Děním na tribunách se aktivně snažím žít už nějakých 23 let. Životem na tribuně myslím to, že na ní nejen stojím, ale i aktivně fandím, starám se o ni, přispívám k jejímu chodu, velmi důkladně sleduju tribunu našich soupeřů, rivalů, dění na tribunách rád hodnotím, je to pro mě stejně důležité hřiště jako to, na kterém se koná fotbalový či hokejový zápas. Už dlouho jsem chtěl zhodnotit dění a život na Tribuně Sever, což je zažitý název pro jednu z tribun stadionu v pražském Edenu, kdy právě na severní tribuně sídlí slávistický kotel. Ten, nebo spíše celá tribuna, je často označován jako kult. Je Tribuna Sever opravdu tím kultem? Nejen na tuto otázku jsem se snažil hledat odpovědi.
Na Slavii v Edenu jsem už, jako nezávislý pozorovatel, byl. Na derby proti pražské Spartě, kdy možná ze všeho nejvíc mě zaujalo, jak to postrádalo tu zdravou nenávist, kterou znám ze Slezska, kdy to hašteření běžných fanoušků pražských S mi mnohdy přišlo trochu až hrané. Být mezi normálními fanoušky je však jedna věc, být v kotli pak věc druhá. A já už dávno chtěl v Edenu zavítat právě do sektoru nejhlučnějších vlajkonošů. Jasně, od první chvíle těchto svých myšlenek jsem počítal i s tím, že budu mít určité obavy, však lákalo mě to natolik, že i přes ty obavy bych rád zjistil, zda je Tribuna Sever taková, jak se o ní mluví…
Je nedělní odpoledne, na hostelu v Kobylisích, kdy jen nedaleko odtud spáchali čeští hrdinové atentát na Heydricha, si vybalím věci, sedám na metro, pak na tramvaj a mířím do Vršovic. S obrovským časovým předstihem, tak, jak to mám rád, mířím na utkání pražské Slavie. Jedu dokonce tak brzy, že projíždím kolem stadionu Bohemians, na kterém se dnešní ligový zápas začíná o 3 hodiny dříve. Vystoupím z tramvaje, mířím ke stadionu, nakukuju přes brány jak směrem k domácímu kotli, tak do kotle libereckých, u stadionu postávám dobrou půl hodinku, počkám na zahajovací výkop, za zdmi Ďolíčku si poslechnu fandění obou kotlů, po 5 minutách hry však opět mířím k Edenu.
Celou dobu mám v hlavě, že možné nebezpečí na mě číhá od radikálně orientovaných příznivců Slavie. V rámci hokejových zápasů mezi AZetem a Slavií jsme se s nimi minimálně 2x potkali, byly i situace, kdy s konkrétními jedinci na 2 metry, z očí do očí, musím tak dnes celý den pamatovat na velkou obezřetnost. Je jasné proč. Nejsem slávista, na Tribuně Sever nemám co pohledávat! I proto se ve mně krve nedořeže, když při příchodu před stadion, více než 2 hodiny před začátkem zápasu, vidím partičku chlapů v černých mikinách, veskrze dobře stavěných. Na chvíli znejistím, chci nenápadně vycouvat, pak si však všímám, že dotyční jsou až moc dobře stavěni. Po pár vteřinách pochopím, že sraz před Edenem nemají slávističtí chuligáni, nýbrž ochranka…
Kupuju lístek na Sever a dobrou hodinku šmajdám kolem stadionu. Pozoruju okolí, pozorují nasprejované nápisy, kterými si domácí zvelebují okolí stadionu, pozoruji přicházející slávisty. Zcela záměrně mám dnes výrazně červenou mikinu. Celou červenou, kdy díky ní budu v kotli působit mnohem víc nenápadně…
Zhruba 80 minut před zápasem procházím turnikety, proběhne lehké šacování ze strany sekuriťáka, otevřu ledvinku, jdu dál. Hned za vstupem se ke mně přiblíží mladý klučina. Kolik mu může být? 18? Jo, něco takového. Slušně mě poprosí, zda bych do kasičky přispěl slávistickým ultras. Když říkám, že poprosí, tak opravdu poprosí. A já poprvé cítím obrovský rozdíl mezi tím, jak to dělají tady a jak v Ostravě na Baníku, kdy právě zdejší Tribunu Sever a kotel ostravských chacharů mnozí srovnávají a přou se o to, co je lepší…
