Na výjezd do Příbrami se začínáme připravovat v týdnu před dvěma venkovními zápasy, nakupujeme hromadu materiálu, část z něj použijeme právě pro tyto zápasy, část naskladníme. Sraz si kvůli přípravě prezentace na „příbramský výjezd“ dáváme u Gascontrol arény dáváme v pátek, tedy 2 dny před prvním zápasem.

S vedením klubu se nám daří dohodnout propůjčení klubové tělocvičny, v ní ve dvou lidech vyrábíme 12 metrový transparent, asi 5 mladých fanoušků pak venku u Plechárny vybírá stovku menších mávacích vlaječek.Celý týden před výjezdem jsme také v kontaktu s příbramským klubem, s ním komunikujeme vše podstatné, řešíme umístění našeho sektoru na příbramském zimáku apod. S vyměřením právě našeho sektoru, ve kterém budeme oba zápasy trávit, nám pomáhá i příbramský hráč David Zdeněk, který ukázal veliké gesto a charakter. Domluva se středočeským klubem je dobrá, férová, máme z ní velmi dobrý pocit. Až si říkám, jak překvapivě vstřícný a nápomocný příbramský klub je, kéž by to takto fungovalo vždy a všude… Hokej se přece hraje pro fanoušky.

První nedočkaví výjezďáci vyrážejí už v sobotu, tedy den před prvním venkovním utkáním, ta hlavní část pak samozřejmě v neděli. Už dlouho před zápasem se kolem příbramského zimáku potuluje veliké množství Trojbarevných, je jasné, že náš tým bude mít z hlediště nemalou podporu.

Asi 40 minut před zápasem přichází nemilá a nečekaná informace. Zmýlená neplatí, to, co bylo domluveno s příbramským klubem, je pryč, od šéfa sekuriťáků, kteří působí velmi robustně a občas přísně, dostáváme informaci, že nepůjdeme do sektoru pro hosty, s čímž jsme počítali, ale že budeme „odvedeni“ do sektoru jiného, pro nás v mnohém lepšího. Tedy – lepšího pro běžného příznivce AZetu, však ne pro nás, kteří tím žijeme malinko jinak. Ano, ze sektoru, kam nás ochranka chce dát, bychom to měli mnohem blíže pro pivo, blíže na záchod, řada věcí by spoustě lidem vyhovovala, však… My chceme do sektoru pro hosty, na druhou stranu stadionu, kde se kolem nás nebudou motat domácí, kde budeme mít „klid na práci“. Jako jsme šmejdění domácích kolem nás nechtěli v Šumperku, nechceme jej ani dnes.

S šéfem ochranky se snažíme dohodnout, působí jako fajn chlap, který nám v mnohém vyjde vstříc, však tady vypadá neoblomný. Argumentuje tím, že má dnes „ve zbrani“ málo lidí na to, aby zajistil hostující sektoru, dáváme mu své slovo, že se nic nestane, že vše bude v pohodě. Ani s tímto neuspějeme…

Půl hodiny před utkáním vcházíme dovnitř, pronášíme vlajky, megafon, buben, vše potřebné k choreografii, jsme nasměrování k sektoru, se kterým jsme nepočítali. Když vidíme pohledy místních, kdy vypadá to, že s nimi budeme téměř promíchaní, tlačíme opět na to, že v tomto sektoru, byť v mnohém lepším, být opravdu nechceme. Dožadujeme se změny u jiných sekuriťáků, ti po nějaké době volají dámu z vedení příbramského klubu, té situaci vysvětlujeme. Nějakých 20 minut před zápasem je nám nakonec vyhověno! Sláva! Vše balíme, přesouváme se na opačnou stranu zimáku, ochranka nad naším splněným přáním kroutí hlavou.

