V předchozím díle jste si přečetli: To už však na stupínek pro spíkra vyskočí velice charismatický mladík, začátek utkání se blíží. Fanoušci, zatím trochu zdechlí, kdy připomínají mi užívání si letního pikniku s košíkem dobrot kdesi v trávě, jsou vyzváni, aby se postavili…

Ještě než hráči poprvé kopnou do balónu, tak k pěkně zaplněnému Edenu promlouvá Strašák. Postava, jejíž slávistický příběh sleduji dlouho, postava, která je logicky trnem v oku lidem z jiných ekip, však postava, kterou respektuji, protože vím, že když jsi tvůrčí, jsi logicky i terčem kritiky. Nemusíš jím být, když budeš sedět doma na zadku a nedělat nic… Strašák mnoho let na zadku neseděl a slávisté díky němu budou, a ještě dlouho, sklízet ovoce. Na Lukáše Valu, alias Strašáka, jsem se pozeptal, abych jeho tribunový osud čtenáři trochu přiblížil. Tu jsou slova jednoho starého slávistického táty, který Strašákův nástup na scénu pamatuje a v přímém přenosu jej tehdy sledoval…

„Zaregistroval jsem ho někdy v sezóně 2005/2006. Nenápadný klučina, hubený, který chtěl být součástí slávistických chuligánů, s pár kamarády chodil na srazy, byl na několika rvačkách. V té době hrála Slavia ještě na Strahově, došlo k rozhodnutí přesunu kotle z horního patra tribuny dolů a přiznám se, že byť netuším, jak došlo k tomu, že si na ten plot stoupnul právě Lukáš, ale najednou začala taková trochu fans euforie, kdy po těch letech, kdy to bylo na tribuně takové nijaké, tak ten kotel začal nějakým způsobem vypadat. Začaly se dělat větší choreografie, hrály se poháry a začala být euforie z toho, že se bude stavět nový Eden. A vše do sebe zapadlo. A že si tam stoupnul v té době on, je myslím docela náhoda, ale prostě to do sebe všechno zapadlo a přišlo mi, jak když se pro to narodil… Od první chvíle jakoby instinktivně věděl, co a jak dělat, i když byl prostě hodně mladý kluk… Hodně lidí jej kritizuje. Je to těžké, on třeba byl takový trochu ješitný a nedalo se s ním moc diskutovat, hodně často si trval na svém, však s odstupem času jsem to pak ale viděl spíš jako jeho plus. Měl to těžké, mnozí do toho vůbec nevidí, ale byl hodně v takovém pomyslném mlýnském kole mezi klubem, normálními fans, chuligány, pod mediálním tlakem… Každý vidí tu popularitu atd., ale člověk, který ví a trochu se vyzná, tak musí vidět, jak moc musí být těžké tohle ustát v hlavě a vlastně umět mluvit „se všemi“. A jestli jej lidi, když byl fakt mladý, hned od začátku brali? Ano, brali, samozřejmě až na na chytré chuligány, kdy víš, jak to myslím, že jo… Navíc Strašákovi hrozně pomohlo, že mu to prostě od začátku, to spíkrování, fakt šlo…“

Nyní už ale zpět do Edenu, kdy právě Strašák čte do mikrofonu sestavu a Tribuna Sever mu odpovídá. Fajné to je, chytlavé, líbí se mi to. Jasně, na můj vkus by to mohlo být více hromové, je třeba však brát v potaz, že je to pořád zápas „jen“ proti Budějovicím… Ale určitě je to násobně lepší než pouhé přečtení sestavy „obyčejným“ hlasatelem.

Od Strašáka, od spíkra, který Tribunu Sever neuvěřitelně posunul, už ale k tomu druhému, ke spíkrovi, který za pomyslné špagátky bude tahat dnes. Stojím od něj jen pár metrů a jsem na výkon člověka, který má tu moc ovlivňovat davy a který dá dnešku do značné míry směr, moc zvědav. Musím říct, že tenhle slávistický kluk je charismatický. Hodně charismatický. Dobře oblečený, dobře vypadající, dobře mluvící, prostě příjemné vystupování, kdy během zápasu vidím na dívkách kolem sebe, třeba i na dívkách, které na zápas přišly se svým milým, že na něm mohou oči nechat :-). Spíkr si do ruky bere mikrofon a od úvodního výkopu rozjede zpěvný chorál.