Výběru peněz do kasiček v Ostravě říkáme s kamarády MÝTNÉ BRÁNY. Jak je to myšleno? Mýtnou bránou nemůžeš projet, aniž bys nezaplatil :-). A mnohdy to tak vypadá i ve Vítkovicích. Mnohdy nejde nedat, nepřispět, jsem si 100% jist, že občas jsou tyhle situace nejednomu běžnému fanouškovi Baníku nepříjemné, protože žádný úhybný manévr moc neexistuje, mnohdy je na tebe špatně nahlíženo, když nedáš. Prostě mýtná brána. Neříkám, že je to špatně, sám jsem fanouškem, který by chtěl, ať na choreografie přispěje každý, jen popisuji rozdíl, který mě dnes na první dobrou zaujal…
Přiznám se, že po oslovení mladíka, zda přispěju, se cítím trochu nesvůj. Jsem zaskočen. Být za blbce a slávistům na choreo přispět nebo být za vola a do kasičky, jako správná lakota (když už na tribuně jsem), nepřispět? Nakonec něco nervózního vyžbleptnu, slávista si o mně možná myslí, že jsem pošahaný a tak mě nechá jít, nijak nežadoní, mýtné brány v Edenu nejsou.
Hned prvním vchodem vcházím na Tribunu Sever, do hlediště. Přiznávám, že působí honosně, skoro až majestátně. Myšleno fanouškovsky. Když máš nějakou tribunu z televize nasledovanou a potom na ní sám stojíš, vnímáš tu situaci jinak než běžně, obvykle. Alespoň já to tak mám. Po tribuně stoupám po schodech nahoru, až do nejvyšší řady. V ní se na chvíli usadím a kochám se výhledem na Eden. Ten je, a já později zjišťuji, že z každého místa na Severu, skvělý. Myslím tím výhled na hřiště. A já za pár chvil pochopím, že tohle slávistům hodně pomáhá, že tohle Baníku ukrutně škodí. Ale o tom až později…
Sedíc na tribuně přemýšlím, v jaké její části budu zápas trávit. Přiznám se, že v týdnu před zápasem jsem dobrým kamarádům říkal, že bych se chtěl co nejvíce přiblížit slávistickému spíkrovi. Co nejvíce, ideálně se dostat až do prvních tří řad. Však zároveň jsem celý týden přemýšlel nad tím, že čím více se přiblížím, tím větší riziko na mě číhá. A já si to riziko uvědomuji i nyní. Když dole na tribuně se už srocují první lidé, navíc když je jinak tribuna stále ještě takřka prázdná a každý, kdo na ní posedává a fotí věci kolem sebe, může být hodně nápadný.
Však nedá mi to a po pár minutách se přemisťuji. Je stále ještě více než hodina do utkání, pozoruji, kterak jeden ze slávistických bubeníků vytahuje svůj hudební nástroj a chystá se jej připevnit na konstrukci pro buben. Rozhodnu se, že se k němu přiblížím. Nejprve si sedám asi 10 metrů od bubeníka, po minutě si řeknu, že musím blíže. Jo, jsem nervózní, ale i tak se přiblížím a sedám si asi 3 metry od míst, kde bubeník vše připravuje. Na konstrukci upevňuje jeden velký buben, izolepou pak k němu připevní druhý, já si jeho počínání fotím a zároveň jsem pozorný, aby to focení bylo hlavně nenápadné, ujišťuji se, že za mnou nesedí nikdo, kdo by na mé focení mohl kohokoliv upozornit. Chvíle, kdy má bubeník splněno a odchází na pivo, využívám a mířím do útrob stadionu také, nenápadně procházím právě kolem slávistických bubnů, které, když to řeknu v nadsázce, si trochu osahám…
Pár minut se potuluju v útrobách, de facto za tribunou, musím uznat, že Eden je v tomhle super. Určitě lepší než Letná. Pozoruji slávisty chodící tam a zpět, občas se nenápadně postavím k nějaké skupince a poslouchám rozhovory. Většinou jsou to však řeči o fotbale a né o tribuně. Řeči o tribuně vedou lidé, a za ty roky už je tak nějak poznáš, ke kterým se přiblížit zdráhám. Jsem opravdu hodně opatrný. A opatrně tak vypadá i můj přesun zpět do hlediště… 