Ani zde to však není ideální. Tím, že domácí ochranka ani klub s tímto nepočítali, tak sektor není připraven tak, jak jej posledně měli fanoušci Vrchlabí, kteří zde byli před námi. Není zde stánek s občerstvením, není otevřen zadní vchod ven z haly, kudy bychom chodili ven kouřit, no a hlavně, sektor není ohraničen páskou tak, jak jsme počítali, je výrazně větší. Mnohým je to šumák, však my máme téměř přesně vyměřenu naši choreografii, hráli jsem si s každým detailem. Takto, jen pár minut před začátkem utkání, musíme improvizovat…

Sektor není ideální ani co se vlajek týče, jejich vyvěšení, dvě velké, desetimetrové – AZ HAVÍŘOV a HAVÍŘOVSKÁ ZVĚŘ – věšíme na zábradlí až za sektor, kde bohužel nepůjdou tak dobře vidět, mezi tyto dlouhé vlajky věší svou malou pánové ze skupiny RBH.

Začíná zápas, v první řadě sektoru stojí spíkr s megafonem, za bubnem je připraven mladý kluk, který dnes bude bubnovat takřka poprvé v životě. V sektoru, který jsme si přáli, kterému však k ideálu chybí hodně moc, se schází 77 fanoušků AZetu, což považujeme za výborné číslo. Pár metrů od nás jsou usazeni i naši nehrající hráči, ty však mezi nás, do našeho počtu, samozřejmě nepočítáme…

V polovině první třetiny jsme připraveni prezentovat svou choreografii. Už nyní však víme, že nevyjde tak, jak jsme si představovali, na vině je změna velikost sektoru. A tak 12 metrový transparent ještě stříháme, oblepujeme, upravujeme, nakonec má nějakých 9 metrů. Vytáhneme jej pod spodní řadou, ve které stojíme, 77 AZeťáků pak mává lesklými, zelenými a černými vlaječkami, dáváme tak vzpomenout historicky první názvu klubu – KČT LAZY. Barevně je vše laděno do barev hornických, protože málokterý klub v Česku má hornictví tak moc ve svém DNA, jako právě AZ Havířov…

Kotel domácích je pár metrů od nás. Do jisté míry je trochu legrační. V sektoru je vybudován jakýsi stupínek, na kterém běžně postává spíkr s megafonem, tady je na stupínku položen obrovský buben. V první řadě sektoru stojí již zmíněný spíkr s megafonem, celý kotel je pak docela vysoko nad ním, je v něm asi 30 fanoušků. Před sebou mají vyvěšeny dvě vlajky, nátura těchto fanoušků je jiná, než jaká je ta naše, jsou nám proto ukradení, nijak si jich nevšímáme. Nereagujeme proto ani na jejich skandování ZDRAVÍME HAVÍŘOV, které předvedli už u nás, no a nejednou také dnes…

Jsme zděšeni hrůzostrašnou akustikou zimáku, který se nám na jednu stranu velmi líbí, je to takový ten typický, starý, old school stadion, však díky zvláštní konstrukci střechy je akustika opravdu hrozná. Zvuk je navíc takový jiný, divný, jinak znějící. Tohle nám hrozně bere chuť. Na lidech okolo sebe vidím, že mají obrovskou chuť řvát, však po chvíli jsou zklamaní, jak zvláštně je naše fandění slyšet. Hodně to poznamená i náladu spíkra. Vím, svěřuje se mi, že je tím zaskočený, trochu znechucený, však před lidmi v sektoru to nedává znát, s megafonem v ruce jede stále na 100%, snaží se, aby naše představení bylo co nejlepší.

