Před časem, když jsem „v utajení“ absolvoval celé utkání na slávistické Tribuně Sever, která formuje kotel Sešívaných, jsem se několikrát zamyslel, jak by v mnoha ohledech dopadla právě Tribuna Sever v porovnání se sektorem vlajkonošů Baníku Ostrava. Mnohokráte jsem v tehdejším reportu naznačil, že nejaktivnější tribuny Slavie a Baníku lze jen obtížně srovnávat a říkat, kde je co lepší a horší, protože v mnohém je to prostě jiné. A já se tu ostravskou jinakost, mnohdy syrovou díky našemu razovitemu kraji, rozhodl zažít na vlastní kůži. Jasně, zápas pro tohle vnímání dojmů jsem si samozřejmě nevybral ideální, protože hostit doma Spartu je vždy jiné než hrát proti Teplicím, Slovácku či Budějovicím, které tehdy přivítala Slavia, na druhou stranu si myslím, že za těch mnoho let na tribunách si umím vnitřně říct, co je jiné díky přítomnosti Sparty, co by v tuctovém zápase takové nebylo… V pozitivním i negativním slova smyslu.
Tyhle zápasy si vždy užívám už dlouho před samotným výkopem, je proto jasné, že i dnes do Vítkovic pojedu s dostatečným časovým předstihem. Jsou prakticky tři hodiny do úvodního výkopu, sedám do vlaku, který opouští havířovskou vlakovou stanici. Letmým pohledem vidím, že stejně brzo jede do Ostravy dalších 12 havířovských příznivců Baníku. „VŠICHNI V ČERNÉM“ (a ideálně i se šálou), tak zní výzva baníkovských ultras pro dnešní zápas. Z té dvanáctky se v černé, či výrazně tmavé, bundě veze 7 fanoušků, 9 z 12 pak má modrobílou šálu. Tu si veze, ve vlaku přehozenou přes koleno, i více než 70letý příznivec klubu ze Slezska, hrozně se mi to líbí.
V dopravním prostředku, který uhání po železnici, si uvědomuju, že dnes to bude zápas opravdu v mnohém jiným. Stačí poslouchat debaty fanoušků, prakticky nikoho neznám ani od vidění (a to si myslím, že havířovských příznivců Baníku znám spoustu), navíc z dialogů je poznat, že mnoho z nich jede na Baník po hodně dlouhé době. Tohle je vždy ošidné. Jasně, že za každého fanouška na tribuně jsou chachaři rádi, však pracovat potom s těmito lidmi je mnohdy velmi náročné. Přemítám nad tím, jak se návštěva mnoha stovek takových dnes podepíše na všem, co mě primárně zajímá…
Ke stadionu přicházím ve chvíli, kdy mi digitální display na hodinách říká, že do začátku zápasu zbývají 2 hodiny a 13 minut. Před branami postává asi 20 mladíků s několika napěchovanými taškami jednoho severského obchodního řetězce. Ne, lidé nejdou z nákupu stolních lamp a jiných kravin, to už zde přešlapují domácí ultrasáci, kteří budou dokončovat práci v hledišti. Tu započali těsně po deváté ranní, po krátké pauze na oběd se vrací dílo dokončit. Celá tato skupina se na stadion dostává několik desítek minut před prvními návštěvníky.
