Už delší dobu nás láká, podívat se na hokej do Českého Těšína. Proč? Důvod je jednoduchý. Tamnímu klubu, stejně jako havířovskému AZetu, šéfuje Petr Malíř. Navíc spekuluje se, že českotěšínští Wolves by se dříve či později mohli přestěhovat do Havířova, aby zde působili jako B tým AZetu…
Do města třineckých Ocelářů se ve dvou lidech vydáváme vlakem. Z nádraží je to na zimák kousek, přicházíme asi 35 minut před začátkem utkání, před halou není vůbec nikdo. Nemyslel bych si, že za pár desítek minut se zde v rámci Krajského přeboru, což je de facto nejnižší liga, utká poslední s předposledním.
Vcházíme dovnitř, u druhých dveří nás zastavuje „pořadatel“, kterého dnes dělá klučina z Havířova, který s Wolves občas trénuje. Vyžaduje po nás vstupenku, zaplatíme 60 kaček a hurá do hlediště, abychom viděli už rozbruslení. Na malé tribunce, která pojme cca 400 lidí a která je jedinou na stadionu, jsme v pořadí 5. a 6. fanoušek. Vlastně divák.
Pozorujeme rozcvičku domácích, ti navlékli velmi hezké černé dresy, na kterých ladí i reklamy, ty nejsou křiklavé, naopak jsou ve stejné barvě jako dresy. Vidíme známé tváře. Ať už zmíněného Petra Malíře, který mi svou obrovskou postavou a přilbou bez plexi připomíná legendárního útočníka Philadelphie Erica Lindrose, tak třeba Honzu Danečka, Martina Piechu, AZeťáky Tomáše Havlíka, Maria Bortoliho apod.
Po rozbruslení hurá do bufetu, ten najdeme v rožku stadionu. Je malý, ale útulný. Je fajný. Nabídka je sice pestrá, leč dnes, když chceš opravdu pojíst, je k dostání pouze párek v rohlíku nebo klobása. Ta je dělána na elektrickém grilu, je k ní křen. Nenadchne, neurazí, nějakých 6 bodů z 10 si určitě zaslouží… V bufetu zaujme i rozlévaná borovička či jiné destiláty, čemuž se někteří domácí příznivci věnují velkou část zápasu. Krom klobás a párků si můžeš dát různé drobnosti, x druhů tyčinek, křupky, čipsy, něco sladkého, je toho fakt hodně. Já si na počest knírku Tomáše Havlíka, který zřejmě poctivě drží Movember (nebo chce hrát ve východoněmeckém pornu) dám tyčinky s jeho jménem… Mimochodem, tento mladý a velmi sympatický bek AZetu je dnes velice důležitou osobou na útočné modré čáře, především v přesilovkách Wolves má důležitou roli.
Zápas už začíná a tak míříme zpět do hlediště. V něm je asi 150 lidí, v rohu se usadil také domácí kotel. Spíše kotlík. Je v něm nějakých 6 fanoušků, kteří prakticky celý zápas neúnavně valí do bubnu. Ten se v malé hale obrovsky ozývá, pro mě je to spíše nepříjemný zvuk. Domácí se tu a tam snaží fandit, některé jejich pokřiky mi však přijdou hloupé, smysl postrádající. Když třeba spustí „My jsme vlci z Těšína, je nás slyšet většina“, tak si asi 2 minuty lámu hlavu nad tím, proč nejsou slyšet všichni…
O hokeji nemá smysl moc psát, každý si umí představit, jakou kvalitou oplývá Krajský přebor. Kor když hraje poslední s předposledním. I tak mě to však baví, především z toho důvodu, že mnoho domácích hráčů znám. S velkou radostí se koukám na Honzu Danečka, na netradiční háček na čepeli jeho hole, Dandys má pořád výbornou střelu, kterou z první z kruhu jednou rozvlní síť. Nadšeně pozoruji i Petra Malíře, který se sice už moc nepohne, však šibenici jednou vymete, narýsuje také přesnou přihrávku, po které padne gól. Jo, hokej hrát umí…
Navíc v hledišti vnímám, že je tu kolem majitele zdejšího klubu vytvořena jakási aura. To je samé „Malda sem“, „Malda tam“, z lidí cítím, jak jej zde uctívají, možná k němu vzhlížejí, možná mu lezou do zadnice… Prezident AZetu hokej prožívá, tohle se mi na něm moc líbí. Za stavu 1:3 sedí na střídačce zaražený, při odjezdu do kabin má hlavu sklopenou, do hlediště se nepodívá…
První přestávku trajdám po zimáku, hlavní chodba, která jej jakoby celý propojuje, se mi líbí. Na stěnách visí nástěnky, které si s nadšením prohlížím, čtu texty, dovzdělávám se, co se historie zdejšího klubu týče. Prohlížím si fotky, místní to tu mají opravdu pěkné, je vidět, že se o to stará někdo, kdo tím žije. Fajné!