Možná nejlepší support panuje z naší strany v závěrečné třetině, kdy spíkr propuká v obrovský entuziasmus. A jak se často tvrdí, že pokud chceš v druhém zažehnout oheň, tak musíš sám hoře, tak náš spíkr nyní plápolá více než chudák Jan Palach. Na úzké „kladině“ pod sektorem chodí ladně jak Věra Čáslavská po kladině na Olympijských hrách 1968 v Mexiku, při svém spíkrování vydává obrovské množství energie, cloumá boudou pro brankového rozhodčího, pohupuje se v bocích, skáče, místy tančí, svou neuvěřitelnou energii přenáší na dav, který za spíkrem jde. Takhle to má vypadat! A tak se v závěrečné třetině, a ještě víc s blížící se závěrečnou sirénou, výborně bavíme. Vrcholem je pak děkovačka, při které si zazpíváme a zatleskáme s hráči. Pro dnešek je to za námi.

Spousta Havířovanů, kteří vyrazili na 2, potažmo 3 dny, po utkání pije v hospodě na zimáku, poté mnozí konzumují na svých hotelových pokojích, podle toho pak někteří z těch, kteří v Příbrami nocují, vypadají ráno. Rána na dvoudenních výjezdech bývají krutá a krušná, úbytek sil je znát, s fanděním je to druhý den vždy o poznání horší. Logicky proto se bojíme, jaké to bude dnes.

I nyní, pro druhý zápas, máme vyčleněn sektor, který jsme si přáli. Bohužel, je obrovský, je mnohem větší, než s čím jsme počítali, v našem dnešním počtu v něm nebudeme vypadat dobře. Co však můžeme ovlivnit, to je vyvěšení vlajek. Dáváme si extrémně záležet, myslíme na každý detail, proto si nastavujeme a prodlužujeme zábradlí, děláme „stavební“ úpravy, aby to bylo precizní. Jen málokterá hokejová ekipa v Česku dbá na vyvěšení vlajek tak, jako my. Je to škoda, škoda pro scénu na hokejových tribunách jako takovou. Dnes věšíme 4 zástavy, 3 včerejší a ještě jednu navíc, celkem je ověšeno cca 27 metrů zábradlí za sektorem. V něm se nás při úvodním buly schází 41, čili o 36 méně než včera.

Od úvodních vteřin začínáme fandit, používáme buben. Dnes si však vystačíme bez megafonu, necítíme potřebu jej dnes mít, nálada a nazuřenost není taková, aby plnil svůj význam. I bez něj ale fandíme. Ne tak pravidelně a permanentně jako o den dříve, však snažíme se. Akorát prakticky rezignujeme na delší a zpěvné chorály, volíme krátké a úderné pokřiky, víme, že musíme svůj repertoár volit tak, aby to dávalo smysl, aby to dobře znělo. Právě volbu toho, co kdy zakřičet, já vnímám jako možná největší chybu mladých fanoušků v domácím kotli, kdy necitlivostí a neuměním zvolit ve správný moment správný pokřik se hodně a často okrádáme o to, aby fandil celý stadion…

Zpět do sektoru v Příbrami, Pokud píši, že nás je o 36 méně než včera, tak procentuálně se stejným úbytkem lidí se +/- potýká domácí kotel. Místo jednoho obřího bubnu však dnes používají dva. Výkon sektoru nejaktivnějších příbramských fanoušků je podobný jako včera, fanděním se baví, oba zápasy fandí do konce a byť jsou to kluci z úplně jiného těsta než my, a nikdy si s nimi nebudeme notovat, navíc některé jejich pokřiky mi přijdou trochu úsměvné, tak je třeba je pochválit. Jejich snaha je značná, zápasy si užívají. Zbytek stadionu, možná i díky tomu, že oba zápasy domácí prakticky pořád prohrávají, jim ale moc nepomáhá, občas zatleská, pokřik lidí mimo kotel však neslyšíš…

Oba zápasy stojí kousek od našeho sektoru prezident klubu Malíř, i dnes tráví zápas přímo v našem sektoru naši nehrající hráči. Zmíním, že lehkým tleskáním se k nám včera občas přidával Šimon Pavlík, dnes pak Jakub Mrva. Nebylo to tleskání typické, fanouškovské, však za zmínku tahle příjemná aktivita stojí.

