Dlouhé roky jsme nedokázali, nebo nechtěli, vypravit autobus na venkovní zápasy, nyní se nám to daří potřetí během několika málo týdnů. I o výjezd do Valašského Meziříčí mají lidé zájem. Do Nového Jičína nás autobusy vyjelo 65, do Znojma 45, jsme velmi zvědaví, kolik fanoušků tří barev vyjede právě do Valmezu.

Den před výjezdem se k nám dostane mail od domácího klubu, ve kterém nás informují, že na stadionu musíme jít do hostujícího sektoru, který je v samém rohu hlediště, že budeme mít svůj vlastní vchod, že tedy zřejmě „nepřijdeme do styku“ s moc příjemnou hospůdkou pod tribunou. No a kdoví, jak to celkově bude s případným občerstvením. Tahle informace nám zkazí náladu a trochu vezme chuť, tento výjezd totiž propagujeme i jako takový gastrovýjezd, protože právě občerstvení mají ve Valmezu nejlepší lize.

I s rizikem, že tedy budeme separovaní a bokem, jdeme den před výjezdem k večeru do tělocvičny, v pěti lidech vyrobíme 126 papírových šál a dva transparenty. Jeden pro Honzu Marunu, druhý pro Jakuba Mrvu. Je také nakoupen dárkový balíček v hodnotě cca 600 Kč, po zápase bude předán nejlepšímu hráči utkání. Už nyní víme, kdo to bude…

Je tady sobota, výjezdový den, jsme připraveni. Od pravého poledne sedíme v Orionu, lidé přicházejí platit zájezd, dají si pivo, ladí se na odpoledne plné zábavy, pomáhají nám také tím, že většina, a víc než minule, přichází právě už do Orionu a nenechává to na poslední chvíli, čímž eliminuje zdržení a zmatky. Velice nás mrzí ti, kteří na poslední chvíli nepřijdou, kteří se na poslední chvíli odhlásí, i díky tomu víme, že za výjezd budeme finančně v minusu, rozdíl budeme muset platit z fanouškovské čapky, proto neproběhnou některé plánované soutěže o zajímavé ceny, protože nemůžeme si prostě dovolit svou ztrátu ještě navýšit…

Dvě a půl hodiny před začátkem zápasu vyjíždí z Havířova velký a malý autobus, celkově 68 fanoušků. Musím uznat, že je překvapivé, jak poklidná cesta je, jaká je to dnes pohoda, minimum křiku, minimum volovin. Jedna krátká zastávka někde za Frýdkem-Místkem a více než hodinu před zápasem jsme na místě. Máme určitý plán, chtěli jsme tu být takto brzy, aby… Abychom se mohli vzepřít a v hledišti nejít tam, kde by nás domácí klub měl mít.

U stadionu nikdo není. Ani živáčka. Skoro to nevypadá na to, že se tu dnes hraje hokej. U stadionu není jediný pořadatel, neprodávají se vstupenky, působí to zvláštně. Na to, jaké plány s námi domácí měli… Ale co, nám to nevadí, ba naopak. V tuto chvíli bereme útokem domácí hospodu, kde už je připravena halda občerstvení. Na hokej tu běžně chodí 250 lidí, tudíž řekl by sis, pro koho se to dělá… Klobásy, párky v rohlíku, hranolky, hot-dogy, hamburgery, topinky, pizza, chleby s pomazánkami, tatarák, v nabídce jsou 3 nebo 4 druhy piva, dokonce i palačinky se šlehačkou. A určitě jsem ještě na něco zapomněl. Neuvěřitelné menu. Navíc 4 milé dámy se pořádně otáčejí, když nějaké občerstvení dojde, ihned domazávají chleby, ihned dodělávají tatarák apod. Havířované žerou jak urvaní z řetězu, některým ten tatarák doslova teče i ušima.

