V sobotu 4.7. statuje v nizozemském Utrechtu další ročník nejslavnějšího cyklistického závodu na světě, Tour de France. Při té příležitosti nás napadlo udělat rozhovor s fanouškem AZetu, který se právě jako cyklista proslavil. Kolo si vybral za svůj dopravní prostředek k výjezdu. Jak je to možné? Přečtěte si rozhovor s Casperem… 

Ahoj. Ne každý ví, že jsi na vlastní kůži zažil jeden z neobvyklých výjezdů. Pověz nám, o co tenkrát šlo?
No nejspíš myslíš výjezd do Prostějova, začátkem března 2012.

Ano, přesně to jsem myslel. Můžeš nám o něm říct něco víc?
Ano, byl to třetí zápas semifinále 2.ligy mezi námi a Prostějovem, kdy jsme v sérii vedli 2:1 a vítězství na ledě soupeře by pro nás znamenalo postup do finále. Tudíž jasná volba, co při pondělku dělat. Jenže jsem zjistil, že moje finanční prostředky jsou na bodu mrazu a tak jsem den před výjezdem přemýšlel, jak to udělat, abych se utkání zúčastnil. Spousta lidí by neváhala a šla třeba navštívit babičku, dědečka, kamaráda atd. Ale já sem si řekl, že takhle to nechci, že pokud tam opravdu chci, a já opravdu chtěl, dostanu se tam i bez peněz.

Jet na kole byl hned Tvůj první nápad?
První nápad byl použít vlak, takzvaně na „cigána“, avšak po důkladném prostudování jízdního řádu a vzetí v potaz určité faktory, jakožto průvodčí, přestupy, návaznost spojů apod., jsem od tohoto nápadu upustil.

Takže došlo na to kolo, je to tak?
Ne ne, ještě ne :-). Druhým nápadem bylo jet stopem, jenže stačilo si v hlavě představit, jak stojím na Rudné s cedulkou „Prostějov“ a ukazuju na řidiče, že jsou jedničky a hned jsem to z hlavy vypustil.“Tak co teď?“, řekl jsem si a v tom mě to napadlo. Pojedu na kole!

Tak povídej, co Tvé jízdě předcházelo…
To, že byl začátek března, venku teploty okolo nuly, jsem nějak nebral v potaz, spíš mě trápilo, že nevlastním jízdní kolo. Začal jsem tedy na sociální síti obepisovat své kamarády a známé a po celodenním úsilí má trpělivost přinesla růže (kolo). Kolem desáté večer jsem šel pěšky ze Šumbarku do centra města, kde na mě již čekala kamarádka, a se slovy: „nic s tím prosím neudělej„, mi půjčila kolo svého otce.

Teď tedy k tomu samotnému aktu, Tvému výjezdu na bicyklu…
Nastal den „D“. Ráno jsem vstal, oblékl se, do batohu vložil láhev vody, vyžebranou krabičku cigaret, šálu a něco málo před sedmou hodinou ranní se vydal na cestu. Byla sice strašná zima, ale mě to neodradilo, měl jsem jen jediný cíl a to dojet včas na zápas. Cesta mi celkem v pohodě utíkala, avšak po projetí Nového Jičína se mi stalo něco, čemu doteď nemohu uvěřit… Dostal sem dva defekty zároveň, možná za to mohla kombinace podhuštěných kol a štěrkové cesty, kdo ví, ale pro mě to v tu chvíli znamenalo neřešitelný problém. Za pár hodin začíná zápas a trčím přes padesát kilometrů od domova a skoro sto kilometrů od cíle.

Jak jsi tuhle šlamastyku řešil?
Vydal sem se na vlakové nádraží, z nepochopitelných důvodů jsem sedl na vlak na Valmez a jel jsem. Asi po půlhodině jízdy se objevil ve dveřích průvodčí a čím dál tím rychleji se přibližoval ke mě. Když přišel, tak jsem hezky pozdravil, řekl jsem mu kdo jsem, kam jedu a co se mi stalo a k mému překvapení to bral velmi sportovně a řekl mi, že to chápe a ať si tedy bez pokuty na příští zastávce vystoupím. To jsem ovšem slyšet nechtěl, tak jsem ho začal přemlouvat, ať mi vyjede z toho svého přístroje jízdenku i s přirážkou. Po chvíli přemlouvání tak učinil (stálo mě to nějakých cca 1300,- kč) a já hezky pokračoval v cestě. Chvíli před přestupem ve Valmezu (mohl jsem vystoupit v Hranicích, ale jestli hodinu čekat nebo hodinu navíc cestovat mi bylo jedno) ke mě přišel s tím, že ve Valmezu si mám přestoupit na vlak na Přerov, který mi jede bla bla bla a že kolegovi průvodčímu o mě řekne.

Jak to probíhalo v tom dalším vlaku? Co průvodčí? Věděl o Tobě?
Přestoupil jsem tedy na vlak na Přerov a když dorazil průvodčí, tak se na mě usmál a pravil: „Víte, kolega vám sice vystavil platný jízdní doklad i s přirážkou, ale bohužel jen pro vás a né pro vaše kolo.“. Chvilku jsme se na sebe koukali a nakonec teda, se slovy, ať na něj v dobrém vzpomínám, mi vytisknul jízdenku i pro kolo. Dorazil jsem relativně v pohodě na prostějovské nádraží a pěšky, s kolem vedle sebe, jsem vyrazil směr zimák.