Není to tím, že jsem slávista, není to tím, že by se mi chorál nějak extra líbil, není to tím, že by Eden burácel, ale mám husí kůži. Opravdu. Mám ji, protože jsem fanoušek a mám to prostě rád. Měl bych ji určitě i v Ostravě, na Spartě, na Schalke či Górniku Zabrze a řvát to více lidí, než kolik tam chodí, tak asi i v Olomouci, v Liberci apod. Tribuna Sever drží zpěv chorálu poměrně dlouho, možná že nějakých 5 minut, líbí se mi to!

Však velké vystřízlivění, nebo jak to říct, přichází na řadu hned poté, v dalších minutách utkání. V první fázi bych to mohl nazvat zděšením, které mi vyráží dech a já o něm informuji „domů“, však postupem času se odlišnost Tribuny Sever, a její podporu svému týmu, snažím chápat. Oč jde?

Je to tu prostě jiné. Klidně začněme tím, kde to má všechno původ. V Praze jsou jiní lidé než na Ostravsku. Ano, jiní lidé, jejich jiné nátury, jiná sorta, je tu spousta lidí, kteří se na Sever přišli jen podívat na fotbal, což bych ještě před hodinou, s vidinou, že půjdu do kotle, možná nečekal. Nebo jasně, čekal, ale né v takovém měřítku a v takovém středu kotle. A proč ti lidé přišli na Sever? Ano, klidně můžu říct, že v jejich očích, třeba i masírovaných médii apod., je severní tribuna prostě IN. Ano, je jistým kultem. Mnozí na ní chtějí stát, mnozí se tím pak chtějí pochlubit fotkou na Instagramu apod. Však mnozí tito lidé svým výkonem, protože výkon nepodávají jen hráči na hřišti, k její slávě nepřispívají. Spíkr tak několikrát musí fanoušky upozorňovat na to, ať nesedí, ať zvedají ruce, ať fandí, někdy je to fakt náročná práce, protože nejsou zde pouze fanoušci od slova fandit. Mnoho lidí se přišlo podívat na fotbal ze Severu, tak bych to asi nejlépe nazval.

Bál jsem se, že fandit kolem mě budou všichni a já tak svým mlčením budu podezřele vynikat. Neděje se tak, spousta lidí kolem mě se jen kouká na fotbal. Nebo fandí tak, „aby se neřeklo“. Možná i právě proto se spíkr často dívá do míst, ve kterých stojím, a vybízí lidi k tleskání, zvedání rukou či právě k fandění, proto zkouším se vždy schovat za člověka přede mnou, aby mou nulovou aktivitu spíkr nezahlédl… „Hej, a ty tam v té červené mikině, no ty, kurva, ty nefandíš proč, do piče?“ Říkám si, že tohle, tenhle veřejný pojeb, který se na tribunách prostě děje, bych fakt nechtěl zažít. Však později pochopím, že takto se tady nenapomíná, tady je to fakt jiné…

Souvisí s tím, že dech mi vyráží i to, jak je ze strany slávistického rozeřvávače s lidmi komunikováno. Celkově to odráží fakt, který mě za zápas napadne hned několikrát a o kterém píši už podruhé, a sice, že ve Slezsku a v Praze jsou lidé v mnohém jiní, jinak komunikující. Na Baníku je to od spíkra často samá „kurva“, „piča“ apod., kdy dovedu si představit, že mnoha lidem, a spíše těm, kteří do toho kotle nepřijdou, to může být až nepříjemné, s lidmi je jednáno nějak, zde je to diametrálně odlišné. Slušně, věcně, lidem jsou vysvětlovány věci, které jsou ve Vítkovicích zcela automatické, trochu zděšeně poslouchám, jak je tribuně třeba vysvětlováno, proč zde vzhůru nohama visí vlajka Budějovic, proč se bude pálit, proč by lidé měli stát a né sedět, no vzhledem k tomu, že začal školní rok, mohu říct, že tady je to často jak s dětmi v první třídě, zatímco v Ostravě jsou to už třeťáci, kteří číst a psát umí. Místy fakt nevěřím svým uším a mé prvotní dojmy jsou takové, že je to zde hrůzostrašné, že takhle se na fotbale nemůže hecovat kotel k fandění, že je to líné a ospalé, že takhle z lidí nevymáčkneš maximum. Za cenu jiného přístupu jej z lidí mačkají ve Vítkovicích a je na každém, aby si odpověděl, co je víc. Víc pro atmosféru, protože ta je na prvním místě.