Mezitím mě kontaktuje hlavní pořadatel zápasu, domlouváme se, po mém naléhání, že nebude platit nic z toho, co po nás předem chtěli. Domlouváme se, že na zimáku budeme stát prakticky kde chceme, čili za naší střídačkou, domlouváme se, že nebudeme mít svůj vchod, ale že budeme chodit tak, jak jsme zvyklí, domlouváme se, že budeme mít volný přístup do hospody. Ve všem je nám vyhověno, hlavní pořadatel je dobrý chlapík, rozesměju se, když mi závěrem věcného dialogu, na důkaz naší dohody, dá velký odznak Bobra…

Chvíli poté si mě ještě najde hlavní člověk ze sekuritky, i s ním je dohoda dobrá, i on je v pohodě, z toho mám obrovskou radost, protože naši fanoušci nebudou v ničem a nijak omezováni, mohou si užít výjezd takový, jak jsme jim naznačili, že může vypadat. Čili krom hokeje na ledě si užít i zábavu, dobrou gastronomii, prostě vhodný mix, aby sis užil prima sobotu… O tohle nám šlo. Aby se každý, kdo zde z Havířova vyjel, a vážil cestu na zápas, ve kterém prakticky o nic nejde, cítil dobře. Pokud Donald Trump vyřeší válku na Ukrajině za 24 hodin, my vše vyřešili za 7 minut.

Je asi 45 minut před zápasem a na zimáku pořád skoro nikdo není. V hledišti je tma, i když mnozí Havířované už jej okupují. Fanoušci AZetu chodí po střídačkách, chodí skoro po ledě, dělají si absolutně co chtějí, tohle je super hlavně pro mladé AZeťáky, kteří to poznávají i jinak, kteří si to hrozně užívají, najedou jsou celému tomu utkání ještě blíže.

Prakticky jen fanoušci AZetu jsou nyní v hospodě, kterou zcela zaplnili, opravdu všude vidíš jen AZeťáky, drtivá většina má šálu kolem krku. V tuto chvíli mi to připadá, že zde hrajeme domácí zápas. Absolutní invaze, výborné!

Žraní Slezanů neustává, tenhle pohled je opravdu neskutečný, lidé si přidávají chleby, tatarák, ochutnávají další a další věci, venku se mezitím ve velkém popíjí rum, panuje absolutní pohoda, z lidí vnímám a cítím, jak jsou spokojení. Už nyní. A o tom to je! Udělat si pohodu před zápasem, navodit si tu správnou náladu.

V hledišti pomalu začínáme věšet vlajky, všem dominuje 10metrová TROJBAREVNÍ, k ní jsou pověšeny ještě 3 menší, jedna z nich je zástava skupiny Bandoleros. Už dlouho před zápasem jsme po všech stránkách připraveni, je připraven buben, megafon, dnes chceme výborně fandit. V tuto chvíli si už neuvědomuji, jaký má zdejší zimák akustiku, už se proto těším, jaké to bude, až pořádně zakřičíme. Malinko obavy si sice dělám poté, když vidím, jak se všichni přecpali dobrot, ale snad to bude dobré..

Už několik minut před úvodním buly jsme všichni uvnitř, na jedné tribuně. Bohužel nemohu říct, že v jednom sektoru, protože takto se to nazvat nedá. Tribuna je hodně roztáhlá, serou se na ni i domácí, jsme s nimi malinko promíchaní a není to tedy ideální. Maximálně se snažíme, abychom tribunu alespoň trochu „zmenšili“, čili aby byli Havířované více u sebe, z jedné strany proto „natáhneme pásku“, čímž lidi opravdu dostaneme více k sobě, však druhá část hapruje, tam chybí k ideálu daleko, tam s tím moc nesvedeme. Ono by to šlo, s těmi lidmi by se dalo více pracovat, ale jak říkám, tím, že nejsme přímo v sektoru hostí, ale prakticky na domácí tribuně, tak se nám tu serou i Bobří a nemá to takový ten potřebný šmrnc, který má třeba stadion v Novém Jičíně se zcela odděleným sektorem pro hostující příznivce.

Už před zápasem se hlasitě ozveme a já zjišťuji, jaká je tu tedy akustika. Parádní. Naše pokřiky mají neuvěřitelné grády, nádherně se to ozývá. Hecujeme lidi na úvodní Zvěř, která zazní po vhazování, kousek od nás se mezitím formuje domácí kotel, kdy kolem bubnu se schází asi 6 lidí. Říkám si jen, že snad do toho bubnu nebudou valit jak blázniví a snažit se nám zápas, z fanouškovského pohledu, znechutit.