V kolik jsi na zápas dorazil?
Přicházím o přestávce mezi první a druhou třetinou, kdy už mě vítají kamarádi, jeden z nich mi předává vstupenku, další mi pak v útrobách stadionu kupuje pivo a klobásu, já pojím, vypiju pivo a aktivně se přidávám k našemu supportu. Nazpátek mě fanoušci naštěstí přibírají autobusem. Byl to pro mě neskutečný den, tolik smůly a zároveň štěstí najednou jsem v životě do té doby nezažil. Snad jsem tenkrát alespoň někomu vtiskl myšlenku, že jet na výjezd bez koruny není nereálné.

Čili kolik kiláků jsi na tom kole vlastně ujel? Máš to nějak spočítáno?
Přesně to říct nedokážu, ale podle mapy to vychází něco kolem šedesáti, takže zhruba menší polovinu cesty.

A jak ses, když říkáš, že byla dosti zima, na tom kole cítil? Myslíš si, s odstupem času, že nebýt defektů, dojel bys zdárně až do cíle?
Nejtěžší to bylo ze začátku, Havířov-Vratimov-Ostrava Hrabůvka, bylo to v ranních hodinách a sluníčko moc nesvítilo, měl jsem na sobě rukavice, čepku a hlavně jsem to zpočátku nedával fyzicky, protože můj bohémský život nijak neobsahuje žádné sportovní aktivity. Co se týče tvé otázky, zda-li bych zdárně dojel do cíle nebýt defektu, troufám si říct, že ano. Jen nevím v kolik hodin. Do toho defektu jsem měl průměr ujetých kilometrů nějakých 12 – 15 km/h. Takže držet se toho a omezit pauzy, myslím,že bych tam mohl být i před zápasem, ale to teď je těžké to takhle počítat.

Už když jsi vyrazil do Prostějova, věděl jsi, že na cestu zpět Tě fanoušci, i s kolem, naloží do autobusu?
Tak teď bych kecal. Ale myslím, že jsem to řešil až v průběhu „tour“. Nejsem si totiž jistý, zda-li jsem někoho jiného o tomto činu informoval předem.

A kolik lidí tedy, když jsi z Havířova vyjížděl, o Tvém bláznivém nápadu vědělo?
Jak jsem psal výše, nevím koho jsem o tom informoval. Ale teď si vybavuju, že jsem dával na sociální síť fotku z trasy, na kterou jsem se chystal. Ale kdo z fanoušků na to reagoval, to netuším.

Od té doby uplynulo několik let, připomene Ti občas někdo tenhle Tvůj bláznivý nápad? Nebo vzpomeneš si na to ještě někdy sám?
Docela mě právě překvapuje, že ano. Dokonce i hráči a lidi z vedení našeho klubu se o tom dozvěděli a i dodnes, když potkám někoho z hráčů nebo fanoušků se kterými jsem se dlouho neviděl, tak tuhle story na mě vytáhnou. Nebývá to samozřejmě pravidlem, ale děje se to a mě to docela těší, že si mě lidi dokáži dát do spojitosti i s něčím jiným než: „To je ten alkoholik “ (smích).

Napadlo Tě někdy, že by sis takový kousek, nebo podobný, neméně bláznivý, zopakoval, ale tentokrát jej dotáhl až do konce?
To víš, že napadlo. Ale zas si říkám, že by to ztratilo význam, protože tenkrát jsem jel, protože mi nic jiného nezbývalo, kdežto kdybych jel teďkom z Olomouce, kde již nějakou tu dobu žiju, třeba do Havířova, tak… Nebylo by to prostě ono. Samozřejmě, když se naskytne nějaká příležitost v dobrém zpestřit nějaký výjezd či domácí zápas, tak do toho půjdu, ale to nemůžu dopředu naplánovat, že jo…

Závěrem. Byl bys rád, kdyby někdo podobnou myšlenku podnikl, neměl defekt či jiné závady a svůj čin dotáhl do konce? Nebo by Tě mrzelo, že někdo jiný je ten první úspěšný cyklistický pokořitel?
No určitě bych byl rád, proč by ne. Myslím si však, že se nenajde nikdo, kdo by se o to pokusil, byť by dojel až do cíle, už by prostě nebyl ten první koho to napadlo. Ale takhle bych to bral já, třeba se najde podobný magor. A pokud ano, držím palce, aby trasu dokončil bez problémů. Na druhou stranu, když se to někomu podaří, tak by mě asi rajcovalo překonat tu vzdálenost a nastavit laťku trochu víš. Jenže tím by to všechno zabilo tu původní myšlenku a stala by se z toho nějaká soutěž či hec a to nechci.

Děkujeme za rozhovor, snad nám brzy něco podobného, jako tenkrát v roce 2012, předvedeš :-). 

(bohužel se nám nepodařilo zjistit, jak se na „double defekt“ tvářil otec kamarádky našeho hrdiny, který kolo pro tento den zapůjčil – pozn. redakce)