Celým zápasem se aktivně profandíme až do závěru. A jak jsme si před špílem mysleli, že to bude špatné, že lidem se nebude chtít fandit, že nebudou mít energii, což je při dvoudenních výjezdech vždy veliký problém toho druhého zápasu, tak to nakonec bylo fajn. Z hoven jsme pletli bič, dělali jsme co mohli, velice sympatické bylo, že nám pomáhali i někteří rodinní příslušníci našich hráčů, před kterými je třeba smeknout. Čili i když to bylo samozřejmě o dost horší než v prvním utkání, tak jsme se svým výkonem, na to, jaké byly možnosti, docela spokojeni.

Závěr si navíc okořením optickou vložkou, v našem sektoru vlaje nějakých 15 vlajek na tyčích, které jsme bez problému dostali do hlediště. Šéf ochranky nám zdůraznil, že třeba fanouškům Vrchlabí by něco takového spíše nepovolil, ale že s námi je domluva bezproblémová. A já tato slova musím potvrdit. Ochranka sice vypadá tak, že by si chlapci tu a tam rádi bouchli, však všichni se chovali maximálně profesionálně, v mnohém nám vyšli vstříc, v mnohém nám pomohli, až jsem byl místy překvapen. Na druhou stranu, takto by to mělo vypadat. Razítko na chování ochranky dal takový dvoumetrový, potetovaný obr, který zachytil puk vypálený do hlediště, puk vzal a přišel jej předat našemu nejmenšímu fanouškovi… Po utkání jsi s hráči zase zazpíváme, pro nás, kteří jsme fandili a dali do toho vše, je obrovsky cenné, když si s námi hráči zanotují, dají tím najevo mnohé, třeba to, že o tuhle podporu fakt stojí, že ji mají rádi, že ji vnímají. Po děkovačce je nám oznámeno, že nás ochranka doprovodí ven z haly, protože rozhodčí prý pískal nedobře a někteří domácí by nám to možná chtěli dát najevo :-). Hernajs, já bych tak chtěl, ať nám to domácí dají najevo! 🙂 Protože každý tribun znalý dnes ví, že tady nic nehrozí. Ba naopak, domácí nás v hledišti opět zdravili pokřikem ZDRAVÍME HAVÍŘOV, naší reakce se však nedočkali ani dnes. Tohle není nic pro nás…

Drtivá většina fanoušků jede po zápase domů, vydávají se na dalekou cestu, pár bláznů zůstává do dalšího dne, ti si z výjezdu nedělají výlet dvoudenní, ale dokonce třídenní. Jak pro ně, tak i pro všechny ostatní, kteří do Příbrami zavítali, to snad bylo fajn. Škoda jen té akustiky, která nám bránila v tom, abychom z vlastního výkonu měli erekci. Být zde akustika jako je v halách podobného stáří běžně, tak je náš výkon diametrálně odlišný, lépe znějící, každý by z něj měl větší požitek a ještě víc energie tak do fandění dal. Nehledě na to, což se samozřejmě čekalo, že se mezi námi našli i diváci, kteří se na AZet přijeli dívat, nepřijeli mu aktivně fandit. Jsme z nich tradičně smutní, ale nedá se nic dělat, tohle už přeci známe, tohle nás nezaskočí…

Výlet do Příbrami jsme zvládli. Mohlo to být v mnoha ohledech lepší, však bylo to fajn, po všech stránkách jsme se obstojně prezentovali na 400 km vzdálených zápasech a můžeme si udělat onu pomyslnou zelenou fajfku… Hotovo, splněno, povedlo se, důkazem nám budiž třeba i příspěvek od jistého Petra Malíře, který, a nejen on, naši snahu, náš zápal a snad i to, že vnímá, že tím žijeme, ocenil zasláním finančního příspěvku, díky kterému, společně s příspěvky dalších fanoušků, můžeme tvořit a fandit dál…

Sepsal J.R. from B.K.