Ale to už je vhozeno buly, začínáme zpívat, je to parádní. První popěvky, chorály a pokřiky mají neuvěřitelnou kvalitu, halou to nádherně zní, tohle si každý, jak na ledě, tak v hledišti, musí užívat. Paráda!

Kdo si to dnes moc neužívá, to je Robin Pavlas, klubová legenda a muž 19 funkcí, po pár minutách valíme do bufetu, kupujeme štamrplu zelené, v hledišti stojíme snad 2 metry za střídačkou, Pačesovi zelenou nabízíme. „Na, daj si, ochutnaj“, jak by řekl Bolek Polívka v legendárním filmu. Jen ať si Pačes vyčistí chrup. Robin dělá, že o nás neví a tak se připomeneme. 14 let starý pokřik „Pačes gól“ zní halou, Robin by se stal nejradši neviditelným, nenápadně pozoruje, zda jej Milan Mikulík nebodá pohledem už nyní… Ne? To přijde :-). Zelenou poté postavíme k východu z kabin, aby si, buď Pačes, nebo kdokoliv z hráčů, mohl cvaknout, bohužel se tak, k našemu údivu, neděje :-).

Náš support je organizován výborným spíkrem, ten je zpocený, mokrý, ale dělá to pro nás. Naštěstí ideálně funguje megafon, což je při našem počtu obrovsky důležité, spíkrovi je navíc k ruce dvojice dobrých, a přitom velmi mladých, kdy ani jednomu ještě není ani 15 let, bubeníků. Je to dobré. Tu a tam zakřičí a zabubnují domácí, ale není to nic, co by nás mělo nějak omezit, vždyť více než třetina všech lidí, kteří jsou v hale, a opravdu to tak je, fandí AZetu. V jednom sektoru, dá-li se to tak říct, je 113 AZeťáků, dalších několik postává různě vedle. Moc dobrý počet, jsme s ním spokojeni.

Zhruba v polovině úvodního dějství vytahujeme drobnou prezentaci, k ústřední vlajce TROJBAREVNÍ vytahujeme papírové šály tří barev, dostávají je do rukou téměř všichni AZeťáci. Potenciál této choreografie by byl daleko větší, kdybychom byli v jiném sektoru, odděleni od domácích, s čím jsme předem malinko počítali. Takto na tribuně, právě mezi domácími, to není zcela ideální, máme tu pro své plány velice ztížené podmínky, ale i tak se bavíme a dokazujeme nejen k sobě, že i u tohoto druhu zábavy se s námi stále musí počítat. Čili s optickou prezentací fanoušků AZetu.

Papírové šály pak nad hlavami měníme za šály klasické, šály AZetu, má ji většina těch, kteří dnes našemu klubu fandí, i nyní je patrné, a krásně to díky těm šálám vidíš, jak mezi námi stojí spousta domácích. Osobně je nechápu. To, že raději stojí s hosty, než aby šli mezi své, kde se budou cítit lépe…

Domácí šuliny však tolerujeme, zlí jsme pouze na jednoho příznivce, který „fandí“ AZetu, však na sobě má triko Oceláři Třinec. Nepřijel s námi autobusy, nepřijel ani z Havířova, přijel tu odjinud za nějakým svým známým, rozhodl se, že bude fandit našemu týmu. No jo, jenže když se zároveň rozhodl, že se velmi nevhodně oblékne, tak musíme konat. Okamžitě mu je výrazně vyčiněno, tento osel, který evidentně neví, kam patří, během zápasu opouští stadion a odjíždí domů… Nebo možná do Třince, kdoví…

O přestávce opět hrrr do hospody a útok na ni, během třetiny byly domazány chleby, tatarák, spousta dalších věcí, takto to má vypadat. Neuvěřitelně milé servírky se maximálně snaží, dokonce nám říkají, že jsme měli zavolat předem, že nás přijede tolik, že by nám připravili něco speciálního, že by měly všeho ještě víc apod. Parádní přístup, jsme nadšení!

