Na vsetínský Lapač se těšíme. Přeci jen, stadion má stále své nezaměnitelné kouzlo, díky některým úpravám je ještě hezčí než dřív, prostě prokoukl, navíc na Vsetíně jsme už více než 4 roky nehráli. Je možná škoda, že v sobotu máme domácí zápas a výjezd na Valašsko hned v neděli, tohle úplně ideální není, však i přesto je o výjezd zájem. I přesto, že tým si nyní prochází sérií porážek…

Docela dlouho před výjezdem přemýšlíme, jak a čím se na Lapači prezentovat, hodně nás omezuje velikost a tvar sektoru. Ten je, podle toho, jak si jej pamatujeme, trochu unikátní. A ne úplně ideální… V pátek večer a v sobotu večer, po domácím utkání, se na chvíli zdržíme v klubové tělocvičně. Vyrábíme jednak transparenty, které věšíme v sobotu a které lidem „vysvětlují“, v jakém ošacení na Lapač pojedeme, primárně však také vyrábíme 4 velké obouručné vlajky.

První výjezďáci se schází v pravé nedělní poledne v Orionu. Postupně to v hospodě velmi příjemně hučí, bzučí a šumí, tohle mám tuze rád, schází se nějakých 50 lidí. Nálada je dobrá, dvě poobědová piva a můžeme na sraz k zimáku. Tam nás malinko zdrží zapisování lidí, jejich placení výjezdu, právě proto vždy apelujeme, aby dotyční přišli na předsraz do Orionu. Nemusejí glgat piva, stačí přijít, odbavit se a jít se třeba na chvíli projít. Nám však i tohle značně pomůže s organizací celého výjezdu…

Do dvou velikých autobusů naložíme všechny potřebné propriety, nastoupí nějakých 106 fanoušků a necelé tři hodiny před začátkem zápasu vyjíždíme od haly. Cesta je klidná, pohodová, je znát, že jedeme v neděli a ne v sobotu, lidé méně pijí :-). Ruku v ruce s tím se méně hulákají cypoviny. S jednou přestávkou na čerpací stanici přijíždíme necelou hodinu před začátkem zápasu ke vsetínskému stadionu. Přijíždíme záměrně docela brzy, aby lidé měli čas si dát zdejší dobré občerstvení, aby se na vlastní kůži mohli seznámit s tím, jak lze provozovat bufety.

V týdnu před utkáním jsme byli v kontaktu se zástupcem vsetínského klubu, komunikovali jsme s ním vstupenky do sektoru pro hosty, komunikovali jsme také možnost se občerstvit právě v domácích bufetech, veškeré domluva byla dobrá, stoprocentní, za tohle jsme rádi, na Lapač posíláme poděkování.

Zatímco jedni mají mastné huby od žeber, kolen, klobás či cigár, tak mladší fanoušci míří s velikým předstihem do sektoru, aby vyvěsili vlajky. Těch vezeme hodně, protože sami nevíme, kde a jak budeme moci zástavy vyvěsit, sektor zde pro dobrou vlajkoslávu není úplně ideální. Mladík ze security je aktivní, říká, kam vlajky věšet a kam ne, o naší vlajkoslávě chce rozhodovat, možná i proto přichází odnaproti zástupce domácích, starší týpek v chuligánském oblečení, s ochrankou se dává do řeči, domluví, že si vlajky můžeme vyvěsit kam chceme a jak chceme. Zástupce domácích nás také informuje, že vše už je s ochrankou domluveno a vyřešeno, že kdyby něco, můžeme jej kontaktovat a on se pokusí znovu pomoci. Díky.

Vlajek jsme přivezli více, různě s nimi čachrujeme, některé věšíme, pak zas sundáváme, nakonec visí „jen“ 4. Nahoře je hlavní zástava TROJBAREVNÍ, která na své místo sedne jak prdel na hrnec a sektor díky ní vypadá opravdu velice hezky, na blízký balkón pak věšíme zástavu SLEZŠTÍ PATRIOTI, své skupinové flagy pak připevňují BANDOLEROS a RBH, ti věší svou malou, výjezdovou zástavu.