Jedním z prvních jsem samozřejmě i já. Přes turnikety procházím co nejdříve to jde, abych mohl vše dostatečně vnímat, je potřeba být v hledišti jako jeden z prvních. Procházím tzv. mýtnými branami, jak s kamarády říkáme lidem, kteří na Baníku vybírají do kasiček. Právě „mýtné brány“ jsem zmiňoval v reportu z Edenu, psal o tom, že oproti Baníku je v Edenu velký rozdíl. A uvědomím si to i dnes, kdy ve Vítkovicích se na výběr mýtného více dbá. Rojnici cca 8 kluků a holek, s rozestupy třeba jednoho metru, nejde projít a dělat „jako že nic“. Věřím, že mnoha fanouškům, když ultrasáky míjejí, by třeba bylo trapné ničím nepřispět, tohle dělá Baník dobře. Lépe než řada jiných ekip, které do kasiček vybírají tak nějak „na půl plynu“. Zde ve Vítkovicích však cítím, třeba i tím rozestavěním ultrasáků, daleko větší tlak na fanoušky, aby přispěli, myslím si, že tohle rozestavení, když bych se měl držet fotbalové terminologie, nese své ovoce…
Vcházím do hlediště. Vchodem, který je neblíže kotli, nejblíže stupínku pro spíkra. Možná to pro někoho bude znít hodně přitažené za vlasy, ale díky kulisám, které se přede mnou rozprostírají, se cítím jako divadelní nadšenec, který vejde do hlediště Národního divadla. Co těmi kulisami myslím? Pro tebe prkotinu, pro mě věc, která mě obrovsky zaujme, kterou si prohlížím a uznale pokyvuji. Je to masivní konstrukce, na které mají chachaři připevněn obrovský transparent, který dnes bude součástí choreografie…
Hrozně se mi líbí, když si fanoušci, kterým pro jejich hrátky nesvědčí sektor, absence plotů nebo stadion jako takový, umí pomoct. Když nerezignují, když vymýšlí řešení. Řešení třeba málokdy vymýšlí v Plzni, nevymýšlí jej naplno také v tolikrát zmiňovaném Edenu, i když i tam se zlepšují. O čem mluvím? Blbě se věší vlajky, není kam. OK, tak buď se s tím smíříš a rezignuješ, nebo se snažíš s tím hýbat. A dokonale s tím hýbe Baník. Který nejen že má vlajky vyvěšené (mnoho z nich už hodinu a půl před zápasem!), i když je to na stadionu ve Vítkovicích nelehké, ale chachaři si navíc postavili již zmíněnou konstrukci, která se mi hrozně zamlouvá. Pevné, vysoké a mohutné dřevěné tyče, ocelová lanka, pevné úchyty na ně, prostě naprosto profi práce, která směřuje k tomu, že předvedou další ze svých oblíbených choreografií. Opravdu s nadšením se na to dlouze dívám, přicházím blíž, abych očíhnul, kterak to firma „Chacharstav“ vybudovala :-). Už nyní, i když do vytažení choreo ještě dost času zbývá, vím, že třeba v tomhle je Baník jinde. Absolutní preciznost.
V dalších minutách šmejdím po sektoru, seznamuji se s ním :-), hledám si místo pro sledování fotbalu, především však stále pozoruji baníkovské ultras, kteří pracují jako dobře vycvičená armáda. Tedy né jako ta ruská, protože to by celé utkání skončilo na tribunách velkým fiaskem, ale jako armáda, kdy generál vydá rozkazy a každý pěšák přesně ví, co dělat. Té přípravy je fakt obrovské množství, však díky dobré souhře mám pocit, že vše odsejpá, že nikde není problém…
Odskočím si se občerstvit, možná největší zklamání dnešního dne. Maxi hot dog se sice tváří jako honosný maxi hot dog, však jeden dietní páreček ve větší bagetě za 70 Kč je hnus. A nezachrání to ani načančanost v podobě dvou barev zelí či opražené cibulky. Vracím se raději zpět do hlediště, kde mi to určitě bude šmakovat víc, trochu se stydím a bojím, že bych v něm mohl zaclánět někomu, kdo opravdu od srdce fandí Baníku a nechá dnes na utkání své plíce, a tak mi přijde logické se v sektoru odebrat někam nahoru. Někam, kde budu vědět, že nikomu nezabírám místo, kde očekávám méně fandící sortu, kde se trochu ztratím, splynu s davem…
Stojím prakticky úplně nahoře, ve třetí nejvyšší řadě, kotel pod sebou mám jako na dlani. Ten se plní s dostatečným předstihem, cítím solidní natěšení mnoha lidí kolem mě, však jako nedávno na utkání Vsetín vs. Zlín, kde to už hodinu před zápasem bylo skoro elektrizující, to samozřejmě není. Je to jasné, přeci jen, Baník nehostí Spartu po mnoha a mnoha letech, že jo… I tak se však spíkr chopí mikrofonu a přesně 39 minut před úvodním výkopem vybízí dav k prvním organizovaným pokřikům. Převážně se křičí proti Spartě a já se dnes poprvé sám sebe ptám, jak moc se jí dnes bude nadávat, třeba na úkor toho, aby se více fandilo Baníku.