Na vyvýšeném stupínku pro spíkra už mladí kluci chystají věci. Mikrofon, aparaturu, nějaké izolepy. Pozoruji je z dálky. Však neustále se překonávám, překonávám zdravý respekt a ždibec strachu, sunu se blíž a blíž, níž a níž. Nejprve od stupínku pro spíkra sedím třeba 30 metrů, po pěti minutách 20 metrů, klukům do Havířova pošlu aktuální fotku, ti mě popichují, že stále jsem moc vysoko :-). Po dalších 5 minutách se tedy zase trochu přiblížím. S každým novým místem si říkám, že je to v pohodě, že se není čeho bát, že to chci ještě více risknout. Co mě vede k pocitu jakéhos takéhos bezpečí, k pocitu, že je to v pohodě? Na to, že se jedná o kotel, na to, že se víc a víc blížím jeho středu, tak kolem mě je obrovské množství tzv. normálů, kdy nemyslel bych si, že tihle lidé budou na Severu, budou v kotli, budou fandit. Spousta starších chlapů, žen, starších paní, manželských párů, prostě obrovský mix, kdy myslím si, že takové to v Ostravě není. Jasně, i tam zavítají do kotle lidé, kteří se vymykají určitým standardům, ale mám pocit, že tady je to krát 10. A právě toho využívám. Kdyby tu byli samí mladí fanatici, budil bych mnohem větší pozornost. Takto se trochu, mezi mnoha vrstevníky a ještě často staršími lidmi, ztrácím. Což je pro mě jedině dobře.
Je přesně 43 minut do začátku zápasu a já najednou zpozoruji mladé slávistické ultras, kteří ze skladu přináší věci. Vlajky a další materiál… Mám je v oku, už je svým pohledem prakticky neopustím, protože těchto pár mladíků (+ případní radikálové, které zatím moc nevidím), jejich práce a činnost, mě zajímá mnohem víc než stovky normálních fanoušků na tribuně. Na tribuně, na které se i já a mezi těmi normály se cítím bezpečněji, než bych si ještě včera myslel…
Přesto se však neodvážím až do samotného centra kotle. Pokud Tribunu Sever tvoří 5 nebo 6 velkých sektorů, tak já mám přílišný respekt na to, abych zavítal do toho středového, do toho, u kterého bude stát domácí support leader. Třeba i z toho důvodu, že kdyby se cokoliv přihodilo, tak by byl těžký případný únik. Vybírám si proto strategické místo, zavítám na schody do sektoru vedlejšího, do nějaké 9. řady, spíkrovi jsem docela nablízku, mám nad děním docela dobrý přehled, navíc i jistotu, že kdybych potřeboval „vycouvat“, mám to ke vchodu blízko, nemusím se případně prodírat mezi lidmi apod.
Ještě k něčemu se přiznám. Jako jsem dnes zavítal na Tribunu Sever, byť s respektem a trochu strachem, nezavítal bych do sektoru pro vlajkonoše Sparty. Ne, nezavítal. Byť by mě i tahle zkušenost samozřejmě lákala, tak u sparťanů by ten můj respekt byl mnohem větší. A né ani tak tím, jací jsou či nejsou radikálové, protože v současné době jim sešívaní dávají na prdel, ale tím, že si myslím, že složení ACS kotle je proti tomu slávistickému úplně jiné… A byť to bude znít hodně zvláštně, tak dle mého názoru je to jedna z věcí, ta sorta lidí v kotli, na kterou Sparta doplácí. Jak to myslím? Ještě se tomuto tématu budu věnovat…
To už však na stupínek pro spíkra vyskočí velice charismatický mladík, začátek utkání se blíží. Fanoušci, zatím trochu zdechlí, kdy připomínají mi užívání si letního pikniku s košíkem dobrot kdesi v trávě, jsou vyzváni, aby se postavili…
Konec první části.
Pokračování 2. dílem ve čtvrtek, v 7:00.
Sepsal J.R. from B.K.