Rozhlížím se po sektoru, všímám si, že oproti našemu poslednímu většímu výjezdu na Lapač je ještě menší. Je ještě horší, než jsme si mysleli, že bude. Není to ideální. Tohle nás sere a trápí, ale nedá se nic dělat. Nebo dá?

Ne každému se do sektoru chce, ne každý se chce mačkat. Protože lidé se v sektoru opravdu mačkají i přesto, že mnozí další fanoušci raději stojí na blízkém balkónku. Celkově sektor prakticky vyprodáváme, je v něm nějakých 145 fanoušků, asi maximum možného, protože právě 140 vstupenek zde mohou pro hosty vyčlenit. Jasně, těch lidí by zde mohlo být víc, lze si koupit lístek jinam a do sektoru projít, ale… Náš počet je pěkný, jsme spokojeni, je to o 9 kusů víc než při posledním větším výjezdu zde před osmi lety.

Už před začátkem zápasu je v našich řadách cítit nadšení a tak spíkr s megafonem hecuje dav, fandíme ještě dřív, než hráči vyjedou na led. Na Lapači se naše pokřiky parádně ozývají, je fajn vidět, jak se domácí, na tribuně na sezení, po nás dívají, jak nás místy hltají, jak si i oni užívají, že se bude hrát v prima atmosféře.

Zápas začíná, náš sektor vypadá velmi dobře. Drtivá většina fanoušků vyjela v černém ošacení, o což jsme je žádali, drtivá většina fanoušků má kolem krku šálu. Jo, fakt super, takhle to má vypadat! Velmi dobrý je také náš support. Křičíme, zpíváme, fandíme, v polovině první třetiny vytahujeme optickou prezentaci. Nad hlavy jdou nejprve šály, k nim po chvíli vytahujeme 4 velké obouručné vlajky na tyčích, které symbolizují letopočet 2010, tedy vznik organizované tribunové scény pod jménem HAVÍŘOVSKÁ ZVĚŘ. Prezentace je ucházející, byť naše představy byly ještě trochu jiné. V tomto sektoru je to však velmi náročné. Lidé s vlajkami mají minimum místa na jejich vytažení, lidé jsou opravdu velmi namačkaní na sebe, počítali jsme navíc s tím, že ten sektor, jako před lety, bude širší, že vše odprezentujeme ještě malinko jinak. Trochu tedy vaříme z vody, leč nějak se s tím popereme. Po zbytek první části je fandění velmi dobré, jsme spokojeni.

Domácí? Jsem na ně zvědavý, hned na úvod zaujmou transparentem, kterým odůvodňují, proč nebudou mít optickou prezentaci. Tohle mi připadá trochu nešťastné. Nemít optickou prezentaci není nic zvláštního, informovat o tom je divné. Protože kdyby měli domácí pokaždé informovat o tom, že toho dne „nic nebude“, museli by to v sezóně dělat x krát. Navíc, jak správně podotýká kolega, optické prezentace, které Valaši tvoří, se nedělají jeden den, den před zápasem, čili „svalovat vinu“ na propitý víkend asi není zcela ideální. Kdyby se nad absencí své prezentace vůbec nepozastavili, přišlo by mi to logičtější. A normální. Ale to je samozřejmě jejich věc.

O přestávce si Havířované užívají dobrého občerstvení, u bufetu, který je provizorně vytvořen z klubové posilovny, pijí, žerou a hodují, má to za následek, že mnozí se do sektoru vracejí později. Navíc, jak zmiňuji, sektor je opravdu zvláštní, mnohdy máš problém se mezi lidmi prodrat do jeho vrchní části, i to ovlivní, že na začátku druhého dějství je naše fandění o poznání horší. Není to ono. A i když spíkr pořád velmi dobře hecuje dav, i když je mu k ruce mladý, ale velmi šikovný a schopný bubeník, tak někteří jsou možná ovlivněni také stavem, který svítí na světelné tabuli. Prohráváme o dvě, potažmo o tři branky, ve druhé třetině nepodávají dobrý výkon jak hráči na ledě, tak ani my v hledišti.

