, možná je přede mnou nejdůležitější měsíc kariéry…
♦ ♦ ♦
„Hlavně to kurva neposer“, říkám si v autobuse cestou domů z Liberce. Kamarádi mě po telefonu štenkrují, ať si dám večer na hotelu 2 pivka. Nedám. Teď chci makat a dokázat všem, kteří mi věřili, že to můžu zvládnout.
Já to zvládnu!
Dělal jsem blbosti, sázel, občas se napil, flákal se, hokej mě nebavil, sám sobě bych nafackoval.
Třeba jsem nepoučitelný a zase do toho spadnu. A ty mi všechno omlátíš o hlavu. Ale já chci bojovat. Mám do toho boje chuť, což je přece nejvíc. Být odhodlaný.
Jsem na křižovatce. Vím, že to bude makačka a dřina, ale chci se vydat správným směrem. Teď nebo nikdy… Jsem přece v jádru dobrý člověk. Myslím si to. Myslím si, že jsem jiný, než jak mě teď spousta hokejových fanoušků vnímá. A chtěl bych to těm lidem, kteří mi dali šanci, zase jednou dokázat… A když k tomu přidám nějaký gól? Jo, bude to fajn, ale důležitější věci jsou v životě jiné.
Být lepší člověk. A lidem to dokázat.
Sepsal J.R. from B.K.
Tato věc vznikla na základě inspirace projektem BEZ FRÁZÍ.
https://www.bezfrazi.cz/