Ve druhé třetině domácí otáčejí skóre, to zcela mění náladu zdejšího nejproduktivnějšího hráče a prezidenta AZetu v jedné osobě. Najednou je samý úsměv, najednou se divá do hlediště, na některé fanoušky mrká, to proměna je obrovská. Pořád však zápasem obrovsky žije. Diskutuje s rozhodčími, hádá se, lehce oseká soupeře, během hry si cosi brblá pod nosem, prostě emoce. Líbí se mi to! Líbí se mi, když někdo hraje na takové úrovni a stejně dá do toho vše…
Na závěrečnou třetinu se přesuneme dolů k ledu, stojíme hned za plexisklem. Zaujmou mě skříňky na klíč, které v hale jsou, do kterých si můžeš cokoliv schovat. Přijdeš na hokej třeba s nákupem, zamkneš si jej, po zápase vyzvedneš. Super. Tohle by u nás na zimáku bylo fajné…
Za manťákem jsme od hráčů jen pár desítek centimetrů, tady má ten hokej zcela jiné grády, tady mě to obrovsky baví. Z těchto míst je i ten Krajáč ohromně rychlý :-). Navíc připadám si skoro jako v Havířově, protože v boxech časoměřičů sedí DJ Spring, který hraje i na zápasech AZetu, play-list je proto stejný, takže i zdejší sudí si při vyloučení domácího hráče vyslechnou „Čo ti jebe, čo ti jebe“ :-). Box časoměřičů je celkově celý havířovský, lidé u časomíry v bundách AZ Havířov mě zaujmou…
Počkáme si i na závěrečnou děkovačku. A i přesto, že domácím hráčům děkuje jen pár fanoušků, tak je vidět, že hokejisté si to užívají. Tak to má být! Tohle je fajn. Proběhne děkovačka s fanoušky, ve středovém kruhu pak proběhne i děkovačka týmová, kterou si „sami pro sebe“ užijí hráči. Na tu rychle přiutíká i sekuriťák, který nám před zápasem kontroloval vstupenky…
Opouštíme halu, míříme zpátky na vlak, v něm dnešní zápas bilancuju. Nechodím na hokej, potažmo sport celkově, jen kvůli toho, co se děje na ledě, na trávě, na palubovce apod. Beru to jako společenský zážitek, ke kterému patří mnohé. A proto, světě div se, mě to dneska bavilo. Jo, nebudu nic zastírat, bylo to fajn. Útulný zimák, čistý zimák, což je taky docela důležité, takové rodinné prostředí, vlastně i zábavný hokej a drama, na ledě spousta známých tváří, bufet, no a když na to přijde, tak v něm i hezké hýždě slečny v leginách, která pečuje o klobásy. Ty na grilu, samozřejmě… Prostě příjemný nedělní zážitek, odreagování se, které si užiješ, protože ti o nic nejde a je vlastně jedno, jak to dopadne…
Přesto všechno si myslím, že Petr Malíř už nemá zapotřebí působit v Českém Těšíně. Ano, dokážu si představit, že zdejší Wolves bere jako své první dítě, že má obrovský vztah k některým tamním hráčům, že něco vypiplal „od peřinky“, že by bylo neuvěřitelně citově náročné se toho vzdát, naprosto jeho citové pouto chápu. Nicméně… Na dvou židlích se nedá sedět donekonečna. Ne, Petr Malíř na úkor Českého Těšína nezanedbává AZ Havířov. Ani náhodou. Ale platí to opačně? Když s dvěma dívkami budeš chodit ven, dvakrát s jednou, jednou s druhou, dáš opravdu oběma svou lásku stejnými doušky? Netluče tvé srdce pro jednu přeci jen víc? Není fér té druhé říct „Promiň, mé srdce patří jiné“?
Třeba se z českotěšínských Vlků stane havířovské béčko, třeba ne. Pokud ano, dovedu si představit, že některé domácí zápasy s chutí navštívíme, zahulákáme se. Třeba v derby proti Orlové či Karviné… A vlastně nejen ty domácí zápasy…
Sepsal J.R. from B.K.