Nejednou se stalo, že když se prohrávalo a ve druhé části to nebylo ono, tak že v pauze před závěrečným dějstvím spíkr promlouvá k sektoru, vyzývá jej, abychom ve třetí periodě byli o mnoho lepší. Tohle se dnes v nějaké větší míře neděje, však mám pocit, že lidé si mnohé uvědomují sami. Sami cítí, že v prostředním dějství to nebylo ideální, sami cítí, že by měli přidat, sami ví, že jsme dnes přijeli sehrát i svůj vlastní zápas na tribuně. Kluci na ledě jej nezvládnou, však my ten svůj stále můžeme zahrát velmi kvalitně.

V závěrečné třetině je proto naše fandění opět dobré, je o dost lepší než ve třetině druhé, a byť je to velmi brzy už o 4 branky pro domácí, tak lidé se fanděním baví. Křičí, tleskají, zpívají, chytají se za ramena, skáčou, fajné je to. Navíc si připravujeme druhou prezentaci dne. Jednoduchou, pro žádné velké věci zde bohužel není prostor. Sektor rozdělíme na dvě části. Horní část dostává bílé, ta spodní pak modré balónky, s těmi máváme nad hlavami, vše doplňuje spodní letopočet 1928, který vytvoříme z větších, černých, taktéž nafukovacích balónků. Jak říkám, prezentace velice jednoduchá, však na Lapači docela účinná. Po jejím konci se snažíme co nejvíce balónků „napinkat“ mezi domácí, chceme zkusit, jak budou reagovat. Protože pokud naše balónky budou sbírat, hrát si s nimi, pinkat si, tak jsou trochu šulini :-). Ne, nemyslím to zle, ale proč si hraješ, pinkáš a „skladuješ“ balónky soupeřových barev? A mnoho lidí tohle opravdu dělá, usmívám se a mám nutkání tam Valachům pinkat další a další nafouknuté koule. Baví mě, jak se mladí honí za našimi balónky, jakou z nich mají radost :-).

Do konce zápasu je nějakých osm minut. Vidím scénu, při které se tají dech. Mladý kluk z ochranky z kapsy vytahuje nůž. Otevírací nůž. Najednou bodne. Podruhé, potřetí. Bodá a bodá. „Proboha, co mu udělaly?“, říkám si v duchu, když vidím toho rozzuřeného kluka ve vestě. Jeho nadřízený jej v tom podporuje. I proto klučina bodá dál. Škoda. Takhle to dopadnout nemělo… Ty balónky nikomu nic zlého neudělaly. Jenže ochranka evidentně dostala pokyn, aby všechny balónky zničila, no a dotyčné nenapadlo nic jiného, než do nich píchat nožem. Je komické sledovat počínání mladého sekuriťáka, který mezi dětmi chodí s otevřeným otevíracím nožem, balónky často ještě předškolákům bere a bodá do nich :-). Dostala tohle sekuritka na něčí příkaz? Někdo, krom mě, si také řekl, že je divné, aby si místní ogaři hráli s havířovskými balónky? :-).