Však když se nad tím více zamyslím, musím to přeci jen chápat. Musím v tom hledat to, že jak v Ostravě, tak i tady v Edenu, si to každá družina dělá po svém, třeba i v návaznosti na sortu lidí, třeba i v návaznosti na mnoho jiných věcí. A já vlastně nemám právo být tím sudím, který rozhodne, co je špatně a co dobře. Jasně, mé fanouškovské vyznání je nějaké a k nějakému tribunovému trendu, který vyznávají třeba chachaři, mohu mít blíže, ale jen proto nemůžu odsoudit ten druhý. Protože i ten si najde své příznivce. A není jich málo. Ostatně, lze to říct i tak, že stovkám lidí se směr a trend Tribuny Sever tuze líbí, jinak by si takové jméno nikdy nevybudovala… Ano, ona je kultem. Na druhou stranu je otázkou, co by tito slávističtí fanoušci říkali poté, kdyby jednou navštívili stadion, kde se to dělá jinak. Kdyby jednou přijeli třeba na Baník (a šli si to zkusit do kotle), který je obrovsky jinde, kdyby si jednou zkusili tu razovitou jinakost, se kterou se třeba ještě nikdy na tribuně nesetkali. Ano, opakuji se, Baník a jeho příznivci jsou jinde. Pro někoho dál, já raději řeknu, že jinde. Proto mám za to, že mnozí ti slávisté by koukali s vytřeštěnýma očima a chtěli by měnit… Možná, kdoví. A možná taky ne, protože možná by to na ně bylo už příliš a vyhovuje jim to, co mají. To, že je s nimi jednáno úplně jinak, oni si víc užijí fotbal, který mají rádi, na který mají parádní výhled, i proto se do hry často zažerou víc, než je pro fanatickou atmosféru potřeba. Tohle zde v Edenu také hraje roli!

Nejtěžší chvíle v hledišti pro mě přichází na začátku druhé půle. O přestávce se šikovně vyhýbám holkám, které prodávají slávistické nálepky, které opět vybírají do kasiček, dávám si velký pozor, abych nebyl nikým osloven apod. Však v 50. minutě jsou mé obavy na maximu…

Stojím asi 10 metrů od spíkra, neustále pokukuji jak po něm, tak po klucích v jeho okolí. Třeba po těch, kteří vzhůru nohama věšeli ukořistěnou vlajku rivala z Budějovic. Většina jich je radikálně orientovaných, zkouším si dávat pozor, aby mé sledování nezbystřili. Najednou vidím, že 3 z těch kluků se z míst u spíkra seberou a jdou směrem ke mně. Jednu tvář si pamatuju z hokeje. Doufám, že jdou jen na záchod, pro klobásu nebo na pivo. Tři mladíci se však zastaví 2 metry ode mne. Stojí. Je mi to krajně nepříjemné, říkám si, zda tu takto stojí kvůli mě, zda mě třeba poznali. Musím nyní udělat něco, čímž od sebe odpoutám případnou pozornost. Musím ze sebe „udělat slávistu“. Využívám momentu, kdy charismatický slávistický spíkr rozjíždí chorál, který znám, protože se mi moc líbí. Využiju znalosti slov, otevírám ústa a dělám, že zpívám také. Nezpívám, jen hýbu ústy do rytmu a hrozně moc doufám, že mé „fandění“ ti tři kluci uvidí…

Řeknu si, že zavčasu musím vyzkoušet, zda tu ti sešívaní jsou kvůli mně. Rozhodnu se, že tribunu opustím, že půjdu třeba směrem na záchod. Pokud se za mnou vydají, tak není o čem. Využiju chvíle, kdy debatují a moc si nevšímají dění kolem sebe, z tribuny se vytratím. Otočím se až v útrobách stadionu, za mnou nikdo, uleví se mi, však zpět se vracet nechci. Cítím se divně, tohle mě fakt vystrašilo a tak chvíli přemýšlím, jestli už raději nejít domů. Zvědavost však zvítězí, těším se na místní pověstnou děkovačku a tak se do kotle vracím. Jiným vchodem, na jiné místo, mezi jiné lidi, tentokrát už raději trochu dále od spíkra. Kor když vidím, že slávisté si chystají kukly…

Konec druhé části. 
Pokračování závěrečným dílem v pátek, v 7:00. 

Sepsal J.R. from B.K.