Na druhou třetinu, i když sedět zrovna v této hospůdce je hrozně lákavé, jsme v hledišti včas, i ve druhé třetině dobře fandíme, i když trochu logicky naše podpora zaostává za tou, kterou jsme předváděli v první části, kdy jsme byli ještě lepší. Nálada je však dobrá, hráči na ledě jdou do výrazného vedení, díky čemuž je na tribuně lepší nálada a větší chuť fandit. Na druhou stranu však zápas malinko ztrácí náboj, což naší zábavě nikdy neprospěje. Ale i tak je to od nás stále fajn, naopak domácí jsou s každým dalším gólem v jejich sítí na tribuně slabší, hodně rezignovaní…

Na začátku závěrečného dějství je přes hlavní vlajku natažen transparent pro Honzu Marunu, kterým reagujeme na jeho úterní 36. narozeniny, druhý transparent, včera večer vyrobený, však bohužel nemůžeme použít, protože ten, pro kterého byl připraven, nepřijel na zápas, mimo sestavu se ocitl Jakub Mrva. Prozradím, že už den před špílem jsme se rozhodli, že za to, co musel poslední rok Mrvič absolvovat, jej vyhlásíme nejlepším plejrem utkání. Bez ohledu na to, jaké to utkání bude. Prostě Mrvič a hotovo. Jeho neúčast nám kříží plány. Najednou musíme rychle vymyslet, komu dárkový balíček, ve kterém je třeba žvýkací tabák, maďarské klobásy, korbačíky, dobrá paštika, tyčinky Havlík, křupky, Opavia oplatky, čokoláda a spousta dalšího, předat…

Doping našemu týmu je od nás ve třetím dějství výborný. Má to mnohem větší grády než v dějství prostředním, asi i vyšší, než ve třetině první, kdy byli všichni maximálně natěšení. Nyní celý dav výborně hecuje spíkr, i za stavu 6:2 se lidé parádně baví, třeba to, jak odzpíváme chorál „Pojďme zvednout ruce“, který nezpíváme často, je fantastické. Hrajeme si, jednu sloku zpíváme polohlasem, abychom další křičeli na maxa, hrozně mě to baví. Odzpíváme prakticky celý repertoár našich chorálů, je to výborné. Mám z nás velikou radost. Z toho, když vidím, že si mnozí užívají dění na tribuně, vem čert, co je na ledě. Takhle to má vypadat. V jednu chvíli, tím, že jsme blízko ledu, pozoruji Davida Klimšu, který přijíždí na buly, no a zatímco rozhodčí je připraven vhodit puk mezi hole dvou centrů, tak vidím Klímu, jak se dívá do hlediště a jeden z chorálů, který moc dobře zná, zpívá s námi. No fakt, Klíma si na ledě viditelně prozpěvuje, kouká se při tom na nás, usmívá se. I hráči si to vyloženě užívají…

Užívá si to i Radek Veselý. Když je naše zábava na maximu, spouštíme, chvíli poté, co dá Veselka gól, chorál „Dvacetšestka patří Krislovi“, čímž reagujeme na x let staré tahanice právě s Veselkou o to, jaký dres bude a nebude oblékat. Zmíněný plejer nyní sedí 3 metry od nás, ihned si všimneme, jak se na střídačce začne smát. Nevadí mu to, ba naopak, našeho hráče pobavíme, on se na toto téma dá ihned do řeči s Klímou, který sedí ob jedno místo. Mezi nimi sedí Ondrej Šedivý, všichni tři se naším chorálem baví, dobrá nálada z hlediště se přenáší i na střídačku… Zmíním také, a trochu předbíhám, že pokřik o čísle #26, které by navždy mělo patřit jedinému hráči, zazpíváme i při děkovačce, při níž je Veselka vyvolán.

