Tipnu si, že dotyčný, o kterém budu psát v následujících řádcích, by možná nechtěl, aby jej takto zmiňoval a fanouškům AZetu přibližoval. Však myslím si, že tato slova, kor poté, co jsme si v minulosti třeba prožili s minulým vedením a některými jejich kroky a činy, jsou důležitá. I proto dlouhodobě vyčítám, jak lidem přímo v našem klubu, tak i redakci havířovského oficiálního webu, že příznivci tří barev o nových lidech, kteří vedou náš klub, už dávno neví daleko víc. Že jejich sportovní či životní příběhy ještě fanouškům nebyly představeny. Dočkáme se brzy změny?

Jeden novinář, o kterém jsem včera dění kolem AZetu rozebíral, mi po shlédnutí reportáže českotěšínské televize o tamním hokeji napsal větu, která mě donutila, abych se nad jejím obsahem více zamyslel. Jaká věta to byla?

„Navíc umí i dobře mluvit, na kameře taky vypadá dobře, měl by za těchto okolností být tváří AZetu. I když se mu třeba do toho nechce, tak tím zabíjí potenciál toho klubu.“

O kom je řeč? O novém prezidentovi hokejového klubu AZ Havířov, o havířovském rodákovi a odchovanci našeho klubu, o Petru Malířovi…

Před několika dny jsem se s panem Malířem sešel. Na zimáku, v jedné z kanceláří. Byl to dialog na jiné téma, než o kterém nyní primárně píši, však já z celkového projevu prezidenta klubu cítil, jak je do své nové role zažraný, jak hrozně moc mu záleží na tom, aby AZet dobře odstartoval. A nejen na ledě. Kdy start na ledě, i když to možná zní absurdně, je méně důležitý, než start v jiných klubových odvětvích… 

Jasně, když přijdeme do nového prostředí, do kterého se těšíme, a klidně si to uvědomme na vlastních příkladech ze zaměstnání apod., tak vždy na úvod makáme a dáváme tomu 101%, chléb se láme později. Však ten počáteční zápal prvního muže našeho klubu se mi opravdu líbí. 

Řeší detaily, je přísný, však myslím, že zároveň i férový, na své podřízené, od každého, od hráče po sekretáře, vyžaduje plné nasazení. A je to logické, logické u člověka, který nějakých 16 let vede vlastní byznys, kdy právě tímto prostředím je protřelý a mnohé zkušenosti může vhodně aplikovat i do prostředí hokejového klubu… 

Byť mi dotyčný uvařil kávu a nabídl plechovku koly, tak škarohlídům mohu rovnou říct, že nezaplatil mi ani neslíbil jiné výhody, když o něm napíši pozitivně :-). Píši tak proto, neboť takový mám pocit, takto to cítím. Ano, klub v něčem udělal chyby, nějaké samozřejmě ještě udělá, jsou a budou to chyby, které nám samozřejmě vadí a probouzí emoce. Však né vše je agendou klubového prezidenta. Bylo by to stejně naivní, jako říkat o hráči, který při obranném fotbalovém rohu čeká na hranici šestnáctky na pokrytí odraženého míče, že je jeho chybou, že soupeř dal gól hlavou z malého vápna…

Pokud se na entuziasmus klubového prezidenta, který sám můžeš vnímat, když za pár dní přijdeš na schůzku s klubovým vedením a trenérem, naladí i ostatní lidé v klubu, kdy já si myslím, že naladěni už do značné míry jsou, nemohou nás čekat nešťastné zítřky. Je navíc reálné, že i velmi dobré výsledky přidají hráči na ledě, protože hrát TOP3 je, při síle kádru, naše takřka povinnost… Teď je jen otázkou, zda si ti, kteří potřebují hledat zástupné důvody, kterými mnohdy omlouvají svou lenost, nenajdou důvody nové, proč je všechno špatně… 🙂

Prezident klubu Malíř spolu s dalšími lidmi, kteří chod klubu zajišťují, připravují řadu novinek, inovací, velkých věcí. O většině nyní nechci nebo nemůžu mluvit, však myslím si, že v této těžké době, ve které právě žijeme, může být návštěva našeho havířovského zimáku, třeba 4x do měsíce, velmi vítaným oživením v našich životech a návratem do časů, kdy na zimáku bývalo dobře. 

Abych tedy závěrem odpověděl na otázku, která je součástí tohoto článku? Ano, v tuto chvíli cítím, že Petr Malíř může být tváří AZetu Havířov. Po několika schůzkách s ním jsem nabyl dojmu, že má pro tuto pozici všechny předpoklady. Tak nechme se překvapit…

Samozřejmě, vždy bude terčem kritiky těch, kteří se s ním třeba už dříve pracovně setkali, nicméně… Každý šéf musí být trochu nenáviděný. Né ve zlém slovy smyslu. Né nadarmo mnozí hokejisté na sklonku kariéry nejvíce vzpomínají na ty své trenéry, na které, když byli na začátku svých kariér, nejvíce nedávali. Né nadarmo se říká, že pan Tomáš Baťa, jeden z nejschopnějších podnikatelů naší historie, nebyl mezi svými zaměstnanci nějak populární. Je to skoro logické. Pokud pro svou firmu, a klidně si za ni nyní dosaďme klub, makáš na 100% a stejný zápal chceš po ostatních, najdou se občas tací, kteří z toho nebudou nadšení, protože minulý režim nás (chybně) naučil, že půl šichty se dá prosedět s nohama na stole…  

Sepsal J.R. from B.K.