Víš, myslím si, a ještě se v tomto článku k tomu nejednou dostanu, že chacharům možná malinko škodí, že se až příliš zaměřují na to, že hrají proti Spartě. V den utkání vidím na sociálních sítích příspěvky mnoha fanoušků modré a bílé, téměř všechny jsou o tom, že přijede ZKURVENÁ SPARTA. Sparta, Sparta a zase Sparta. Chápu, je nenáviděná, ale jako by se zapomínalo, že hraje Baník. Ruku na srdce – není to prostě někdy opravdu na škodu?
Je 26 minut do zápasu a spíkr hodně důrazně vybízí lidi v kotli, a vlastně v celém fandícím oblouku, že dnes na utkání nebude nikdo sedět. Nikdo. Zatím si nemyslím, že by to vůbec někoho napadlo, všichni příkladně stojí, určitě tomu nahrává i zima, která panuje. Prakticky ihned po této hlášce se spíkr do mikrofonu ozývá opět. Je to v okamžik, kdy má tendenci lidi v kotli naučit nový chorál. Je necelá půlhodinka do zápasu, ideální čas a příležitost. Spíkr nový chorál dlouze předzpívává, však já na lidech vidím, že se né a né chytit. Že tápou v melodii, že pořádně neví. Spíkr jim moc nepomáhá, ten předzpěv není ideální a… Jsem možná zdegenerovaný tím, že jsem 6 let chodil do hudební výchovy, tudíž myslím si, že jakýs takýs hudební sluch mám, i proto mě hodně zaujme, jak moc falešné to předzpívání nového chorálu je. Nechci dotyčnému křivdit, ale opravdu na lidech kolem sebe vidím, jak neví, kterého záchytného tónu se chytit. Až když jim klučina s mikrofonem po mnoha minutách sdělí, na jakou píseň je nový baníkovský popěvek složen, uvědomí si, „v jaké tónině“ mají vlastně zpívat. Leč opravdu mi to přišlo, že jim support leader předzpívává něco docela jiného. I proto jsem zvědav, jaké to bude během samotného utkání…
Do začátku třaskavého duelu zbývá 18 minut, na tartanu se objevuje nějakých 30 lidí v černém. Neznalý věci by si říkal, zda se neplánuje nějaký náběh na hřiště. Samozřejmě, že ne, to jen výše zmíněná armáda domácích ultras jde do akce. Po chvíli se všichni oblékají do jednotných triček. Efekt je to výborný, ale o ten až tak nejde. Domácí ultras se, jako každý zápas, když se na ploše připravují k nachystání choreografie, převlékají povinně, musí být nějak barevně rozlišeni, stejně jako třeba fotbalista, když se coby náhradník rozcvičuje za pomezní čárou…
A zatímco se tvůrci chorea přesunují k protilehlé tribuně, hlasatel čte sestavy. Opět mohu srovnávat s Edenem, se známou postavou Strašáka, který je na Slavii čte výborně a díky tomu už několik minut před zápasem vtáhne nejednoho fanouška do hry. Na Baníku dnes do Strašáka něco schází, však je to mnohem lepší než před několika lety, než co si pamatuju dříve, kdy to bylo moc oficiální, ospalé. Dnes je to fajn a já kolem sebe opět vnímám, jak se lidé na zápase těší…
Přichází úsměvná událost, úsměvná věc, která mnohé chachary rozesměje, však díky ní následuje něco, díky čemu si uvědomím, že Baník je v další jedné věci, kterou třeba běžný fanoušek až tak nevnímá, úplně někde jinde… Líbí se mi to. Co?
Konec první části.
Pokračování 2. dílem v úterý, v 19:00.
Sepsal J.R. from B.K.