Utkání pomalu končí, během něj se domácí a hosté ani jednou neuráželi, stále tak platí smír mezi oběma ekipami, jenž byl uzavřený ke konci roku 2011. Domácí kotel vyzývá stadion, aby se všichni postavili, nyní celý Lapač zpívá VYSOKÝ JALOVEC. Tohle je krásné, vidím na našich lidech, jak se jim to líbí, mnozí to hltají. Jo, tohle je sper, tohle je moc fajn. Co ale nesnáším? Mám zafixováno, že Vysoký Jalovec je vsetínský, potažmo valašský. Je to prostě jejich. Nemám rád, když to zpívá někdo z Prahy, z Budějovic, z Liberce, ale klidně i z Ostravy apod. Přijde mi to stejně divné, jako kdyby na brněnské Kometě zpívali „Okolo Frýdku cestička“. Ale zpět k domácím, od kterých toho v utkání bylo víc, co bylo fajn. Dobře fandili, mávali několika vlajkami na tyčích, i když to nebylo příliš organizované a přijde mi, že těch vlajek mají čím dál méně. Tribuně na stání hodně pomáhala světelná komba, tedy zelená a žlutá světla, která tribuně dávala hezký efekt, potěšila i odpovídačka se sezením „MY SE VRÁTÍME – TAM KAM PATŘÍME“, opravdu spousta věcí byla od domácích, které hecovali hned dva spíkři, povedených. A já si dokážu představit, že především pro mladší fanoušky AZetu, kteří vyjeli, to od Vsetína bylo super. Možná i proto mě překvapilo, když jsem se poté bavil se svými zkušenými kolegy, kteří na Lapači byli už poněkolikáté, a ti se nechali slyšet, že od našich protivníků na tribuně čekali víc. Mnohem víc. Téměř 3000 lidí v hale, plný kotel a místa kolem něj, od začátku vedení na ledě, někteří zkušení AZeťáci proto od Ogarů čekali ještě větší „volume“. Na druhou stranu, i vsetínští měli za sebou sobotní špíl, navíc výjezdový špíl, sami víme, jak náročné je fandit dva dny po sobě. Kor když první den proliješ… Navíc, a na to nezapomínejme, od Vsetína mají mnozí vyšší nároky, než od jiných ekip.

Zpět na Lapač, zpět do hlediště, ještě totiž nekončíme. Žlutozelení si chystají velkou děkovačku, našim hráčům poděkujeme i my. I když se prohrálo, tak zpíváme HAVÍŘOVSKOU ZVĚŘ, borci odjíždějí do kabiny, však spíkr dává pokyn všem v sektoru, aby svá místa neopouštěli. Zůstaneme! Ještě budeme zpívat, ještě se budeme bavit. Domácí si stále připravují děkovačku, my však křičíme, zpíváme, asi je trochu rušíme. Možná bych na nás byl, být nyní fanouškem VHK, naštvaný, leč nadšení v sektoru AZetu je i po prohře tak velké, že lidé prostě chtějí zpívat, bez ohledu na slavící vsetínské. A tak se zpívá a haleká, panuje dobrá nálada. Domácí děkují svým, my stále zpíváme, třeba i 15 minut po utkání…

Po vzájemném utkání obou celků v Havířově nás po zápase Valaši vyzvali, ať si společně s nimi něco zakřičíme. Mnozí čekají, že něco podobného zkusí Valaši i tentokrát. Sami nezačínáme, čekáme. Domácí po chvíli opravdu spouští. Tuze rádi urážejí Zlín, vyzývají nás, abychom se přidali. My poté spustíme, dnes už poněkolikáté, urážení klubu z Prostějova, i k tomu se naši protivníci přidají, i když ještě před několika málo lety neměli s Prostějováky špatné vztahy. Společně se křičí několik dalších pokřiků, vše vyvrcholí společnou odpovídačkou. To už je na zimáku minimum lidí, prakticky jen oba kotle a pár jednotlivců, oba tábory společně křičí o tom, že „Všichni, co tu stojíme“. Mé srdce plesá, zbytek normálů tleská dokonalé souhře obou kotlů, ale to už definitivně opouštíme Lapač.

Někteří ještě venku hryznou nějaké to pivo, jiní ještě jí místní dobroty a speciality, z oblohy prší, na ledě se prohrálo, kluci nedali ani gól, však na mnoha lidech vidím, jak jsou nadšení. Super. Takhle by to mělo vypadat. Spousta věcí nás může mrzet a štvát, však výjezd jsme si užili, dobře fandili, bavili se, dobře se najedli a svůj vlastní zápas, za který jsme zodpovědní, jsme zvládli.

Dva plné autobusy se vydávají směr Havířov. Jsem překvapen, jak dlouho máme policejní doprovod. Opravdu pár desítek kilometrů. Zastavíme na benzince, občerstvíme se, v jednom autobuse jedou více slušní a v druhém méně slušní jedinci, i proto přijíždí druhý bus s více než půlhodinovou ztrátou na ten první :-). V Havířově leje jako z konve, jdeme to tedy ještě zalít do Lenina. Není nad to si u piva říct, že to dneska bylo moc fajn!

Sepsal J.R. from B.K.