Ještě se ale vraťme trochu zpět, utkání pomalu končí, během celého zápasu nebyl jediný problém s členy ochranky, ta si nás prakticky nevšímala, nijak nás neprovokovala či neškádlila, v tomto směru to dnes bylo absolutně v pohodě, takhle by měl přístup k hostujícím fanouškům, kteří dají domácímu klubu vydělat nějakých 10 000 Kč na vstupném, a další tisíce na jídle, vypadat…

Hráči AZetu přijíždějí pod kotel, spouštíme Havířovskou Zvěř, při prvních tónech našeho nejslavnějšího chorálu je zapálena drobná pyrotechnika. Nejprve pár blikajících stroboskopů, k tomu po chvíli i nějaké červené ohně. Děkovačku si v hledišti obrovsky užíváme, na ledě je to stejné u hráčů, Ondra Ševčík začíná tančit jako v mládí na nějaké přerovské diskotéce. I hráči se baví, i oni mají výbornou náladu, tribuna si s nimi odpovídá, kluků se ptáme, kdo vyhrál zápas. Hala bouří, pyro hoří, ochranka je v klidu, příliš si toho nevšímá…

Je to za námi, opět to bylo skvělé, hráči po dlouhých minutách závěrečné show nakonec míří do kabin. AZeťáci opouštějí hlediště, všichni s dobrou náladou a snad i vědomím, že si to užili tak, jak jsme při plánování vjezdu plánovali, aby to, celý ten den, proběhlo.

S odjezdem domů nespěcháme, máme čas, mnozí proto ještě utíkají do hospody, aby dojedli „zbytky“, aby si ještě dali palačinku, párek apod. K autobusu se pomalu šourají hráči, ještě nyní se odpaluje trocha pyrotechniky, skanduje se, nadšení fanoušci se s mnoha svými idoly fotí, je veselo. Veselý je i Veselka, který od nás dostal zmíněný dárkový balíček, na parkovišti u autobusu, zatímco telefonuje, jej nepustí z ruky, nespustí z očí, možná se bojí, aby mu Michal Hotěk nevyžral Snickersku a křupky.Po dojedení posledního sousta, kdy někteří si před odjezdem naloží ještě pořádnou porci palačinek, se domů vydáváme i my, po jedné zastávce po cestě jsme ve 21:00 v Havířově. Je za námi další parádní výjezd, který nabídl téměř vše, co k tomu patří. Bylo to výborné, mělo to vše, z fanouškovského hlediska mi ohromnou radost dělalo naše fandění. Protože to bylo primárně to, proč jsme do Valmezu vyrazili, Jasně, zdaleka ne všichni fandili tak, jak by bylo vhodné, každý „na to není“, ale i tak to bylo moc fajn. A já u toho fandění ještě zůstanu… Atmosféra je něco, co lidé k tomu hokeji bezpodmínečně potřebují. Cestou domů mi jeden z fanoušků říká, že s dcerou, které ještě není ani 15, chodí méně a méně na AZet, protože mladé tam prostě chybí ta atmosféra. Na kterou bývala zvyklá, kterou měla ráda, která ji tam táhla. Kdy domácí zápasy jsou pro ni, i když se vyhrává, nyní nudné, nebaví ji… Je to smutné, ale dotyčný má pravdu. Vím to. Píši o tom, o nutnosti atmosféry, roky. Mnozí má slova podceňují. V pořádku, jejich věc… No nic, vem to čert, důležitý byl dnešek a ten tu atmosféru měl. A vše ostatní k tomu!

Přesto, když se nad tím závěrem zamyslím, je to trochu zvláštní. Někteří kluboví činovníci mají pocit, a říkají nám to, že nejsme fanoušci. Obviňují nás z toho, a některé hráči tím očkují, že nejsme fanoušci, protože klub, mnohé jeho kroky, kritizujeme. Je proto s podivem, že jakožto nefanoušci a klubu nepřející jsme si takto užili sobotu, zpříjemnili ji nejen svým kolegům, ale hlavně hráčům. Pokud to tak tedy opravdu je a nefanoušci se takto chovají, kdy navíc investují spoustu peněz, aby žili AZetem, tak zbývá dodat jediné… Běžte, prosíme pěkně, do prdele, my tedy klidně budeme těmi, kdo ve vašich očích není fanoušek. I nadále zůstaneme sami sebou, i nadále budeme vědět, co tomu klubu dáváme. To je pro nás víc, než se někomu nuceně zalíbit a dělat to tak, jak on by chtěl…

Sepsal J.R. from B.K.